Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 2   ročník 45
 
OBSAH:
Marťani, střezte se!
Zastavení
O osobním svědčení
Problémy nemáme, ale dětí hodně
Co k tomu Bible?
Podle čeho se pozná věřící rodina?
Ohlášky
Na Točně
Globalizace
Pečovatel - sloužit, nejen pracovat
Něco jinýho než v kostele
Mutanti vs. modifikanti
Co bylo
Co bude
Naši vždycky upřednostňovali staršího bráchu
Nemoc jménem Island
Kukuška
Bylinková mýdla
Mluvit o Bohu
Školka: Boskovice 2003
Premiér a anděl
Scuk: Semonice 2003
Synod
Hejdumdá
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Marťani, střezte se!
Luboš Kratochvíl
 
Bush chce letět na Mars!, oznamovaly noviny. Divnej patron, ten George, jestli tam chce zůstat. No, Marťani, potěš vás…
     Ty hnusnej zatrpklej zpátečníku! zařvala ale část mé vnitřní maličkosti. Vždyť je to přece pokrok pro celé lidstvo! Ale kam až může celé lidstvo pokročit, aniž by si keclo mimo svou pozemskou mísu?
     Těžko předpokládat, co za pár pětiletek udělají učedníci křesťana Bushe, když už jim Země nebude stačit pro jejich plány. Kdyby to tak nějaký novodobý Jan chtěl uzřít a narýsovat!
     Ještě jednou jsem si přečetl ty palcové titulky i články v novinách. Neřekl náhodou americký prezident, že chce VLETĚT na Mars? Moc dobře si vybavuju, jak to dopadlo, když vletěl do Afghánistánu nebo Iráku. A kdo ví, kam se ještě chystá. Aby pak Marťani nenadávali, že jim u nejhezčího kráteru staví hamburgrárnu. Kterému dobyvateli připadne rudá planeta? Bude na ní platit ono středověké „moje země – moje víra“? Koho psa jíš, Marťane, toho píseň zpívej…
     Až se budete nudit, můžete spolu s nesouhlasící většinou Američanů zkusit přijít na to, jak užitečněji utratit až 500 miliard dolarů rozumněji, než na stavbu základny na Měsíci. S tou totiž Bushovo vidění taky počítá. Americká bota se má ke skoku na Mars odrazit právě od měsíčního prachu, do kterého se zaryla jako první už před pětatřiceti lety. A teď má být první znovu. „Když to neuděláme my, udělá to někdo jiný. Číňané, Evropané a Japonci mají za cíl letět na Měsíc. Nechceme se jednou probudit a zjistit, že tam mají základnu dříve než my,“ prohlásil bodře jeden Bushův kongresman.
     Ještě že pořád je za co se bít!
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
hledáš cestu a jdeš po ní,
hledáš slunce a máš ho nad hlavou,
hledáš Boha a máš ho v sobě,
hledáš lásku a je všude okolo Tebe,
 
vždyť vlastně všechno máš
 
Pepa Nos
 
zpět na obsah
 
 
 
Zjevení
O osobním svědčení
David Balcar
 
Už jste vyzkoušeli chatování? Je to príma, že? Zvolíte si přezdívku, zvolíte, jestli budete za muže nebo za ženu, a vstoupíte do rozhovoru s nějakou jinou přezdívkou. A můžete se bavit opravdu úplně o všem, i o věcech, které jsou běžně tabu, můžete nadávat, můžete být vulgární,…. můžete cokoliv, protože nikdo (asi kromě hackerů) nezjistí, kdo doopravdy jste. Je to docela svůdné - být skrytý, jakoby pod maskou, a vyjadřovat se inkognito.
     Už jste někdy psali anonymní dopis? Anebo jste měli chuť ho napsat? Aby se někdo cosi dozvěděl, aby ta informace nebyla spojená s vaší osobou.
     A co e-maily? Jak máte zvolenou adresu? Je v ní vaše jméno, anebo máte nějakou, ze které není jasné, kdo v reálu jste? Přeposíláte (zábavné) e-maily? Posíláte je za sebe, anebo „jen přeposíláte“?
     Už se vám stalo, že když jste v rozhovoru necítili kladnou odezvu na své myšlenky, zahráli jste to do ztracena: „No, to jsem jen někde četl(a).“
     Jak moc jen referujete? Říkáte často: „jak se říká“, „tvrdí se, že..“ Používáte hodně uvozovky? Jak moc osobní je to, co říkáte, jak moc za tím stojíte?
     Asi jste slyšeli nebo četli o době, kdy bylo nebezpečné mít u sebe nebo doma určité knihy, texty nebo nahrané písničky. Kontroloři byli přesvědčení, že když tohle máte doma, tak jste o tom určitě nechtěli jen psát referát, ale určitě si to, co čtete nebo zpíváte, sami také myslíte.
     Víte, kterou myslím dobu? No, jistě, tu kterou myslíte vy. A jak vím, kterou si vy zrovna myslíte? Ne, nejde o nějaké datum, ale o tu dobu, kdy bylo nebezpečné mít doma…… (viz o pár řádků výše).
     Tak se čte i to Janovo Zjevení - nejde o to hledat v něm různá možná data a reálie, jde o to hledat biblickou pravdu této poslední knihy v tom, co se mne bezprostředně dotýká.
     Možná vám naskočila doba vlády komunistů, kdy se u zkoušení odpovídalo tak, jak se odpovídat mělo, a časem se raději už ani učitel neptal, jestli si to student také myslí. Anebo vláda fašistů, během které hodina ve škole začínala pozdravem „Heil Hitler“. Kdo z těch, co to říkali, to tak skutečně myslel? Anebo jste četli o době, kdy bylo nebezpečné mít doma Bibli kralickou, nebo českou vlajku, dobu, kdy….. kdy bylo nebezpečné říct něco za sebe, vyjevit to, co mnou hýbe, co je pro mne důležité.
     Janovo Zjevení je svědectví o osobním prožitku. Jan píše, co viděl, a rozdmýchává tím naději. Jan za to ručí, sám z té naděje žije.
     Kdo říká něco osobního, riskuje. Obnažuje se a je zranitelný. A tak není divu, že řecké slovo pro svědectví - martyrium - brzy získalo nový význam - mučednictví. Kdo říká něco za sebe a ze sebe, může to i odskákat. (A mnozí to odskákali smrtí.) Ovšem kdo říká něco osobního, může také hodně pomoct. Když jste v rejži, tak vám málo pomůže poučka z knihy. Zato hodně vám pomůže, když vám někdo třeba poví svou vlastní podobnou zkušenost. Jan riskuje, když zapisuje a z vězení nechává pašovat záznamy o tom, co viděl. A mnoha lidem jeho svědectví pomáhá. A odvážně to přeposílají dál a naděje v těžké době se rozdmýchává.
     Ve které že to bylo době?
     No, mj. v té naší.
 
Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista, vše, co viděl.
     Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.
Zjevení 1,4 – 11
 
zpět na obsah
 
 
 
Naše předsudky
Problémy
nemáme,
ale dětí hodně

Rut Kolínská
 
Kdo tuší, co se skrývá za obrazem krásné rodiny s více než dvěma dětmi - tři děti dnes už spadají do kategorie „hodně“ - kráčející do kostela? Odpovědět mohou asi jen ti, kterých se to týká. Pokusím se nekonečnou škálu barev obrazu rozkrýt svými zkušenostmi, dovolím se opřít i o zkušenosti jiných, mezi kterými se pohybuji.
     Na otázku, co pořád doma dělám, když nechodím do práce, jsem já matka pěti dětí s oblibou odpovídala: „Ležím na kožešinách a popíjím šampaňské!“ Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Matka vícečetné rodiny se stává manažerkou a zároveň zaměstnankyní menší firmy. Týdenní plány (později plány podle školního roku) chodu podniku zvaného „domácnost“ musejí počítat s katastrofickými scénáři pro případy od vážných onemocnění přes běžné dětské choroby po banální popatlání slavnostních šatiček před odchodem na dětskou slavnost v kostele, o škodách způsobených na úředních dokladech jediného živitele rodiny nemluvě. Se zvyšujícím se počtem účastníků provozu se logicky zvyšuje riziko kolizních situací.
     Když původně roztomilé malé děti s přibývajícím věkem začnou neodbytně a ne zrovna příjemně prosazovat svoje názory, stává se z domácnosti aréna naplněná bouřlivými diskusemi (popřípadě se z ní stane i válečné pole). O co větší přesila je na straně dětí, o to silnější bývá tlak na pozice rodičů. I já jsem konečně porozuměla tomu, co mi moji rodiče říkávali, když jsem se jako dítě chovala nemožně: „Však ony ti to tvoje děti vrátí.“ Jak zranitelní jsme v našich dětech!
     Opustí-li vícečetné rodinné společenství svoji domácí základnu a vydá-li se do veřejných prostranství či společenských zařízení, počne být sledováno ostrým okem zastánců zaběhaných pořádků a norem. Mnohými bývají rodiče více dětí zařazováni mezi zavrženíhodné asociály. I jinoch Marx se pozastavoval: „Proboha, proč ti chudí musejí mít tolik dětí?!“ A jeho následovníci se nás ptávali: „Proboha, třetí (čtvrté, páté!) dítě? To jste se zbláznili, jak ,to‘ uživíte?!“ Sloučit příjmy s nutnými výdaji vyžaduje od rodičů obrovskou kreativitu. To si může každý spočítat, že když se z dvou příjmů stane jeden, nutně se suma na hlavu s každým dalším dítětem zmenšuje. V současné společnosti zaměřené na výkon a úspěch spojený s odměnou není snadné obstát s heslem „chudý, leč čistotný“. Uštěpačné poznámky typu: „Chápu, že vy si to nemůžete dovolit!“ dospělého lehce zabolí, ale dokáže se nad ně povznést.
     Horší to mají děti, zejména je-li poznámka spojena s tím, že něco opravdu nemohou. Pokud se jedná o značkové zboží, není to žádná tragedie, ale nemohou-li například jet na školní výlet, prožívají určitě náročné chvíle.
     Nedávno zesnulý páter Reinsberg před časem pravil, že dnes mají hodně dětí už jen katolíci a cikáni. My evangelíci bychom asi raději slyšeli „křesťané“, protože mezi ně se vejdeme. Pídila jsem se po statistikách, abych si vžitou představu o mnohodětných křesťanských rodinách potvrdila. Poslední sčítání lidu by mohlo něco prozradit, ale údaje nejsou v tomto smyslu zpracované. V Reinsbergově výroku mi vadí „už jen“. Například v generaci mladých rodičů, kteří přicházejí do mateřských center, se setkávám s mnohými, kteří se nehlásí k žádné církvi, přesto mají více dětí. Většinou patří k těm, kteří hledají alternativní způsob života nebo se alespoň nechtějí přizpůsobovat „světu“. Děti přijímají, protože je chtějí.
     Mít děti je přirozené, ale ne samozřejmé. Pokud hledáme oporu pro určení „správného“ počtu dětí v Bibli, pro který model se rozhodneme? Najdeme tam pestrou škálu rodin od bezdětných po rodiny s velikým počtem dětí, ale nedočteme se, který model je ten správnější. Jen jedno je jisté: Pán Bůh si rodiče nevybírá podle víry, ani nerozdává děti za odměnu. Jsme-li děti ochotni přijímat, neměli bychom být na to pyšní.
     Pýcha nás může odvést od společenství u stolu, které spojuje víra a které je pro nás zdrojem naděje, že na zvládání života v rodině nejsme sami. Můžeme si přiznat, že často chybujeme, že mnohé situace nezvládáme, že jsou chvíle, kdy máme pocit, že tíhu trápení neuneseme. Můžeme si odpouštět a začínat znovu. Nepotřebujeme, aby nás ostatní viděli bezstarostné s houfem dětí kolem.
     Máme jistotu, že ne svět, ale milosrdný a shovívavý Bůh posoudí naše kroky, proto veškeré strasti kolem dětí převýší radost a úžas nad netušenými dary života.
autorka je zakladatelkou Mateřských center
 
 
Velká rodina
Co k tomu Bible?
Pavel Pokorný
 
V biblických dobách bylo jasnější než dnes, k čemu je rodina a jaké jsou role muže a ženy. Muž rodinu vedl, žena mu byla po boku. Neznamenalo to, že muž má vydělávat, zatímco žena bude u plotny a u dětí. Muž měl odpovědnost i za výchovu dětí. Žena nebyla přitom považována za méněcennou. Desatero (Ex 20,12) ukládá dětem stejnou úctu k oběma rodičům. Ženy nebyly domácí puťky. V Přísloví čteme o ženě samostatné a podnikavé (Př 31,10-31). Prorokyně Debóra se věnovala významné nábožensko-politické činnosti, přičemž o jejím muži Lapidótovi nevíme nic (Sd 4,4).
     Že bylo rozdělení rolí jasnější, neznamenalo, že by život byl jednodušší. Apoštol Pavel říká, že církevní funkcionáři mají dobře vést svou rodinu (1 Tm 3,4.12). Jistě si uvědomuje, že to není žádná samozřejmost ani mezi věřícími. Z biblických příběhů je zřejmé, že i ve slavných rodinách otců víry docházelo ke střetům a průšvihům. Kupříkladu, Izák a Rebeka přispěli ke konfliktu mezi svými syny tím, že otec miloval více staršího a matka mladšího (Gn 25,28). O pár stránek dál (Gn 30,2) se dozvídáme, jak nespravedlivě se Jákob obořil na svou milovanou ženu Ráchel kvůli tomu, že mu neporodila syna.
     Shrnuji: biblická představa o rodině není omezující – lecjaký svědek víry se odvážil dál. A problémy přicházely, víra nevíra – netřeba to zastírat.
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Problémy nemáme, ale dětí hodně
Podle čeho se pozná věřící rodina?
   
Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
 
(V návaznosti na biblické slovo Mt 7,16: „Po jejich ovoci je poznáte.“) Že majó hodně svišťů.
 
Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let
 
Bereme-li náboženskost člověka jako konstantu, pak každý, ba i celá rodina v něco nebo něčemu věří.
 
Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let
 
Často má víc dětí. Některé křesťanské rodiny jsou podařené, ale některé nekřesťanské také. Mnohdy se to pozná jen podle toho, že v neděli vstávají a někam chodí.
 
Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
 
Myslím, že skutečně věřící člověk nemůže být nešťastný, takže věřící rodina se pozná asi podle toho, že je šťastná.
 
Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
 
Žije trochu jinak. Drží krok s ostatními, a přece se v něčem liší. Snaží se neztratit hlavu v těžkostech a zakládat na naději, což navozuje dojem naivity. Více méně se účastní sborového života. Modlitba a zpívání jsou pouze vnějšími znaky; jinak informace u Kolegy nahoře.
 
Eva Drozdová
pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
 
Minimálně podle toho, že v neděli ráno spěchají se snídaní, aby stihli kostel.
 
Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
 
Podle toho, že je to dobrá rodina. Všechny věci, které jsme si zvykli považovat za znaky dobré rodiny, jsou jen důsledky něčeho, co nesmí nikdy chybět, a to je vzájemná láska mezi mužem a ženou jako jednoznačná priorita. Manželským slibem se tato priorita stala povinností (v tom nejlepším slova smyslu).
 
Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let
 
Nevím, snad podle toho, že se společně modlí..? Ale to jsou jen vnější projevy, které mohou klamat...
 
Vladimír Hauser
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
 
(To je otázka! Jak to myslíte? A jak se pozná věřící? Podle zářících očí a tichého hlasu? Či jak věřící rodinu poznají ostatní? Nerozumím.)
„Podle skutků poznáte je.“
 
Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let
 
Jakýsi vnitřní nezdůvodněný hlas mi říká, že by věřící rodina měla být k rozeznání. Jiný hlas mi šeptá, že na tom nezáleží. Pokud má být taková rodina rozeznána, nechť jen díky tomu nejlepšímu: věrohodností, otevřeností, veselostí a soudržností; ať je na ni zvenčí radost pohledět. Protože však stále jde o vnější dojmy, tak radím zacházet s nimi opatrně a nedávat jim poslední slovo.

A co vy na to:
  • Kolem věřící rodiny se motá více známých a kamarádů.
  • Křesťanská víra vnáší do jinak vnějškově čisté rodiny prvky mafianizmu.
  • Křesťanská rodina je soběstačná, co se bulvárních informací týče.
  • Má aspoň jedno adoptované dítě, nebo aspoň na dálku.
  • Aspoň jeden člen rodiny je věřící. Jeden takový stačí, aby se pak na celou rodinu nahlíželo jako křesťansky poznamenanou. Jeden za všechny, paralela: deset sodomských spravedlivých.
  • To poslední v křesťanské rodině není rodina sama, žádná rodina pro rodinu. Křesťan má ponětí o vyšších věcech, než je rodinný život, má odpovědnost za svět a je schopen za to rodinu obětovat. Někdy bohužel omylem.
  • Vyhrožuje se, vyhrožuje, ale k tomu, čím se vyhrožuje v křesťanské rodině, nikdy nedojde.
  • Obrovská otevřenost v jednání (větší než u katolíků).
  • Vyšší sociálně-morální citlivost.
  • Společně se v ní zpívá, i necírkevní písně, ale zpívají si.
  • Jejich děti spíš nechodí do školky. (5 hlasů) x Jejich děti chodí do školky normálně (2 hlasy) (neví – 4 hlasy) — rodiče křesťanských dětí zůstávají s dětmi déle doma.
  • Věřící se berou dřív.
  • Optimističtější přístup k věcem; zkoumá se spíš, jak věci udělat, než proč to a to nejde.
  • Klasický postup: zamilujeme se, pořídíme si děti, vychováme je a doklepeme to ve zvyku se vztahama, jaké mají parťáci ve firmě, hráči na fotbalovém hřišti.

  • zpět na obsah
     
     
     
    Velká rodina
    Ohlášky
    Míla Lapáček
     
    „Spíš?“ hlesla Mirjam zpod zmuchlané deky na manželské posteli. Vedle ní ležící David se k ní přivrátil: „Ne, slyším tě.“
         Štěrbinou mezi parapetem a staženou roletou se do jejich ložnice vkrádalo pouliční osvětlení. Z nočního stolku zíraly do tmy číslice radiobudíku.
         „Mám strach,“ zašeptala Mirjam, „a stydím se. Tři roky po svatbě a jsme pořád jen dva.“
         David nahmátl její ruku: „Nejsme jediní, komu to nejde počít dítě. Dneska je to problém, co já vím, skoro třetiny párů. Tak ještě zkusíme být trpěliví, a vždycky je tu taky možnost adopce.“
         Mirjam se mu vytrhla, aby do šera máchla bezradným gestem: „Ale proč se mi nedaří otěhotnět? Vždyť jsme podle doktorů oba zdraví, takže by tomu nic nemělo bránit. Já už si někdy začínám myslet, že je to nějaká kletba.“
         David se na loži prudce posadil: „Nech toho! To je nesmysl! Za co bychom my dva asi tak měli být prokletí? A kým?“
         „Třeba Bohem...“ zamumlala Mirjam nazlobeně.
         „Aha; tak Bohem. No to abys to prodiskutovala s naším farářem,“ ušklíbl se David.
         „S farářem přece nebudu probírat naši neplodnost!“ zvýšila hlas Mirjam. „Není ani gynekolog, ani sexuolog, ani psycholog; zvlášť ten náš! Vždycky mám na něj vztek, když zve v ohláškách na bohoslužby rodiny s dětmi. Samozřejmě nezapomene pozvat i ty bezdětné, ale to říká jen ze slušnosti nebo ze soucitu. Ale na ten já mu seru! Koukám se v tu chvíli pod židli a mám dojem, že se všichni otáčejí ke mně. Nedívám se, ale dovedu si představit ty soustrastné, povzbudivé, nadějeplné bratrské a sesterské obličeje! To bych je v tu chvíli nejraději všecky poslala k čertu, i s těmi jejich Filípky, Aničkami, Rutkami, Samuely, Štěpány, Daniely a Lydiemi!“
         „Tak do kostela nechoď, když tě tam dráždí lidé a nakonec i sám Bůh!“ odsekl David Mirjam, která už měla slzy na krajíčku.
         „To není řešení. Vždyť já vím, že oni, ani ten nad námi, za nic nemohou. Jen mi to vždycky přijde hrozně líto... Copak jsi nikdy nezaslechl naše stařešiny, jak se rozplývají nad každým nově narozeným evangelíkem; že to je radost a naděje pro naše společenství!? Přede mnou jsou zticha, ale za zády to slyším každou chvíli. A já bych porodila třeba katolíka, nebo snad i jehovistu, jen kdybych to bylo naše děťátko...“ zasmála se Mirjam rezignovaně do osychajících slzí.
         „No dovol...“ ohradil se naoko nakvašeně David. Vždyť jsem evangelík; tak jaks to myslela..!?“ A s předstíraným hněvem uchvátil popotahující Mirjam. Silně a pevně se objali.
         Pruh oranžového světla pouliční lampy zmizel a na stěně ho vystřídal mdlý svit časného rána.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kniha
    Na Točně
    Marie Stolařová
     
    Jak spirituály obohacovaly a komplikovaly život Jiřímu Tichotovi, posléze jeho ženě Zdence a všem lidem kolem nich, se dozvíte v již třetí knížce rozhovorů nakladatelství Kalich. Tentokrát se Miloš Rejchrt, sám již zcela vyzpovídán, postavil do role vyptávače. A že se vyptával důkladně! O některých událostech a postojích k nim chce vědět opravdu všechno. Jiří a Zdenka však jeho otázkám neuhýbají, a tak si člověk mé generace vybavuje mnoho situací, které zažil na vlastní kůži, a rozhovor ho provokuje, aby si i sám trošku zopakoval, jak události 60., 70., 80., až i 90. let sám prožíval. Protože je to rozhovor životopisný, začínají Jiřího vzpomínky již za války, zatímco Zdenčiny až na začátku 60. let. Jsou to hodně rozdílné souřadnice, do kterých byli vrženi a jak se jim jevil svět jejich dětství. Jejich cesty se však sešly u muziky a ta jim udávala společný směr. Ať skupina Spirituál kvintet vytahovala na světlo různé písně třeba z českých archivů, přece páteří jejich koncertů byly vždy spirituály. Jakou sílu ty písničky mají, jaký rozruch se kolem nich vytvářel, jak dokázaly lidi stmelovat a povzbuzovat, jak se i písnička dá zneužít… Podtitul knížky by se docela dobře mohl jmenovat Život spirituálů v Čechách.
     
         Na závěr ještě citát - je to vyznání vztahu Jiřího Tichoty ke kytaře, která mu tak učarovala, že ji neopustil celý život. Loutnové a kytarové hře se věnuje odborně jako muzikolog.
         „Nejkrásnější je muzika vlastními silami provozovaná. A spousta lidí to pochopila. Začali se učit na nástroj, který má ten dar, že se může vzít všude s sebou, dají se na něm provozovat nejrůznější hudební styly. Už po několik desetiletí je kytara symbolem lidí, kteří mají rádi veškerou muziku, kromě té, kterou jim někdo ordinuje, jako že je to ta jejich. Jak v rokenrolu, tak ve folku, v jazzu, umí být kytara sólistou, doprovazečem, umí hrát rytmicky, umí hrát lyricky. Je to nádherný nástroj s dědictvím loutnové tradice.“
     
     
     
     
    Okénko
    Globalizace

    Jan Skála
     
    Globalizace je pěkná mrcha. Dá se na ni svést ledacos: že bohatí bohatnou a chudí chudnou, že kvantita vytlačuje kvalitu a oblbuje masy nebo že se Země otepluje. Vskutku lze vědecky doložit, že globalizace prohlubuje rozdíl mezi bohatými a chudými, tím, že bourá bariéry mezi státy – např. celní. Ale jde i počítat škody, které páchá ochranářství. Někteří hledají protiváhu ke globalizaci v hospodářské soběstačnosti malých komunit a oblastí.
         Ale rozvrací současný svět skutečně globalizace? Není to spíš její kamarád kapitalismus? Oba tyhle pojmy se užívají k vysvětlení světových dějů, ale můžeme si pod nimi představit velmi různé věci. Globalizace přináší jednotvárnost i různost, informace i deformace, práci i nezaměstnanost. A kapitalismus podle mě za nic nemůže. Co je špatného na soutěži, zisku a určité míře soukromého vlastnictví? Jde o to, jaká má pravidla, jak je lidi dodržují a jestli na sebe berou navzájem ohledy.
         Některé věci jsou ovšem jednoznačně globální. Například to, že lze „srovnat Zemi se zemí“ stiskem tlačítka i jinak. Či světem se plížící symboly jako Pizza Hut a irské puby, často irštější než v Irsku. Dokonce v Olomouci jsou myslím dva. Zkuste si tam ale gaelsky objednat pití. Nebudou vám rozumět. Kvůli vašemu českému přízvuku. A nestyďme se za něj!
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Povolání
    Pečovatel - sloužit,
    nejen pracovat

    Rozhovor s Dagmar Čechovou, vedoucí domova Betlém
    ptala se Eva Drozdová
     
    Domov „Betlém“ je zařízení Diakonie ČCE, které poskytuje trvalé ubytování a komplexní sociální a ošetřovatelskou péči svým devíti obyvatelům s tělesným postižením a dvěma psychicky nemocným klientům, a to formou osobní asistence v rámci společného života postižených obyvatel a jejich asistentů v komunitě rodinného charakteru. Žádný z vozíčkářů v tomto komunitním bydlení není schopen sebeobsluhy, nevyžadují však specializovanou zdravotnickou péči. Potřebují osobní asistenci pečovatele 24 hodin denně. Pečovatel je tedy ten, který pomáhá s hygienou, oblékáním, jídlem. Stejně tak je s vozíčkářem při jeho práci v ergoterapeutické dílně, při jeho návštěvách lékaře, při nákupech, v kostele, v divadle. Pečovatel tedy není jen člověk se šikovnýma rukama, je to především člověk s otevřeným srdcem, stává se přítelem.
     
    Povolání pečovatele není zrovna atraktivní povolání. Kdy přišlo rozhodnutí, že se jím staneš?
         Myslím, že dříve než já jsem vůbec začala uvažovat o tom, co kdy budu dělat, začal si mě Pán Bůh nenápadně vést tímto směrem. Začalo to už výběrem školy (studovala jsem Evangelickou akademii v Brně), vůbec jsem si tehdy nedokázala představit, co obsahuje práce pečovatelky, a přesto jsem šla na tuto školu a časem jsem zjistila, že je to opravdu to pravé. K tomu opravdovému rozhodnutí u mě došlo asi tak v 16-ti letech, kdy jsem se poprvé na jedné letní akci setkala s lidmi z „Betléma“. Můj první kontakt s člověkem s postižením byl úžasně bezprostřední, dodnes si ho pamatuji, pak následovaly návštěvy, praxe, brigády a v 18-ti letech po skončení školy mi bylo jasné, kam mě Pán Bůh posílá. Nastoupila jsem jako pečovatelka právě v Betlémě. Tehdy to byl zázrak, že se zrovna uvolnilo jedno místečko, které tu čekalo na mě.
     
    Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako pečovatel? Co by měl takový člověk ovládat a znát?
         Já jsem si po Evangelické akademii dodělala dálkově maturitu, takže je ze mě vlastně vychovatel pro ústavy sociální péče. Ale myslím, že více než na vzdělání je u této profese kladen důraz na osobnostní předpoklady. Pokud se někdo rozhodne pro tuto službu, měl by být trpělivý, empatický, atd. Hlavní a důležité je, proč se pro takovou službu rozhodne. Musí zde být touha pomáhat a dát kus ze sebe samotného.
     
    Můžeš z vlastních zkušeností (nebo zkušeností někoho jiného) porovnat situaci v této oblasti u nás a v zahraničí?
         Bohužel jsem neměla to štěstí pracovat někde v zahraničí, ale pokud mohu srovnávat s tím, co jsem viděla při svých návštěvách jiných zemí, jsou prostě dál. Někdy mám dojem, že se u nás čas zastavil a někdy jde dokonce dozadu. Nejvíce si to uvědomuji při návštěvách různých úřadů, kdy namísto, aby lidé jednali přímo s vozíčkářem, obracejí se automaticky na jeho doprovod. Také mne zaráží to, proč zařízení, která dokázala, že budou fungovat a fungují dobře, ještě stále nemají podporu státu. Je to všechno asi o uvědomění si toho, jak je relativní pojem zdraví. Že to, co je dnes, nemusí být zítra. V Anglii pokud dokážete udržet svůj projekt nejméně dva roky a dokážete, že je smysluplný, stát jej od vás odkoupí a vezme jej za svůj, i s financováním. Půjde to někdy i u nás?
     
    Jak se bráníš únavě a otupení k vnímání potřebného, které zcela jistě přichází?
         Vypnu. Zalezu někam, kde nemusím přemýšlet, a nebo si jen tak sednu mezi lidi a poslouchám je, jak mluví o práci, a říkám si „já mám volno“. To je super. Taky chodím na procházky, ale asi pro to absolutní vysazení bych musela odjet někam hodně daleko, třeba do Izraele; tam se chystám.
     
    Všeobecně se vyznává, že v pomáhajících profesích pracují většinou lidé věřící. Dášo, jak se promítá tvoje víra v Boha při pečování o potřebné?
         Víra v Boha je pro mě moc důležitá. Dává mi vždy novou sílu se nastartovat. Je to takový barometr, aby člověk jen nepracoval, ale aby sloužil. Promítá se i do vztahů a jejich řešení. Mám ale i tu zkušenost, že i lidé bez vyznání dokážou pomáhat úžasným způsobem, a často se musím zastydět, když vidím, s jakou láskou a obětavostí se věnují potřebným lidem.
     
    Děkuji za rozhovor.
     
    Kontakt na středisko ČCE Betlém v Kloboukách u Brna http://betlem.diakoniecce.cz
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Dělníci víry
    Něco jinýho
    než v kostele

    Rozhovor s farářem Janem Kellerem
    Samuel Titěra
     
    Kdo neví, co je „Svíták”, není asi evangelický mládežník. Ale nebylo tomu tak vždycky. Na začátku sedmdesátých let se začala scházet seniorátní mládež Poličského seniorátu po různých farách. Z čistě konkrétní potřeby začal vznikat cyklostylovaný zpěvník, kopírovaný po nocích na faře v Proseči, pěkně sešroubovaný, aby se do něj daly přidávat nové písničky. Zájem postupně vyjádřili i další, takže se nakonec vyrábělo asi 150 kusů. Po mnoha letech se jej podařilo v Holandsku vydat jako Novou píseň. Jak to bylo s písničkami v době tuhé normalizace, jsem si povídal s Honzou Kellerem, který ještě s Bohdanem Pivoňkou a dalšími, stál na samém počátku.
     
    Jak se ty písničky scházely? Dneska máme hotový Svíták, nic se neshání...
         No, jak to vzniklo – to bylo čistě tou dobou. Tehdy moc písniček nebylo. Zpívali Berani, zpívali Ejhle, něco odnepaměti tvořil Miloš Rejchrt, Bohdan Pivoňka, Sváťa Karásek, zpívaly se spirituály s texty Jiřího Jorana. To se šířilo, protože písniček obecně nebylo takový kvantum. Všechno to byly písně, které nějak v té době oslovovaly ­– původní spirituály, překlady i nové úpravy spirituálů, nebo úplně nově vytvořené písně. Jednak byly moderní a nové, jednak jejich slova velice dobře zapadala do situace určitého vyznání a i protestu. A mladí lidé jednoznačně chtěli zpívat něco jiného, než se zpívalo v kostele.
     
    A co se do té doby ve sdruženích zpívalo?
         Nějaké dřívější zpěvníčky by se určitě našly, v poličském seniorátě jsme s ním rozhodně nebyli první. Po církvi jich existovalo daleko více, ale vždycky to bylo v určitých sdruženích mládeže. Chtěli jsme tehdy zpěvník, který by se stal společným pro více sborů – když se lidi sejdou i přes hranice seniorátu, aby měli něco, co by mohli zpívat společného. Tak nějak se potom ten zpěvník víc vžil a dosáhl velkého počtu písní. Asi stopadesáti, tuším, a když se naskytla možnost vydání zpěvníčku, už bylo něco připravené a šlo to velice rychle.
         V té době jsme dostali avízo, že by se to dalo vydat v cizině, tak jsme dodělávali notovanou verzi. Tehdy ovšem to vydání nevyšlo, nějak se nepovedlo fotokopii doručit do ciziny. Pak se objevila nová možnost přímého převozu originálu, což se už podařilo.
         Noty byly moje trošku soukromá záležitost, protože jsem tehdy ztratil souhlas v Jimramově a přišel jsem do Černošína. Nebylo to dobrovolně a nebyl jsem spokojený ani s tím, že jsem se podvolil tomu aparátnickému způsobu převelení. Takže jsem zpočátku svou práci trochu bojkotoval, a víceméně jsem se v prvních měsících věnoval ručnímu přepisování not. Pochopitelně jsem jako nehudebník vždycky musel někoho nechat dělat korekturu, a kreslil jsem noty ručně. Ale osobně mi to pomohlo, nějak jsem se potom uklidnil a začal v Černošíně pracovat. V tu první chvíli to bylo fajn.
     
    A z toho pak v Holandsku vznikl zpěvník Nová píseň?
         Přesně tak, my jsme tam odeslali i s notami stošedesátdevět písní v původním řazení, tak jak byly původně v cyklostylované verzi bez not. Ta samá verze, ty samé písně, byly potom vydány v Holandsku – jako fotokopie toho, co jsme tam zaslali.
     
    Jak se to pak vozilo zpátky?
         Současně s ostatní literaturou. O tom by daleko víc poreferoval Petr Brodský a další, kteří byli odborníky na příjem pašovaného zboží. Sám jsem přišel do styku až s výsledkem.
         Všechno to bylo samozřejmě načerno. Různým způsobem to sem chodilo asi od osmdesátého čtvrtého, poslední výtisky přišly už po devětaosmdesátém roce oficiálně.
     
    V Nové písni jsou pak poslední písničky psané ručně...
         Když přišla možnost odeslat předlohu do Holandska, vzali jsme narychlo poslední písničky, které byly. To už jsem byl zase bez souhlasu, a psali jsme to na Zbytově na stole a bez jakékoli techniky. Ani psací stroj jsme neměli k disposici. Věděli jsme, že to musíme asi do dvou dnů odevzdat, a tak jsme sháněli písničky, co se nově zpívají, a psali to ručně. To už nám vytrhávali z rukou, že s tím chtějí jet.
         Takže z celého zpěvníku se víc než tematicky dá chronologicky vysoudit, jak písně vznikaly a přicházely mezi ostatní. Začali jsme Buď tobě sláva, trochu oficiálněji, pak už je Dominik a písně Soeur Sourire z Francie, spirituály a další. Ze začátku se chytalo kde co, pak postupně přibývalo vlastní tvorby a zařadily se aktuálnější písně, které se zpívaly už daleko víc a s větším nadšením.
     
    Jak to bylo s církevním ústředím v té době? Mohlo se do toho nějak zapojit?
         To nebylo možné, v ústředí ani v seniorátu o tom nikdo nic nevěděl. Ani by nás nenapadlo, že bychom do toho mohli někoho zapojovat. Myslím, že u jednotlivců bychom jistě našli pochopení, ale nikdo by s tím jistě oficiálně souhlas nevyjádřil. Na synodní radě postupně vycházely Nové písně I, II, III, IV. To vlastně ještě předcházelo, nebo vznikalo nějak současně. Něco jsme z nich taky přebrali. Ovšem byla tam i spousta písní, které jsme ani přebírat nechtěli. A navíc jsme si prostě chtěli dělat zpěvníček svůj, tak aby odpovídal výběru písní, které jsme rádi zpívali.
     
    Z našeho pohledu to trochu vypadá, jako by tenkrát vznikly všechny podstatné a dobré klasické písničky a dneska nic. Čím myslíš, že to je?
         Jistě to bylo i dobou. Sváťa Karásek říkal jednoznačně, že když nemohl kázat, tak ty věci chtěl nějakým způsobem vyjádřit, proto skládal převážně v době, kdy nekázal. Asi byly potřeba písně, ve kterých by se nějak naznačilo, o co nám jde. Teologie určitého vyznavačství, odvahy.
         Těch období bylo víc, pamatuju si předtím období, kdy se zpívaly výhradně kánony. Když jsem byl ve sdruženeckém věku, tak se zpívalo z církevního zpěvníku a vedle toho velké množství kánonů. Těmi jsme dokázali vyplnit celé večery. Pak začaly spirituály. Nezná tu nikdo soužení mé a podobné, ty se zpívaly ze začátku bez kytary, protože kytara nebyla nástroj zrovna oblíbený mezi mládeží – byl to nástroj příliš teskný, hodící se k nějakým unylým táborákům, kde se zpívala Niagára. My jsme chtěli zpívat své. Pak to přešlo, začala kytara a nové písně a měnilo se to strašně rychle.
         Když se dnes mládež sejde, chce už zase zpívat něco nového a daleko víc poslouchá zase úplně odlišnej druh hudby. Možná přijde úplně jiný styl moderních písní. Miloš Rejchrt přece nebude moct pokračovat do nekonečna, budou muset přijít další.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    EkoKaňon
    Mutanti vs. modifikanti
    Vojtěch Veselý
     
    Mutace je, když se nově zrozený organizmus – třeba rajče nebo krocan – liší od svého rodičovského. A to se aspoň nepatrně liší pokaždé, poněvadž dva totálně stejné předměty na zemi neexistují. Lidé s těmito změnami pracují a jelikož změna oproti rodiči je známka vývoje, můžeme říci, že nasměrovávají vývoj směrem, který odpovídá jejich šlechtitelskému záměru. Pracují s materiálem, který jim dodala příroda: genetickou výbavu svých svěřenců nemění, pouze určují rodičovské kombinace. Příklad: před tisíci lety rostly někde v Americe scvrklé, trpké a jedovaté hlízy a dařilo se jim. Pěstitel/chovatel pak začal kombinovat pyly a blizny těch, jejichž nepatrná odlišnost oproti rodičovským bramborám byl např. menší obsah solaninu. Když se nepatrnost změn po generacích nasčítala, vznikla bulva, kterou se ani v zelenině prodávat nestydí. Lidský příspěvek k vývoji tedy spočívá v tom, že nastoluje kombinace, ke kterým by v přírodním prostředí mohlo dojít pouze velmi náhodně. Člověk tak vstupuje do dějin přírody jako urychlovač evoluce, která se mu zdá moc pomalá. Mutace se dějí, některé jsou zhoubné, jiné prospěšné, každopádně příroda si je naděluje sama a člověk k nim přistupuje jako k hotovým.
         Také jsou modifikace. A u těch genetických jde velmi stručně o to, že se stávající funkční genetické výbavě – třeba opět bramboře – přidá gen navíc – a třeba zrovna krocaní. To opět může přinést trochu toho nebezpečí a trochu nějakého prospěchu, nicméně už vzniká něco, co by příroda sama nikdy nevyprodukovala a co oproti bohatým mutacím nám skrze ni do vínku vloženo nebylo. Dosud se v přírodě nestalo, že by pylové zrno dalo vznik zvířecímu mláděti. Přijít na to, že to nějak krkolomně jde, leckoho posiluje a dchne, zůstává však otázkou, zda i původní dárcovské druhy. Zatím se jim pomocí jimi darované genetické výbavy snažíme vytvořit konkurenty v doslova životním prostoru. Čím odolnější odrůdy umíme, tím silnější vetřelce připravujeme těm, které jsme pouze dostali výsadu pojmenovat a kteří si mohou přát jen to, aby se se svými laboratorními variantami nikdy nepotkali.
     
    EverydayEarthDay
     
    Přes 1,3 miliardy lidí nemá přístup ke kvalitní pitné vodě a zhruba dvojnásobek nemá rozumně vyřešeno, co s vodami odpadními, což koloběh špíny znásobuje. Také záplavy sužují lidstvo, za posledních 30 let minimálně jeho osmdesátimilionovou část bezprostředně. Tak Valné shromáždění OSN na 22. březen vyhlásilo Světový den vody. Už osm let každoročně zaznívá tichá proklamativní žádost o představu, co a jak ti bez kohoutku a sifonu. Čistota vody netkví v ničem jiném než ve své nerafinované obyčejnosti, což si uvědomují i výrobci mýdla, čisticích a pracích prostředků, jejichž sdružení se smluvně zavázalo, že napřesrok budou prodávat pouze bezfosfátové výrobky.
     
    Co bylo
     
     
  • Co bylo Byl Vítězný ÚNOr 2004, totiž další nervy drásající turnaj v karetní hře UNO pořádaný mládeží spořilovského sboru v Praze.
  •  
  • 7. února se konal tradiční ples společenství Víra a Světlo (společenství mentálně znevýhodněných lidí, jejich rodičů a přátel) za doprovodu Zelené páry.
  •  
  • Patriarcha pravoslavné ortodoxní církve Bartoloměj I. označil za historický omyl ekonomické embargo, které na Kubu uvalily USA před více než 40 lety a vyzval k dialogu. Překonání neshod podle něj umožňuje komunikování, a také jednání založené na důvěře. Všechno se dá vyřešit vstřícným postojem, nikoli zády k sobě. (Uvedly Haló noviny).
  •  
  • V plzeňské Galerii 21 byla prodejní výstava obrázků a keramiky, které vytvořili mentálně postižené děti a dospělí z ÚSP Mackov a Střediska Diakonie Radost v Merklíně. Peníze získané za prodej pomohou vybudovat nový objekt pro děti a mladé dospělé s diagnózou autismus spojenou s mentálním postižením.
  •  
  • Podle deníku Právo podal lidovecký poslanec Jiří Karas podnět k zahájení trestního řízení proti nakladatelství Fragment. Podnět směřuje proti vydání publikace Gerharda Haderera Život Ježíše, která podle poslance hrubým způsobem uráží Ježíše Krista, symbol křesťanské víry.
  •  
    Co bude
     
     
  • K Půlnočnímu čaji - posezení u čaje a taneční hudby zve nejen kolínská mládež do kolínské Duškovy síně Husova domu na 27.února v 19:00. Nocleh zajištěn.
  •  
  • Východomoravské seniorátní dny mládeže budou v Pržně 13.-15. února s tématem Křesťan a modlitba. Přednáší farář Špaček z Leskovce. Večer účinkuje v divadle jednoho herce M.Částek s představením Monsignore Quijote. Na programu také židovské tanečky Petra Vlčka a zlínské mládeže.
  •  
  • Ping-pongový turnaj se koná na půdě SOU Učňovská 1, Praha 9 (tram. 1, 16 Spojovací), 21. 3. 2004 (neděle). Začínáme v 13:00, sraz v 12:40. Zápisné 50 Kč. Je nutné se přihlásit: daviddoktor@centrum.cz. S sebou: sport. oblečení, pálky, míčky, přezutí, svačinu a dobrou formu.
  •  
  • Podle Signálů.cz bude v Praze v Lucerně 18.února 2004 od 16,30 a od 19,00 promítán film Ježíš. Podle organizátorů (viz: http://www.filmjezis.cz) má jít o nejsledovanější film všech dob, který nejvěrněji zachycuje Ježíšův příběh podle Lukášova evangelia.
  •  
  • Ve Francii bude od příštího školního roku zakázáno „ostentativní“ nošení náboženských symbolů, jako jsou muslimský šátek, židovská jarmulka nebo velký kříž. 28. 1. to schválila vláda a veřejnost ji podporuje.
  •  
    zpět na obsah
     
     
     
    Vztahy
    Naši vždycky upřednostňovali staršího bráchu
    Naši vždycky upřednostňovali staršího bráchu přede mnou. Byl chytřejší, šikovnější, nedělal problémy. Jak mám na sebe upozornit, že jsem tu taky?
    Dana Rabiňáková, psycholožka, ředitelka Partners Czech
     
    Dokud znám jen roli dítěte, těžko si představuji dobu, kdy i já budu vychovávat vlastní děti. Jak s nimi budu mluvit? Co je budu chtít naučit? Jak je budu vychovávat? Když jsme děti, vidíme svět ze svého úhlu pohledu a svět rodičů je pro nás často nesrozumitelný.
         Každé srovnávání, poměřování, hodnocení má svoje úskalí. Vždycky nám dává stupnici od dobrého k horšímu nebo špatnému. Od toho je jen kousek k tomu, abychom druhé lidi „ocejchovali, oznámkovali, oškatulkovali“, prostě označili je jak lichotivými, tak méně lichotivými přívlastky. Žijeme v době, která je hodně zaměřená na výkon. Všude. V zaměstnání, ve škole, bohužel i ve vztazích hodnotíme. Do vztahů se nám pak již „nevejde“ láska. Je tam jen barometr (nebo metr).
         Umím si představit, jak těžký život je po boku někoho, kdo nám je neustále dáván za vzor. Jak těžké je každý den stát před mírou a i nechtěně se dovídat, že jsem v něčem horší, nevyhovuji, zaostávám. Tak trochu mi to připomíná třídění na I. či II. jakost zboží. A to je velmi traumatizující, pokud se jedná o rozdělování lidí, dětí. Každý jsme originál. Každý máme v něčem vlohy, talent, také máme svoje slabé stránky. Dospělý člověk si je vědom obojího, aniž by se děsil. Jak nudný by byl život, kdybychom byli všichni stejní! I kdybychom byli všichni dokonalí.
         Chci-li řešit svoji situaci, mohu se bránit. Mohu to udělat např. způsobem, který druhé naštve (znám-li někoho dobře, mohu ho snadno zranit na velmi citlivém místě). Je to řešení typu: „Na hrubý pytel hrubá záplata; nebo Oko za oko.“
         Zralé řešení umožní druhému, aby pochopil, co jeho chování se mnou dělá. Vyžaduje to přípravu na takový rozhovor i vhodné načasování, kdy nejsme zrovna v konfliktu. Domníváme-li se, že situace je již tak vyostřená, že rozhovor by se brzy zvrhl v hádku, bude možná lepší dát si práci a napsat rodiči dopis. Nejlepší je přímo popsat pocity, které mám, když se mnou ten druhý řeší: štve mě to, bolí mě to, je mi to líto, zraňuje mě to….apod. Každá konstruktivní kritika (tedy kritika, která něco řeší, nejen zahanbuje druhého) obsahuje 3 části:
         1) Sdělení: „Co se ve mně děje, když slyším…...“
         2) „Protože já…..“ (popis činnosti, nikoli nadávání)
         3) A pak ale říká druhému i to, co bych potřeboval/a, jak bych chtěl/a situaci řešit příště. Dává návrh, co by druhý mohl udělat, jak by mohl reagovat.
         Konstruktivní kritika nespílá druhému, neničí jeho lidskou důstojnost, ale popisuje chování, které by se mohlo (mělo) změnit. A nabízí varianty, jak to příště třeba udělat jinak.
         Abychom mohli vyjít ze začarovaného kruhu někdy pošramocených vztahů, je někdy potřeba velké osobní odvahy. A také ochoty odpustit druhému. Ochoty zkusit začít znovu a jinak. Smířit se, zkusit budovat nové vztahy. Nejraději bychom byli, kdyby se jako první změnili ti druzí (často si říkáme v duchu, že oni si začali první). Můžeme ale s podivem zjistit, že když my sami změníme svůj přístup, jednání vůči druhým, najednou oni sami se začnou měnit před očima.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Z cest
    Nemoc jménem Island
    Jiří Kučera
     
    Ne, nebojte se, nejde o opravdovou chorobu. Je to spíš určitý druh závislosti, ale ani ten snad není tak škodlivý jako drogy. Příznaky má ovšem v určitém smyslu podobné. Pomáhají jen další a větší dávky. Ta nemoc se jmenuje Island a je nakažlivá. Stačí jeden výlet – a už ji máte. S medicínou ani s racionalitou zřejmě nemá nic společného, ale romantici a milovníci dálek vědí své. Postižení jedinci se vrací domů s rozzářenýma očima a vypráví neuvěřitelné ságy o království racků, o vysokých útesech a zasmušilých pustinách, o ledovcích a sopkách ... a někdy jen dlouze civí do neznáma a jejich duch znovu bloudí po studených pláních dalekého severu. Ti nejpostiženější se sdružují do spolku KIF (Klub islandských fanatiků) a přemýšlí, jak sen o návratu proměnit v realitu.
         Pod nohama křupe černý sopečný popel, střídající se s tříští šedobílé pemzy a provazci obsidiánu. Sněhové pláně na boku jsou protkané sítí ledovcových řek a namodralých trhlin. Obzor se ztrácí v cárech mlhy, ze které se jen občas vynoří vzdálené pohoří v temných barvách, a vítr kvílí své rekviem rychlostí 20m/s. Celé to připomíná zemi Mordor a duše poutníka se chvěje napůl úzkostí, napůl euforií. Pak déšť a sníh a chvíli slunce doprovázené zábleskem duhy naděje a znovu vítr srážící pyšného dvounožce zpátky na všechny čtyři. Nový sport „horizontální lezení“ je na světě. A desítky kilometrů kolem „tohu va bohu“, jen osamělý dravec krouží vysoko nad hlavou. Tři stupně celsia. Je to hodně, nebo málo? Třicet kilo na zádech je ovšem víc než dost a promočené boty váží jako centy. Škoda, že místo cepínu nemáme čokoládu. I horolezecké lano bychom teď rádi vyměnili za špek a lahev kořalky. Teleskopické hole se ovšem hodí, ztráta rovnováhy uprostřed řeky může být zlá. Včera jsme potkali osamělého Angličana s nohama rozdrásanýma do krve a s tělem posetým hlubokými šrámy. Rychlý proud mu podrazil nohy a pak ho vláčel desítky metrů mezi ostrými skalisky. Nevzdal to. Za pár dnů prý bude fit. Do civilizace je to jen 200 km. Šlapem už pět hodin v kuse. Chtělo by to pauzu, ale kde? Široko daleko žádný úkryt. Dvakrát jsme promokli na kůži a dvakrát zase uschli a vítr stále sílí a žene s sebou kromě vody i písek. Kapky létají vodorovně a občas podivuhodně zakrouží. Prší do kopce! Pár metrů širokou říčku brodíme jen tak mimochodem, oblečeni a obuti. Stejně máme všechno mokré, tak co?! Ještě 7 kilometrů, možná jen pět. Tam před námi by mělo být údolí a hlavně chata schoulená u paty ledovce Tungnafellsjökull. Doufejme, že ještě stojí, protože noční blizard by naše stany těžko přežily...
         Tak tohle by mohl být úryvek z deníku naší letošní výpravy na Island. Pěšky napříč Islandem od moře k moři. Skogar – 430 km - Akureyri. 25.8.-17.9.2003. Je to moje v pořadí už čtvrtá expedice na Island. Tentokrát poprvé bez doprovodného vozidla. To jsme nechali v Kodani a dál už jenom letadlem, autobusem a pěšky. Čtyřistatřicet kilometrů po svých, cestou necestou, přes hory a doly, skalnatou pustinou, bez doplňování zásob. Výprava je osmičlenná a dokonce mezinárodní. Pět Čechů, tři Litevci. Jediná dívka jménem Dalia působí na první pohled křehce, v praxi však zvládne totéž, co „silní“ chlapi, a nenechá se rozházet ani zánětem šlach a krvavými puchýři. Jen spotřebu brufenu má trochu vyšší. Nejmladší účastník, můj syn Samuel, se potýká s fatálním hladem. Inu sedmnáctiletý organismus má rychlejší spalování. Po příchodu do civilizace se v jedné restauraci vrhá na zbytky jídla u opuštěného stolu. Hlad je hlad, jaképak cavyky. Během tří týdnů ztrácíme každý zhruba 8 kg váhy. Pro mě dobrý, kéž by to alespoň chvíli vydrželo. Kupodivu se za celou dobu neprojevuje žádný příznak ponorky. Snad za to může i neutuchající humor našich slovanských přátel. Každý večer, pokud zrovna není psí počasí, sedáme kolem benzínového vařiče, kuchtíme, vyprávíme vtipy, fantazírujeme, zpíváme a s Lubošem od nás ze sboru znovu a znovu zvažujeme, jestli dát tuhle trasu do nabídky jeho cestovní kanceláře jménem „Macek“.
         Co kdyby se poštěstilo a našla se zase hrstka bláznů?!?...
    pokračování příště
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Kukuška
    Mirka Fůrová
     
    „Je to perfektní film.“ „Co se ti na něm tak líbilo?“ „Úplně všechno.“ „Počkej, nepřeháněj a mluv k věci.“ „Tak dobře, ti herci nebyli nijak krásní. Ale představ si situaci, setkají se tři lidi – Laponka, Rus a Fin – a zkoušejí si porozumět.“ „Zní to jak z těch vtipů.“ „Ne, není to vtip, ale je to vtipné, i když to tak nezačíná. Fina přivážou Němci ke skále za nohu řetězem.“ „?“ „Končí válka a Němci se stahují z Ruska, Finsko bojovalo spolu s Němci, ale než by Němci pustili finského vojáka domů, tak ho radši vystaví nebezpečí. Toho ruského kapitána odvážejí jako zrádce. Při transportu je auto odstřelováno a on jediný přežije.“ „A najde ho ta Laponka.“ „Ano, přesně tak.“ „A Fina taky.“ „Ne, ten se osvobodí a ještě s řetězem na noze dojde k té Laponce sám. Doufá, že má nářadí, aby ten řetěz sundal, a taky něco k jídlu. Ta Laponka přišla před čtyřmi roky o muže, Rus je zraněný, ale to mu nebrání, aby se nepokoušel zabít Fina, o němž je přesvědčený, že je to nacista.“ „A Fin?“ „Tak ten má války plné zuby a rozhodne se postavit saunu.“ „Co sem pleteš saunu?“ „No právě, když jsou trochu smíření Rus a Fin v sauně, tak přijde Kukuška.“ „Kdo je Kukuška?“ „Ta Laponka přeci.“ „Přijde Kukuška a odvede si Fina.“ „Fí.“ „A kapitán trpí. Žárlivostí a zimou. Ráno se jí to snaží se zkroušeným obličejem všechno říct, ale ona mu rozumí po svém, myslí si, že je mu špatně od hub, které den před tím jedl, uvaří mu odvar, ale teprve po něm je mu opravdu pekelně špatně.“ „A dál?“ „Dál je to o tom, co každý z nich prožívá svého vůči těm zbylým dvěma. O nenávisti, ze které můžeš prozřít, o obětavosti, o touze a taky trochu o lásce, o tom, že každý tíhneme domů a že je štěstí, když člověk nezůstane sám. A ještě o tom, že dobrý film nechce být sentimentální.“
     
    Ručně a stručně
    Bylinková mýdla
    Eva Drozdová
     
    Také se vám líbí barevná voňavá mýdla s kousky semínek, květin a ovoce? Také máte pocit, že jsou přehnaně drahá? To je tou ruční výrobou. Té se nezbavíme, ale můžeme si u toho i užít. Zkuste si to doma, s mládeží nebo na táboře. Potřebujeme: barevná mýdla (klidně i zbytky), struhadlo, semínka a koření podle fantazie, dva hrnce, dřevo na míchání tekutiny, případně hranaté formy.
         Mýdlo nastrouháme a podle jeho kvality rozpustíme ve vodní lázni s troškou vody nebo dětského olejíčku. Vodní lázeň - strouhané kousky a olejíček jsou v plecháčku, který je ponořen do vody, která se zahřívá ve větší nádobě. Do husté tekutiny vmícháme semínka (lněná, sezamová, jablečná jádra apod.), voňavé bylinky, rozdrcené aromatické koření, kousíčky suchého ovoce a květin, strouhané mandle nebo kokos. Samozřejmě všeho s mírou. Z chladnoucí vláčné hmoty ručně vytvarujeme kouličky a válečky, některé případně přiřízneme do hranatých tvarů nebo vlijeme do připravených forem. Takto vzniklá mýdla můžete převázat lýkem a dárek je na světě. Nebo do ještě tvárné hmoty uděláme otvory a vymodelované kousky pak navlékneme na režný motouz. Vznikne tak voňavá dekorace do koupelny – mýdla pak můžete podle potřeby postupně odbírat.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Nápadník
    Mluvit o Bohu
    Pavel Jun
     
    Není právě snadné mluvit dnes osobně o Bohu. Když jsme se k tomu na mládeži odhodlávali, trnul jsem, jak to dopadne. Nedopadlo to tak nejhůř. Bylo to vlastně velmi zajímavé. K mému překvapení.
     
    Jednou jsme to zkusili tak (hra od H.Scherera):
         Úvodní citát byl: „Jeden král nechal svolat žebráky, kteří byli od narození slepí, a nabídl odměnu tomu, kdo z nich nejlépe popíše slona. První žebrák se dotkl slonových nohou a říkal: slon je podobný stromu. Druhý se dotkl jeho chobotu a říkal: slon je jako had. Jiný nahmatal ucho a říkal: slon je jako palmový list… Žebráci se začali hádat a král se tomu smál.
     
    Každý pak dostal na lístečcích symboly, kterými se o Bohu v Bibli i jinde mluví. Např.:
         Pán, Pomocník, Všemohoucí, Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Spasitel, svědomí, Voyeur, Otec, oheň, cíl, Duch, Jahve, Pastýř, život, světlo, Nejvyšší, osvobozující, Stvořitel, Tajemství, Smysl, Něžnost, Ochránce, Milostivý, Cesta, Blesk a hromobití, Láska, Vzdálený, Matka, síla, skála, hněvivý, přítel, Jediný, skála, Já, trpělivý, Hrad, slovo, partner, slunce, nejbližší, odpověď, nejvyšší princip, Ten Docela Jiný, Trestající, svatý, bližní, mrtvý, Ježíš, Ten, kterému neuniknu, štěstí, odpuštění… atd… K tomu tři lístečky byly prázdné.
     
    Postup.
  • Seznámit se se symboly.
  • Na tři prázdné můžete napsat svoje…
  • Zteré vás pobouřily, vůbec se vám nehodí, nelíbí? Odložte je.
  • Jste na cestě, nést tolik kartiček (představ) je těžké, které byste dokázali odložit bez špatného svědomí? Které vám nic moc neříkají?
  • Potkáte na cestě osobu, se kterou máte na jednom člunu přeplout řeku. Je nutné se (se sousedem) dohodnout na 10 kartičkách.
  • Na řece potkáte další člun. Ve čtyřech osobách se musíte dohodnout na 7 kartičkách.
  • Dostanete se na ostrůvek. Tam jsou další dva čluny. Musíte se v osmi dohodnout na 5 kartičkách.
  • Dostáváte se ke břehu. Dohodnete se se všemi na 3?
  • Nakonec lze mluvit o tom: Co jste zažili? Bylo těžké se domlouvat, domluvit s druhými? Vzdávali jste se některých představ s lítostí? Zažili jste v diskusi s druhými překvapení?
     
    Příště jsme to zkusili tak:
         Výchozí citát (který spíš měl dodat odvahu mluvit v obrazech) byl: „Kroužím kolem Boha, kolem prastaré věže, a kroužím tak celá staletí; a ještě nevím: jsem sokol, bouře nebo píseň.“ Rilke.
    Otázka byla – „Kdybys měl vyjádřit svůj vztah, svoje postavení k Bohu, jakým (i třeba jen prostorovým) obrazem bys to udělal?“ („Kam bys Boha nebo vlastně sebe ve vztahu k němu situoval? Do kouta, nahoru, připadá ti blízko nebo…“)
     
    U nás se objevila např. tato vyjádření:
    M.: Já to mám tak: Jdu po jedné straně hory, horského valu, Bůh jde asi na druhé, snad stejným směrem, pokukuji nahoru, jestli se neobjeví nad horizontem.
    N.: Bůh je rovina, a já se pohybuji jako na elipse, protínám tu rovinu občas.
    T.: Obraz telefonu. (někdy volá a mně se nechce zvednout)…
    Dá se mluvit i o tom, co tě od Něj vzdaluje, a co Tě k němu přibližuje…
     
    Nutné zásady pro takto stavěné programy (myslím) jsou: aby se každý dostal ke slovu, aby bylo dost času, abychom se nebáli ticha, abychom byli osobní, (skoro dát zákaz mluvit ideologicky a teoreticky), a nepouštět se do (teoretických i jiných) diskusí (prostě slyšet, že ten druhý to v tuhle chvíli „má takhle“).
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mládež
    Školka:
    Boskovice 2003

    Jan Hrudka
     
    Zimní „školka“ proběhla ve dnech 31.10. – 2. 11. Téma bylo „Memento mori aneb o smrti“. Znamená to „Pamatuj na smrt“, jak jsme se dozvěděli při úvodní pobožnosti.
         Společná hra na motivy televizního pořadu Kufr byla hlavním bodem pátečního programu. Hráli jsme o batoh, v němž byl schován poklad. Dostali jsme lístečky s různými obrázky a podle nich jsme se rozdělili do několika skupin. Každá si potom zvolila své zástupce, kteří ji svým umem převáděli přes jednotlivé úkoly, jakými bylo vysvětlování pojmů uvedených na papírcích, či předvádění různých činností. Všichni jsme měli určovat správnou identitu neznámého předmětu denní potřeby. Aby ta soutěž byla ještě napínavější, jednou rozhodoval i „kámen, nůžky, papír“. Vítězný tým měl uhodnout, kde se v ležícím batohu nachází poklad. Po nabídnutí několika možností-kapes, byl – balíček sušenek v černém obalu s nápisem Black Magic – skutečně nalezen. Následoval film na přání, hlasováním zvítězili Piráti z Karibiku.
         V sobotu dopoledne byla přednáška Prof. MUDr. Marty Munzarové, Csc. Paní doktorka nám povídala o euthanasii, hospicích, vztazích mezi pacienty, rodinnými příslušníky a lékaři, a také o svých bohatých zkušenostech z praxe.
         Po obědě nás čekala panelová diskuse. Na naše otázky odpovídala paní doktorka Munzarová, farář z Boskovic Marek Zikmund a mládežnice studující Vyšší odbornou školu teologicko-sociální.
         Jakmile „panelovka“ skončila, počali jsme si vybírat, zda budeme hrát fotbal či volejbal nebo hru „Když ti smrt dejchá na záda aneb Malé přežití 2003“, případně jsme mohli jít na prohlídku židovského města.
         Spalovač mrtvol, český film s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, jenž nám byl po tělesných aktivitách nabídnut, je sice černobílý, ale o to působivější a tajemnější. Nabízí nám totiž jeden z dalších pohledů na smrt a život po ní.
         Po večeři jsme viděli pomocí počítače a přehrávače (kterým byly promítány všechny filmy) fotografie z minulé školky a ze sjezdu (nejen) evangelické mládeže na Vsetíně.
         Pobavili jsme se a šli na koncert. Na pódiu nám nejdříve zahrála skupina Hřbitov snů, vedená evangelickým farářem ze Sněžného Michalem Voglem. Hráli zhudebněné básně zejména Jiřího Ortena, ale také jednu písničku z Evangelického zpěvníku (334). Tím nás rozehřáli a po vyčerpání svého repertoáru nastoupila skupina Popřechodu, měla více členů a hudebních nástrojů, a sál tak roztančila skoro až do varu. Takže pozdější deštík po východu z domu, kde koncert probíhal, byl sice nepříjemný, ale zchladil některé „rozjařené“ mládežníky.
         V neděli dopoledne byly v kostele bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně. Kázal farář Daniel Freitinger. Po tomto duchovním opojení jsme se venku před kostelem společně rozloučili: postavili jsme se do kruhu, zkřížili a spojili své ruce se sousedy a zpěvem písně „Dál přece nejdeme sami“ jsme završili naše společné setkání. Byla to jedna z nejdojemnějších chvil.
     
     
    Kniha
    Premiér a anděl
    Jan Keřkovský
     
    Nevím, čtete-li knížky Ivana Klímy. Pokud ano, ta zatím poslední z nich vás možná překvapí, jak je jiná než všechny předešlé. Ostatně autor sám v ediční poznámce praví, že má tahle knížka jen málo společného se vším, co kdy napsal, což může být pro některé čtenáře varováním a pro jiné doporučením.
         Zpočátku mi šlo čtení téhle prózy trochu ztuha: politikové blíže neurčené země mi rušivě (lákavě?) připomínali některé osoby, postavy a exoty z naší politické scény. Ale Ivan Klíma si ohlídal, aby knížka prvoplánově kamsi nesklouzla, a přitom rozehrává děj, který čtenáře brzy zaujme a pak strhne.
         Premiér jakési země, jeho žena (co ty dva vlastně poutá?), děti, jež se mu odcizily (nebo on jim?), ministři a jejich aféry, straníci a jejich kariéry, rychlý vzestup k moci a mechanismy k jejímu udržení, volební kampaň, novináři, demonstranti – a do toho najednou anděl, nebo jsou to premiérovy vidiny?
         Nebudu tu vyprávět děj, však si to přečtěte, doporučuju. Místy jsem text hltal (navíc se člověk dost nasměje), ale spěchat se nemá, na těch stránkách vám je tolik chytrých věcí jen tak mimochodem pohozeno, škoda je bezmyšlenkovitě přejít.
         Knížku Premiér a anděl dopsal Ivan Klíma v lednu 2003 a pak ji vydala Academia.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mládež
    Scuk:
    Semonice 2003

    Jan Hrudka
     
    21.–23. XI. proběhl zimní „scuk“ (seniorátní označení pro setkání mládeže). Téma znělo: „Multiživot v multikině“.
         Hlavním bodem večerního programu bylo rozdělení do skupinek, kde jsme vymýšleli něco k prezentování ostatním. Takže k vidění byl plakát, jenž zval na bohoslužby a vůbec na život ve sboru a církvi, a scénka znázorňující úseky ze života evangelických mládežníků; k poslouchání zhudebněná báseň s užitím předem vybraných slov a návrhy na podobu internetových stránek mládeže královéhradeckého seniorátu: http://www.webpark.cz/mladezccehk.
         V sobotu dopoledne nám Petr Siska povídal o mocném filmovém mediu. Vykládal nám o historii filmu, jaká je současnost kinematografie a jak film působí na lidské myšlení. Součástí byly i ukázky (hlavně kultovního Matrixu).
         Nabídka odpoledních programů byla pestrá: divadlo, kapela, klasické a digitální fotografování.
         Potom následoval výlet do tajemných kasemat josefovské pevnosti. Do Semonic jsme se vraceli s dobrou náladou a okouzleni krásami večerní Jaroměře.
         V duchu jsme se připravovali na volbu nového SOMu, která skutečně proběhla po návratu na faru. Po dlouhé a vyčerpávající volbě jsme se pustili do společného sborového zpěvu - TenSingu – mládež zpívá.
         Pak byl připraven noční filmový klub, viděli jsme film Rabín, kněz a krásná blondýnka. Je to komedie pojednávající o přátelství mezi židovským rabínem, katolickým knězem a „zesvětštělé“ blondýnce. Film otevíral otázky lásky, vztahů mezi náboženstvími a dotkl se i celibátu, tradice.
         Sobotní večer jsme zakončili čajovnou. V nabídce byly nejrůznější druhy čajů po dvou korunách. Byla to pěkná noc, ke slovu se dostali i ti uzavřenější a báječně jsme si spolu rozuměli.
         Nedělní ráno zahájila snídaně a po ní bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně. Kázal Radim Žárský. A my, mládežníci, jsme také přišli se svou „trochou“ do mlýna. Na Radimův pokyn jsme se postavili doprostřed bohoslužebné místnosti rozděleni na čtyři hlasy a počali zpívat písně nacvičené předešlý den. Při ohláškách jsme poděkovali všem, kteří se nějak podíleli na velice úspěšné organizaci.
         Po bohoslužbách jsme se loučili a rozcházeli se s nadějí, že se uvidíme na další podobné akci. Myslím, že se tento sjezd vydařil. Velkou roli hrálo ostatně i prostředí – Semonice – klidná vesnička, kde jen málo co ruší, a jež je svou rozlohou sympatická právě pro pořádání takovýchto velkolepých akcí. Je to ona příroda, jež dodává semonickému okolí lesk a přispěla tak k dobrému duchu celé akce.
     
     
    Slovníček
    Synod
    Kristýna Červinková
     
    Jaký význam se skrývá pod slovem synod?
    1. zkratka znamenající SYstematická Nauka O Diakonii
    2. neznámý druh ovoce, který našli Afričané v deštném pralese
    3. správní shromáždění církve
    4. název fotbalového klubu Staré Město
    Uhodli jste? Myslím, že ano, ale pro kontrolu: c) je správně. Pojďme se podívat do jednotlivých církví a zjistit odlišnosti.
         V katolické církvi má synod dvě roviny:
    1) sněm duchovních diecézí (diecéze je něco jako náš seniorát)
    2) od 14.9.1965 papežský poradní orgán složený z kardinálů, zástupců zemských biskupských konferencí, řádových představených a znalců. Tento orgán se schází každý třetí rok v Římě.
         V pravoslavné církvi mají Svatý synod, což znamená shromáždění nejvyšších představitelů církve.
         V evangelické církvi nazýváme synodem celocírkevní správní shromáždění. Schází se zpravidla jednou ročně. Je základním a řídícím orgánem církve. Rozhoduje o zásadních otázkách církve, a to o vyznání církve a o základních věcech církevního zřízení. Volí šestičlennou synodní radu, 3 laiky a 3 kazatele. Usnáší se o zásadních směrnicích pro její práci a kontroluje její činnost. Jeho členy jsou poslanci zvolení konventy, senioři a seniorátní kurátoři, členové synodní rady, zástupci Evangelické teologické fakulty UK. Členy s hlasem poradním jsou i zástupci mládeže.
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah