Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 8   ročník 44
 
OBSAH:
Díkčinění
Zastavení
Bla-ze-ti-ne-řá-de pu-deš-do-ne-be
Co o tom čteme v Bibli
O hněvu
Jak se správně hněvat?
Ve výtvarném umění
Co rozčiluje? Spravedlivě?
Církevní konzervatož Kroměříž
S nezaměstnanými do kopce
Gangy New Yorku
Kapitál
Darované embryo
Co bylo
Co bude
Jubijejní Ondřejov 2003
Všechno se splnilo
Zpráva z vody Moravy 2003
Pohár
Rabbit-Proof Fence
Česko-švýcarský týden
Klany
Kurz mladých varhaníků
Loutkové divadélko
Bohemia Cantat!
Osmisměrka
Spací mládež
Revoluční ukolébavka
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Díkčinění
Jan Skála
 
Koncem sezóny lidé bilancují. Kolik se urodilo, co se povedlo, kde všude jsme byli a koho jsme milovali. A taky všechny ztráty a prohry, ale na ty raději bezbolestně zapomeňme. Pak se vše sečte a odečte a zahájí se nová sezóna, tentokrát zimní, roztočí se plesy, lyžařské vleky a motory školních autobusů. Křesťané nebilancují, křesťané činí dík.
     Takhle na podzim už bývá poněkud pošmourno. Vítr vás bičuje z boku, déšť svrchu, různé nálady zevnitř. Vládu přebírá zima a tma. Lidé se oblékají, zalézají, před tím vším se schovávají. Křesťané se neschovávají, křesťané činí dík.
Podzim je krásná doba. Lidé se připravují na zimu, sekají dříví a zametají listí. Taky se společně koukají na televizi a chodí do hospod. Ve škole a v práci je plno legrace. Křesťané jsou taky spolu a činí dík.
Problémy jsou všude. Limonáda v hospodách je drahá a není dobrá, televizní zprávy neukazují pravdu, estrády pravdu ukazují, ale smutnou pravdu, učitelé týrají žáky a ti si ničeho neváží. Lidé nejsou svatí, ani rovní. Natož volní. Kradou, nudí se, vztekají, nemilují se navzájem, ani sebe samotné. Psychiatři a zubaři si mnou ruce. I křesťané mají problémy, přesto činí dík.
     Jsou křesťané vůbec lidmi? ................................(místo pro vaši odpověď) A za to dík.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Hledáš Boha mezi mraky,
jindy zase v kostele?
On ti zatím boogie - woogy
v srdci tančí vesele.
 
Richard
Křížek
(poezie
pro cestující
v metru)
 
zpět na obsah
 
 
 
Blahoslavenství
Bla-ze-ti-ne-řá-de
pu-deš-do-ne-be

Jan Keřkovský
 
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
 
To jsem ještě žil u tety Leopoldy, mimochodem skvělé ženy, jež se o mě jaksepatří starala. Snažila se do mě vpravit spoustu užitečných zásad a vědomostí a začala vždycky od Bible, tam že najdu pramen moudrosti a síly. Strýc, ten si mě snad občas pletl s fackovacím panákem nebo co. Důvod? Vždycky si nějaký našel (to zas tak složité nebývalo). Teta mu v tom nebránila, volávala citát z Přísloví: „Nepřipravuj chlapce o trest, nezemře, když mu nabiješ holí!“. Ale když se jí zdálo, že jsem v právu spíš já (nebo jiná strýcova oběť), pokřikovala na nás útěchu: „Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, jejich jest království nebeské!“ Strýc to po ní opakovával a provázel údery funěním bla-ze-ti-ne-řá-de-pu-deš-do-ne-be („Metlou ho mrskávej a duši jeho z pekla vytrhneš,“ volala teta.) Odkud mě vytrhli, nevím, ale bolelo to hodně. A že to bylo z Bible, vytrhlo mě to hlavně z kostela, abych pravdu řek, protože jejich víra mi přišla předpotopní.
     Když jsem se seznámil s Renatou, vyprávěl jsem jí o tom a Renata strýčka s tetou dost neměla ráda. Její otec okamžitě sedl a napsal trestní oznámení na neznámého pachatele (to nás ani nepřekvapilo, on podává trestní oznámení pořád, každý den třeba prosedí u televize a večer napíše trestní oznámení na pachatele dnešního vysílání). Teď žaloval pachatele, který napsal do Bible tu surovost, že pronásledovaným je blaze, a strašně ho dopálilo, že se to nedostalo k soudu. Tak aspoň hlídal, abychom se netahali s církví, jak říkal, a byl hotov nás kvůli tomu pronásledovat, z čehož nám bylo blaze. Bla-ze-ti-ne-řá-de-pu-deš-do-ne-be, vzpomněl jsem si na dávné funění, to už znám. Hůl má kdekdo a blaze z toho vždycky není, přijde na to kvůli čemu tě mlátí, řekla Renata a asi to tak je.
 
 
 
 
Hněv
Co o tom
čteme v Bibli

Aleš Mostecký
 
Když se hněvá Hospodin, je to hněv vždy spravedlivý. Má svůj důvod, lid si jej na sebe přivádí sám. Ne ledajakou prkotinou, ale odpadnutím od smlouvy, porušením jedinečného vztahu k Bohu. Křepčením kolem zlatého býčka pod Sinají či reptáním proti Božím cestám, odíráním vdov a sirotků a pošlapáváním pravdy, v různých obměnách stále dokola.
     To se projeví Boží nepřítomností: „Hospodin vzplanul proti nim hněvem a odešel.“ (Nu 12,9) Najednou zde není hráz proti zlu. Není, kdo by ochraňoval a vysvobozoval. Jako by sám Bůh své nevěrné vydal nepříteli v šanc. Hynou a je jim ouvej.
     Naštěstí pro nás není Boží hněv věčný, ale podléhá milosrdenství. Vypadá to, že hněv je výchovný prostředek, jak s námi zatřepat a vrátit nás zpět k Hospodinu, je to nástroj očistného soudu. Blízko den Hospodinova hněvu!
     S lidským hněvem je to horší. Zvláště s hněvem mezi bratry. Kain v hněvu zabil Ábela, Ezau chtěl zabít Jákoba. Proto: „Odlož hněv ... ať se nedopustíš zlého.“ (Ž 37,8) Náš hněv je zárodek zla. Umíme se vůbec hněvat spravedlivě? Ježíš (Boží reprezentant) se hněvá (Božím hněvem) na tvrdost srdcí, na natvrdlost učedníků. Nebo Elíhú v knize Jób (kap. 32). Jde ale spíše o čestné výjimky, proto je náš hněv veskrze odmítán.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Hněv
O hněvu
Míla Lapáček
 
Pokud jde o hněv, zdálo by se na první pohled, že právě já nemám k tomu mnoho co dodat. Poněvadž jsem většinou lidí, již mne znají, považován za kliďase, kterého jen tak něco nevyvede z míry. To je ovšem klam. Ve skutečnosti se hněvám zhruba stejně často, jako kdekdo jiný. Ale... nemám buď chuť, nebo odvahu to projevit. Souvisí to patrně s mojí neochotou vstupovat do konfliktů; za kterou není nějaká beránčí povaha, nýbrž strach z nepříjemných následků. Abych se jim vyhnul, raději se - v situaci směřující ke konfliktu - stáhnu, odbočím, zmlknu, uzavřu se; a hněv (který se tu často dostavuje) spolknu, zatlačím zpět do nitra, odkud se snaží vytrysknout ven.
     „To neděláš dobře, Jaromíre...“ - zní okřídlená replika, adresovaná jednomu z protagonistů filmu Vesničko má středisková, tomu, který strká vyhořelé zápalky zpět do krabičky. Co hrozí, je každému jasné, a dotyčný to také záhy pochopí.
     Tak je tomu i se mnou a s hněvem. Vím, co je správně a co ne, důsledky jakých příčin jsou blahé a jakých neblahé: Že když se hněv ve mně vzmáhá, měl bych mu dát průchod. I za cenu, že se tím dostanu do nepříjemného střetu s konkrétním člověkem nebo okolím. Dám tak přece čitelně najevo, co si myslím, jak se cítím, o co se mi jedná apod.! Zajiskří se, ale pročistí se vzduch a uleví se mi (což není vůbec zanedbatelné).
     Teorii jakž takž znám, ovšem praxe tuze pokulhává. Moje první manželství ztroskotalo mimo jiné proto, že jsem téměř nic z toho, co mne ve vztahu a v soužití s partnerkou hněvalo, iritovalo a žralo, nedovedl vyslovit, ventilovat. Tolikrát jsem byl rozzloben, tolikrát ukrutně naštvaný; ale místo toho, abych zařval, rozvztekal se, praštil talířem o podlahu, nebo za sebou prásknul dveřmi, tak jsem na sobě nic nedal znát. Všechnu zlobu (a vůbec tu nejde o to, zda oprávněnou či ne- oprávněnou) jsem polykal, presoval nazpět, dovnitř, stále hlouběji.
     Nemohlo přijít nic jiného, než stupňující se deprese, splín, rozpad vztahu a nakonec rozvod.
     Myslím, že není málo těch, kdo zacházejí se svým hněvem stejně nerozumně jako já, a hazardují tak se svými vztahy a se svým duševním zdravím. Chtěl bych je ale povzbudit, že na změnu a zmoudření není nikdy pozdě. Chce to však někdy pořádnou pecku. Já jsem jednu dostal tehdy, když mne můj nepředstíraně rozhněvaný psychoterapeut přivázal provazem ke křeslu, kde jsem si hověl. Když jsem byl omotaný jako bourec morušový, řekl, že tohle je obraz mé životní situace, a že jde teď pryč a ať nepočítám s tím, že se hned tak vrátí (to myslel bezezbytku vážně). Seděl jsem tam jako pecka a odmítal si připustit, jak se mne tohle znesvobodnění, ponížení dotýká. Jenže provaz škrtil čím dál víc a ruce začínaly mrtvět. Přicházel vztek, narůstal hněv, ale - co bych zastíral - i strach; ovšem to vše mne nakonec vyburcovalo k výkonu, za který by se nemusel stydět ani sám Harry Houdini (proslulý artista přelomu 19. a 20. století, unikající z těch nejnemožnějších pout).
     Snad je z předchozí epizody patrné, jak nesnadné bývá odvážit se hněvu - lhostejno zda spravedlivého či nespravedlivého, opodstatněného či iracionálního - ale že pořádný výbuch je mnohdy jediná správná cesta, zatímco všechny ostatní jsou nedobré, škodlivé. A že pekelně se nas... a bez skrupulí to ze sebe vyprskat, může přinést nevídanou úlevu, ba dokonce osvobození.
     Námětem pro jiný článek by zřejmě byly formy a meze hněvivých projevů; ale tu si dovolím tvrdit, že: proti gustu, žádný dišputát. Ačkoli..., kdybyste mě slyšeli a viděli u televize (a teď to neberte jako nějaké žertovné odlehčení na závěr), jak temně zuřím při ledním hokeji, při tzv. zábavných pořadech nebo u zpráv, s jak nepokrytou nenávistí ostouzím tu stranu (resp. umělce či umělkyni), které nepřeji, nejspíš byste nějaké zřetelné meze naléhavě doporučovali (možná i z obav o mé zdraví).
     Takže..., vida, vždyť já se hněvat dokážu, a jak! Ovšem jen u televize, tedy platonicky, ne doopravdy. A to nic není, to dokáže kdejaký moula (co jich jen bývá v ochozech sportovních kolbišť!). Skutečný hněv, bytostný, s mým vlastnoručním podpisem, hněv, za který si ponesu autentickou odpovědnost, to je něco úplně jiného.
     Pokud nejste cholerici, můžete se s ním nelehce potýkat. Je jen ojediněle ctností a projevem vyšší duchovní vyspělosti, nehněvat se. Daleko častěji je to příznak strachu projevit se, otevřít se, být tím, čím já chci a potřebuji, ne tím, čím mne chtějí mít druzí. Neředěný hněv a jeho vyjádření je - po mém soudu - projevem zralé, odvážné poctivosti k druhým i k sobě.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Hněv
Jak se správně hněvat?
   
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
 
Tak to je stejná otázka jako třeba: Jak si správně říhnout? Na to by vám spíš odpověděla Marge, tedy na to s tím hněvem, ale o tom říhání ..... (odpověď byla redakčně zkrácena)
 
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
 
Jak kdy. Někdy je dobré rozbít talíř, jindy jít štípat dříví nebo přerovnat kompost. Taková kvalitní hádka také někdy pročistí vzduch. Ale jak správně? Ví Bůh!
 
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
 
S rozmyslem, s rozvahou, bez zaujetí sebou samým, bez pocitu ukřivděnosti, bez projevů ješitnosti, s ochotou slyšet, s otevřeností ke změnám, bez obav, že příčinu svým hněvem odstraním (opakem je touha se po někom vozit). Ptali jste se jak se hněvat, ne jak se hněvám já....
 
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
 
Asi je nejlépe zahořet „hněvem spravedlivých“, ale každý z nás má za spravedlivé něco jiného. Je reálné, aby mi můj hněv nezatemnil zrak a rozum? Je-li, je to snad správné.
 
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
 
Když jsem na někoho rozlobená, tak hněvat se „k věci“. Hněv tu funguje jako roznětka k řešení problému. A když se hněvám na sebe..., tak to teda nevím.
 
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
 
Na to není jednoznačná odpověď. Je to zcela individuální. Jen si musíme dát pozor, abychom v zaslepenosti neuškodili jak okolí, objektu hněvu, tak i sobě samým. A přece jen jedna rada: Netutlat hněv v sobě, ale ve vhodnou chvíli ho vypustit ven.
 
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
 
Vybavuje se mně spravedlivý hněv, který ale přísluší spíše pohádkovým králům. Správně se hněvat? To snad ani nejde. Prostě když jsem naštvaný, projevuji se velmi emocionálně. Je to asi jeden z nejspontánnějších projevů, kterého jsme schopni.
 
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
 
Ovládání sebe sama je vzácný dar. Pokud nás někdo naštve v zaměstnání, ve sboru, na veřejnosti pak se ještě dovedeme ovládnout, ale pokud se dostaneme mezi své blízké, pak naše ovládání ochabuje a hněv často vybuchne. Je přirozené, že člověk musí mít nějaký ventil, jen si kladu otázku, proč to musí odskákat zrovna moji nejbližší.
 
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
 
Nehněvat se. Neztrácet zbytečně energii a hlavu. A když dojde k nejhoršímu: počítat do deseti. Pomáhá to.
 
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
 
Nelze (správně se hněvat). Hněv pohlcuje, jediná ochrana je odklad, což vyžaduje velkou vnitřní disciplínu, ale pak už to není hněv.
 
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
 
Nemyslím, že hněv je vždy negativní. Je třeba sám sebe ale dobře znát, aby člověk neničil druhého a ovládal svůj jazyk. Hněv je energie k využití: někdy ml dává odvahu říct věci, které si už dlouho myslím. Je to dobrá hybná síla k přetváření světa, společnosti. Bible je plná vyprávění o hněvu: Boží hněv, hněv proroků, Ježíšův hněv. Hněv může být známkou napětí mezi často tvrdou a nespravedlivou realitou a nadějí.
 
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
 
Udržet si čistou hlavu a neublížit. Pokud je hlava horká,vypnout, nechat vystydnout a pak jednat dál. To se snadno říká, ve vypjaté situaci však ne vždy daří.


zpět na obsah
 
 
 
„Posměšná poznámka o otci zadrnčela Harrymu
v uších stejnou silou, jako kdyby ji Black zařval z plna hrdla. Harrymu se v prsou zvedla žhavá vlna nenávisti, která neponechávala sebemenší prostor pro strach. Poprvé v životě se mu stalo, že si přál mít v ruce svou hůlku ne proto, aby se mohl bránit, ale proto, aby mohl zaútočit... aby mohl zabít... Zapomněl na kouzla, zapomněl, že je malý a slabý a je mu pouhých třináct let, kdežto Black je vysoký a dospělý chlap. Věděl jedno jediné že si přeje Blackovi ublížit, jak nejhůř dovede, a že mu absolutně nezáleží na tom, jak na oplátku ublíží Black jemu...“
(J.K.Rowlingová, Harry Potter a vězeň z Azkabanu)
 
 
 
Hněv
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
 
Hněv (lat. ira) patří mezi smrtelné hříchy, což jej většinou předurčuje i do katalogů neřestí. Zvláště oblíben býval u středověkých sochařů. Obvykle je hněv představován postavou (nezřídka ženskou, ale vyskytuje se i muž bojovník, lupič apod.), která zabíjí člověka (nevinného, často mnicha). Atributem je dýka či meč.
     Kromě toho se hněv dostal oklikou i do skupiny tzv. čtyř temperamentů. Latinské slovo temperamentum znamená pravé smíšení tělesných šťáv, které určují povahu člověka. Jaký člověk je, jak se chová, vyplývá z té, která v organismu převládne a protože je vylučují orgány podléhající vlivu planet, je osud a povaha člověka „ve hvězdách“. Povaha cholerická, ovlivněná žlučí, je podobna ohni a lvu. Cholerický temperament se často ve zpodobňování (nahá postava bojovníka s mečem, vedle kterého je zmíněný lev či jej alespoň obklopují plameny) blíží vyobrazení hněvu. Temperament pak splývá s neřestí.
 
 
 
 
 
Hněv
Co rozčiluje? Spravedlivě?
Anketa
 
Co Vás nejvíc dokáže rozčílit?
 
  • Když se mi někdo hrabe ve věcech. (žákyně 14let)
  • Neupřímnost. Pokud někdo zalže ve vážné věci. (student 16 let)
  • Když mi někdo mluví do toho, jak bych se měla oblékat, malovat (studentka 16 let)
  • Zlá lež a předsudky. (studentka 16 let)
  • Když můj otec předpokládá, že budu automaticky přejímat jeho názory (dám si říct). (muž 25 let, nezaměstnaný)
  • Lhostejnost, nespravedlnost, hrubost (studentka 19 let)
  • Nejvíc mi vadí, když někdo neakceptuje názor druhých a vnucuje stále svůj. (student 17 let)
  • Nejvíc mě rozčílí, když zjistím, že jsem se zachoval jako zbabělec. (student 14 let)
  • Nespravedlnost, vypočítavost, srabáctví. (pracující 38 let)
  • Zásady a předsudky (student 15 let)
  • Jsem docela vznětlivý, je toho dost, třeba i prohra ve hře, ale dost často záporné lidské vlastnosti pýcha, vychloubání. (student 16 let)
  • Když někdo nemá pravdu a hádá se. Nenechá si nic vysvětlit. Nad všechny vyvyšuje a dělá jakoby byl nejchytřejší, nejlepší (studentka 21)
  • Můj bratr. (student 13 let)
     
  • Kdy považujete hněv za spravedlivý?
     
  • Když vede k napravení neřešených problémů a je-li v takové míře, že lidi nějakým způsobem nepoškozuje. (žákyně 14 let)
  • Když je namířen proti jasné sviňárně. (pracující 38 let)
  • Když se někdo hněvá na mne. (žákyně 14 let)
  • Hněv není spravedlivý nikdy (student 15 let)
  • Hněv není spravedlivý snad nikdy (ten lidský). Ovšem většinou, když se na někoho hněvám (třeba na sebe), tak se mi ten hněv spravedlivý zdá. Bohužel. (student 14 let)
  • Když mě něco rozčílí a je to právem. Když se hněvá Bůh. (žákyně 13 let)
  • Silnou emocí, jako je např. hněv, můžu vyjádřit nesouhlas s nějakým závažným problémem. Přimět tak k zamyšlení. Nenechat v lhostejnosti. Ale všeho s mírou. (studentka 19 let)
  • Podle mě je hněv užitečný, pokud poslouží k vyřešení nějakého problému. Pokud nás dokáže třeba snadněji přenést přes nějaké životní úskalí a třeba nám na něj dá i jiný náhled, který v klidu neobjevíme. (student 18 let)
  • Při výchově dítěte Je užitečné ukázat mu, že se rodič zlobí.(studentka 16 let)
  • Jen výjimečně v mezních situacích, kdy potlačí strach. (muž 25 let, nezaměstnaný)
  • Když něco provedu. (žákyně 14 let)
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kam na školu
    Církevní konzervatož Kroměříž
    střední odborná škola
    Eva Drozdová, František Fiala - ředitel
     
     
    Z pohledu ředitele:
    Díky specifickému vzdělání v oborech církevní hudby mají naši studenti možnost uplatnit se nejen jako absolventi klasické konzervatoře, ale také jako varhaníci, sbormistři nebo ředitelé kůrů.
         Vyučovací předměty tvoří vedle hlavního hudebního oboru všeobecně vzdělávací předměty s humanitním zaměřením (český jazyk a literatura; cizí jazyk - povinně volitelný: německý, anglický; pro studijní obor zpěv: italský; základy společenských věd; obecné a kulturní dějiny; tělesná výchova apod.) a odborné hudebně - teoretické předměty (intonace, rytmus, sluchová analýza, hlasová výchova a sborový zpěv, hudební teorie, nauka o nástrojích, dějiny hudby, historicko-estetický seminář a současná hudba). Poněvadž se předpokládá, že většina absolventů bude působit v učitelských profesích, jsou do výuky zařazeny pedagogické disciplíny jako psychologie, pedagogika, didaktika, metodika, vyučovatelská praxe a historie hlavního oboru. Do společných disciplín patří i církevně-hudební předměty, které zahrnují znalost Starého a Nového zákona, věrouku a etiku, liturgiku, církevní hudbu a zpěv. Některé z těchto disciplín jsou konfesijně dělené, jiné společné. K nepovinným předmětům patří nabídka dalších cizích jazyků - latina, francouzština, ruština, studium hry na cembalo, zobcovou flétnu, bicí a po individuální domluvě i jiných hudebních oborů.
     
     
    Z pohledu studentů:
    „Jako varhaník doprovázející liturgii mám pochopitelně zájem o liturgickou hudbu. Tento zájem mne dovedl na Církevní konzervatoř, kde mohu studovat varhany nejen jako koncertní nástroj, ale také jej poznat jako nástroj liturgický. Jsem velmi spokojen s výukou tohoto nástroje na Církevní konzervatoři. Zdejší varhanní oddělení má špičkové nástrojové vybavení, které umožňuje detailní a přesnou hru.“
    Petr Sobotka - 5. ročník
     
    „Na Církevní konzervatoři studuji šestým rokem flétnu a za tu dobu jsem se mnohému naučila. Hodiny hlavního oboru, komorní hry, orchestrálních partů, liturgických varhan, soudobé hudby a církevních předmětů nebyly jen úzkou specializací, ale přinášely vždy širší a hlubší pohled na hudbu obecně.
         Mnozí profesoři, s kterými jsem přišla do styku, jsou skvělými pedagogy. Snaží se z nás vychovávat otevřené osobnosti schopné dialogu a tvůrčí práce. Ačkoliv se naše škola (snad díky své mladosti) stále zmítá v problémech interpersonálního rázu, já jsem tu našla bohaté obilí. Co se stane s plevelí, uvidíme v čas žně.“
    Lucie Valtrová - 6. ročník
     
    kontakt:
    Velké náměstí 112,
    767 01 Kroměříž
    ckonz@ckonz.cz
    http://www.ckonz.cz
     
    ředitel:
    MgA. František Fiala
     
    zřizovatel:
    Synodní rada Českobratrské církve evangelické
     
    formy studia:
    denní a dálkové
     
     
    Před dvanácti lety byla z podnětu faráře Jana Horkého a jeho manželky Magdalény, zřízena Českobratrskou církví Evangelická akademie pro církevní hudbu a zpěv, která byla roku 1994 přejmenována na Církevní konzervatoř.
         Církevní konzervatoř  Kroměříž je šestiletou hudební konzervatoří s důrazem na církevní hudbu. V současné době je možné studovat dva obory - nástrojovou hudbu a zpěv. Ke specifikám školy patří i rozšířená výuka povinného klavíru, ve vyšších ročnících s možností volby liturgických varhan a rozšířené výuky komorní hry. Podmínkou k přijetí je dokončené základní vzdělání (studovat zde mohou i studenti s vyšším typem vzdělání) a úspěšné vykonání přijímacích zkoušek. Po čtvrtém ročníku je možné složit maturitu. Po šestém ročníku se studium ukončuje absolutoriem.
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Dělníci víry
    S nezaměstnanými
    do kopce

    Rozhovor s Alenou Fendrychovou a Annou Hánovou
    ptala se Eva Drozdová
     
    Už třetím rokem funguje v evangelickém sboru v Praze 6 - Střešovicích projekt s názvem KOPEC - koordinační centrum pomoci nezaměstnaným. Jak praví podtitul, jde o pokus o zprostředkování práce pro nezaměstnané, nějak spojené s evangelickými sbory, které by je mohly doporučit. Koordinátorkami celého projektu jsou Alena Fendrychová a Anna Hánová.
     
    Co bylo prvním impulsem pro vznik této iniciativy?
         Před pár lety jsme se ve Střešovicích bavili o tom, jestli by náš sbor neměl nějak působit i „navenek“. Jestli k živému společenství nepatří také starost o konkrétní potřeby lidí v různých nesnázích, lidí, které osobně neznáme, ať už z jiných sborů a církví, nebo i mimo ně. Nápadů bylo tehdy víc: že bychom se mohli seznámit s evangelíky třeba z Ukrajiny nebo Běloruska a těm nějakým způsobem pomáhat, jako pomáhal dřív nám sbor z holandského Oss. Zvítězili nezaměstnaní...
     
    Vím, že na začátku bylo i několik obav...
         Obavy samozřejmě byly. Třeba že se hned nahrnou „tisíce žádostí“ od nezaměstnaných, ale budou chybět nabídky práce, takže zklameme velké naděje, které do nás lidi bez práce vloží. Nebo obava, že nevytrváme, po několika měsících skončíme a z celé akce zbyde sboru jen ostuda. Strach z neprofesionální práce. A potom také tu byl problém, že náš sbor nemá dostatečné počítačové vybavení. Naštěstí se nic z toho nesplnilo - až na tu neprofesionální práci, kterou nám snad lidé odpouštějí.
         Nesuplujeme funkci úřadu práce. Naším cílem je lidi povzbuzovat, dát jim najevo, že se o ně někdo zajímá, že i když nejsou špičkovými pracovníky, nemusejí se vzdávat, mohou hledat dál...
     
    V čem konkrétně spočívá Vaše práce?
         Projekt je postaven na myšlence, že lidé ve sborech vědí o svých nezaměstnaných a mají zájem jim pomoci. Navzájem se znají a mohou nezaměstnaného doporučit, čímž vzniká určitá garance, která na úřadech práce není možná. My na střešovické faře shromažďujeme informace od našich spolupracovníků ve sborech, z nich sestavujeme dva seznamy - nezaměstnaných a volných míst. Ty pak pravidelně aktualizujeme a rozesíláme zpátky do sborů. Vedeme si evidenci, výsledky čas od času vyhodnocujeme a rozesíláme je zpátky do zúčastněných sborů.
     
    Předpokládám, že za vším není práce jen Vás dvou.
         To rozhodně ne. Spolupracuje s námi asi 50 koordinátorů po celém Česku. Koordinátor má ve svém sboru i okolí získávat informace o nezaměstnaných i o pracovních místech. Uvedeme příklad: paní Nováková si na sborové nástěnce na seznamech KOPCE přečte, že je někde volné místo instalatéra, a tak řekne koordinátorovi, že její známý by se na to místo hodil a zrovna nemá práci. Ten známý může být věřící, ale taky ne. Koordinátor s ním vyplní námi dodaný dotazník a ten pošle do Střešovic. My pak zprostředkujeme kontakt přímo na firmu, která místo nabízí. Nebo někdo ze sboru hledá práci a v seznamu KOPCE žádná vhodná není. To nám pak přes koordinátora pošle svůj vyplněný dotazník, kde je napsáno, co umí, co by chtěl dělat, jak daleko je ochoten dojíždět apod. My tu informaci pošleme do všech spolupracujících sborů. Může se stát, že někdo zareaguje...
         Ideální koordinátor se zajímá o lidi ve sboru, se „svými“ nezaměstnanými pravidelně mluví. A má k dispozici e-mail.
     
    Od začátku je zřetelná podpora domovským sborem. Šlo by to i bez ní?
         S panem farářem tu sdílíme kancelář, kde můžeme pracovat, mládež občas pomáhá při rozesílkách, máme lidi, kteří se nám starají o počítač. Ve sborové místnosti jsme taky uspořádaly první setkání koordinátorů, které chceme v pravidelných intervalech opakovat. Sestry nám na něj napekly buchty. Ze sborových peněz se platí internet a známky na dopisy.
     
    Jak je projekt financován?
         Práci děláme zadarmo, počítač nám věnovala firma Azlan.
     
    Na začátku projektu byla také myšlenka spolupráce ještě s jinými organizacemi. Chtěli jste podnikat i kroky v poradenství. Podařilo se to?
         Původně jsme trochu myslely na spolupráci s úřady práce, ale nakonec jsme to zavrhly. Ztratila by se tak ona garance, na které stavíme. A co týče poradenství, poslaly jsme na začátku koordinátorům jakousi malou rukověť, kde byly stručně shrnuty základní právní informace z oblasti práce a sociálních podpor. Pak už nás KOPEC zahltil a tuto dimenzi jsme dál nerozvíjely.
     
    Kde všude byl projekt představen, jde pouze o vnitrocírkevní práci, nebo o vás ví třeba ministerstvo práce a sociálních věci?
         Asi o nás neví nikdo - tedy mimo církev.
     
    Výsledky práce asi nejsou ohromující, ale přesto, kolik lidí se Vám podařilo zaměstnat?
         Šestnáct lidí. Kontaktů nezaměstnaných s firmami ale bylo o dost víc. Úspěch ovšem záleží na výběru firem samotných, na tom, jak se lidé dokážou prezentovat, jak umějí přesvědčit. Všechny práce se zatím našly v Praze. Je to asi tím, že mimo Prahu je síť koordinátorů příliš řídká. Sbory, co s námi spolupracují, jsou od sebe příliš vzdáleny, takže případné práce jsou mimo dosah každodenního dojíždění. Proto jsme znovu oslovily všechny sbory ČCE, informujeme je o projektu a snažíme se je získat pro další spolupráci. Uvidíme na podzim...
     
    KOPEC - některým z nás se vybaví „Nohavicův alkoholický kopec“ (film „Rok ďábla“), šlape se do tohoto kopce také těžko?
         Jak kdy. Ale kdy se něco podaří, jde se samozřejmě líp.
     
    Děkuji za rozhovor a přeji Vám, aby Vás tato služba těšila.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Gangy New Yorku
    Mery
     
    Dvacet let se režisér Martin Scorses snažil natočit tento film, jehož děj se odehrává v počátcích historie města New Yorku. Kvůli útokům z 11.9. 2001 se premiéra musela o několik měsíců odložit.
         Asi v polovině devatenáctého století se v New Yorku strhne bitka „Starousedlíků“, vedených „Řezníkem“ Billem Cuttingem, a irských přistěhovalců, vedených gangem „Mrtvých králíků“ a „Knězem“ Villonem. Bitvu o náměstí Five Points vyhrají Starousedlíci, když Řezník zabije Kněze. Všemu přihlíží Knězův syn Amsterdam. A zbytek děje je poměrně jasný - po letech přijde Amsterdam Villon pomstít smrt svého otce...
         Film má dobré tempo a slušné herecké výkony. Zvláštnost vztahů mezi hlavními hrdiny je dobře propracovaná: například po návratu do Five Points začne Amsterdam pracovat pro Řezníka, který si ho velmi oblíbí a má k němu skoro otcovský vztah... Tvůrcům se velmi zdařilo ukázat atmosféru doby. Co mě nakonec docela zklamalo, je až příliš mnoho krve. Film sice není tak drsný jako například Statečné srdce, ale výrazně se blíží hranici únosnosti. Poněkud přehnaný je také úplný konec filmu, kdy se po větě ve smyslu „stejně si za pár let nikdo nebude pamatovat“, že jsme tu byli záběr na hřbitov proměňuje v měnící se siluetu New Yorku. Poslední obrázek je, jak jinak, s dvojčaty...
         Myslím, že film je dobře natočený, docela zajímavý (vezmeme-li v úvahu, že je na motivy skutečných událostí), přesto však nakonec zůstává jen dalším z mnoha „velkofilmů“.
     
     
     
     
    Okénko
    Kapitál

    JanSkála
     
    Kapitál je známý tím, že většinou „vůbec není“ (tzn. není ho dost). Ale on je (!) a já vám řeknu, kde. Kde hledat. Navštivte knihovničky svých teoretiků nové a krásnější přítomnosti a snad i budoucnosti. Tam je to napsáno. V publikaci, kterou vlastní každý slušný student bohosloví i již zavedený bohoslovec. Tam se kapitál jmenuje hřivna či talent a dává ho lidem Bůh, případně si ho vydělají prací. Kdo to nechápe, ať jde za teoretikem. I vy, kdo máte Písmo doma, stejně za ním musíte, protože to je kniha, která potřebuje vědecký výklad.
         V Písmu je řeč i o tom, že ve světě je bohatství i bída a lidé se tedy musí o svůj chleba dělit. Toto poselství aktualizoval, vyložil a na sociální otázku se tak pokusil odpovědět v roce 1891 papež Lev XIII., když vedle ateistického socialismu postavil socialismus křesťanský. Vyjádřil, že si lidé mají pomáhat. A mít úctu k soukromému majetku, k sobě samému, i sobě chudému, a plno dalších věcí. Přečtěte si to, dostane-li se vám encyklika Rerum novarum na stůl. Je to snad utopie, ale vážně si myslím, že je to dnes i pro naše otázky přinejmenším živé inspirativní slovo. Dnešní otázky jsou stejně palčivé. Pomáhat je stále složité. Jak pomoci přelidněnému Jihu? Dobře myšlená pomoc mnohdy vůbec nepomáhá. Atd. A přesto věřím, že někdy stojí za to vyslechnout i poslechnout výklad pana papeže
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ach ta láska
    Darované embryo
    Moji přátelé nemohou mít vlastní dítě, nemohou ani podstoupit umělé oplodnění z vlastních buněk. Přemýšlejí o přijetí darovaného embrya, ale mají nad tím mnoho otazníků. Jak se na to díváte vy?
    Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež
     
    Příběh Vašich přátel je, žel, stále obvyklejší. Přibývá neplodných párů. Píšete, že nemohou podstoupit umělé oplodnění z vlastních buněk. A zřejmě ani oplodnění ženina vajíčka darovanou spermií nebo naopak, tedy oplodnění aspoň napůl z vlastních buněk. Tedy neznámá dárkyně by dala vajíčko, neznámý dárce spermii, oplodněné vajíčko, embryo by se vložilo do dělohy ženy, ta by dítě vynosila a porodila.
         Vyšlo by z jejího těla, biologicky by ale nebylo dítětem svých rodičů. Není divu, že Vaši přátelé mají nad tím otazníky. Napíšu je kurzívou a ke každé několik poznámek.
         Je to proti přírodě, proti Božímu řádu, krkolomná snaha zvrátit něco, co je prostě dáno. Myslím, že neplodnost nepatří do té kategorie nemůžeš přidat ku postavě loket jeden, tedy je to danost, kterou máš přijmout. Že se snižuje naše plodnost, to souvisí s nějakými civilizačními změnami. A potom, v přírodě se „přirozeně“ děje tolik krutosti, že ji stěží můžeme chápat jako zdroj Božího zjevení, poznání jeho vůle. Albert Schweizer se dokonce bouřil proti tomu, že bůh, který stojí za přírodou s jejím životem na úkor životů jiných, by mohl být totožný s Bohem Ježíše Krista.
         Existuje hlas krve, dítě, které není biologicky moje, nemohu mít plnohodnotně rád. Je spolehlivě prokázáno, že hlas krve neexistuje. Je možné plnohodnotné psychologické rodičovství i tam, kde není biologické. Na tom stojí náhradní rodinná péče. Doporučuji přečíst si příslušnou pasáž v knížce rozhovorů s Milošem Rejchrtem; má prožité rodičovství biologické i „pouze“ psychologické. Tím samozřejmě nechci říct, že Vaši přátelé určitě budou své dítě mít velmi rádi. To nikdo nevíme. Ale chci říct, že to je možné.
         Dá se žít plnohodnotný život i bez dětí. Ano, to určitě. Nevidím ale psychologické ani teologické oprávnění pro římskokatolický názor, že manželství má smysl, až když jsou v něm děti. Na druhou stranu, mít děti je krásné.
         Vaši přátelé v sobě asi cítí tu naši lidskou touhu děti mít. Je to krásné a taky smysluplné. Když vidím vzácné lidi, kteří mají děti, říkávám si: „Jak je dobře, že předali svoje geny dál.“ Ale ono jde předávat ne jenom geny, ale také memy: myšlenkové, citové, duchovní obsahy, které se předávají od člověka k člověku. Je pro mě nezapomenutelná jedna zkušenost: dvanáctiletá dcera velmi problematických biologických rodičů žila už řadu let v SOS dětské vesničce. Matka pěstounka je hluboce věřící. Kolega pedagog vzal děti na skály, s lany a sedáky, na kus skutečného horolezení. Ona, než začala lézt, se samozřejmě krátce pokřižovala a už lezla. Mem důvěry byl předán. Tedy: Vaši přátelé mají díky reprodukční technologii možnost naplnit jedno životní poslání: předat hodnotné memy. Ba, nepodaří se všechno, o zmařených memech víme všichni, kdo vychováváme i vlastní děti. Ale v zásadě: je to příležitost pro hodnotnou službu.
         Kdo ví, třeba právě dítě vychované takovými rodiči bude ten pátý spravedlivý, který zachrání nějakou Sodomu (nebo třídu, nebo sdružení mládeže...).
         Reprodukční technologie může všelijak selhat, mít vedlejší účinky či rizika. Ano, uvedu jeden příklad. Oplodnění vajíčka se vždycky nepodaří. Pro jistotu se oplodní víc vajíček, ta se mrazí a uskladňují. Když se podaří zahnízdění, těhotenství, porod - co s uskladněným „materiálem“? Anebo jiný problém: co když se změní situace dárce a bude chtít kontakt se svým (nebo „svým“?) dítětem? To je problém právní. Těch otázek je víc. Doporučuji zjistit si co nejvíce informací. Potěšilo mě, když jsem nedávno v tisku našel příspěvek k této diskusi od Káji Řeřábka, gynekologa a věrného evangelíka; jsou tedy možnosti konzultovat s lidmi, kteří mají podobné životní hodnoty.
         To jsou některé obecné souvislosti. Rozhodovat se ovšem musí každý pár, obecné řešení tu není.
     
     
     
     
    Co bylo
     
     
  • Ve Francii zemřel ve věku nedožitých 86 let někdejší ministr kultury, významný český spisovatel a publicista Pavel Tigrid. Politolog Jiří Pehe jej označil za jednu z největších postav 20.století v českých kulturních dějinách a řadí jej mezi takové publicisty, jako byl Ferdinand Peroutka.
     
  • v úterý 16.9. se začal stavět most na dálnici D8 v Krušných horách v místě, které má název Panenské údolí. Stavbě požehnal litoměřický biskup Josef Koukl.
     
  • Zachránce českých židovských dětí sir Nicholas Winton odhalil 16.září na Liverpoolském nádraží v Londýně památník účastníkům dětských vlaků z nacisty podmaněné Evropy.
     
  • 52,7% základních a středních škol zahájilo letošní školní rok výstražnou jednodenní stávkou. Jsme připraveni dále vyjednávat a pokud na nás vláda udělá dlouhý nos, budeme organizovat další protesty a případně i déle trvající stávku, řekl šéf školských odborů Dobšík.
     
  • Na nejvyšších hřebenech Krkonoš napadl začátkem září první sníh. Na jiných místech přineslo září horké letní dny, při kterých padly teplotní rekordy přesahující 30 stupňů Celsia.
     
  • V rámci týdne mobility zvítězil v soutěži o nejrychlejší druh dopravy v Praze moped, v Brně automobil. Na druhém místě skončili v obou městech cyklisté. V Praze automobil a v Brně tramvaj se ukázaly jako nejpomalejší.
  •  
    Co bude
     
     
  • Od 22.9. pořádá ADRA výstavu fotografií Poválečné děti z Bosny více na: http://www.adra.cz
     
  • Od 13.9. do 10.10. pořádá sdružení pro péči o duševně nemocné FOKUS Týdny duševního zdraví. V různých městech se uskuteční výstavy, přednášky, veřejné ukázky pracovní činnosti, divadelní představení, koncerty, dny otevřených dveří a mnohé další. Více informací na http://www.tdz.cz
     
  • Třetí týden v říjnu proběhnou seniorátní dny mládeže na Dobříši (Modlitba), v Jindřichově Hradci (Církev a media) a v Libštátě (Pochod za východem slunce).
     
  • V sobotu 11. října se uskuteční Discoshow setkání mládeže Brna a okolí. Začátek bude v 17 hodin mší svatou v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů v Brně Žabovřeskách. Přepokládaný konec v 1:30. Více na http://www.katolik.cz/elpis/.
     
  • „Život nejen na kolech 2003“, tj. 7. ročník fotografické soutěže o životě lidí s postižením určené amatérům i profesionálům. Soutěžní fotografie budou vystaveny na výstavě Rehaprotex 2003 v Brně. Uzávěrka 15.10.2003. Tel. 541 249 175, email: eva@ligavozic.cz.
     
  • V Praze probíhá do 15.11. II. ročník fotografické soutěže pro osoby s mentálním postižením. Tel. 251 627 808, email: spmp.praha5-13@volny.cz
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Reportáž
    Jubijejní Ondřejov 2003
    Samuel Titěra
     
    Ve dvaceti letech se už většinou člověk cítí natolik úctyhodně, že si přestane přidávat na věku. Když se dvacítky dožije festival, je to čas k bilancování - jak to tedy bude dál s Ondřejovem? Festival hudby a slova, který se ještě v hlubokých 80. letech zrodil v Ondřejově, měl letos slavnostní atmosféru. Místo nejnovějších hudebních objevů přijeli „staří známí“, neboli klasici. Karel Vepřek, Petr Lutka, Lídl & Velík, Ejhle, Jakub Noha Band, Vladimír Merta, Berani, Jericho, Oboroh. Někteří hráli a hrají, jiní se sešli po (mnoha) letech jen kvůli festivalu. Po mnoha letech se také Ondřejov vrátil na původní místo svého konání: do lomu pod hvězdárnou, kde bylo na čerstvém vzduchu velmi příjemně, s kulturním domem darmo srovnávat.
         Před každým vystoupením zazněla ještě jako bonbónek nahrávka stará právě těch 20 let; na všech je vidět (slyšet), že celou tu dobu více či méně zráli. Jen Oboroh, nejdynamičtější a nejpromněnlivější kapela, má za sebou mnoho zvratů a posunů a je dnes na jiném konci hudebního spektra. Jako poslední, zlatý hřeb večera již za tmy, vytvořil Slávek Klecandr a jeho skupina most opět do let devadesátých a nultých. Přes profesionální a moderní image stojí stále Oboroh víceméně na
     
    vedoucí (akustické) kytaře a nezaměnitelné melodice a harmoniích.
         K tomu všemu čajovna, pivo, klobásy, knihy a CD, šumící les okolo, poskakující děti, podupávající rodičové, bavící se mládež. Krásný babě-letní víkend, zahájený povídáním o cestě Zdeňka Susy do Santiaga de
     
     
     
    Compostela v pátek a ukončený společným zpěvem 8. žalmu. Trochu s rozpaky jsem počítal, nakolik se sjeli příbuzní, známí a děti muzikantů a nakolik se objevily nové tváře, nová generace. Určitá přesila pamětníků tu možná byla, ale všechna ta pacholátka pobíhající mezi námi dávají dobrou naději, že Ondřejov (a dobrá muzika) nezajde na úbytě a bude se obnovovat z nových zdrojů. A i kdyby měl někdo dojem mírné připlesnivělosti, pak je třeba dodat, že jde o plíseň ušlechtilou, zrající, nejméně camembertskou. A takovému sýru se žádný tvaroh nevyrovná.
     
    Fotky z předchozích ročníků a další informace najdete na
    http://www.banet.cz/festival/
     
     
    Rozhovor
    Všechno
    se splnilo

    Rozhovor s Irenou Škeříkovou
    Samuel Titěra
     
    První ročník Ondřejova začal organizovat Jarda Kitlar v třiaosmdesátém roce a za těch dvacet let se mnoho změnilo. S Irenou Škeříkovou, zpěvačkou
     
    skupiny Ejhle a jednou z organizátorů letošního Ondřejova, jsem si popovídal u kafe v koutku čajového stanu. Zdálo se, že je docela spokojená.
     
    Co se změnilo za těch dvacet let? Kromě svobody pořádat vlastně cokoli.
         Právě proto, že se to dá dělat svobodně, je dnes spousta
     
    všelijakých jiných podniků, takže bojujeme o zájem lidí. Dokonce jsme letos zvažovali, jestli to tím dvacátým ročníkem úplně neuzavřeme. Jak je všude úžasná, široká nabídka, tak se nám už ty poslední roky stávalo, že jsme měli málo posluchačů. To je asi jediný, co se změnilo. Jinak s tím souvisí samozřejmě ta změna, že všechno je dražší a složitější. V tom třiaosmdesátým bylo důležitý, že se vůbec lidi mohli sejít a že někteří mohli zahrát - třeba jako právě Merta, ten byl šťastnej, že měl kde hrát a že se to nějak podařilo zorganizovat. Dneska by měla každá kapela, každej muzikant, dostat slušný honorář. Minulý rok Ondřejov vlastně vůbec nebyl, to byl jenom jeden koncert Jardy Hutky tady v Ondřejově. Letos jsme si říkali, že když je to dvacátý
     
     
    ročník, tak to zorganizujeme a zkusíme to zase udělat v lomu. To je ještě další rozdíl - v minulých letech to bývalo v kulturáku, kvůli počasí, ale ta atmosféra byla úplně jiná než teď. Takhle je to opravdu nesrovnatelně lepší.
     
    Jaké to bylo, přemluvit Lídl & Velík, lidi, kteří spolu už hodně let nehráli, aby přijeli? Dali si říct?
         Nakonec si dali říct, ale v Ondřejově hrál Štěpán se Zdeňkem ještě myslím někdy v 90. letech. Bylo to teda docela náročný, ale letos tím, že to bylo 20 let, se docela dali přemluvit a opravdu se nakonec sešli - a hráli výborně, byla jsem hrozně potěšená. S Beranama to bylo trochu složitější, protože těch je víc, ale nakonec se to všechno povedlo.
     
    Myslím, že se to letos povedlo opravdu hezky. Jaký z toho máš pocit i vzhledem k očekáváním?
         Úplně perfektní. Všechno se splnilo tak jak jsme si to přáli, všechno vyšlo - včetně počasí, to bylo hlavní a důležitý, a myslím, že lidi jsou docela spokojený, i tady s tím zázemím - čajovna, pivo. Všechno to nějak tak klaplo. I to pódium je tak dobře udělaný, kdybychom tohle měli před těma 20 lety, to by byla paráda. No a tak letos myslím, že se to povedlo.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mládež
    Zpráva z vody Moravy 2003
    Vojtěch veselý
     
    Letos mládežnické oddělení ČCE rozšířilo nabídku prázdninového vyžití evangelickým způsobem. Farář pro mládež totiž jezdí velmi rád na vodu a jedna z možností, jak si ji letos nenechat ujít, bylo zorganizovat ji z titulu své funkce. Tak se na seznamu prázdninových akcí vedle kurzů objevil i sjezd řeky Moravy na kánojích.(.....)
         Byla parta různorodá? Těžko říct. Nemám moc zkušenost s vodami, na které se účastníci lákají přes inzerát, jedou na třinácti lodích, je jim od třinácti do čtyřiadvaceti, resp. ještě více let a znají se doslova víceméně. Někdy byla tato diverze ku prospěchu, třeba při podobně diverzním souhrnu prací, které je dobré během příprav třeba na spaní vykonat. Jindy se nesehranost party může projevovat negativně, třeba když se někdy někam jakoby spěchá. Inspirativním zrcadlem byla parta hornočermenské mládeže, se kterou jsme se během plavby potkávali: na tábořištích, u jezů nebo mezi fotbalovými brankami sestavenými z barelů. Pravda, bylo jich tak na sedm lodí, ale bourání teepee, chození na dřevo, shánění pitné vody a tak, jim rozhodně nezabíralo tolik času, a kdo ví, zda jim nefungovala dělba práce totálně spontánně. Nežehrám, porovnávám. A pokud se něco táhlo déle, vždy to déle bylo s ohledem na ten druh času, co jej ukrajují ručičky na předloketních cifernících. S ohledem na plynulost dění bylo velmi málo spěchu, snad dokonce žádný. A když už bylo třeba někdy zabrat, pak jen díky pochodům, které se chodem ručiček nechávají ovlivňovat, např. zavíračky a otvíračky vesnických koloniálů. Jo, ještě polykači kilometrů by radši zrychlovali, kór při pohledu na mapu a počítání průměrného počtu uzlů za den. Dojeli jsme nakonec k obci Příkazy, což naši nehnavost jen potvrzuje. A tak jako se nespěchalo, tak se ani nenudilo, resp. stále bylo co na práci. Jakýmsi indikátorem toho by mohla být naprostá absence, téměř deficit úprků do hospod a nepotkal jsem nikoho, kdo by jen tak šukal kolem stanů a vyhlížel, kde se odehrává nějaká zábava. Samozřejmě, nějaký čas se proflákal, ale uhánění by vedlo jen ke krácení liknavé svobody od nalinkovaných rozvrhů, kterých si na jiných akcích, třeba té, co nám zatím zabrala velkou část života a jmenuje se školní docházka, užíváme ažaž. (...)
         Programy, kdy se sedí a někdo přednáší a ostatní klábosí, se stihly udat pouhé tři. Zaznělo vyprávění o skotské organické farmě s vysokohorským skotem, na základě vodáckého kvízu si kormidelníci popovídali se svými háčky o svém soužití na lodi a v životě a jeden večer byla po vstupním slovu řeč o prvních dojmech z lidí kolem. Více námah s přípravou podobných večerních posezení přišlo vniveč, poněvadž jak se v přírodě setmí, je nejrozumější zalehnout a spát. Večer se nic moc na později odkládat nedalo, dopoledne ještě ano. Takže pobožnosti před naloděním jely každý den a pokaždé podle někoho jiného, takže pestrost pojetí byla zaručena. Poslední den jsme si libovali, jak se tato ranní zamyšlení, kdy jsou mozky ještě čerstvě odpočaté a srdce nezanesená případnou prudou, dařila.
         Nakonec jsme bilancovali, to se tak dělá Dobrým znamením nám bylo, že nezačaly vyskakovat nápady, co příští rok zlepšit, čeho se vyvarovat a podobně. První zkušenost s nesourodou a nesehranou partou v někdy kritických chvílích (např. v proudu táhnoucí loď pod skalnatý břeh porostlý vrbičkami, nad každodenním ešusem rozjedeného poridže k uvítání nového dne) dává tušit zájem o podobné radovánky jak na straně těch, co přihlášky připravují, tak na straně těch, co jim je vyplněné odesílají. Sám se nalézám jak tam, tak tam a ani v létě 2004 mi to nebude vadit.
    (redakčně zkráceno)
     
     
     
     
    Kvíz z vody:          
     
  • Na vodu se jezdí:
  • a) kvůli okukování polosvlečených krasavic/ců
    b) kvůli opálení
    c) kvůli sportovnímu výkonu
    d) kvůli společnému spaní v teepee
    e) kvůli romantice
    f) prostě kvůli vodě
    g) protože je to in
     
  • Za většinu nehod může:
  • a) ten druhý
    b) pitomá řeka
    c) vodníci
    d) počasí
    e) snídaně
    f) Synodní rada
    g) farář pro mládež
    h) proud a peřejky
    i) loď
     
  • Háčka nejlépe pohlavkovat:
  • a) vůbec
    b) pádlem
    c) levou rukou
    d) pravou rukou
    e) lepší je si to vyřídit až na břehu
     
  • Jako kartáček a pastu na zuby používám:
  • a) klacík
    b) popel
    c) slivovici či jinou pálenku
    d) jablko
    e) roztřepený konec koňadry (šňůry)
    f) jakýkoli zubní kartáček nalezený v teepee
     
  • Soulodit se na vodě může:
  • a) kdykoli je k tomu vhodná příležitost
    b) jen v soukromí a jen manželé
    c) jen když je pro to dostatek místa
     
  • Kotrč je:
  • a) zadní část lodi
    b) jedlá houba
    c) jméno záporného literárního hrdiny
    d) řídká nadávka neschopnému háčkovi
    e) ošklivé slovo
    f) zadní část lidského těla
     
  • Koníčkování je:
  • a) když miminko vleže na břiše zvedá hlavu
    b) když se spouští lodě přes jez po šňůře
    c) když zadák sedí přes záď obkročmo s nohama ve vodě
    d) zastavení při pozorování pasoucích se koní
     
  • Jogurt je:
  • a) typ lodního zavazadla
    b) výborná snídaně
    c) urážlivé označení neopálené osoby
    d) v kombinaci s ostatním obsahem zavazadla nebezpečný materiál
    e) na vodě nesmysl
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Pohár
    Filip Dušek
     
    V posledních letech je módou zabývat se východním náboženským učením z Asie. Ale je tomu i naopak: mniši výspy východní kultury - tibetského buddhistického kláštera v indickém exilu pod Himalájemi - silně pošilhávají po západních radovánkách. Ve filmu Pohár se jedná o fotbal: hru, při níž se dvě národní mužstva honí za kulatým nesmyslem - bojují spolu.
         V klášteře se zdánlivě nic neděje, jen mladí mniši si sem tam zahrají fotbálek s prázdnou plechovkou od Coca-Coly a hlavně se snaží sledovat právě probíhající mistrovství světa ve Francii (v roce 1998, Francie se stala mistrem). Děj se dostává do víru ve chvíli finálového utkaní a v okamžiku, kdy ze staré vlasti přijdou další dva mladí uprchlíci. Rozehrána je nejen hra, ale i lidský příběh osamělosti, touhy po svobodě a návratu a hlavně odhodlání jít za svým snem stůj co stůj. A na konflikt je zaděláno Přesto jsou lidské vztahy pro hrdiny přednější před disciplínou a sebelepšími plány do budoucna.
         Že to ve skutečnosti není možné? Ano, nejedná se o žádný dokument o útrapách a životě utlačovaného tibetského lidu, přesto je film neskutečně věrohodný. Natočil jej pravý tibetský láma Khyentse Norbu ve skutečném tibetském klášteře v Indii, hrají praví tibetští mniši a příběh se skutečně odehrál. Nejlepším scénáristou je vždy život.
         Máte-li ve svém okolí nějaké lepší kino, kde tento australsko-bhútánský snímek - vůbec první v tibetštině - dávají (u nás průběžně už od roku 2001), určitě si zajděte podívat se na trable mladých fanoušků fotbalu, na všední život v buddhistickém klášteře a sny Tibeťanů vrátit se domů a mít třeba i své národní fotbalové mužstvo.
     
     
     
     
    Film
    Rabbit-Proof Fence
    Eva Drozdová
     
    Myslím, že je to jeden z filmů, které chtějí něco zakřičet, a ne jenom ukázat příběh. Tady jde o příběh tří dívek Gracie, Daisy a Molly. Jejich tátové staví plot proti přemnoženým králíkům napříč celou Austrálií (Rabit-Proof Fence). Holky žijí převážně v ženské domorodé komunitě, protože tátové staví ten plot. Míšenci, Austrálci, tak se jim říká - mají bílého tátu a mámu Aboriginku, původní obyvatelku Austrálie. Filmový příběh je natočen podle skutečné události, odehrává se v roce 1931. Dvě sestry a jejich sestřenice byly uneseny z jigalongské oblasti, aby je ve sběrném táboře, vzdáleném 1500 mil od domova, připravili pro život mezi bílými, vychovali je bělošským mravům i křesťanské víře.
         Molly, Gracie a Daisy z tábora utečou, vědí jediné - musí najít plot a ten je dovede domů. Holky jdou drsnou australskou přírodou, plouží se pouští, mažou své stopy. Hledají je snad všichni, stopuje je státem placený a vydíraný Aboriginec, fandí jim málokdo. K emotivnímu dojmu z filmu přispěje i dokumentární závěr - vyprávějící Molly se svou sestrou, krásné ženy. Krásné tak, jak může být skoro devadesátiletý člověk ve své domovině. Molly cestu podél plotu šla celkem třikrát, naposledy se svými dvěma dětmi, které jí však nakonec stejně unesli, kam jinam, než do sběrného tábora.
         Pojem ztracená generace se používá jako označení pro literáty, píšící o konfliktu humanismu a války. Ztracená generace se říká také australským lidem jako je Molly a jejím dětem - od roku 1930 do roku 1970 neměli možnost žít mezi svými, čerpat z nich a mít rádi, neměli možnost být někde doma a být svoji.
         Dovětek k filmu: Austrálie, 2002, drama, 94 minut, anglicky s českými titulky, režie: Phillip Noyce, scénář: Christine Olsenová podle knihy Doris Pilkingtonové.
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mládež
    Česko-švýcarský týden
    6.13. července 2003 Horní Čermná
    Lenka Hajzlerová
     
    V týdnu 6.-13.7.2003 se uskutečnilo setkání švýcarské mládeže z Corselle-Peseux s několika mladými lidmi z chrudimského seniorátu - Litomyšle a Horní Čermné. Přátel ze Švýcarska v čele s farářkou Antoinette Steiner přijelo jedenáct, zato nás Čechů devět. Jejich mateřským jazykem je francouzština. Proto jsme se snažili dorozumívat německy a anglicky. Hlavním tématem byl život Židů v Praze a církve za komunistického režimu.
         První tři dny jsme strávili v Praze. Po prvním shledání jsme šli do kostela U Salvátora, kde jsme se navzájem seznámili. K večeru jsme se vraceli do Horních Počernic. Přespávali jsme v místní faře, kde působí farář Mikuláš Vymětal. V pondělí jsme poznávali pražské židovské ghetto. Vrcholem dne bylo setkání s rabínem Michaelem Dushinskym v Jeruzalémské synagoze. Vyprávěl nám o židovství a naučil nás dvě hebrejské písně, které jsme později zazpívali na bohoslužbách v Horní Čermné.V úterý jsme celodenní prohlídku Prahy proložili návštěvou u faráře Pavla Pokorného, který nás seznámil s církevním životem za totality. Další den byl ve znamení cestování z Prahy až do vsi Horní Čermné v Podorlicku a švýcarského večera.
         Ve čtvrtek a v pátek jsme sjížděli řeku Orlici. Bylo to velice zajímavé! Někteří jeli poprvé, ale i přesto se společnému koupání s kánoí nevyhnuli i zdatnější. V pátek večer nás ještě švýcarská mládež učila tanec salsa.
         Hlavní náplň soboty byla společná příprava bohoslužeb. První skupina vytvářela dekoraci do kostela. Druhá skupina nacvičovala divadlo. Obojí se vztahovalo k tématu čtení Setkání Abrahama s cizinci. Třetí skupina pekla typické švýcarské placky, které měl každý možnost po bohoslužbách ochutnat. Nedělní bohoslužby byly v česko-francouzském jazyce. V poledne nastalo speciální švýcarské loučení. Poté návštěva odjela. Zpočátku komunikace viditelně vázla. Postupem času jsme si však na sebe zvykli a naše ostýchavost rychle opadla. Myslím si, že se tento týden vydařil už proto, že jsme byli na příští rok pozváni do Švýcarska.
     
     
     
     
    Reakce
    Klany
    Pavel Stolař
     
    Vážený bratře Gallusi,
         oceňuji Vaši snahu o zřízení nového typicky evangelického svátku v září. Zvláště oceněníhodné je elegantní pravověrně evangelické opominutí pochybné katolické tradice zářijového svátku sv. Václava (kdoví, zda byl zavražděn v září). Vaše snaha o vytvoření genetické mapy spravované a řízené centrálními orgány ČCE si zaslouží ocenění zejména z toho důvodu, že neodborná a neřízená snaha o zachování rodové genetické čistoty vedla v minulosti k některým pochybným degenerativním výsledkům, které se projevily zejména mezi členy Vaší generace. Větší řízená pestrost výběru partnerů zejména na úrovni mezi senioráty a vzdálenějšími klany přispěje k lepšímu využití našeho cenného genetického materiálu a k jeho dalšímu zpestřování. Je mi líto, že jste nevyužil starších pramenů (např. Kocna, P. - materiály pro synod v r.1977, soukromý archiv PK), které formou církevního rodokmenu na tehdejší úrovni znalostí dokazovaly, že volba tehdejšího synodního seniora byla přinejmenším zmatečná, neboť ho volili téměř výhradně příbuzní. Informační hodnotu tohoto materiálu bylo by možné využít pro základní uspořádání členů srazu na Strahově, které by usnadnilo příjemné neúřední plnění hesla (Gn 1,28). Velmi oceňuji skutečnost, že Vaše mladá generace vědomě rozpoznala jistou neschopnost církve rozšiřovat se misijně a přistupuje k náhradnímu řešení šíření fyzického. Naše generace dělala - alespoň některými svými členy/členkami, co bylo v jejích silách.
         Přeji Vám ve Vašem úsilí mnoho úspěchů.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kurzy
    Kurz mladých varhaníků
    Anna Sirůčková
     
    „Nechceš jet na kurz mladých varhaníků?“ zeptala se mě jednou na jaře mamka a mávala mi před nosem papírem s informacemi.
         „No, já nevím. Vždyť ani moc hrát neumím a na varhany jsem nehrála ani nepamatuju.“ Zatvářila jsem se nerozhodně. Se značnými rozpaky jsem se nakonec přihlásila...
         A tak jsem se jedno slunné odpoledne ocitla v Bystřici pod Hostýnem a vykračovala si směrem k Sola gratia.
         Přijela jsem první, ale nakonec nás bylo patnáct různého věku s rozdílnými zkušenostmi ve hře na varhany. Původně to měl být kurz jen pro mladé, ale mladých zájemců jaksi moc nebylo, a tak se kurz doplnil i o ty, kteří se cítí mladí.
         Večer jsme se hezky seznámili a zahájili první přednáškou z oblasti hymnologie.
         Další tři dny utekly jako voda. Nejdříve snídaně, pak odjezd do Kroměříže, kde následovala přednáška (historie varhan a hudební teorie) a po přestávce měl každý jiný program. Někdo měl hodinu hry na varhany s Ester Moravetzovou a jiní zase výuku improvizace s Ladislavem Morvetzem, kde jsme se učili, jak by mohla vypadat předehra k církevním písním. Když se řekne církevní písně, většinu mladých lidí to jistě odradí. To jsou ty hrozný, utahaný písničky, co se zpívají v kostelech, co? Ale nebojte se, s takovými předehrami a doprovody jako nám ukazoval Láďa by si je každý rád zazpíval.
         Ten, kdo zrovna neměl ani varhany ani improvizaci, si mohl cvičit na piano na církevní konzervatoři nebo si dělat co chce, dle vlastní libosti. Na konzervatoři bylo k dispozici i množství varhanních not, které si mohl každý půjčit a případně i okopírovat.
         Vraceli jsme se většinou utahaní z hrozného vedra, ale řekla bych, že oboustranně spokojeni. Po večeři (musím říci, že miniaturní) následovala přednáška o dějinách církevní hudby s ukázkami, jak se určité písně pravděpodobně zpívaly. Večer byl zakončen pobožností a pak zbýval čas se i případně občerstvit u baru.
         Poslední večer jsme zakončili diskusí o kurzu nad číší moravského vína od jedné účastnice.
         Ačkoliv jsme nevěděli, co nás tu čeká, myslím, že těch necelých pět dnů jsme si společně užili, a až na ty večeře nám nic nechybělo. Doufám, že za rok se všichni zase sejdeme, abychom ještě více pronikli do tajů varhanní hudby.
     
     
    Ručně a stručně
    Loutkové divadélko
    FD
     
    Dlouhé podzimní večery, kdy je do adventu ještě daleko, je třeba něčím naplnit; také hněv ze školních výsledků je namístě zahnat. Proto budeme hrát loutkové divadlo a celé si je uděláme. Na loutky nasbíráme jednoduše to, co nám podzimní příroda nabízí: šípky, žaludy, bukvice, šišky a hlavně kaštany. Jo nějaký ten barevný list se taky hodí.
         Vlastní loutku se vytvoříme jako korálky: na silonové nitě, které jsou kostrou loutky, navlečeme postupně tak 4 kaštany na každou ručku, 6 kaštanů na nožičky a asi 4 kaštany na tělíčko, ke kterému ručky a nožky připevníme provlečením a zauzlením jednoho konce silonové nitě z noh a rukou. Hlavičku uděláme samozřejmě z nějakého většího kousku a ozdobíme jinými plody. Celý princip je jako stavění sněhuláků, jen ty koule k sobě „přišijeme“ - bude třeba použít nůž, šídlo, silnou jehlu nebo si kaštany předvrtat tenkým nebozízkem. Na tělíčko se dá použít i šiška. Od ručiček a nožiček povedeme druhý konec jejich silonové nitě k dřevěnému nebo špejlovému kříži, abychom měli čím loutku ovládat.
         Případné oblečení pro postavičky a oponu si můžeme utkat na ministavu a obarvit různými způsoby podle návodů z minulých čísel, kulisy si vyrobíme třeba z ručního papíru, či namalováním na sklo (např. na staré a prázdné lahve) a celé to můžeme z bezpečné vzdálenosti osvětlit domácími svíčkami.
         A může hrát pro sebe i druhé: biblické příběhy, klasické pohádky i tvorbu vlastní fantazie.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Festival
    Bohemia Cantat!
    Samuel Titěra
     
    Už jste někdy zkoušeli zčernat? Nám se to sice přes veškerou snahu také nepovedlo, ale černošské muziky z Afriky i Ameriky jsme si během tří dnů výtečně užili. Jako jeden z ateliérů pěveckého festivalu Bohemia Cantat jsme dva dny cvičili spirituály - aby v nich byla síla, stesk, radost, naděje. Aby uměly dupat jako stádo gazelích samců i něžně pohladit jako stará unavená máma. To vše pod vedením dvou profesionálních sbormistrů Honzy Staňka a Libora Sládka.
         I do ostatních ateliérů se v pátek do Liberce sjeli zpěváci z celé republiky i zahraničí, celkem asi 400 profesionálů i amatérů (z lat. amo, amare = miluji), aby nacvičili program pro nedělní koncert, vyblbli se, zatancovali si, poznali radost z dřiny, popovídali si. Prostě aby si užili krásný společný víkend. Sborové zpívání je dřina psychická i fyzická, ale užitek a zážitky z něj jsou pro mne docela silně duchovní, nejen u spirituálů. Zpíval se i jazz, madrigaly Bohuslava Martinů, lidové písně a další skladby.
         Nejkrásnější pro mne bylo několik momentů: jeden, když jsem se konečně odvážil pustit se not a upnout se pouze na společnou sílu zpěvu a oči na ruce dirigenta. Pocit jako při letu padákem nebo plachtění na krásném jezeře. Druhý, když Libor Sládek poznamenal, že vlastně nejde ani o dokonalost zpěvu, ale o radost, výraz. Že můžeme klidně dělat chyby, ale v žádném případě nesmíme stát strnule a tvářit se vážně. (Odpustím vám cokoli, jenom ne protáhlý obličeje.) Kupodivu, čím více úsměvu a uvolněnosti ve sboru, tím méně chyb. Třetí zážitek pak byla radost z povedeného díla, na pódiu se stovkou dalších lidí, za bouřlivého potlesku.
         Bohemia Cantat, festival sborového zpěvu, se letos poprvé konal v Liberci, kam se po deseti ročnících přesunul z Havlíčkova Brodu. Věkový průměr zpěváků se trochu snížil, atmosféra zůstala stejně krásná a magická. I kdyby byl Bohemia Cantat, víkend, kde se lidé schází jen proto, aby společně zpívali, tím jediným, co bychom mohli dát do společného věna Evropské unie, není to málo. Podívejte se na http://www.bohemiacantat.cz a příští rok pojeďte také!
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hra
    Osmisměrka
    Miroslava Šilarová
     
     
    Starý zákon; Nový zákon; Soudců; Rút; Nahum; První královská; Pláč; Jób; Žalmy; píseň; Bible; Ozeáš; Ámos; Micheáš; Jóel; Daniel; Ezechiel; zvon; Abakuk; Jozue; Ageus; Kazatel; Izajáš; Malachiáš; Zacharjáš; Sofonjáš; Jonáš; Abdiáš; Jeremjáš; Přísloví; Ester; Ezdráš; Samuel; Mojžíšova; Genesis; Noe; Adam; Eva; Numeri; David; nebe; ráj; soudy; země; říše; Jan; řád; list; Nehemjáš, moc
     
     
     
     
    Nápadník
    Spací mládež
    Kristýna Červinková
     
    Máte mládež, se kterou se scházíte pouze jednou za týden a je vám líto, že se vidíte tak málo? Pokud ano, není nic jednoduššího, než se sejít např. na faře nebo u někoho v bytě a udělat si mládež přes noc. Uvaříte si čaj, upečete si nějakou dobrou buchtu, přečtete si něco z Bible, popovídáte si o tom, můžete si pozvat nějakého hosta, který vám udělá přednášku na téma, o nějž se zajímáte, následuje opět diskuse, případně vaše otázky. A můžete hojně zpívat, vždyť je tolik hezkých písniček. Proč se nějakou nenaučit a nezazpívat ji v neděli na bohoslužbách? A máte na sebe najednou spoustu času, na hry, na dialogy, máte možnost se více poznat a rozebrat, co se vám na mládeži líbí, co zachovat a co změnit. A ráno společně posnídáte okolo stolu a máte radost, že jste strávili příjemný čas. Zkuste to, stojí to za to.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah