Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 4   ročník 44
 
OBSAH:
Hurá,
Zastavení
Spravedlnost!
Pýcha je sladká
Co o tom čteme v bibli:
Jaký je rozdíl mezi zdravým sebevědomím a pýchou?
Jsem pyšný! (a jsem na to hrdý)
Ve výtvarném umění
Sebevědomí, nebo pýcha?
Pýcha nebo sebevědomí
Evangelikální teologický seminář
Žádná selanka to není
Stařec s dětskýma očima
Bohuslav Reynek Ostny v závoji
Co bylo
Co bude
Rozpad rodiny
Podkovaná blecha
Katastrofy
Co je Večernice?
Děvčátko
Edikt nantský
Píšťalka
Vážený pane Mikule
Davidova píseň
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Hurá,
Jan Skála
 
jsou tu Velikonoce, největší křesťanské svátky. Čas radosti a vajíček. Pohanská vajíčka, ušklíbnete se, ale otevřeme kuchařky svých židovských prababiček a připomeňme si večeři Páně, tu sváteční, o svátcích Pesach; říká se té večeři sederová.
     Nesmí chybět víno a nekvašený chléb - macesy. Do kulaté sederové mísy pak dáme 20 dkg hořkých bylin, 3 kg jablečného pyré s ořechy (ořechů dle libosti), neomezené množství petržele a celeru, 1 ks vejce natvrdo uvařeného, 1 pečenou kost skopovou (z beránka) a zalijeme slanou vodou (podle chuti). Hořké byliny připomínají čas utrpení v Egyptě, pyré symbolizuje maltu, z níž Izraelci stavěli Egypťanům domy, petržel a celer značí naději, která je přes to všechno neopustila, vejce představuje zármutek nad zničením jeruzalémského Chrámu, pesachovou oběť v Chrámu symbolizuje ta kost a slaná voda slzy zotročeného lidu. Ale nemusíme Židům závidět - i my máme velikonoční svátky podrobně promakané: Svatý (pašijový) týden, Umučení a Vzkříšení Páně.
     A večeři Páně máme taky. Akorát nevím, v čem tkví význam Velikonočního pondělí. Možná v tom, aby bylo kde uplatnit velikonoční zajíčky, velikonoční stromky, velikonoční labyrinty* atd.
 
* Lidská tvořivost je někdy trochu bludná.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Já chci být tvůj muž,
ty chceš být má muška.
Kdy konečně pochopíme už,
že žít ve dvou je fuška?
 
Karel Škach
 
zpět na obsah
 
 
 
Blahoslavenství
Spravedlnost!
Pavel Jun
 
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
 
Ve vlakovém kupé jsme jeli čtyři. Já, pán v černém a dva advokáti, jak brzy vyšlo najevo. Mluvili totiž jenom oni a pořád. O svých případech.
     Jeden advokát vyprávěl: „Mám klienta, on koupil na splátky barák a nesplácel, dluhů má, kam se podíváš, a kolik lidí podvedl, moc šikovnej člověk, ale už měl exekutora na krku za ten barák - a představ si, mně se podařilo najít ve smlouvě o prodeji toho baráku kličku, takže je celá neplatná a on je z toho venku. Milion ušetřil a já si něco vydělal!“ A hrozně dlouho se smál koňským smíchem.
     Druhý řekl: „To nic není“ , a vyprávěl intimní, lechtivý a sprostý příběh z rozvodového práva a nakonec se potichu smál divně zkřivenými ústy.
     První se nedal a mluvil dál: „Já zase...“ (podíval se po mně, ztišil hlas a já slyšel jen konec): „A nakonec křivého svědka rovnou zastřelili a nikdo s tím už nehne.“ A zase ten smích.
     Tak to šlo, jako když hrají karty. Eso na eso.
     Já to nakonec nevydržel, začalo se mi těžko dýchat, u srdce mě píchalo, všechno se ve mně začalo kroutit a musel jsem ven. Vysedl jsem z vlaku pět stanic před městem, kde bydlím. Na opuštěné zastávce v polích. Opřený o ceduli se strhaným jízdním řádem jsem zhluboka dýchal.
     Pak jsem si všiml, že se mnou vystoupil také ten muž v černém. Přišel ke mně a tvářil se starostlivě. „Není vám zle?“ Odsekl jsem mu: „Je, copak jste to neslyšel? Zastánci spravedlnosti!“
     Muž v černém se tvářil, že je nad věcí. „Co byste chtěl? Jde jen o úhel pohledu. Když se dva lidé dostanou do sporu, a lidé jsou spolu pořád ve sporu, tak je to jen boj ,kdo z koho'. Pak to musí vypadat tak, jak jste slyšel. Když se muž chce rozvést, myslíte, že ho zajímá, co bude s jeho bývalou ženou? To ho zajímá, jen jeho touha, frustrace... A co s tím zmůže nějaké právo... Smete se to se stolu a každý ať si nese své břímě. A...“
     „Tak vy patříte taky k nim?!„ zakřičel jsem na něj.
     On se zarazil, pak ironicky a velmi významně řekl: „Vy také, to jsem vám chtěl říci,“ otočil se a odcházel do polí. Díval jsem se rozhořčeně za ním, jak se pomalu ztrácel na černém poli v mlze. A začalo mi docházet: Měl pravdu. Chtěl bych já spravedlnost? Aby nějaký (takový nebo i docela jiný!) advokát posuzoval, co jsem dlužen, a kdo je dlužen mně? Co jsem komu způsobil a kdo co mně? Ach!!! Musel jsem si jít sednout. Lavička byla rozviklaná a nikde nikdo. Černé pole v mlze.
     Začalo sněžit. Díval jsem se, jak se černé pole začalo ztrácet pod bílým sněhem...
 
Domů jsem dojel stopem. Zastavilo mi první auto. (Přestože já jsem autem už rok žádného stopaře nevzal!)
     V autě bylo teplo. Zavřel jsem oči, a vzpomínal jsem na chvíle, kdy jsem necítil, že jeden člověk by byl proti druhému, kdy to nebylo „kdo z koho“ a kdy jsem vůbec nepotřeboval nějakého advokáta, aby to „mezi námi dal do pořádku“.
     Jestli to má všechno dát nějaký smysl, tak takhle to Jednou Nakonec Bude.
     V tom autě mi došlo a na tom trvám: Na Konci není žádný (klasický) soud. Jsem si teď naprosto jistý, že Bůh by do tohohle nikdy nešel. Že Bůh do toho jde docela jinak. Že jde a půjde jen o to, že lidé (a Bůh) budou spolu a ne proti sobě.
     Jak tohle jenom Bůh dokáže?! Tak na to jsem tedy hodně zvědav.
     („Víc než jen zvědav!“ opravilo mě moje srdce tím, že se nějak rozbušilo, ale tak hezky, jako by chtělo pár kroků popoběhnout.)
 
P.S.1. Cesta domů trvala krásně dlouho. Jako bychom jeli oklikou.
P.S.2. Pamatuji si dodneška, jak se na mě ten můj řidič pěkně usmál.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Pýcha
Pýcha je sladká
Filip Šimonovský
 
Určitě znáte pohádku o Pyšné princezně. Krásná a nafoukaná princezna Krasomila žije v království příznačného jména - Půlnoční. Z dvojpřikázání lásky jí zůstal jen začátek a konec: Milovati budeš ... sebe sama.
     A tak se chová, jakoby druhé nepotřebovala jako rovnocenné partnery, jako přátele. Stačí si sama. Nepotřebuje ani žádnou autoritu, nepotřebuje Boha, nepotřebuje jeho odpuštění, protože přece není co od pouštět. Jen ona sama je tím, kdo má právo eventuelně prokázat milost nebo odpustit. Inu, princeznička s no-sem pěkně nahoru.
     Druhé potřebuje, aby jí mohli sloužit a aby jim mohla poroučet. Miroslava nutí, aby jí zavázal střevíček. Povýšenost a nafoukanost tu vedou k pohrdání a k ponižování.
     Jenže nakonec skončí milá Krasomila v kašně, sama ponížená. A všimněte si, ani zasmát se tomu nedovede. Z někoho tak důležitého a důstojného, jako je náfuka, si přece nejde dělat srandu. Miroslav se přesto chechtá a má recht!
     Když pak dá Krasomile zpívající květinu, tak zvadne. Žít s někým, kdo je pořád chytrý a stále poučuje, vlastní chybu nepřizná, ale o chybách druhých dovede sáhodlouze mluvit - to člověk za chvíli zvadne jak ta kytka.
     Ale není mně samému něco z toho blízké? Vědět si se vším rady, to bych tak rád, a jak dobře to vypadá. Být úspěšný. Mít v diskusi vždy navrch, říkat druhým jak to „je“, ne jenom že „si myslím“. A když udělám chybu, tak se z toho umět vykecat. Mít „duchovní svaly“ a sem tam je skromně ukázat na odiv...
     Kytka zvadla.
     A Krasomilu to mrzí, je jí to líto. A má strach - to když jí Miroslav dává druhou květinu, na zkoušku. Nezvadne? Princezna se bojí - zase jen o sebe, nebo i o druhého?
     Strach - to je myslím klíč.
     Bát se o někoho - to znamená, že ho mám rád.
     Strach, který mám, mi také říká něco o mně. Jako člověk jsem křehký a vratký, zranitelný a nepevný. Proto potřebuji milost a odpuštění, sílu a víru jako dar. Proto potřebuji Boha. A když se sám deru na Boží trůn, tak si hrozně natluču a ublížím i lidem okolo.
     Proč je ale tak sladké vytahovat se, frajeřit, ukázat to těm druhým, rozbalit to na ně, až si sednou na zadek?
     Myslím si, že pýcha je něco jako jeden z druhů naší obrany. Obrany před strachem ze zklamání, ukřivdění, ponížení, které zažíváme. Obrany před nejistotou vlastní pozice, toho, kdo jsem a za koho mě mají druzí. Suverénní a povýšené jednání může zakrývat vnitřní nejistotu, nepevnost, která je pro mě z nějakého důvodu nepřijatelná a nepřipustitelná, které se bojím. Mám strach přijmout sám sebe jaký jsem. Proto vehementně dokazuji druhým i sobě, že je to jinak, abych se ne-musel „přiznat“ a přijmout. Ale Bůh mě už přece přijal takového, jaký jsem, nedokonalého. A Miroslav přijal Krasomilu. Teď je řada na mně.
     A to chce odvahu, protože pýcha je zatraceně sladká. Známe to, že!?
 
 
 
 
Pýcha
Co o tom
čteme v bibli:

Aleš Mostecký
 
„Pýcha předchází pád.“
     (Př 16,18) Tak tohle přísloví, které dodnes běžně užíváme, vcelku věrně vystihuje biblický postoj k pýše. Písmo se, Božíma očima, s nelibostí dívá na pýchu. Anebo, chcete-li, na povýšenost srdce, namyšlenou a nadutou mysl, velikášství a domýšlivost, zpupnost a nafoukanou vysokou úroveň. Pýcha má co dělat s výšina-mi, na které se člověk neprávem vynáší a z nichž pak pohrdlivě shlíží dolů. Tahle pýcha je založena třeba na majetku a hojnosti, síle a moci, palácích a přepychu. Dnes i tenkrát.
     Ale v tom je základ pádu, že Hospodin ponižuje pyšné a povýšené. „Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,“ vyzpívala jednou svou víru dívka Marie. Už je to tak, „šest věcí nenávidí Hospodin - oči vysoký,“ ty na prvním místě, můžeme zpívat dneska my. A tak jsme vedeni spíše k poslušnosti (poddanosti) Kristu a k pokoře (bázni) před Hospodinem.
     Proroci totiž nejednou vyřizovali Boží náhled: „Hnusí se mi Jákobova pýcha!“ Hnusí se mi to, co si vyvyšujete. Ale tam nahoře je kdosi jiný: Pýcha Jákobova (Am 8,7), ten, jenž je Pýchou Izraele (Oz 5,5; 7,10). Ten jediný povyšuje - ponížené a pokorné. „Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými.“ (Př 16,19)
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Pýcha
Jaký je rozdíl mezi zdravým sebevědomím a pýchou?
   
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
 
To je jasný, zdravým sebevědomím by bylo říct si o peníze za odpovědi v týhle anketě, kdežto pyšný bych na sebe mohl být v případě, že bych je z vás vydoloval.
 
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
 
Zdravé sebevědomí dává odvahu a sílu k životu, lásce, překonání těžkostí, novým věcem i službě druhým. Pýcha se zajímá jen sama o sebe a nenese nikomu žádný užitek.
 
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
 
Zdravé sebevědomí činí člověka přitažlivým (zvláště, když ho sám člověk u sebe postrádá). Pýcha naopak spíše odpuzuje a je v ní přítomna nevyzrálost a jakési zajetí v sobě samém.
 
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
 
Pýcha nadouvá, jsou z ní „větry“. Zdravé sebevědomí prohání člověka jinak. Nedovoluje ustrnout. Někdy rodí workholiky.
 
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
 
Zdravé sebevědomí je uvědomění si své jedinečnosti a obdarovanosti, pýcha znamená příliš si zakládat na něčem, co v očích druhých nestojí za řeč.
 
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
 
Zdravé sebevědomí člověku dovoluje účastnit se aktivit, diskuzí, tvořit vztahy, žít ve společenství. Umožňuje mu vážit si sebe natolik, aby si věřil, že má schopnost a právo myslet a existovat. Pýcha odděluje od druhých. Pyšný se zabývá v prvé řadě sám sebou; skrze druhé lidi nebo věci, se kterými je v kontaktu, se snaží hlavně sám sebe zviditelnit.
 
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
 
Zdravé sebevědomí svého držitele osvobozuje. Pýcha ho naopak drží v klamných představách. Člověk se zdravým sebevědomím i pyšný člověk mohou vytvořit něco zajímavého, u pyšného tvůrce však často chybí hloubka, protože jeho činění začíná a končí v jeho osobě.
 
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
 
Jak se zdá na první pohled, je to vlastnost k odsouzení. Ale mnohdy dochází k záměně s hrdostí nebo se zdravým sebevědomím. Snad se rozdíl mezi těmito vlastnostmi dá měřit pokorou, ale přirozenou, ne hranou. Pozor ovšem na předčasné soudy.
 
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
 
Ó jé - pýchy lze lehko nabýt, uchovat si zdravé sebevědomí je práce na celý život. Pýchy se zásluhou lidí, okolností a zkušeností ráda zbavuji, sebevědomí si musím podržet - pomáhá mi vyškrábat se z hlubin smutku a nejistot.
 
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
 
Zdravě sebevědomý člověk si je vědom toho, co má, umí, dokáže a zdravě toho užívá ku prospěchu svému i druhých. Pýcha? Jako ten paví ocas: aby ho všichni (a nic jiného) viděli. Sám ho jen vláčí za sebou. Rozvinutý musí pěkně tížit.
 
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
 
Hranice je snadno překročitelná. Sebevědomí je neustále ohrožováno pýchou. Pýcha je sycena touhou po jakékoli podobě moci, je bezohledná, majetnická, přisvojuje si i to, co je Boží. Sebevědomí je přiměřené sebeprosazování, znak zdravého sebehodnocení.
 
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
 
Pýcha staví barieru mezi tím kdo je pyšný a jeho okolím. Uzavírá oči před viděním nejen toho kladného na ostatních. Sebevědomí je často obdivuhodná věc, která nám dává možnost něčeho dosáhnout a „jít dál“.
 
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
 
Říká se, že pyšný člověk má nosánek nahoru, ale nevím, zda je to jednoznačné poznávací znamení.
 

 

zpět na obsah
 
 
 
Pýcha
Jsem pyšný!
(a jsem na to hrdý)

Samuel Titěra
 
Malé sebevědomí je někdy protivnější než pýcha. Obojí je nepříjemné. Nad pýchou mávnete rukou, případně si pomyslíte něco peprného. Ale sebetrýznící trpasličí sebevědomí vám dokáže zkazit leckterou radost. „To jídlo je opravdu výborné.“ „Ne, vůbec se mi to nepovedlo. Je to hrozné, ta polévka je moc slaná a ty knedlíky jsem připálila. Jestli vám to nechutná, tak to ani nejezte.“
     Podívejte se na tu malou baculatou dívku: místo aby byla pyšná na svoje měkké náručí a půvabnou plnou pusu, škrtí se v krátkém úzkém tričku, stahuje se do nepohodlných vypasovaných kalhot, pudruje se, maluje a vytrhává si obočí. Anebo támhleta vysoká a štíhlá: má tak krásné vlasy, kdyby jen si je rozpustila a rozčesala. Ona je nosí přísně stažené gumičkou dozadu, poslušně nosí blůzku zapjatou až ke krku a sukni po mamince, do půli lýtek. Ještě se pokorně hrbí, jen aby nevynikala a nebyla pyšná, to se přeci pánubohu nelíbí!
    
 
Potkal jsem před lety strašně zajímavého kluka na kurzu kreslení pořádaném fakultou architektury. Vynikající sportovec, sečtělý a šikovný. Často mi říkal: „Víš, já vím, že v odhadu vzdálenosti a přesnosti nákresu jsem hodně dobrej. Možná i prostě nejlepší.“ Pak jsme se společně smáli, když jsem po dvou hodinách rozměřování nakreslil okna větší než dveře a ani jsem si toho nevšiml. Pak zas jednou Fanda kreslil nějakou třípatrovou hrůzu a říkal: „Takhle to je. Líp už to nakreslit prostě nejde. Vím, že to tak je nejlíp, a nemá to chybu.“ Přemýšlel jsem na plné obrátky, jak to, že mi to vůbec nevadí. Bylo to tím, že uměl jako nikdo jiný ocenit, když se druhému něco povedlo. Nahlas obdivoval všechny muzikanty. A pak nám udělal projekt na úpravu domu jen za sklenici medu a pár korun na papíry a tuš. Když šlo o zakázku profesionální, řekl si bez uzardění několik tisíc korun.
     Jak tohle všechno je a není „správné“ nebo „křesťanské“ si už promyslete sami. Ale pořád mám pocit, že by bylo velmi nafoukané myslet si, že víme, co je dobré a co ne. Třeba jako s tou pýchou - je prostě špatná a basta. To slovo se používá i v kladném smyslu, a já to nechci přehlížet. A tak až moje milá či mé dítě jednou složí těžkou zkoušku, klidně řeknu: „Jsem na tebe moc pyšný!“ A nebudu se za to stydět.
 
 
Pýcha
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
 
Pýcha (lat. superbia) je pokládána tradičně za jeden ze sedmi smrtelných hříchů, za počátek - kořen všech neřestí. Často bývá zobrazována jako jezdec, který padá (je srážen) z koně (někdy věže). Tento pád pyšného promítl se i do vypodobňování příběhu Pavla u Damašku - Pavel je srážen z koně. Tam, kde jsou vlastnosti symbolizovány ženskými figurami, doprovází pýchu lev (vládce země), orel (vládce vzduchu), páv (nejpyšnější pták). Žena se prohlíží v zrcadle, ze kterého vystupuje obraz satana. Později ustupuje obraz pýchy obrazu marnosti - což ukazuje na souvislost mezi těmito dvěma vlastnostmi. V zápase ctností a neřestí poráží pýchu pokora.
 
 
 
 
Pýcha
Sebevědomí,
nebo pýcha?

Anketa
 
  • Pýcha se vznáší v oblacích a nehledá Boha. Sebedůvěra chodí po Zemi a přesto má k němu mnohem blíž.
    vychovatelka, 42 let
     
  • Zdravé sebevědomí je expresní vlak. Umytý, uklizený, s fungujícím topením a jídelním vozem sloužícím pro cestující. Vlak si je svých kvalit vědom, a proto jezdí všude na čas, je pohodlný a bezpečný i pro ostatní vlaky na kolejích. Pýcha je rovněž expresní vlak, ale naleštěný jen z venku. Nebezpečný svému okolí, nemá funkční brzdy. Jeho jízda nic dobré-ho nevěstí, ignoruje návěstí!!!
    správce počítač. sítě, 25 let
     
  • Člověk se zdravým sebevědomím může být přínosem pro nás všechny (kdo se sám v sobě dobře cítí a věří si, se tak chová i ke svému okolí, vyzařuje to z něj), kdežto člověk pyšný vidí jen sebe samého za skvělého - a své skvělé činy.
    učitelka, 34 let
     
  • Být zdravě sebevědomý - uvědomovat si své možnosti a využít je, prosadit se, nedávat je na obdiv. Pyšnému člověku nejde tolik o to, aby své schopnosti využil, ale především o obdiv. Chce být NĚKDO.
    studentka, 21 let
     
  • Zdravé sebevědomí není tak úplně jenom moje, zatímco pýcha, ta teda jo.
    pracující student, 23 let
     
  • Zdravé sebevědomí má hodně společného s pravdou, kterou o sobě znám a přijímám, tedy i s prožívá-ním Boží blízkosti.U pýchy je to kapku naopak. Když na Něj nejsem „naladěná“ tak můj smysl pro pravdu a schopnost ji poznat a přijmout značně ochabuje.
    sociální pracovnice, 25 let
     
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Pýcha
    Pýcha nebo sebevědomí
    Olga Rybáriková
     
    Pýchu jsem si prožila jako pocit nadřazenosti nad druhými, protože mě maminka krmila od malička superlativy - jaká jsem šikovná a hodná holčička, jak mi jde všechno samo, jak na mě druzí nemají a moje sebevědomí rostlo. Moje JÁ se krásně nadýmalo a skutečně jsem dlouhá léta platila za úspěšnou dívku a ženu. Ale jak už tomu tak bývá, pýcha předchází pád - a některé ty pády i dost bolely. Pak mi osud dopřál setkat se se zajímavými lidmi, kteří mě dovedli na duchovní cestu. Začala jsem vnímat i jiné pocity vlastní identity. A tak jsem poznala, že sebevědomí může být dvojí. Vědomí osobního JÁ, které se hlásí obligátní větou:
                 “A CO JÁ ? JÁ mám také právo na život!
                 JÁ mám také právo na ocenění !
                 JÁ mám také právo z toho něco mít !
                 Jak JÁ k tomu přijdu ?!“
         A tak dále a tak dále. Jenže přišly i dny, kdy mě život opravdu donutil trávit hodně času v modlitbách a meditacích, protože můj rozum byl v koncích. A tehdy se začalo dít cosi zvláštního. Najednou jsem cítila, jakou cenu mám pro Boha. A nejen JÁ, ale i ostatní bytosti. Každý den jsem vstávala se stále větším údivem nad tím, kolik krásných bytostí kolem mě je stvořeno. Vzdala jsem se veškerého boje o cokoli. Nemělo smysl už dále o něco bojovat, protože ve Stvoření k nám přichází vše, co opravdu potřebujeme. Je o mě a mé děti zázračně postaráno. Odevzdala jsem do rukou Božích všechno - rodinu, majetek, sebe i své činy. A tím se mi dostavil zvláštní pocit SEBE - VĚDOMÍ, které se s tím dřívějším sebevědomím vůbec nedá srovnat. Vědomí zařazení do Vesmíru, vědomí přesně určeného místa, které má každý z nás. Údiv nad dokonalostí Stvoření! A s ním se každý den dostavuje můj pocit vnitřní krásy, který doprovází pokora a klid a mír. Najednou ke mně přicházejí věci a události jakoby samy od sebe, bez většího úsilí. Néé že bych nemusela nic dělat. Svůj denní chléb si musím zasloužit. Ale není už potřeba vynakládat tolik práce a nervů. Není už třeba, abych vynikala. Mám své místo ve Vesmíru a není potřeba o něj bojovat a pokořovat svými vítězstvíčky jiné bytosti. Vnímání posvátnosti každého dne je tím denním zázrakem, který stačí jen vidět .
         K čemu bylo moje JÁ? Jen k tomu, aby mě oddělovalo!! Děkuji za všechno, co dokázalo mou oddělenost zrušit, i když to bylo velmi bolestivé.
         Tak vlastně nemohu říct více. Nemohu ani vědecky dokázat, co je to pýcha a sebevědomí, lépe je to zřejmě popsáno ve slovnících. Mám jen vlastní zkušenost, kterou už mi nedokáže nic vzít. Maminko, já už nejsem hodná a šikovná holčička, už mi jen stačí, že JSEM!! Děkuji.
     
     
     
     
     
    „Jé, já jsem zajímavá,“ vzdychala bublinka na zrcadle sama překvapená svou výjimečností. „Myslím, že jsem nikdy neviděla nic tak krásného, jako jsem já,“ obdivovala se sama sobě a zůstala k zrcadlu doslova jako přilepená, aby jí ani kousek jejího půvabu neunikl.
    „Je vážně moc hezká,“ říkaly všechny. „Asi je z nás nejkrásnější,“ přiznávaly poctivě. Bublinka se nafukovala a nafukovala a plnila se samou pýchou, že se nafouknutá jako balónek odlepila od skla a odletěla.
     
    Na mou duši, do psích uší
    Milena Pekárková a Vlastimil Brodský
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kam na školu
    Evangelikální
    teologický seminář

    Vyšší odborná teologická škola v Praze
    Pavla Jurníčka, absolventa ETS, se ptala Eva Drozdová
     
    Vizí ETS je působit v České republice jako vzdělávací centrum evangelikální teologie, které spojuje odbornou úroveň, hlubokou oddanost Kristu a zacílení k praktické službě Bohu a lidem. Studium je koncipováno ekumenicky pro všechny církve, kterým je blízká evangelikální teologie. Možnost studia je otevřena i zájemcům z dalších církví. Připravuje budoucí kazatele, pastory, misionáře, pracovníky mezi dětmi a mládeží, křesťanské pracovníky ve sdě-lovacích prostředcích, duchovní ve věznicích, duchovní v sociálně diakonických zařízeních, duchovní v armádě. Připravuje pastorační asistenty pro práci ve sborech, křesťanských organizacích. Studium pastorace se snaží postavit pastorační pomoc na biblickém základě s využitím poznatků psychologie.
     
    Proč jsi se rozhodl studovat ETS?
         K tomuto rozhodnutí vedla delší cesta, ale základní křižovatkou byla moje civilní služba v zařízení Diakonie ČCE „Betlém“, kde jsem dělal osobního asistenta tělesně postiženým lidem. Zjistil jsem, že za každou lidskou tváří se skrývá jedinečný příběh, který mě začal fascinovat. Otevřel se mi svět jiných hodnot a já vnímal puzení k tomu, abych změnil svůj původní obor (nábytkář) a reagoval na výzvu těch jednotlivých příběhů. A kdybych měl stručně formulovat tehdejšími slovy, proč jsem se rozhodl studovat ETS, vyjádřil bych to asi tak: „Prožil jsem Boží povolání do služby, chtěl jsem dozrát jako služebník, a chtěl jsem to dělat dobře - mít odborné znalosti.“
     
    Škola není početně veliká - daří se budovat kolektiv a osobní přístup?
         Jestli je něco silnou dominantou školy, tak je to její osobní přístup. Spoustu věcí z teologie jsem zapomněl uzavřením dané zkoušky, ale to, co jsem přijal v jednotlivých setkáních z konkrétními učiteli, kteří nepředávali jen teorii, ale často kus sebe - to, čemu věří a co chtějí žít - na to zapomenout nelze. Dnes je však na škole už daleko víc studentů a nevím, jak se právě osobní přístup daří uchovat.
     
    Lze školu studovat jako jednu z možností humanitního studia a po absolvování se nezařadit do praxe?
         Součástí školy je velké množství praxe, ale zároveň i velké množství studijní látky. Cílem školy je vychovávat služebníky, kteří se osvědčí v praxi. Je však pravda, že během studia si mnozí uvědomí, že nakousli jen kousek z velkého celku, a ti pak odchází studovat dál na vysokou školu teologii, psychologii, pastoraci. ETS už spolupracuje z některými vysokými školami, kde si absolventi ETS mohou dodělat vzdělání i titul, který mnohdy otvírá dveře.
     
    Jaké je uplatnění v praxi?
         Teologové to mají jasné mohou dělat pastory v jednotlivých sborech, vojenské kaplany, učitele, misionáře, a pokud jdou dále studovat, tak mohou dělat akademické teology. Pastorační asistenti v rámci církevních zařízení mají otevřenou cestu k čemukoliv; v rámci světských zařízení „musí“ ještě studovat a dodělat si vzdělání psychoterapeutickým výcvikem, studiem psychologie, speciální pedagogiky či pastorace. Já osobně pracuji v Diagnostickém ústavu pro mládež a studuji psychologii se speciální pedagogikou na UK v Praze.
     
     
     
     
     
     
    kontakt:
    Stoliňská 2417/41a,
    193 00 Praha 9
    info@etspraha.cz http://www.etspraha.cz
     
    ředitel:
    Mgr. Karel Taschner
     
    zřizovatel:
    Církev bratrská
     
    formy studia:
    denní studium
    i dálkové studium
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Dělníci víry
    Žádná selanka
    to není

    Jan Trusina - Setkání střední generace
    Ptala se Marie Stolařová
     
    Setkání střední generace, co to vlastně je?
         Setkání střední generace je název programu, který probíhá na půdě naší církve od září 1989. Je určen pro lidi ve věku 25 až 45 let, kteří nemají žádný partnerský vztah, jsou tedy buď svobodní nebo rozvedení a nemají ani blízkého přítele či přítelkyni.
     
    Co je cílem těchto setkání?
         Program setkání má účastníkům umožnit, aby v lidských vztazích pronikli do větší hloubky; aby se navzájem seznámili a hlavně aby lépe poznali sebe sama: své přednosti, ale i své zábrany či bariéry ve vztahu k druhým; jak svým vystupováním na druhé působí, čím třeba odrazují apod. O všem se mluví zcela otevřeně. Každý účastník se svým způsobem dává k dispozici ostatním.
     
    Není to pro účastníky příliš náročné nebo dokonce tvrdé?
         No, žádná selanka to není. Je pravda, že to většině účastníků nějaký čas trvá, než se vzpamatují z prvního náporu, kdy jsou např. vystaveni úsudku druhých, kteří jsou povinni jim sdělit, jak na druhé působí, jaký je jejich první dojem, a to bez velkých ohledů; a také není nic příjemného, když tě psycholog „rozebere“, když ti profesionál bez obalu řekne, co děláš špatně, v čem uhýbáš, kde jsi na čem závislý, v čem klameš sebe sama apod.
     
    Co ty na to jako farář?
         Přiznám se, že jsem byl ze začátku nakloněn, abych se „postižených“ ujímal, vysvětloval, hájil. Ale pak jsem si uvědomil, že je to jen užitečné, slyší-li člověk o sobě i takovéto méně příjemné zprávy. Ostatně, při závěrečném hodnocení se zpravidla ukázalo, že účastníkům právě takovéto chvíle nakonec pomohly, a byli za ně vděčni.
     
    Jak často se scházíte?
         Ustálila se forma prodloužených víkendů (od čtvrtečního večera do nedělního poledne), během jednoho cyklu, který trvá dva roky, se sejdeme čtyřikrát, obvykle v Herlíkovicích a v Janských Lázních. Mezitím si ovšem účastníci mohou psát, navštívit se, zorganizovat vlastní program apod. Jakákoliv jejich iniciativa je k prospěchu věci.
     
    To se po dva roky scházejí stále titíž?
         Složení skupiny se mění. Někteří zůstanou po celou dobu. Jiní zjistí, že je to jiné, než si představovali, a už nepřijedou. Ale přijdou zase jiní. Optimální počet je dvacet. Žen bývá zpravidla víc než mužů.
     
    Jak setkání probíhá?
         Vše se děje společně, ve skupině. Někdy ve formě hry, jindy je program určen příběhem, který vyslechneme, a pak v rozhovoru vyjadřujeme svůj názor na jednání jednotlivých osob, jindy máme za úkol před-vést konkrétní scénky z rodinného života, definovat prostředí, kde jsme vyrůstali; při-tom se rozhovor často dostane i na velmi osobní rovinu. Kromě toho dost podnětů přijde z biblické práce.
     
    To tedy znamená, že na řadu přijdou i věci náboženské.
         Jistě. Celé setkání má podobný ráz jako kurzy pro mládež: od společného zahájení jídla, přes zpěv písní ze Svítáku až po večerní pobožnost, ve které se jeden z přítomných farářů pokouší shrnout přínos každého dne z biblického hlediska. Kromě toho první polovina dopoledního programu je pravidelně věnována práci s Biblí. Pod vedením faráře hledáme biblický pohled na témata související s naší problematikou (člověk, muž a žena, manželství, osamělost, duchovní dary, povolání apod.).
     
    Kdo tam vlastně jezdí? Samí evangelíci?
         Když jsme začátkem roku 1989 začali z podnětu náměstka synodního seniora Pavla Smetany tuto práci připravovat, měli jsme zadání, abychom členům naší církve, kterým pomalu přibývá let a zůstávají stále sami, vytvořili příležitost, kde by mohli najít životního partnera. Na začátku jsme tedy skutečně měli na mysli evangelíky, i když přirozeně nebyli odmítáni ani lidé z jiných církví. Brzo však došlo ke dvěma důležitým změnám.
     
    Ke kterým?
         Bylo jasné, že na něco takového nestačí farář, ale že bude nutná spolupráce odborníků. Proto hned od začátku do našeho týmu patřily socioložky Hana Janečková a Jindra Schwarzová (nyní Seethalerová) a dvě psycholožky: Bohumila Tichá (nyní Baštecká) a nezapomenutelná Jiřina Hanušová, redaktorka z Mladého světa. Právě ona nás přivedla k tomu, abychom překročili hranici církve a otevřeli svá setkání všem. A pak naše setkání v Mlaďáku také zveřejnila.
     
    Mělo to ohlas?
         Veliký. Ukázalo se, že pro mnoho lidí je akce konaná na půdě církve zárukou solidnosti. Přihlásilo se tolik, že některé bylo nutno odkázat na pozdější dobu. Pro nás, zejména pro faráře, ale snad i pro ostatní účastníky, to bylo jednoznačným přínosem. Naslouchat druhým, brát vážně všecky ná-zory, otázky, pochybnosti i odmítavá stanoviska, věcně reagovat a přitom vycházet z evangelia... Byla a je to dobrá škola.
     
    Kdo ještě patří k vašemu týmu?
         Kromě těch, které jsem už zmínil, ještě dva lidé. Předně nestárnoucí Marta Kačerová, která má během setkání na starosti věci administrativní. Už od začátku jsme všude inzerovali také její jméno, protože právě ono je v naší církvi zárukou dobré jakosti. A pak ovšem Bob Baštecký, nyní farář v Hodoníně, který se k nám doslova přiženil a koná tu výbornou farářsko-pastorační práci.
     
    Říkal jsi, že došlo ke dvěma změnám. Která byla ta druhá?
         Postupem doby nám došlo, že vlastně hlavním účelem těchto setkání není, aby zde příchozí našel životního druha, nýbrž aby se nejprve sám dokázal ve svém životě orientovat. Aby poznal sebe sama. Aby si osvojil potřebné, odpovídající jednání. Aby si byl více jist sám sebou, aby se dokázal oprostit od toho, co ho svazuje.
     
    Ale několik manželství z vašich setkání přece vyrostlo.
         To ano. A bylo jich více. Dokonce i jedno manželství farářské a jedno kurátorské. Přirozeně nás těší každé svatební oznámení, které od přátel ze střední generace dostáváme, i když uzavřou manželství s někým docela jiným. Nemyslím, že by to bylo díky tomu, že absolvovali naše setkání, ale bez významu to pro ně snad také nebylo.
     
    Jste s nimi i nadále v kontaktu?
         S mnohými ano. Ostatně, pravidelně na podzim se koná v Herlíkovicích „Sjezd absolventů setkání střední generace,“ letos v září se takto sejdeme už po šesté. Kromě toho se mnozí scházejí i sami, bez našeho organizování. To je důležité i pro ty, kteří zatím zůstávají sami: rozšířil se jim okruh přátel, a většinou dobrých přátel.
     
    Jak tuto svoji činnost zveřejňujete?
         Před začátkem každého cyklu přichází zpráva o setkání do všech sborů naší církve. Kromě toho je akce oznámena v církevním, a to nejen evangelickém, tisku. Současný běh končí teď začátkem května. Na podzim by měl začít cyklus nový. Bob Baštecký se o tom zmínil i ve svém rozhlasovém vysílání.
     
    Jak to vidíš do budoucnosti?
         Po čtrnácti letech této práce soudím, že by se této věci, má-li dobře a svižně pokračovat, měl ujmout už někdo jiný. Mluvím ovšem za sebe. Jsem přesvědčen, že by bylo dobré, abych už vedení těchto setkání předal nějakému nástupci. Přesně řečeno, aby tím milá synodní rada někoho pověřila. Jsem si jist, že je to práce užitečná a důležitá. Ale už je na čase pokročit i tady o kousek dál.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Stařec
    s dětskýma očima

    Samuel Titěra
     
    Tyto dvě knihy jsem dostal vloni k Vánocům a jak se mi teď zdá, ani jsem za ně dostatečně nepoděkoval. Znám jejich autora o řád lépe než jiné - jako básníka, a to ne ledajakého. Tyto dvě knihy jsou sbírkou krátkých próz, jak se dočtete „kurzívek“, „recenzí“ a jiných. Na všelicos. Na jaro, na sirky, na stát, na vlastní smrt.
         Poslední dobou se mi špatně usíná. Beru si pro pohlazení a vyčištění hlavy s sebou do postele právě tyto knihy. Jedenáctého bílého a Třináctého černého koně Jana Skácela. Jak je jenom popsat... Asi paletou úsměvů. Zamyšlenými, nostalgickými, sentimentálními, smutnými, laskavými, shovívavými, moudrými, veselými. Ale nechtěl bych říkat, že jde o básně v próze. To, v čem se „recenzent“ Skácel poučil od Skácela básníka, je otevřenost, přímý a nezastřený pohled na svět. Také snaha o maximální možný kontakt se čtenářem, úsměv i smích nad sebou samým, nadsázka. Přitom zůstává naléhavý skoro jako dítě. Starý muž s huňatým obočím nad temnýma očima někdy dokáže tak průzračně ukázat, jak je možné vnímat Ježíšova slova o požehnanosti dětského srdce. Má ho, a myslím, že jím dokáže i nakazit.
     
    Jan Skácel:  Jedenáctý bílý kůň - vyd. Blok, Třebíč 2000
      Třináctý černý kůň - vyd. Blok, Třebíč 2000
    PS: Třináctý černý kůň, uspořádaný až po básníkově smrti, je kniha taktéž skvělá, ne-li lepší. Také je poslední, která mi do kompletních sebraných spisů
     
     
    Literatura
    Bohuslav Reynek
    Ostny v závoji

    Martin Šanda
     
    Dílo katolických autorů první poloviny uplynulého století dnes zajímá spíše literární vědce a intelektuály než křesťany. Ti starší je zpravidla neznají vůbec, ti mladí se s ním po listopadu 89 mohli setkat ve škole v hodinách literatury. Tak se pánové Jakub Deml, Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Josef Florian či Bohuslav Reynek zařadili mezi ostatní „nudné“ učivo. Výbor z díla posledně jmenovaného básníka, grafika, překladatele Bohuslava Reynka (1892-1971) se před Vánoci objevil na pultech knihkupectví. Protože si nemyslím, že by měli být zmínění autoři pouze středem zájmu (a obdivu) oněch literárních vědců, ale silou své výpovědi, mohou oslovit také (a především) křesťany, dovoluji si knížku předložit ctěnému čtenářstvu našeho časopisu.
         Ostny v závoji jsou výborem Reynkova básnického a překladatelského díla. Doprovází je křehké autorovy grafiky, fotografie, úryvky dopisů od přátel. Mohou tak být pozvánkou do podivuhodného Reynkova světa. Pozvánkou do Petrkova na Vysočině, kde silou básníkovy obraznosti svět venkova, svět starých lip, plaňkových plotů a štěkotu psů, prostupuje svět naděje, svět zázraků, andělů a proroků. „Obalen“ básnivou imaginací, mění se petrkovský dvorek v místo Kristova narození a smrti, ukřižování a vzkříšení.
         Reynkův svět však není oním ideálním světem pastorálních motivů. Prostupují jej otázky, strach a bolest, smrt a nejistota. Věčnost se vlamuje jen jakýmsi náznakem, metaforou, větou, která zůstala nedopovězena... Vyžadují námahu, hledání, otázky - avšak odměnou se pozornému čtenáři stane hluboký prožitek. Koneckonců není nepochopitelné, že zhudebněné básníkovy texty zaznívají vedle textů Miloše Rejchrta či Svatopluka Karáska z dávných samizdatových nahrávek skupiny „Ejhle“.
         Pokud věnujete textům Bohuslava Reynka onu zmíněnou námahu, věřím, že i pro vás rozkvetou silou nečekanou.
        
    Blázen                    
    Bohuslav Reynek
     
    Blázen jsem ve své vsi,
    znají mne smutní psi,
    bílí psi ospalí,
    plynoucí do dáli,
    žádný z nich neštěká:
    těší mne z daleka,
    jsou to psi oblaka,
    běží a nekvílí.
     
    Smutkem jsme opilí,
    kam jdeme nevíme;
    požehnej duši mé,
    Pastýři prastarý
    s hlubokými dary
    měsíce a bdění,
    s trny na temeni
    těžkém, rozbodaném
    jako srdce. Amen.
    Kříž                         
    Bohuslav Reynek
     
    Hle, kostra z jeslí,
    už není slámy,
    ven jesle vynesli,
    kříž sám je s námi
     
    . Zbyla jen holá
    se hřeby břevna,
    bez osla, vola,
    kříž, bída zjevná.
     
    Noc bez andělů,
    den bez koledy,
    ran křídla tělu:
    kam vzlétnou bědy -
     
    kdy naposledy?
     
     
    Co bylo
     
     
  • Miloš Rejchrt reagoval 3.3. v deníku „Dnes“ na zvolení Václava Klause presidentem „Desaterem první pomoci“, ve kterém mimo jiné radí: Nakup si do zásoby poštovní známky s pěknými zvířecími a květinovými motivy.
     
  • Farář a poslanec Svatopluk Karásek objasňoval při udílení „Českého lva“, kdo je to ďábel.
     
  • Pražská mládež oslavila Vítězný únor historicky prvním oficiálním (nejen) evangelickým turnajem v karetní hře UNO.
     
  • Britská královna Alžbeta II. v úterý v Buckinghamském paláci povýšila zachránce českých dětí Nicholase Wintona do rytířského stavu. Winton před válkou zachránil 669 českých dětí tím, že zorganizoval vlakové transporty z Prahy do Británie. Jeho zásluhy pomohla zveřejnit francouzská historička holocaustu Elisabeth Maxwellova a nověji i slovenský režisér Matěj Mináč ve filmu Síla lidskosti.
     
  • V pražském libeňském sboru ČCE se konal seminář křesťanských pedagogů zabývající se otázkou práce pedagoga ve 21.století, jeho úkoly, posláním, možnostmi výchovy a vzdělávání na školách.
     
  • 7.- 9.března pořádala v Kolíně Česká evangelická aliance konferenci pro vedoucí mládeží. Vedle přednášek a diskusí měli účastníci příležitost zkoušet své schopnosti při break dance.
  •  
    Co bude
     
     
  • V pražské ZOO bude 1. červen dnem setkání mnoha nadací, které pomáhají dětem a setkáním dětí zdravých i nemocných. Vstupným může být i ušitá panenka, která bude někým dalším adoptována.
     
  • 25.- 27.dubna se uskuteční společné dny mládeže chrudimského a hradeckého seniorátu s tématem Víra a politika, oheň a led?
     
  • Výstava k 35. výročí založení Pokoncilní knihovny kard. Tomáškem ukáže rozvoj knihovny původně určené jako zdroj teologické a exilové knihovny pro kněze a farníky v automatizovanou a veřejně přístupnou instituci, která je ve správě České křesťanské akademie. Další informace na http://www.ckk.cz
     
  • Celostátní sbírka „Pomáhat může každý 2003“, kterou organizuje 15.- 16.dubna ADRA ČR, je určena obětem přírodních katastrof (např. povodně v ČR v r. 1997 a 2002) a válek bez rozdílu rasy, náboženského vyznání nebo politické příslušnosti. Další informace na http://www.adra.cz.
     
  • V Olomouci se budou 19.- 26. dubna konat Ekologické dny Olomouc 2003. Bude to 13. ročník festivalu ekologických aktivit. Na programu budou besedy, semináře, divadla, koncerty, pěší i cyklistické výlety. Další informace na http://www.olomoucko.cz/slunakov.
     
  • 11.- 14. dubna bude na setkání mládeže v Humpolci mluvit PhDr.Zdeněk Vojtíšek o náboženském extremismu.
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ach ta láska
    Rozpad rodiny
    Moji dobří přátelé, manželé se čtyřmi dětmi se rozešli.
    Nevím, jak se k tomu mám postavit. Má cenu pokoušet se
    dát je znovu dohromady? Jak?

    Eva Šplíchalová, psycholožka
     
    Rozpad rodiny, navíc rodiny se čtyřmi dětmi, oprávněně patří k momentům, které silně zneklidní. Víme, jaká je realita rodinných vazeb vyjadřovaná statistikami. Téměř lze říci, že rozpady manželských vztahů patří k projevům normy současného života. Nezbývá, než se učit s tímto fenoménem žít a vytvářet určité obecné zkušenosti, které mohou umožnit všem zúčastněným se situací se vyrovnat, nedělat zbytečné chyby především ve vztahu k dětem .
         Pokud se taková krize vztahů odehrává v blízkém okolí, v naší mysli zazvoní alarm - máme v sobě od dětství poskládané zkušenosti se vztahy - jak příznivé pro naši stabilitu a důvěru v druhé, tak i méně příznivé - se všemi těmito zkušenostmi jsme se museli víceméně vyrovnat.
         A tyto zkušenosti skládají první přede-vším emoční reakci na tuto realitu. Můžeme se cítit rozzlobeni, zklamáni, bezmocni, puzeni k záchraně rozpadající se rodiny, ohroženi ve stabilitě vlastních vztahů...
         Jak se k tomu postavit?
         Především je dobré porozumět vlastním pocitům. To proto, abychom svojí zneklidněnou emocionalitou ještě nekom-plikovali obtížnou situaci dané rodiny. Náš postoj k takovému dramatu by měl být po projití fázemi výše zmíněných emocí pro naše přátele a jejich děti srozumitelný.
         Výčitky, bezmoc, odsudek nepomohou. Pokud opravdu o náš postoj dotyční stojí (nejlépe je se otevřeně zeptat), pak by měl být pokud možno nehodnotící, ale spíše provázející. Možná pomůže moje blízkost a přítomnost s tím či s těmi, kteří jsou v dané situaci slabší či ji hůře zvládají. Zvláště děti rády přijmou jakousi dočasnou „náhradní“ autoritu tehdy, když je doma nepříznivé klima.
         A neostýchejme se opět přímo zeptat svých známých, jak jim můžeme být prospěšni. Odpověď může být překvapivě jednoduchá a pro obě strany účinná.
     
    Pokud jde o konkrétní otázku, zda se pokoušet dávat manželství znovu dohromady, troufám si říci - nikoliv. Snaha dávat rozpolcené vztahy dohromady může být velmi ošidná - k takovému řešení si musejí aktéři dramatu dojít sami, nejlépe s podporou zkušeného manželského poradce či terapeuta. Vést rozcházející se partnery jako jejich přítel k obnovení soužití může být nebezpečné - jsem v problému emočně zaangažován a nemusím umět ukočírovat destabilizované partnery či jednoho z nich. Znovu doporučuji odkázat na odborného pracovníka.
         Je známo, že se lze také tzv. „šťastně“ rozejít, rozumějme minimalizovat škody nezpracovaných emocí obou partnerů především na psychice dětí. Rozpadlým manželstvím nekončí jejich rodičovství. Pokud dokážeme pomoci svým přátelům zvládnout se ctí své pokračující rodičovské vztahy ke svým dětem, pak může být naše pomoc nasměrována smysluplně.
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Podkovaná blecha
    Filip Dušek
     
    Na sklonku minulého roku vydalo Nakladatelství Andrej Šťastný sbírku 100 úsměvných fejetonů Rudolfa Křesťana. Fejeton se dá napsat vpodstatě o čemkoli a tak proč ne o měnícím se světě. Tyto okamžiky se pak můžou zachytit např. srovnáním tří typů skutečností do latě vedle sebe. Tedy mizející skutečnosti stojí naproti skutečnostem novým a obě jsou proplétané skutečností věčnou. Konkrétně se jedná o drobnosti z lidského života ustupující (petrolejová lampa, telegram, bič), o „velké“ naděje (Internet, koláče televizní sledovanosti, parcely na Měsíci) a banality života (šustění bonbónů v divadle, první sníh, opravy stoupaček na sídlišti).
         Základem dobrého fejetonu je vtip a myšlenka - Rudolf Křesťan vsadil na vtip jazykový a ekvilibristiku se slovy. Někdy čtenář ani neví, zda je podstatná ta zdánlivě nepodstatná popisovaná věc, nebo právě ukázka slovní hry vlastního projevu. I člověk prostý tak uvidí široké možnosti mateřského jazyka. Humor a jazykový vtip je pak tolik potřebným kořením života. A právě ukázání aktuálních maličkostí v jiném světle dává možnost nového náhledu na vlastní život.
         Za povšimnutí stojí i ilustrace autorovy manželky, Magdy Křesťanové. Jsou ostře pestré a dětsky jednoduché - vyprávěnky trefně doplňují. Rudolf Křesťan vybral do knihy Podkovaná blecha své vyprávěnky, jak sám rád o fejetonech říká, z několika časopisů a rozhlasu z let 1999 až 2002. Tudíž se tato knížka rodila jako málokterá dvě staletí.
     
     
     
     
    Okénko
    Katastrofy

    JanSkála
     
    Poštěstilo se mi díky loňským českým povodním vydělat nějaké docela pěkné peníze. A všiml jsem si, že takových je nás víc. Někdo se zase třeba při odklízení bahna zamiloval. Přesto ta škoda povodněmi způsobená byla mnohem větší než povodněmi způsobený užitek jistých jednotlivců. Byla to katastrofa. Z kategorie přírodních. Řekněme přirozených.
         Možno dlouho debatovat, čí to byla vina. Odpovědní snad mohli udělat leccos jinak a nebyla by bývala tak ničivá. Ale kdo byl odpovědný? Já jsem si zprvu myslel, že za to můžou ženy, protože nás porodily, po zralé úvaze jsem ale usoudil, že za to nemohl nikdo, neboť ta voda přišla sama od sebe.
         Byla to, myslím, díky Bohu, vcelku pohodová katastrofa, s kterou se dá žít. Existují totiž i vážné katastrofy, které se nás však příliš netýkají. Všelijaké hladomory... ale to jen tak na okraj. Ta naše katastrofa těmhle hrůzám nemůže konkurovat. Ta naše je tak akorát jako dělaná pro nás. Vždyť žijeme v mírném pásu, mimo tektonicky kritická místa, v létě normální teplo, v zimě snížek, chorob nepříliš, peníze jsou, standard vysoký. Tak proč si neužívat svých malých velkých katastrof? My křesťané si vždy zas krásně uvědomíme, jak je nás třeba, a jdeme pomáhat. A každý, kdo pomáhá, z toho má minimálně dobrý pocit. Díky katastrofě.
         Dobrý pocit je věc pomíjivá. Od loňska jsem ho ztratil. Náš poklid narušuje tady katastrofa od lidí pro lidi, válka. Katastrofa velmi přirozená.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Nápadník
    Co je
    Večernice?

    Lenka Vidašičová
     
    Když jsme kdysi v Růžďce uvažovali o tom, že by bylo dobré připravovat pravidelně duchovně-kulturní program pro širší společenství mladých lidí a přemýšleli jsme nad jeho názvem, napadla nás právě Večernice. To slovo má v sobě kus romantiky i tajemství, ale především, pod stejným názvem už léta pořádají podobné večery ve Slezské církvi, my jsme se jednoho z nich zúčastnili a moc se nám líbil.
         Nicméně v našich rukou se trochu změnila forma i obsah této akce. První část programu je vážná. Zveme na ni kazatele a odborníky z naší i jiných církví a jejich úkolem je atraktivně zpracovat témata, která mládež zajímají. Druhá část je tzv. zábavná, skládá se z různých pantomimických výstupů, videoklipů, reklam, her a scének. Celý večer zpestřuje chválami a písničkami naše hudební skupina (momentálně pod názvem Nový rytmus).
         Na Večernici se scházíme jednou ročně v sále místního kina, většinou na podzim, kdy mají všichni víc volna. Zveme na ni spolužáky, kamarády a známé, kteří by se přijít do sboru báli nebo ostýchali. Přicházejí i starší členové našeho sboru. Spousta z těch, kteří přišli jednou, přijde i příště. Večery mají bezprostřední, přátelskou atmosféru a krásně po nich bolí bránice.
         Trvá týdny sestavit scénář, vymyslet scénky, přesvědčit vytipované herce, aby se veřejně znemožnili. Po zkušenostech z minula předem víme, že část výstupů se z nepředvídatelných důvodů neuskuteční. Naštěstí v tom nejsme sami. Do programu ochotně přispívají třicátníci, sestry ze sboru se starají o občerstvení účinkujících i diváků a Bůh nám při tom všem bohatě žehná.
         Snad se vám tato akce bude zdát tuctová, nejspíš ani nevíte, kde Růžďka je, ale to není podstatné. To důležité je téměř hmatatelně přítomno ve chvílích, kdy celý sál, ve kterém sedí nejméně jedna třetina tzv. nevěřících, svorně povstane a skloní hlavu k závěrečné modlitbě. A to bychom vám opravdu přáli prožít.
     
     
     
     
    Film
    Děvčátko
    Filip Dušek
     
    Titulek z plakátu nám říká, že se jedná o hořkou tragikomedii. Zajímavá to charakteristika. Film Benjmanina Tučka, v němž hrají např. Dorota Nvotová a Ondřej Vetchý, se loni zrodil na periferii středoevropského velkoměsta. Sedmnáctiletá Ema žije se svou mámou na sídlišti, prodává v sekáči a sní o svém budoucím štěstí. Hledání štěstí se pak týká i její matky, u níž je vidět vykořeněnost v cizím a anonymním prostředí. A tak se stane, že se vedle mámy objeví kluk, s nímž se předtím Ema rozešla, a všichni tři se setkají v jedné kuchyni. Film ukazuje až nemilosrdnou upřímnost ve vztazích a s jistým humorem i tragické následky urputného hledání šťastné budoucnosti. A tak ve chvíli, kdy už to vypadá, že se i to štěstí k hrdinkám přikloní... Však uvidíte.
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kdysi dávno
    Edikt nantský
    405 let od vydání - 13. dubna
    Eva Melmuková
     
    I ve Francii se v 16. století našli mnozí, kteří velmi toužili po tom, aby se křesťané vrátili k opravdovosti a životnosti první (apoštolské) církve, o které věřili, že byla obra-zem opravdového života křesťanských věřících. Jejich možnosti však už byly jiné než o sto let před tím v Čechách. V Německu začal svůj boj víry Martin Luther a zanedlouho potom vytvořil Jan Kalvín, rodem Francouz z Noyonu severně od Paříže, v Ženevě středisko reformované církve.
         Myšlenky reformace se rychle šířily po celé zemi; zejména na francouzském jihu. A už v roce 1559 se různé místní reformované církve (sbory) spojily na synodě v Paříži, kde bylo přijato společné vyznání víry a vstoupilo v platnost presbyterně-synodní církevní zřízení. Francouzská reformovaná církev ale nevznikla jako většina protestantských církví v Německu, Skandinávii a jinde (i v později francouzském Alsasku), rozhodnutím vrchností, ale jednotlivé sbory vyrůstaly zdola od prostých lidí, stejně jako tomu bylo dříve u valdenských a v české reformaci.
         Postup reformačního hnutí ovšem zákonitě narazil na ty, kteří si přáli zachovat dosavadní církevní instituci beze změny. Nastalo pronásledování, hugenoti (reformovaní) se bránili a vzájemné boje vyústily v tzv. náboženské války (1562-1598), nejstrašnější občanské války v dějinách Francie. V jejich průběhu došlo i k proslulé „bartolomějské noci“, kdy na den sv. Bartoloměje, 24. srpna 1572 bylo v noci zákeřně povražděno na dvě stě předáků hugenotů a potom tisíce dalších věřících v Paříži i na venkově. Zemí se šířil teror a strach. Za válek se počet hugenotů a jejich sborů pochopitelně zmenšoval a zdálo se, že jejich zkáza bude neúprosně pokračovat.
         Záchranou, i když částečnou a problematickou, se stal 13. dubna 1598 Edikt nantský. Vydal jej francouzský král Jindřich IV. Navarrský, původně sám hugenot a velitel protestantských armád, který se, když byl nečekaně povolán na trůn, musel své víry vzdát. Jindřich svým bývalým souvěrcům alespoň tímto ediktem zajistil velmi okleštěné svobody a práva.
         Menšina protestantů se stala druhořadými občany, kteří směli mít pouze určitý počet bohoslužeb a modliteben, většinou jen na okraji měst. Hugenotské armády byly rozpuštěny a protestantům bylo dáno několik opevněných míst jako symbol záruky jejich bezpečnosti. Podobně jako celá jejich společnost, bylo omezeno i jejich školství, aby se hugenotský vliv už dál nešířil.
         Avšak i tento edikt, který v mnohém připomíná toleranční patent z roku 1781 u nás, znamenal vlastně jen příměří a byl skutečně dodržován pouze za života Jindřicha IV. Pak i přiznané „svobody“ byly stále více oklešťovány, až byl edikt úplně zrušen v roce 1685. Potom nastalo francouzským hugenotům znovu období těžkého a krutého pronásledování, které trvalo až do sklonku 18. století.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ručně a stručně
    Píšťalka
    Samuel Titěra
     
    „Jaro začlo nešťastně - neslaně a nemastně.“ Tolik Karel Plíhal. Nebydlíte nadosah potoka nebo navzdory stávkujícím vrbám chcete sami chytit druhou mízu? Nevažte se na vrtkavost přírody a vyrobte si vlastní píšťalku, která vám vydrží déle než do jara.
         Stačí najít rovný špalíček dřeva a upevnit si ho tak, aby se do něj dala podélně vyvrtat díra cca 68 mm v průměru. Pak špalík opracujeme nožem nebo rašplí pěkně do kulata, aby zbyla stěna asi 2 mm tlustá a máme trubičku, sice ne otlučenou, ale pevnou. Můžeme ji všelijak ozdobit. Zhruba 1 cm od vrcholu ji kolmo nařízneme a šikmým přiřezáváním odspoda vytvoříme ostrý „jazýček“. Pak vyrobíme z měkčího dřeva váleček přesně pasující do horního otvoru tak, aby kus vyčuhoval (kvůli manipulaci). Na jeho vrchní straně jemně seřízneme plošku, která vytvoří štěrbinu, jíž bude vzduch proudit na jazýček. Zasuneme špalíček do vrchního otvoru až po počátek výřezu a zkusíme zapískat. Zkusíme to různou silou, případně zacpeme spodní otvor píšťalky prstem. Nepíská-li, zkusíme jemně oříznout plošku směrem ven. Experimentujeme s různými tvary „špuntů“, ostrostí a velikostí jazýčku, zacpáváním spodního otvoru. Často se to nepovede napoprvé. Až konečně píšťalka zapíská, můžeme špunt definitivně zarazit (zalepit), dokončit povrchovou úpravu, seříznout náústek atd. Přeji vám nekončící jaro.
     
     
     
     
    Literatura
    Vážený
    pane Mikule

    Jan Šimsa, Ludvík Vaculík
     
    dopisy
    1967 - 1988
     
    I člověk celkem zasvěcený by mohl předpokládat, že lidé tak rozdílní jako evangelický farář Jan Šimsa a spisovatel Ludvík Vaculík se mohli seznámit až ve společenství Charty 77. Jejich živá korespondence ale začala mnohem dřív - totiž obdivným, ač nikoliv nekritickým dopisem mladého venkovského faráře z Vysočiny slavnému pražskému spisovateli a veřejnému činiteli. Tím ovšem získává jejich psaní, do kterého se zapojily i obě manželky, jak na hodnotě dokumentární, tak literární, estetické.
         Začátkem března vyjde v Nakladatelství Olomouc téměř sto čtyřicet dopisů, jejichž výběr ponechali autoři zcela na redakci, neboť necítili žádnou potřebu cokoliv vynechávat z důvodů osobních ani politických.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah