Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 4   ročník 49
 
OBSAH:
Nestydatost pěti kruhy nepřikryješ
Bóaz podpoří Rút
Intimita – stud – nestydatost. Gen 4,19-24
Dřív než bude pozdě
Královská odměna
Lev a notes
Křesťanství a násilí II
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho
Metoda dialogu
Marcel Kříž
Biomaso? Ne! Biomasa! (2. díl)
Spotřebitelský úvěr na věčnou oplátku?
Místo kulometu krumpáč
Z Čech až na kraj Moravy ....
Neopouštěj mě
Ratatouille
Střípky cuatro
Auta vjíždějí do lodí
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Nestydatost pěti kruhy nepřikryješ
Luboš Kratochvíl
 
Čína je lidová republika, v níž kdo pracuje, má se dobře. Vzkvétá a brzy dožene a předežene Evropu i s Amerikou. Separatistické tendence Tibetu jsou provokovány Západem a duchovní vůdce dalajlama je agentem Západu. Vyvolává ozbrojená povstání s cílem narušit čínskou svrchovanost.

Čína je autoritativní, komunistická velmoc, v níž jsou pošlapávána lidská práva. Patrné je to například v Tibetu, jehož území v polovině minulého století čínská vojska zabrala. Vláda "říše středu" násilně potlačuje jakékoli projevy odlišného názoru, produkuje tisíce politických vězňů a maří životy.

Zprávy zhruba tohoto znění se množí před blížící se letní olympiádou v Pekingu. Ty první chrlí čínská oficiální média, ty druhé exiloví Tibeťané vyhnaní za hranice své vlasti. Oba proudy se sbíhají v "západních" médiích.

Jestli je na každém šprochu pravdy trochu, musí být pravda někde uprostřed a někdo nestydatě lže. Oficiální čínské noviny? Vyhnanci z Tibetu? Ne, každý z nich vidí sám sebe tak, ja se vidět chce. Největší nestydatosti se dopouští Západ. Civilizace, která má možnost vidět Čínu s odstupem, ale udělala si z ní levnou továrnu na cokoli. A každá továrna potřebuje dobrou reklamu. Logo s pěti kruhy dobře vynáší. Pojedeme, užasneme nad výkony sportovců, ale o lidských právech raději mluvit nebudeme. Nestydaté. Nestydatější než toto Bratrstvo.
 

zpět na obsah
 
Po boku Rút
Bóaz podpoří Rút
Jaroslav F. Pechar
 
Čtení Rt 2,5-17

Pohanka, která přišla s židovskou tchýní s tím, že lid její tchýně bude i jejím lidem a Bůh její tchýně bude i jejím Bohem. Zatím vidí, že Mojžíšovy zákony pohostinství se v Betlémě dodržují. Rút poklidně paběrkuje.
Neznámá cizinka vzbudila pozornost majitele pole. Ptá se na jméno a hned ví o koho jde. Když se Noemi vrátila se svou snachou do Betléma, seběhlo se tehdy celé město a tak i Bóaz velice dobře ví, co je Rút zač. Oceňuje, že se po jeho smrti někdo o stárnoucí a osamělou Noemi řádně stará. A tak se také se k Rút chová jinak, než k ostatním, kteří paběrkují na jeho poli. Rút sama je trochu překvapena z toho, jaká má mezi ostatními privilegia. Normálně by mohla právě jen sbírat ty klásky, které vypadnou Bóazovým děvečkám z rukou. Nic míň a nic víc. Že se smí napít Bóazovy vody, to je veliká milost. A že jí, mladou hezkou holku, nikdo neobtěžuje, to je také úžasné plus.
Rút tomu nerozumí. Neví, že to je vzdálený příbuzný a že ví o její dobrotě. Je cizinka - bylo by normální, kdyby se na ní všichni včetně Bóaze dívali skrz prsty. Gastarbeiter, který bere práci našim - tak se přeci díváme na cizince! V místě, kde vládne Hospodin, se tak nedívají. Ta Bóazova reakce na její překvapenou otázku je úžasná. "Podívej holka, vím velice dobře, co jsi zač. Pro svoji tchýni jsi neudělala málo. Šla jsi do neznáma, do nejistoty, opustila jsi rodinu, u které jsi se mohla dovolávat příbuzenství a žádat pomoc. Neznáš náš lid a jen málo jsi měla šanci poznat našeho Boha. A přeci jsi šla, abys pomohla své tchýni, která je stará a tak je na tom ještě hůř, než ty. Nechť tedy mezi námi poznáš, co je zač Hospodin a lid Hospodinův. Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!"
Jsou to slova plná lidského pochopení a zároveň osobní zbožnosti. A jestliže je to skutečná osobní zbožnost, pak to nezůstane jen u slov! Za tím .nechť ti Hospodin odplatí. se skrývá také naprosto konkrétní pomoc. Bóaz se stává prodlouženou Boží rukou. Proč by měla Rút čekat na odměnu za to, co udělala, až Hospodin vykoná nějaký zázrak?! Vždyť je tu Bóaz, který může pomoci přesně tak, jak je potřeba a žádný zázrak k tomu nepotřebuje. Pokud ovšem jako zázrak nepochopíme to, že se takový člověk ještě na světě vůbec najde. Člověk, který ví, že dobro se má oplácet dobrem a co na tom, že to první dobro nebylo určeno mně?! To je skutečně zázrak, že v moři lidského sobectví ještě žijí takoví lidé!
Bóaz je předchůdce grantových projektů. Dal Rút grant na péči o tchýni. Sám z toho nemá nic, jen vědomí, že prospěl dobré věci. Je to grant, jak má být: podporuje lidi, kteří s grantem naloží dobře. Bóaz vidí, že doposud se Rút o tchýni starala příkladně, proč ji tedy nepodpořit, aby se ve své péči měla o co opřít?! A tak má Rút přes 30 litrů ječmene, tedy zásoba na několik dní. A to jí ještě zbyla trocha praženého zrní, které dostala k jídlu. A to všechno teď nese domů.
Joj - není to špatné, když se věřící chovají jako věřící.
 

zpět na obsah
 
Téma
Intimita – stud – nestydatost. Gen 4,19-24
 
Mluvíme letos o konfliktech – a přitom jedním dechem stále také o hranicích. Hranice jsou mezi… různým, mým světem a okolím, mnou a Tebou (a také různým ve mně?). Co všechno se na nich může stát a dít a jak si na nich a kvůli nim člověk může připadat? Uděláme si rekapitulaci.

a) Intimita.
První způsob hranic: Hranice jsou jako šev. Spojují.
Hranice je místo dotyků – ba sdílení.
Jsem na nich snad objevitel. Objevuji cizí kraje, naplněn úžasem a stálou závratí.
Jiný svět se mi otvírá. Ale ne dává. Nejsem na nich dobyvatel.
K hranicím se blížím pokorně a potichu. Neplížím se a nemaskuji. Ty se díváš vstříc, díváš se mi do očí. Čteš si v nich. A já čtu v Tvých. Nemusíme ani moc mluvit.
Na hranicích takhle vládne pokoj a touha. Intimita. Důvěra. Bezprostřednost.

b) Stud.
Druhý způsob: hranice jsou trhliny.
Nevím, jak se to stalo, možná mě napadlo – dotknout se hranic, potají, „zezadu“, zbavit je Tajemství, možná jsem nechtěl hned být dobyvatel, ale… nestal jsem se jím? Nebo mě možná jen napadlo, že Ty jsi se takhle chtěl (chtěla) dotknout mých hranic, objevila se nedůvěra…
Hranice jako trhlina odděluje, je místem odcizení a strachu.
Ty očima uhýbáš, já taky. Cítím, jak jsi couvl, couvla, nemaskuješ se, ale trochu skrýváš, máš ze mě strach a cítíš přede mnou stud.
Na hranicích zavládla nejistota. Na místě je ostražitost. A ohleduplnost?

c) Nestydatost
Třetí způsob: hranice jsou bojová fronta.
Vím, že jsem ve válce s okolním světem. To je hlavní poloha mého života. Jsme „kdo z koho“. Jsem silnější já nebo ty?
Hranice jsou zavřené, jsou na nich zákopy. Hranice jsou jako hradby. Skrývám se v nich a za ně, bez zbraní a masek k nim nejdu. Mohu zpoza nich útočit, mohu se za ně vždycky stáhnout. Hranice takhle mě také chrání, jsem za nimi v bezpečí.
Na hranicích vládne hněv, vztek, ponížení, nosím si je i do „zázemí“. Nebo se tam objeví falešný obdiv – „jak silný to člověk“. Svět je devastován nejhlubší devastací.

***

Tedy: Hranice jako švy – hranice spojující – ty mají Adam a Eva v ráji. Znáte hranice takhle? To se hranice „jen žijí“.

Hranice jako trhliny – hranice oddělující a naplňujícím studem a strachem mají Adam a Eva poté, co jedli ovoce. Hranice takhle znáte určitě. Většina hranic už je nám takhle. Hranice takhle „se trpí“.

Hranice jako bojovou frontu má už Kain. Je svým způsobem v „ochranné vazbě“. (To je vlastně smysl zákonů a etiky – vymezují nepřekročitelné hranice ve světě, kde hranice oddělují a hrozí stát se bojovou frontou.)

Ale Lámech má hranice jako útočné hradby. Refrén jeho zpupné a hloupé písničky je: „Na mě nikdo nemá“. Chvástá se svou nezranitelností. On hranice „využívá“!
Je jako bůh? Nebo to je nejhlubší devastace člověka, když mu zůstane jen tento rozměr pro život – já nebo ty, vítězím nebo prohrávám, jsem silnější nebo slabší, a ke mně se nedostaneš. Svět cynismu, nestydatosti, lži, intrik, spřádání si vlastních světů a popírání světů druhých, prostě zla.
Potkali jste takové lidi? Nebo jste se tak snad někdy zachovali.

***

Chci se ještě zeptat: Myslíte, že vztah může mít vývoj směrem od a) k c) nebo snad i naopak?
A ještě: Co se dá dělat se vzniklou nedůvěrou? A co když se někdo stane nestydatým? Co s nimi a jak se k takovým lidem chováte? (SOS – pomozte mi, já nevím…!) (pavjun@centrum.cz)
 

zpět na obsah
 
Téma
Dřív než bude pozdě
Samuel Titěra
 
"Petře! Sedni si! Vrať na svoje místo a přestaň vyvádět! Matěji, co zas chceš? Ne, nemůžeš jít hrát fotbal, a přestaň kopat Míšu pod stolem. Natálko, nestrkej si tu tužku do nosu, kdo ví, kdo ji cucal před tebou." Se vším tím je celkem snadné se vypořádat, protože jde o vyrušování nebo jinou, snadno definovatelnou nezdobu. Děti většinou vědí, že rušit ve škole je špatné. Když se jim to zatrhne, nebrání se.
Pak ale přijde chlapec a do očí učiteli lže. Dost průhledně. Je potrestán a jeho matka si přijde stěžovat. Prý: to jste ho musel nějak vyprovokovat. - Jak to, vyprovokovat? On mi prostě lhal do očí! - On nikdy nezlobí sám od sebe, to je asi vaše chyba. - Ale on nezlobil, on mi lhal! - No dobře pane učiteli, v čem je tedy problém?
I v případě, že jde jen o zlobení, je potřeba dát pozor na jednu věc: přečin okamžitě a jasně pojmenovat, utnout v zárodku a nedovolit mu jen tak zapadnout. Děti pořád zkouší, kde jsou hranice jejich možností. Když jednomu jednou něco projde, příště už se těžko obhajuje, proč by to projít nemělo.
Není to jednoduché vždycky, protože učitel přistupuje k dětem až v druhé linii. Pokud dítě předem ví, že rušit nebo prát se ve škole je špatné, poměrně snadno se mu to zakazuje (a ono bez váhání přijme případný trest). Když však v rodině panuje přesvědčení, že zlobení je jenom obranná reakce a lhaní je jen druh svobody projevu, učitel už toho moc nezmůže. Ledaže by ho snad dítě bralo vážněji než své rodiče...
V základu by měl být rozdíl mezi tím "co je špatné" a tím "co mi projde". To první je záležitost vnitřního nastavení. Co můžu nebo co mi projde, to je jen otázka vnější situace. Když se nikdo nedívá, můžu krást farské hrušky nebo vyhazovat pytle s odpadky do škarpy, i kdybych stokrát věděl, že to je špatné. Ono to člověku prostě nedá. Nejen děti rády zkouší, co z toho špatného je možné, tolerované nebo dokonce dovolené. Je to někdy docela vzrušující. Přistižený se většinou bude bránit, že ostatní to dělají také, že to bylo jenom trochu, že to není nikde písemně. Neřekne vám "no a co, to přece není nic špatného". Pokud řekne, je to průšvih.
Ten zmíněný chlapec ale na tom byl jinak. Možná byl skutečně zoufalý, protože byl potrestán za něco, co mu nepřišlo špatné. Neřekl pravdu. Ale to přece není problém, a maminka si to taky myslí. To jen ten zlý učitel mu brání říkat si, co chce a co cítí.
Nakolik si představu o tom, co je špatné, děláme podle toho, co nám nebo někomu prošlo? Pokud vás nikdo nikdy nepotrestal za lež nebo čurání do bazénu, je to klidně proto, že nebylo třeba - neudělali jste to. Prostě víte, že se to dělat nemá. Stačilo, že jste viděli a slyšeli, že tohle vaši rodiče (babička, kamarádi, Mirek Dušín, prostě autority) nedělají a navíc odsuzují. I kdybyste někdy podlehli, budete se cítit špatně. Vzor lidí, kterých si vážíme, v nás vypěstoval povědomí o tom, za co se stydět a za co ne. Samozřejmě se to někdy nepovede. Přehnaná autocenzura dovede pěkně mučit, ale bez svědomí je to ještě horší - zejména pro okolí.
A pak je tady ještě jedena věc. Když někdo provede špatnost, uvědomí si to a pak jí lituje, může dostat milost. Nebo být mírněji potrestán. Je tady lítost, zmírnění nebo odpuštění přichází od trestající autority. To ale neznamená, že to "prošlo", i když to tak může vypadat. Odpuštění je báječný vynález, ale musí jít ruku v ruce s přísností.
Rodič, který nic z lumpáren svého výlupka nepovažuje za špatné, neodsuzuje a netrestá, dláždí chodník do pekel nejen sobě a svému dítěti. Je to jen dítě - ale z dětí rostou dospělí. A ti jsou o moc horší. Je neštěstím první kategorie, když si někdo usmyslí, že všechno, co komu kdy prošlo (nikdo to neviděl, zapomnělo se na to, nejde to dokázat), není špatné. Problém je na straně obecné autority, která nechává zapadnout věci hodné odsouzení, ale zejména ve výchově a rodičích - pokud budeme na děti láskyplně cukrovat, že dobré a špatné je pouze věcí jejich nálad a choutek, dobře nám tak. Generace příštích řidičů, politiků a businessmanů bude ještě horší než ta současná.
 

zpět na obsah
 
Literární citace
Královská odměna
 
Jednou přišel k paláci člověk, který si velmi přál uvidět dobrotivého panovníka.
U bran paláce potkal vysokého úředníka.
“Jaký neseš králi dar?” zeptal se úředník přísně.
“Ó pane, jsem nezámožný a nesu jen maličkost. Rád bych však krále spatřil na vlastní oči.”
“To se ti může vyplnit. Ale pamatuj si, že cokoliv od krále dostaneš, z toho mi musíš dát polovičku.” /.../
Pak se objevil ještě nejnižší úředník, potom důstojník, pak voják a nakonec králův komorník. A každý si vyžádal svůj díl.
Teprve pak se ten člověk dostal před krále. /.../
“Prosím, abys mi dal vyplatit sto ran holí!”
Nastalo ticho, pak vypukli všichni v smích. Takové přání ještě nikdy neslyšeli. /.../
“Když je tomu tak, nedá se nic dělat,” řekl král. “Slib je slib, ale ty jsi, příteli, blázen. Přineste hůl!” Komorník přinesl hůl a už se chystal začít svou práci, když ten člověk zvolal: Počkej, málem bych zapomněl, že polovinu králova daru musím dát vysokému úředníkovi, který mě do paláce pustil.”
Vysoký úředník hrozně nerad šel před králův trůn a přijal s hlasitým nářkem padesát ran. Sotva odlezl z královské síně.
“A teď tedy dostaneš polovinu ty,” řekl král, překvapený tím, co právě viděl.
“Rád bych, ó pane, ale tvá odměna mi nenáleží. Čtvrtinu jsem musil slíbit nižšímu úředníkovi. Ať si pro ni přijde!”
Přivedli jej a na místě mu ji vyplatili na záda.
Král už pochopil a pobízel komorníka, aby platil pořádně. Sotva střední úředník svou odměnu unesl.
“A teď?” zeptal se král, zvědavý, kolik ran zbude pro toho návštěvníka.
“Teď patří osmina nižšímu úředníkovi, pak ještě čtyři rány důstojníkovi, dvě rány vojákovi, co stojí přede dveřmi...”
“A poslední tobě!” zasmál se komorník.
“Nikoliv, poslední tobě, protože i ty jsi mi řekl o podíl na královské odměně!”
 

zpět na obsah
 
Literární citace
Lev a notes
 
Šel lev krajem. Mocným a přísným okem přezíral kraj, kterému kraloval.
Vidí zajíce. Pěkně vybarvený, vypasený, kutálí si hlávku zelí.
“Hej, ty tam.”
“Dobrý den, lve. Málem jsem tě přehlédl. Dobrý den.”
“Co to máš?”
“Inu, hlávku zelí jsem uhlodal na poli. A teď si ji kutálím do pelechu a v klidu ji sním.”
Lev vytáhl notes a tužku a povídá:
“Tak to ne, panáčku. Přijdeš ke mně zítra časně ráno v osm hodin do kanceláře i s tou hlávkou zelí, já tě sežeru a zelí prodám.”
Zajíce přešla chuť na zelí a lev šel dál. /.../
Potká medvěda. Větší než chlap, stojí medvěd na zadních a do otevřené mordy si kape med z pláství.
“Á, pan medvěd. A copak to dělá?”
Medvěd se podíval na lva a medovým hlasem povídá:
“Ale, dávám si do horny. Rozbořil jsem úly a plástve si nesu do brlohu.”
Lev otevře notes, studuje v něm a pak:
“No tak to ne, zítra v devět, ale přesně, u mě v kanceláři i s těmi plástvemi, tebe sežeru, med prodám.”
Medvěd se opřel o smrk a plakal. Lev pokračoval ve své procházce. Šel dlouho a docela nic se nedělo, co by stálo za potrestání. Až najednou, ejhle, běží opice a nese si velký kokosový ořech.
“Stát!” zařval lev. “Co to neseš?”
“Kokosovej vořech. Ten rozhlousknu, mlíko vypiju a jádro, co mi zbyde, rozdám dětem.”
“Tak to ne.” A otevřel notes. “Zítra v devět třicet v mé kanceláři i s dětmi, já vás sežeru a ten ořech prodám.”
Opice pokročila dva tři krůčky ke lvovi a podívala se mu do očí. Pak řekla:
V devět třicet? Ve vaší kanceláři? Sežerete mně rodinu a ten vořech prodáte?”
“Tak jsem pravil.”
“A já pravím: hovno!”
Lev tužtičkou škrtal něco v notýsku.
“Pardon, pardon, opice ne.”
“Proto,” řekla opice a šla důstojně dál.
 

zpět na obsah
 
Náboženství a násilí
Křesťanství a násilí II
Pavel Hošek
 
Křesťané dodnes nejsou jednotni v otázce legitimity násilí. I v současné době se mnozí domnívají, že násilí je neslučitelné s „vírou Beránkovou“. Proto odmítají vzít do ruky zbraň a to i za cenu přísných postihů a trestů. Mnozí křesťanští odpůrci války dnes navíc prosazují „nukleární pacifismus“: v minulosti, v době šavlí a kanónů, snad bylo možné válčit, ale ve věku atomových zbraní to možné není.
Křesťanští pacifisté ovšem nevyzývají pouze k pasivitě, naopak mobilizují k politické angažovanosti a k hledání tvořivých alternativ k válečnému řešení politických krizí. Jsou přesvědčeni, že pacifismus je vlastně velmi realistický politický program. Pacifismus rané církve nakonec rozvrátil a přemohl Římské impérium, Gándhího pacifismus nakonec porazil Velkou Británii. Kdo jiný by to měl vědět, než křesťané, vždyť bezbranný pacifismus jejich Mistra „přemohl svět“.
Jiní křesťané ovšem namítají, že podobné postoje k násilí jsou nezodpovědné. Že nestaví dostatečnou a účinnou hráz bezpráví a zlu. Pacifismus si snad může dovolit křesťan, který je sám násilně napaden, ale když v jeho přítomnosti někdo ubližuje dítěti, musí ho bránit, byť i s holí v ruce. C. S. Lewis vztahuje tuto povinnost obrany i na napadenou zemi: pokud své vlasti vděčíme za bezpečný domov, vzdělání a lékařskou péči, dlužíme jí obranu, pokud je napadena nepřítelem.
Největší teologové v dějinách církve, Augustin, Tomáš Akvinský, Luther ani Kalvín ostatně nebyli pacifisté. Zastávali pojetí „spravedlivé války“. Taková válka má ovšem svá přísná pravidla: musí to být válka obranná, musí jít o poslední z možných řešení, musí být oficiálně vyhlášena, musí mít omezený cíl a musí ctít nedotknutelnost civilního obyvatelstva.
Křesťanský myslitel F. Bacon jde ještě o krok dále. Podle něj je možné potenciálního agresora předběhnout a využít momentu překvapení. Bacon přichází s koncepcí tzv. preventivní války, která je sice také „obranná“, ale k jejímu zahájení není třeba čekat, až přiletí první kulka. Někteří teologové mu dávají za pravdu a konstatují, že v řadě novodobých konfliktů by čekání na první kulku fakticky znamenalo neodvratnou porážku. Nebezpečnost a zneužitelnost koncepce preventivní války je jistě zřejmá na první pohled. Vždyť "chudák Hitler" se taky jenom bránil před "židobolševickým spiknutím"…
Další ožehavá otázka, spojená s legitimitou násilí, se týká možnosti křesťanů postavit se na odpor bezbožné vládě vlastní země. Mohou se křesťané účastnit politického převratu, nebo se dokonce přidat k revoluci? Podle apoštola Pavla mají být přece „poddáni veškeré vrchnosti, protože je zřízena od Boha“. Má tato loajalita nějaké meze? Zřejmě ano, vždyť „Boha je třeba poslouchat, a ne lidi“, jak říká apoštol Petr před soudem. A navíc, jak se dočteme v knize Zjevení, z některých trůnů lidských dějin se zřejmě šklebí „šelma o deseti rozích a sedmi hlavách“, nikoli „vrchnost ustanovená od Boha“.
Mnozí křesťané v Jižní Americe každopádně dospěli v průběhu 20. století k závěru, že nelidská bída, ve které žijí, je nadále neúnosná, že se nemůžou dál bezmocně dívat, jak jim děti umírají hlady. A že kazatelé, kteří je chlácholí a nabádají k pokornému nesení kříže, jsou neupřímní a zaprodaní ďábelskému systému. A tak se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou, inspirováni příběhem o vysvobození Izraele z Egypta…
Měli právo to udělat? A máme my právo je soudit?
 

zpět na obsah
 
Cože, Bože?
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho
Aleš Mostecký
 
„Tebe oslavujeme a tebe velebíme pro Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána. Amen.“ Modlitba skončila. Pár lidí se zvedlo k odchodu, my dva ale zůstali sedět.
Po chvíli jsem se nakonec odvážil zeptat: „Mně jen pořád vrtá hlavou, jak je to s tím, že je Ježíš Bůh. To nedokážu pochopit. Boží Syn a náš Pán. Je to pěkný mít takového Pána, co miluje a odpouští, vede tě a nabízí ti pomoc. Ale Ježíš je Ježíš a Bůh je Bůh. Nebo ne? Copak může být víc než Bohem nadaný učitel? Víc než prorok Boží?“
„Jak bych ti to vysvětlil,“ upřel na mě dlouho své vlídné oči. „To co ti teď povím, je takový obraz, podobenství. Ber to, prosím, tak, že se ti snažím přiblížit, na co se ptáš.“ Přikývl jsem.
„Pamatuješ na mistrovství světa v hokeji, jak naši vyhráli? Jasně. To bylo oslav a radosti. Každý ví, že vyhrála Česká republika. Ale na tom ledě přece nejezdila celá Česká republika. Tam na bruslích makalo pár chlapů, kteří celou tu naši zemi zastupovali. To oni za ní bojovali, nasazovali své síly, podřídili naplno svojí vůli reprezentaci. A když pak řveme: ‚Mistři, mistři,‘ nemyslíme jen na těch čtyřiadvacet, ale taky my jsme ti vítězové, celá naše republika je šampión. Zpívá se státní hymna a všude je plno státních vlajek.
No, a s Ježíšem je to ve vztahu k Bohu podobné. Samozřejmě, že to byl on, kdo tady po té zemi chodil, učil, pomáhal, vyhlašoval odpuštění, trpěl a zemřel a vstal z mrtvých. On je ten, který zvítězil. Ale v něm zvítězil Bůh sám, protože Ježíš nebojoval jen sám za sebe, ale právě pod vlajkou Božího království. Tohle království on zastupoval. On je ten nezpochybnitelný, právoplatný reprezentant Boží, kterého nám Bůh poslal.
A tím pádem je ve vztahu k nám nic míň než Pán sám.“
 

zpět na obsah
 
Šachový kůň radí
Metoda dialogu
Miki Zařechtal
 
„Lásko!“ „Ano Miláčku?“ „Máš mě ráda?“ „Mám Tě ráda.“ „A jak moc mě máš ráda?“ „Tááááákhle moc Tě mám ráda.“ „A ty mě máš rád?“ „Já Tě mám taky rád.“ „A myslíš si, že jsme hezká?“ „Jsi moc hezká, má lásko.“ „Tak to jsem ráda, protože ty jsi taky moc hezkej.“

„Jani, nevíš kde mám to své červené tričko?“ „No možná pod tou hromadou oblečení co máš na židli Honzo. Kdyby sis ho uklidil, nemusel bys ho teď hledat.“ „Hmmm, a jéje, nechceš změnit téma? Víš že citlivost pro potřebu úklidu máme každý jinou.“ „To teda máme. Jsem zvědavá, kdo ji více předá našim dětem…“ „Doufám že já, protože pak budou mít život více v pohodě a nebude je vzrušovat kdejaká hromádka oblečení.“ „Ale pak jsme zvědavá, zda najdou někoho jako já, kdo je schopen se přemoci a mezi těmi hromadami kličkovat.“ „Hele, jdu si ke zprávám uvařit kafe, chceš taky?“

„Táto, nesedneme si na lavičku k vodě, jak jsme za mlada sedávali?“ „To je moc daleko, to bych nedošel.“ „Tak půjdeme jen před dům pozorovat děti, co si hrají v parku.“ … „To je dneska hezky, co mámo.“ „Je moc hezky.“ „Slyšíš ty ptáčky táto?“ „Už moc ne, ale dokážu si to představit. Za chvíli odletí na zimu do teplých krajin.“ „Přesně tak táto, bude za chvíli zima. Ještě že nám Jirka už naštípal to dříví.“


V každém věku, v každém partnerství je třeba dialog….

 

zpět na obsah
 
Uchu pro potěchu
Marcel Kříž
Benjamín Skála
 
Marcel Kříž se narodil 10. listopadu 1976 v Havlíčkově Brodě, dnes žije v Čáslavi. Je znám jako obrovský znalec dějin populární hudby a velký sběratel desek a také jako originální a nezávislý písničkář, který však ještě nevydal žádné sólové album a jeho písničky se rozšiřují mezi fanoušky prostřednictvím demosnímků a živých nahrávek. Jak praví legenda, dokonce i střední školu si vybral podle nejkratší vzdálenosti od music shopu. Na kytaru se naučil ve třinácti, aby mohl hrát svoje texty a hned rok poté se zúčastnil pražské Miniporty. Od té doby založil pěknou řádku bigbítových či bluesových kapel, sám jako písničkář začal hrát až někdy kolem roku 2000, ale pokud to jen trochu jde, hrají s ním nějací spoluhráči. Tato volná a značně proměnlivá pódiová sestava se nazývá Kabaret. Jeho první kapelou byl Protlak inspirovaný Nerezem, poté hrál např. v Trio Session, která svou tvorbou nejvíce odkazovala k Bobu Dylanovi, či v kapele Vraždy v Čínské čtvrti, se kterou v roce 1998 natočil první demo. Také občas hrál v duu s písničkářem Petrem Sedláčkem, říkali si Se Sedláčkem je Kříž. Pořádá i společná vystoupení s básníkem J. H. Krchovským. Zatím poslední kapelou je najazzlá Pohublá zrzka, kde v triu s Marcelem hrají Karel Houdek na bicí (také spoluhráč z Kabaretu či z vystupování s Marcelem ve dvou) a saxofonista a klarinetista Petr Chalupa, který si s Marcelem poprvé zahrál v rámci Kabaretu na seniorátních dnech horácké mládeže v Havlíčkově Brodě na jaře 2007.
Marcel Kříž natočil do roku 2005 tři sólová dema Ultima (2001), Ingrid (2002) a 7 písní (2003) a jednou písničkou se také mihl na sampleru z festivalu Zahrada písničkářů z roku 2002. Jeho zatím nejvýznamnější deskou je Panoptikum (2005), na které v rámci výrazného projektu spojil síly s dalšími mladými písničkáři Ivo Cicvárkem (* 1975; také občas hraje v Kabaretu, vydal dvě alba s kapelou OKO) a Žofií Kabelkovou (narodila se v roce 1983 v Jihlavě), o které jsem se zde již dříve zmínil. Svým albem Žiju, které vyšlo v roce 2003, předznamenala současný velký rozkvět mladých písničkářek, o některých z nich tu ještě bude řeč. Podíl písniček na desce Panoptikum, zajímavé svou rozmanitostí, aranžemi (kromě tří písničkářů hraje ještě doprovodná kapela) a výbornými texty, si Kříž s Cicvárkem rozdělili zhruba na poloviny, Žofie Kabelková je zde spíše v pozici zpěvačky, i když jedou písní také přispěla a navíc zhudebnila Marcelovu píseň Prostorem. Panoptikum se také představilo na jimramovském festivale v roce 2005. Diskografie Marcela Kříže se po vydání tohoto alba u Indies Records znovu vrátila k osvědčeným demonahrávkám, nahrál desky Ekmnézie (2006), Krankheitsbeschreibunk (2006), kde chronologicky seřadil nevydané skladby z let 1991-2006, dokonce zde došlo i na nějaké nahrávky Tria Session. Pak s Kabaretem živě nahrál Výřezy v paměti (2007) a v době, kdy čtete tento článek, by mělo být na světě i album Sirény a kukuřice.
Marcel Kříž zpívá syrové písně o nešťasných lidech, o lidech na okraji společnosti apod. Např. On a ona (na kterou vznikl i animovaný klip) z prostředí cirkusu („Viď, že jednou spolu utečem?“) či píseň Půlnoční, která začíná veršem „Martinův první kluk se zabil v autě“.
O Ingrid, která utíká z „bordelu Bezkrvýho Mata“ zpívá „Bezkrvej Mat spal kdysi s její mámou a Ingrid tahal s sebou do baru (...) a dal jí prsten ze svýho bazaru“. Poslouchat jeho mrazivé písně je neobyčejný zážitek.

Příště: Nestíháme.
 

zpět na obsah
 
EkOko
Biomaso? Ne! Biomasa! (2. díl)
Magdalena Férová
 
Biomasa (2.díl)
Tento článek navazuje na minulé číslo, kde jsem popisovala, co je to biomasa a její využití pro získávání energie.
Kromě toho, že lze využívat biomasu, která roste jako dříví v lese, můžeme si i nějakou cíleně vypěstovat. Mezi cíleně pěstovanou biomasu se počítají byliny a dřeviny, které rostou velmi rychle – tedy sluneční energii využívají velmi efektivním způsobem pro tvorbu hmoty. Z dřevin se v podmínkách ČR dají využívat různé kultivary topolů a vrb, které rostou velmi rychle v prvních letech. Po 3-8 letech jsou pokáceny a z jejich pařezů vyrostou nové výhony.
Z bylin je možné pěstovat speciální kultivar šťovíku, který dorůstá až 2,5 m, amarant, různé vytrvalé traviny, obilí a další. Využívá se i technické konopí, které mělo v minulost velkou tradici díky svému širokému využití převážně v textilním průmyslu, ale i lékařství, kosmetice, stavebnictví a dalších oblastech. Toto konopí dorůstá 2-4 metrů. Povoleno je pěstovat pouze odrůdy s nízkým obsahem psychotropních látek. (o možnostech využití konopí: www.konopi.info) Tyto rostliny se stejně jako rychle rostoucí dřeviny využívají převážně pro přímé spalování při získávání tepla a elektřiny, jak je popsáno v minulém čísle. V ČR se zatím dřeviny pěstují na cca 100 hektarech a byliny na 1500 hektarech.
Cíleně se pěstují i rostliny pro výrobu pohonných hmot. Z kukuřice a obilí se vyrábí ethanol, z řepky či jiných olejnin olej, na který mohou upravená auta jezdit přímo (výfukové plyny prý voní jako smažené hranolky) nebo se po procesu zvaném esterifikace dá používat ve směsi s naftou do běžných motorů. V současnosti se do nafty v EU míchá povinně 5% této bionafty a uvažuje se i o 10%.
Do aut můžeme tankovat také bioplyn, jehož hořlavá složka je stejně jako v zemním plynu methan. Bioplyn vzniká při rozkladu organické hmoty v nádržích bez přístupu vzduchu. V bioplynkách se zpracovává kejda, hnůj, zelené rostliny a kaly z čističek odpadních vod. Po úpravě se vzniklý plyn využívá pro výrobu tepla, elektřiny, jako pohonná hmota nebo se může zavádět do rozvodů zemního plynu.
Využívání energetických plodin může být nejen dobrou náhradou fosilních zdrojů, ale také alternativní příležitostí pro zemědělce v místech, kde se již nevyplácí potravinářská výroba.
Biomasa bude určitě při snižování zásob fosilních paliv stále důležitějším zdrojem energie. Aby ale nenatropila více škody než užitku, musí se hodně zkoumat jaké její využívání přináší pozitivní a negativní následky. Politika, zvláště ta dotační, se musí nastavit tak, aby se do pěstování biomasy nedávalo víc energie než se z ní získá, aby nedocházelo k vyčerpání půdy, tím že se z polí bude odvážet celá úroda a nic se nebude vracet, aby se našla rovnováha mezi pěstováním energetické biomasy a potravin a aby se podporovaly technologie s minimem škodlivých emisí. K tomu bude třeba moudrost shůry.
Další informace: www.biom.cz
obrázek: sklizeň technického konopí v roce 1942






 

zpět na obsah
 
Právnická KPZ
Spotřebitelský úvěr na věčnou oplátku?
Martin Jeřábek
 
Bicí, notebook nebo cesta do patřičně exotických krajin. Každý známe situaci, kdy se peněz nedostává. Jak ji řešit? Jednou z možných odpovědí je spotřebitelský úvěr, jehož základem je právní institut půjčky.
Aby se jednalo o spotřebitelský úvěr musí jít o víc než 5 tis. Kč na dobu delší než 3 měsíce. Existuje řada společností, které poskytují finanční služby, a to buď na bankovním nebo nebankovním základě. Při čemž nebezpečnější transakce jsou ty v nebankovním sektoru. Je třeba si pořádně rozmyslet, na co si půjčit a od koho. S institucí uzavřete dohodu o době (i neurčité), na kterou vám své peníze svěří. Stačí se domluvit ústně, ale v případě institucí je písemná smlouva pravidlem. Dejte si pozor, co podepisujete! Pořádně si smlouvu přečtěte, není to formalitka. Zkontrolujte si především, zda a v jaké výši smlouva obsahuje stanovení roční procentní sazby nákladů (RPSN), což znamená, kolik zaplatíte navíc. Úvěr můžete splatit ještě před dobou stanovenou ve smlouvě. Z toho vyplývá i právo na snížení plateb souvisejících s úvěrem.
Co když nebudete mít na vrácení? Au. Instituce vás zažalovala a soud vám nařídil zaplatit. Pokud to do 3 dnů neuděláte dobrovolně, uplatní na vás právo exekuce. Platíte pak srážkou ze mzdy, prodejem něčeho z tvého majetku, atd. Když přijde exekutor do bytu, polepí věci nálepkami „exekuce“, i když všechno patří vašim rodičům. Aby jim tyto věci nezpeněžil, musíte podat vylučovací žalobu. Pokud vlastníte byt, může se stát, že exekutor prodá byt, i když se jedná o směšnou částku!
Hm... A dá se utéct? Pokud odcestujete do Argentiny, budete nezvěstný a posléze prohlášen za mrtvého, dluh přejde na vašeho právního nástupce - zejména rodiče, partnera nebo děti.
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Místo kulometu krumpáč
Marie Medková
 
Můj dědeček Blahoslav Řepa se narodil v roce 1928 v Miskovicích u Kutné Hory jako druhý syn statkáře. V letech 1950-1953 sloužil v pomocných technických praporech (PTP) armády socialistického Československa.

Kolik ti bylo, když tě odvedli na vojnu?
22 let. Generál Procházka doporučil dosazovat do PTP nepřátele lidu. Milionáře, velkostatkáře a tak dále. Nastoupil jsem v říjnu 1950, prý na dva roky. Vrátil jsem se na konci roku 1953.
Proč PTP?
Tak jednak jsem s nimi spolupracoval v odboji za války, jako školák. Po válce už jsem nechtěl, protože odboj byl veden proti Němcům. No a pak jsem byl sedlák. Nevadilo, že na mě najel nákladní vůz vedený jedním soudruhem a ruským řidičem.
V březnu 50 jsem šel do kostela do Kutné Hory. Najednou jsem se otočil a asi 3 metry za mnou pětituna. Jela z toho kopce na volnoběh. Měl jsem pak v sádře celou nohu, hrudník a hlavu. Odvodová komise ale řekla: „Schopen, bez vady“. Pro zvláštní účely - strašit nepřítele.
V jakém jsi byl útvaru a co velitelé?
U 52.technickému praporu ve Svaté Dobrotivé (na kraji voj.prostoru Jince), pod škpt. Bedřichem Ťoupalíkem. Velitelé, to byla směska. Důstojník od jugoslávských partyzánů, poručík od Svobodovy armády, atd. Buď měli nějaký politický škraloup nebo nějaký průšvih za sebou.
Měl jsi někdy v ruce zbraň?
Ne. Měli jsme místo zbraně lopatu a krumpáč. Pracovali jsme na stavbě nebo na letištích. Udělal jsem si kurs a jezdil jsem - třeba s bagrem. To nebyla žádná kabinka, to měl člověk písek v puse, v očích.
Kde jste pracovali a za kolik?
V Janovicích nad Úhlavou, v Klatovech, v Klecanech, v Líních, v Praze, ve Šťáhlavech. Říkalo se, že 400 mil. za rok vydělali na PTP, ale v tom počítali i doly. Z vydělaných peněz strhávali za bydlení, ošacení a jeho praní, jídlo a na platy důstojníků. Nějaké peníze dávali do ruky, takže měli kluci na pivo. Zbytek šel na knížku. V roce 1953 udělali měnu, takže za 39 měsíců jsem bral 3500 Kčs.
Co jste jedli?
Nic moc. K snídani byla černá káva a chleba. Když jsme jeli na komando, dostali jsme chleba s kolečkem salámu, přes který jsme se dívali na Bílou horu. Dva měsíce jsme měli k obědu hrách a dva buřty zalité lojem. Nebo chleba - byl prožraný od krys. To víš, oni řekli: „Máme to dát prasatům nebo vám.“ Udržovala se tělesná kondice, tak jsme byli jako manekýni. Když jsem se vrátil z vojny, měl jsem 48 kg (na 177 cm výšky).
Kolik vás bylo na pokoji?
20,30, a taky 60. Spali jsme na železných palandách. Nohy postele stály v kelímkách s naftou, kvůli švábům a štěnicím. Byly jich tisíce. Spal jsem nahoře. Nad sebou jsem měl papír s DDT, zastrčený pod volnými deskami stropu.
Jak vypadal normální den?
V zimě nebo v létě? Začínalo to rozcvičkou v půl šesté. Do práce jsme jezdili na otevřené korbě náklaďáku, to jsme měli na sobě všechno možný. Když bylo -20 stupňů, tak omrzaly uši a nosy. Jeli jsme třeba dvacet nebo padesát kilometrů. Každý se koukal dostat do prostředka, kde to nefoukalo. Taky jsme si sháněli něco na sednutí, abychom nemuseli sedět přímo na ledové korbě. Jednou jsme vezli cement. Ten cement byl teplej. Tak jsem si udělal místo mezi balíky. To bylo jak v peci.
Po práci jsme byli rádi, že ležíme. Kolikrát jsme si ani boty nesundali. Nejhorší bylo, když nás třeba večer nechali běhat v bačkorách ve sněhu do padnutí, protože se veliteli něco nelíbilo.
Nebylo to kontraproduktivní? A co na to doktoři?
To jsem taky vždycky nadřízeným říkal. Když byl někdo nemocný nebo se mu něco stalo, tak oni přišli o prémie, protože dělalo míň lidí.
Doktoři? Často nebyl žádný poblíž. Koleno jsem si třeba šil sám. Taky se to pěkně blbě hojilo.
Kdy ses dostal poprvé domů?
Za 2 roky. Věděl jsem, že by mi dovolenku nedali, tak jsem nežádal. Nabízeli mi, že mě pustí „domů“, když podepíšu, že půjdu pracovat do dolů. A taky jsem neměl peníze. Posílal jsem je domů. Moji rodiče a teta nedostali žádný důchod. Jenom maminka 38 Kčs úrazovou rentu od pojišťovny. A otec do svých 91 let nedostal korunu důchodu. Teprve po 2 letech jsem dostal první dovolenku.
Co sis bral s sebou na vojnu?
Hodinky, brýle. A bibli, anglickou. Já jsem měl v nárameníkách Ž 23 a Ž 25, to jsou žalmy mého tatínka a maminky. Měl jsem to anglicky, tomu oni nerozuměli.
Byl jsi někdy v kostele?
Párkrát v Rokycanech, to bylo asi 20 km. Dalo se proklouznout mezi fabrikami rovnou do kostela. Mohl jsem jít do Hořovic, ale tam by mě bývali chytli už na mostě před městem. Ale byli tam s námi i faráři.
A co kultura?
Založili jsme pěvecký sbor Kráva, jako legionáři na Rusi, ale museli jsme to přejmenovat na Largo. Prošlo to, protože to byl odloučený útvar. Měli jsme spoustu výborných hudebníků i hudebního skladatele. Až přišlo udání, protože oni poslouchali Luxembourg. Když jsme byli na Šťáhlavech, tak ve středu naposlechli muziku, skladatel to rozepsal do not a v sobotu to už hráli po místních zábavách mládeže.
Můžeš říct na závěr nějakou veselou historku?
WC byla velká montovaná dřevěná budova - 50 budek pro 1200 lidí, prostředkem byla ulice. Každá budka měla číslo. Vepředu bylo pro oficíry vyhrazené královské místo. No a začali se tam objevovat vtipy, protistátní. „S** rychle, posílíš mír“ a tak podobně. Tak velitel nařídil, natřít stěny asfaltem. Jenže do asfaltu se dobře reje.Kluci to ještě přetřeli křídou a nápis byl jak transparent. Velitel Béda se rozzlobil a nechal vysadit všechny dveře od záchodů. No a sedíme ráno, a už nevím, kdo povídá: „Kucí, syšíte?“ Ono se to tam rozlejhalo po té chodbě. „Béda nám nevěří, proto s**** bez dveří!“ Najednou se otevřely dveře od jednoho záchodu a tam Béda. Měla jsi vidět, jak jsme se cpali. Vylítli jsme odtamtud! Já jsem měl americký kanady, a v tom bačkory. Byl sníh. Zatáhl jsem přezku a hnal jsem. Ale blbě se mi utíkalo. On běhal krásně, měl holiny. A „lotře, stůj!“ On si vybral zrovna mě! Měli jsme tam vykopaný základy pro další barák, tak jsem tam skočil. On mě honil v těch základech. Najednou koukám, žebřík z prken, tak jsem po něm vylezl a vytáhl ho.
A to ti jen tak prošlo?
To víš, bylo brzo ráno. Tma, zima, mlha. On mě nepoznal. Dal sice nástup a nadával: „Vy jste Hitlerovy semínka! Mládež France Josefa! Ruskej chleba žerete, ale těma hlavama pořád kroutíte na západ, trámy v zubech budete nosit, krev budete plivat! Vašema palicema budeme dláždit silnice!“ Ale na nic nepřišel.
Já už si stejně pamatuju jen tu legraci. V Bibli se píše "Dobré-liž věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati?"
Díky za rozhovor.











 

zpět na obsah
 
Víkend za humny
Z Čech až na kraj Moravy ....
František Zbořil
 
Tentokrát vás zvu strávit víkendovku na pomyslných hranicích Čech a Moravy. Na okraj Českomoravské vrchoviny, do oblasti drsného počasí, ale krásné přírody.
Takže víte na co rozhodně nesmíte zapomenout, až se budete připravovat a balit bágl na cestu??? Dobré boty, pro jistotu něco nepromokavého na sebe, rozhodně dalekohled a fotoaparát. No a hlavně si vyhledat vlakové a autobusové spojení nebo si rovnou jízdní řády přibalit.
Pomyslným startem bude městečko Bystré, které se choulí mezi kopci v samém srdci Vysočiny. Malé, upravené město, leží v hlubokém údolí, sevřeném příkrými stráněmi. Do Bystrého se dostanete jedině autobusem a cestou mějte oči dokořán. Tolik krásných stromořadí podél silnic a cest se hned tak nevidí.
Až vystoupíte z autobusu před bysterskou radnicí - jednou z charakteristických dominant Bystrého - máte na vybranou. Prohlédnout si zajímavosti města, ať už honosný kostel Sv. Jana Křtitele nebo místní minimuzeum s expozicí ševcovského řemesla a lidového umění nebo dát přednost občerstvení v některé z místních pohostinství. Poté se vydáte po zelené turistické značce do Hartmanic.
Cestou se vám naskytne mnoho krásných výhledů do kraje a až vystoupáte mezi loukami nad Bystré k osmiboké kapli sv. Jana Nepomuckého, v níž pod oltářem byla roku 1806 pohřbena Marie Rebeka, hraběnka z Hohenembsu, dřívější majitelka zámku v Bystrém.
V Hartmanicích už budete mít skoro polovinu dnešní trasy za sebou. Pokračujte stále po zelené. Dojdete až na místo, kde se vám otevře pěkný pohled na obec Svojanov, která leží na pomezí Čech a Moravy v malebném údolí říčky Křetínky a zahlédnete i stejnojmenný hrad, tyčící se nad ní.
Na hrad Svojanov vedou z městečka dvě cesty. Jedna odbočuje ze silnice u pensionu “Palla” a jde stromořadím lip přímo ke hradu. Je pohodlnější než nepříjemně příkrá pěšina, která vede ze středu městečka. Na cestě je možné najít pravidelné krystalky hnědých neprůhledných granátů, vrostlých do ruly nebo svoru, ze kterých je složen celý kopec, na němž hrad stojí. Třeba se někomu povede si takový suvenýr domů odvézt. Až dojdete k hradu cestou, která je opět, jako již mnohé cesty v tomto kraji lemována mohutným stromořadím, zastavte se před vstupní bránou a připomeňte si, co již o hradu víte. Že hrad byl založen roku 1265 králem Přemyslem Otakarem II k ochraně nově přeložené trstěnické stezky. Ta měla vést z Litomyšle přes Poličku údolím řeky Svitavy do Brna. V roce 1992 byl hrad vrácen do vlastnictví města Polička. Až poté vstupte dovnitř a přesto, že zub času a několik požárů hrad poničily, máte se na co těšit. Dodnes stojí hláska obklopená hradbou, bašty, dům zbrojnošů a empírový palác jehož prostory byly upraveny k výstavním účelům. V létě zde v rámci Svojanovského kulturního léta probíhá několik pravidelných víkendových akcí - jarmarky řemesel, loutkařská pouť, představení historických šermířů atd. Z hradeb a hlásky hradu je neuvěřitelný pohled do okolí. Kdo si dalekohled nechá doma, může jen litovat. Pokud nezaváháte a v předstihu si na hradě zamluvíte spaní, čeká vás romantická noc a o nic méně romantické ráno s podrobnou prohlídkou hradu. Ale cesta je ještě dlouhá a tak pokračujte do dalšího místa, které se vám určitě zalíbí. Sejdete zpět do městečka a vydáte se přes les po modře značené cestě do Hlásnice a odtud přes louky, kde natrefíte na množství maliní a ostružiní. To vám nabídne, pokud tu jste v pravý čas množství sladkých plodů.…A to je panečku dobrota. Cesta uteče a jste v Nyklovicích. Odtud je to už jen 2 kilometry po modré s převýšením 100 metrů k rozhledně Horní les, která stojí pod stejnojmenným vrcholem s nadmořskou výškou 774 m. Věž vysoká 59 m stojí 70 m od hlavního vrcholu a její základna je 9 m pod vrcholem kopce. Vyhlídkový ochoz je 38 m vysoko v nadmořské výšce 801 m. Nadmořské výšce odpovídá i podívaná, která se nabízí. Již podruhé byste mohli litovat absence dalekohledu. Za příznivých podmínek můžete spatřit nejvyšší moravskou horu Praděd, Kralický Sněžník, hřeben Orlických hor a Krkonoše, či páru z jaderné elektrárny Dukovany. Z blízkého okolí je zajímavý pohled na Rovečné, Nyklovice nebo na zříceninu hradu Zubštejna. Je možné spatřit i hladinu vodní nádrže Vír, kam si to ještě namíříte.
K Víru se dostanete od rozhledny opět po modré značce, kterou opustíte v Chlumu a vydáte se cestou vpravo přímo k okraji přehrady. Vírská údolní nádrž přehradila svojí mohutnou hrází tok řeky Svratky v jednom z nejužších míst údolí. V provozu je již od roku 1958. Její délka je 9,3 km, zaplavená plocha 250 ha, objem nádrže 56 milionů metrů krychlových. Betonová hráz dlouhá 390 metrů a v základech 65 metrů široká je svými rozměry druhá nejvyšší v České republice. Přehrada slouží jako ochrana před povodněmi na dolním toku Svratky, vyrábí elektrický proud a pitnou vodou zásobuje Novoměstsko, Bystřicko a část Žďárska. V poslední době i Brno. A proto ani nepočítejte s tím, že byste se mohli v její průzračné vodě osvěžit. Tato krásná lokalita je nepřístupná rekreaci i rybolovu a pro celé okolí platí vyhláška I. pásma hygienické ochrany. Pouze po levém břehu vede cyklistická stezka s asfaltovým povrchem. Projít se po břehu nádrže přesto není k zahození.
Dolů pod přehradu se dostanete serpentinami, jimiž dříve vedla značená červená stezka. Tak se dostanete až do obce Vír. Ve Víru je možné přespat v turistické ubytovně, která je v pěkném stavu a nocleh nepřijde až na tak velké peníze.
Do nedělního rána byste měli vstávat po vydatném odpočinku čilí a připraveni na závěrečný úsek cesty, který povede o nic méně pěknou krajinou. Vydáte se po zelené značce přes Malé Tresné a asi po 8 km narazíte na červeně značenou spojnici Rovečného s Olešnicí. Odbočíte doprava a po 3 kilometrech dojdete do městečka Olešnice. Místa, kde se do dnešních dnů dochovalo jedno z uměleckých řemesel, výroba modrotisku. Tedy ruční tisk vzorů na plátno...
A právě zde je pomyslný cíl celého víkendového putování. Olešnice vám nabídne možnost občerstvení jak těla tak ducha. Je jen na vás, kolik elánu a času budete mít. Co jediné je jisté, že vás čeká cesta domů. Vlakové nádraží tu nehledejte. Spojení je odsud dobré do všech světových stran, ale autobusem.

 

zpět na obsah
 
Recenze
Neopouštěj mě
Daniel Dolenský
 
„Napiš o té knize.“ Můj výtisk ale zůstal v Čechách a já jsem v Anglii. Studentská knihovna v útrobách sheffieldské nemocnice jeden vlastní. V polici mezi odbornými svazky o péči o umírající krčí se opuštěná jedna skromná kniha beletrie. Půjčuji si ji. Procházím nemocničními chodbami, dívám se do tváří pacientů a jejich příbuzných. Všichni čekají. Na uzdravení. Nebo na tu druhou možnost. Venku drobně mží. Celý svět se rozostřil.
Ishigurův román ale do té tiché, čistotně a neosobně bílé police vlastně patří. Jeho vypravěčka je totiž ošetřovatelka a všichni její pacienti už dávno ztratili veškerou naději. Stará se o ně velmi pečlivě, vždyť s nimi chodila do stejné internátní školy a jednoho dne, možná zítra, možná za několik let, bude ležet tam, co oni, a sama bude potřebovat pomoc. Zatím je však stále ošetřovatelkou. A vzpomíná.
Jako všechny ostatní knihy jednoho z nejnadanějších žijících britských spisovatelů Kazua Ishigura i tahle je především vzpomínáním na to, co bylo, a smutným rozjímáním nad tím, co všechno mohlo být, kdyby… A právě to kdyby, to tíživé, hrozné, nelidské kdyby je jádrem celého románu. Nikdy není vysloveno nahlas, ale všichni je mají pořád před očima. Touží se vzepřít, i když už dávno nevěří, že by to mělo smysl. Ale co když?
Ishiguro pomalu a trpělivě odkrývá jednu vrstvu vzpomínek za druhou, dokud neodhalí ten tragický monument, který se pod nimi skrývá. Tyčí se nekompromisně před vámi a není možné ho obejít. Jeho rysy jsou hrubé, jeho váha obrovská. Celý život budete muset prožít v jeho stínu.
Je to román syrových, nezjemňovaných emocí, román o nevyhnutelnosti smrti a o tom, co dělá člověka člověkem. Jeho četba bolí, ale je to bolest, která osvobozuje.

Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě (Never Let Me Go)
přel. Gisela Kubrichtová
BB art, Praha 2007
 

zpět na obsah
 
Recenze
Ratatouille
Olcha Richterová
 
Hledáte film, který byste mohli pustit dětem z nedělky, mládeži i jejich rodičům a ještě se při něm všichni dobře pobavit? Doporučuji Ratatouille (a není to jen proto, že českou duši potěší mezinárodní úspěch filmu natočeného podle scénáře Jana Pinkavy a vyrobeného v jeho studiu).
Tento animovaný příběh krysáka Remyho, který se z kanálů a stok vyšvihne do čela pařížské restaurace nepostrádá žádný z prvků, které utvářejí dobrou pohádku. Má vtip (někdy naprosto kouzelně založený na kreslené podobě filmu, např. když se krysy schovávají na tmavých dlaždicích kuchyně, aby mohly dokončit přípravu večeře pro významného kritika – na světlé dlaždice jim vykukují jen ocásky), napětí (honička mezi hlavním hrdinou a hlavním záporákem, dočasným majitelem restaurace, vám dá možnost držet hbité potvůrce dvě minuty palce a obdivovat dovednost animátorů i krásu Paříže) a silný příběh o nevšedním přátelství, který se výborně hodí i do již zmíněné nedělní školy.
Vše se točí okolo motta „Vařit může každý“, díky němuž se Remy naučí používat jemná koření a vybrané přísady. Shoda okolností ho přivede do vybrané restaurace, kde krysy samozřejmě každý nesnáší. Šikovný hlodavec ale v nestřežené chvilce přisype do polévky originální koření – a hosté si novou chuť nemohou vynachválit. Divák pak sleduje, jak malý šedý gurmán i jeho ruce – totiž na kuchaře povýšený pomocníček - překonávají předsudky okolí i své vlastní. Konec je samozřejmě dobrý, ale ne laciný - Ratatouille je ve svém poselství dost realistický. Vařit sice může opravdu každý, to ale neznamená, že by každý vařit i měl (nemyslete si ale, tohle neplatí Remymu).

Režie: Brad Bird, Jan Pinkava. USA 2007, 110 min
 

zpět na obsah
 
Střípky z kultury
Střípky cuatro
Klára Schneiderová
 
Začalo astronomické jaro a na Petříně se mezi rozkvetlými stromy se proháněly sněhové vločky. To Pražany tak dopálilo, že se jich pár stovek sešlo ve vestibulu metra Muzeum a na dvě minuty zmrzli. Celou tuhle vylomeninu pojmenovali Freezing Prague 2008 a hodlají v ní pokračovat. Lyžaři zajásali a vzali útokem tuzemské i zahraniční hory a stráně. Teplomilnější dali přednost třeba stříbrnému plátnu na 10. ročníku festivalu Jeden svět, který se rozutekl z hlavního města do celé republiky a ve více než stovce filmů o lidských právech se snažil přiblížit snahu umlčet tu (diktátorskou) písničku. Divák mohl zakusit, jak žijí Dámy v bílém, ženy kubánských politických vězňů, zjistit, jaké to je, když v Indii Děti jdou k volbám, zatančit si Běloruský valčík, přečíst Dopis Anně, zavražděné ruské novinářce, dohlédnout, jak to vypadá Na konci duhy, zakusit Lítost a soucit a třeba se zúčastnit třídenního semináře Film proti bezpráví a chudobě. Chráněná krajinná oblast Kokořínsko uspořádala Ekovýchovnou víkendovku – účastníci mimo jiné sázeli jedličky a povídali si o pokusech na zvířatech, vegetariánství nebo veganství. Chuť vzájemně poznávat českou a polskou kulturu přivedla mladé lidi na Studniční vrch v Lázních Jeseník, aby se mezi zpíváním lidových písní z obou stran hranic pustili do stavby stezky Vincence Preissnitze. Jak si ukuchtit výbornou biosnídani, biooběd, biosvačinu a nakonec biovečeři zjistili kulinářští nadšenci na semináři biovaření v Enviromentálním informačním centru v Domažlicích. V Klubu A. Trýba na lékařské fakultě v Brně zase dumali nad otázkou, zda je potřeba narovnat a zkrotit řeky a co dělat, když do toho přijdou záplavy. V Albrechtičkách v Novém Jičíně radši sázeli vysokokmenný ovocný sad. Není totiž nad vitamíny. Zvlášť, když venku tvrdohlavě sněží.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Auta vjíždějí do lodí
Olcha Richterová
 
Z mnoha básní sbírky Auta vjíždějí do lodí mě dost mrazilo. Jako by ostravský básník Petr Hruška svlékl vcelku optimistický zelený svetr svých několika předchozích knih a nasadil tmavší brýle – anebo naopak nějaké jiné brýle sundal (v souladu s tímto celkovým tónem sbírky je i výtvarný doprovod Jakuba Špaňhela).
Autor obnažuje „otcovské“ obavy, tematizuje vyprovození dcery, nemocné dítě i cizího malého chlapce s mokrými kalhotami. Být rodičem, o někoho se starat a s obavou sledovat, do jakého světa ho uvádím – takovou zkušenost cítím za mnoha básněmi. Také si zejména my mladší čtenáři čtyřicátníka Hrušky můžeme uvědomit, jak rychle se člověk z toho, který ujíždí, stane tím, komu se ujíždí (Za Kamencem // Chlapcům plápolají košile / jak na kolech ujíždějí / konci srpna / Chlapcům plápolají košile / jak ujíždějí touze dospělých / nadělat z nich / smysl života).
Zejména úvodní oddíl V prudké blízkosti je znovu o tom nejbližším vztahu, se ženou. I ten je ale ve světě, kde Jsou vraždy a obchody, / ohromné těžařské společnosti, / bílý smích poslanců, / oddělený život při velkých dětech. Velmi „z tohoto světa“ jsou i ta auta, provokující už v nadpisu. A také konflikty, střety, náhodné i úmyslné srážky a nezdary. Obrazy čpícího auta a velké vznešené (v mých představách možná až příliš filmově dokonalé) nehybné lodi jako symboly pro profánní a posvátné.
Přes veškeré potemnění ale pokusy rozumět / alespoň autům nevyznívají nijak marně. Jenom číst poctivě a nespěchat - porozumění někdy vyžaduje opravdu hodně času.

(delší verze recenze je k nalezení na www.atemporevue.cz)
 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah