Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 5   ročník 49
 
OBSAH:
Vyvoleni k depce
Co si ještě Rút dovolí?
Potopa
Deprese není jen nějaká „depka“
Islám a násilí
List o prohlídce mrtvého
Otevřenosti se meze (ne)kladou
Nestíháme
EKO-LOGICKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ
Mám právo na přídavky?
Speciální pedagožkou ve vězení
Jak se dělá gospel.
Jarní Špek
Kurz negativního myšlení
Dopisy vnučce
Střípky 05
Jaké je to psát o hodně mladším?
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Vyvoleni k depce
Luboš Kratochvíl
 
Být VyVoleným není nic jednoduchého. Vzpomínáte si vůbec ještě na Vladka, Tonyho a Milana? Televize o těchto lidech v době konání výše naznačené realityshow říkala, že z nich udělá hvězdy. Já jsem si jména vítězů musel najít na internetu, z mediálního šrumce mi utkvěl jen Vladko, ten první. I tak ve mně ale to hledání zanechalo pocit, že už po nich neštěkne ani pes. To musí být smutné. Zvlášť pro ně. Pěkná depka.

Být vyvoleným národem, to už zní líp. "Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců,...," a tak dále, slíbil Hospodin Abramovi hned v prvních kapitolách bible. Každý tu tisíciletou historii zná, nebo si ji tam může přečíst. A dočte se tam, že to někdy nebyl žádný med, spíš egyptské důtky, římská nadvláda.

O posledních dvou stoletích, která právě žijeme, se tam už přímo nepíše. Z jiných "zdrojů" je ale patrné, že ani v nich to nebyla žádná idyla. Nejdřív se Abra(ha)movi židovské potomky pokusil vymazat ze světa vůdce jiného národa, který měl za to, že je vyvolený. Před 60. lety se pak Židé dočkali svého státu Izrael. Konečné vítězství? Těžko, pokud za ně nepovažujete bezprostředně následující válku s arabskými zeměmi a konflikty trvající dodnes.

Být vyvoleným národem a přitom tisíce let takřka denně bojovat o právo na svoji existenci nemůže být lehké. Pěkná depka. Ale na Izraelity a Izraelce zatím zdá se krátká. Vzpomeňte si na ně, až vás nějaká přepadne. Snad to nebude po čtení Bratrstva.
 

zpět na obsah
 
Po boku Rút
Co si ještě Rút dovolí?
Jaroslav F. Pechar
 
Čtení Rt 3
Ten dnešní příběh z knihy Rút je nejpodivnější část celé knihy. Když tak jeden nahlédne do komentářů jednotlivých vykladačů, tak přes všechny rozdíly neustále naráží na společnou myšlenku, kterou staří latiníci vyjadřovali úslovím Quod licet Iovi non licet bovi - co je dovoleno Jovovi, to není dovoleno volovi. Rút ano, ale ty, milý čtenáři, tohle dělat nesmíš. Jako by Rút patřila mezi určité vyvolence, pro které jako by prostě neplatila tradiční měřítka morálky a tito vyvolení pak dělají věci, nad kterými nám, obyčejným smrtelníkům, zůstává rozum stát. Rút, která leze do postele Bóazovi stojí v jedné řadě s Bóazovou prapraprapraprababičkou Támar, která se převlékla za prostitutku a vyspala se vlastním tchánem či Lotovými dcerami, které v touze po potomku neváhaly opít vlastního otce a spát s ním. Ve stejné řadě ale stojí i mnohé výroky z žalmů a zvláště pak mnohé z toho, co Bohu řekl trpící Job. Gedeón, který se dožaduje několikanásobného znamení od Hospodina, než uvěří, že je to skutečně Boží slovo, aby šel proti Midjáncům. A nemusíme brouzdat jen vodami Starého zákona! Ježíš proklínající neplodný fíkovník, Ježíš vyhánějící kupčíky z krámu, Ježíš nadávající farizejům do hadů a plemene zmijí. Některé okamžiky ze života jinak bez problémů následováníhodných postav jsou opravdu těžký oříšek. Takové přirovnání Hospodina k soudci, který se "Boha nebál a z lidí si nic nedělal" a vdově vyhověl jen proto, že ho neustále otravovala (Lk 18,1n), to také není něco, co by šlo prostě jen tak přejít poklidným "Amen".
Nakolik si můžeme brát příklad z toho, co jsme dnes slyšeli o Rút? Jestliže Rút udělala to, co udělala, v "odvaze víry" (jak se píše v jednom komentáři), pak je oprávněné se ptát, kam až může sahat naše odvaha víry a kde je tedy ta hranice, kdy už nejde o odvahu víry, ale opovážlivé spoléhání na Boží milost či přímo rouhání a pohanské praktiky. Leč předem říkám - obávám se že žádná taková jasná hranice neexistuje. Je potřeba postupovat případ od případu a hledat, v jaké situaci vidíme toho kterého svědka víry. A teprve z této situace, z osobní nouze, kterou z toho kterého příběhu poznáváme, pak vyvozovat závěry, jestli to které řešení únosné je a nebo není.
My máme před sebou Rút a Noemi. Budeme se muset podívat na jejich životní situaci a následně se pak zkusme zamyslet nad tím, jaká to musí být situace, aby opravňovala k takovémuto řešení. A také co to vlastně bylo za řešení, které Rút zvolila.
I my se totiž v životě dostaneme do nejrůznějších situací a mnohdy velmi těžkých. Něco je jasné už teď: Je nutné neskládat ruce do klína, ale bojovat, rvát se s tím, co se nazývá osud.
Na straně druhé pak na příkladu Rút uvidíme, že tento boj nelze vést bez jakýchkoliv pravidel. I tam, kde se pouštíme na tenký led lidských řešení, tam je potřeba počítat s Božími řády a nařízeními. Ale podrobnosti až příště.
 

zpět na obsah
 
Téma
Potopa
Pavel Jun
 
Trojí možná povaha hranic: intimita-stud-nestydatost.
Mluvíme letos v Bratrstvu o konfliktech a v souvislosti s nimi o hranicích – to jsou totiž čáry a místa dotyků – a právě na nich vznikají konflikty.
Posledně se nám to rozestřelo takhle: Hranice mohou být jako švy – hranice spojující – ty mají Adam a Eva v ráji. To se hranice „jen žijí“. Hranice znamenají intimitu.
Hranice mohou být jako trhliny – hranice oddělující a naplňujícím studem a strachem mají Adam a Eva poté, co jedli zakázané ovoce. Hranice takhle „se trpí“.
Hranice mohou být jako bojová fronta (tak jsou od doby Kaina). Kain se dostal ještě svým způsobem do „ochranné vazby“. (To je smysl zákonů a etiky – vymezují nepřekročitelné hranice ve světě, kde hranice oddělují a hrozí stát se bojovou frontou.) Ale může se stát, stane se, stalo se, že se hranice začnou zneužívat k ochraně zločinu, bezohledného sobectví! Hranice kryjí potom nestydatost.

Abychom se nepletli: to nejsou tři možnosti, které se nám nabízejí a mezi kterými si můžeme svobodně vybírat. Spíš se zdá, že to je osudové tíhnutí, nevratný vývoj. Jako když se řítí lavina, unáší a strhává další a další. Ševtrhlinabojová fronta. Intimitastudnestydatost. Nevrátíte to. I bible to tak vypráví.

Co s nestydatostí? Potopa!
(Gen 6-8)
Tak jsem posledně na závěr svého uvažování o hranicích naléhavě volal o pomoc. Co s nestydatými, bezcharakterními? Co s těmi, kteří využívají hranice (i zákonů) k obraně své viny, svého sobectví, svého zločinu, své nestydatosti? Potkávám je a jsem z nich zoufalý. Když oni se vždycky dovedně skryjí za hranice slov, lží a zákonů. A nemáte na ně, nedostanete se k nim, „nevytáhnete je na světlo“. Tuhle jsem s jedním takovým člověkem dlouho mluvil a opravdu jsem zuřil a měl jsem jednu chvíli chuť ho udeřit. Co jiného s takovým? Jinak se ho přes hranice, za kterými se skrývá, nedotknete.

Co tedy nutně musí přijít v tomto tíhnutí: Intimitastudnestydatost? Když se s hranicemi, s námi stalo tohle, když se to dostalo až sem, tak dalším stupněm musí být už jen zrušení hranice ve jménu spravedlnosti, jako trest. Když se za tapetou skrývají „štěnice“ – co zbývá? Strhnout ji!
Dochází nám ale, co to znamená?!! Ve jménu trestu a spravedlnosti se zruší (strhnou) hranice (aby se za nimi neskrývala nestydatost), ale to je konec, tím se ztratí osobitý, osobní život s hranicemi…
Takhle to je celé! Intimitastudnestydatost a pak:potopa. Je to logické. (Voda se dobře hodí k „zrušení hranic ve jménu spravedlnosti“. Nemá hranice, přelévá se, jedna vlna se ztratí v druhé, nedrží tvar, život tedy ztratí tvář, osobitost, jedinečnost…). Nevymyslel jsem si to já, rozzlobený na nestydaté a nestydatost. I bible píše o potopě. Vymyslel to snad zklamaný a unavený Bůh?

Evangelium v potopě.
(Gen 9,1-17)
Dostali jsme se tedy na dno. Hlouběji už to klesnout nemůže. Nestydatost s sebou nutně přinese KONEC. Ale MY JSME JEŠTĚ TADY! Jak je to možné? Když BYL konec!
Je potřeba si přečíst příběh potopy v bibli do konce. Je v něm také dobrá zpráva. Potopa totiž může znamenat nový začátek.
Co je na konci biblického příběhu o potopě? Duha. Jako slib, že už nikdy ne až takhle… A jako znamení smlouvy.
Znovu začít s navazováním souvislostí, opravdu, reálně, osobně, přes hranice, které dávno nejsou švy, ba ani trhlinami, spíš bojovou frontou, nebo dokonce už jsou po potopě – k tomu je potřeba jistě velká odvaha, ale – tušíte to taky? – může to být velká sláva. Navazovat vztah, protože chci a také proto, že tuším, že to někdo chce i na druhé straně hranic… hledat pro ten vztah podobu, usilovat o jeho trvání, vkládat do něj sebe sama a mít jeho viditelná znamení…, to může být tak napínavé a může to znamenat až takové štěstí, že to může být dokonce docela blízko k šťastné „intimitě“!

O smlouvě jako o novém a pevném navazování spolubytí přes hranice, budeme mluvit příště. Můžete se těšit.
 

zpět na obsah
 
Téma
Deprese není jen nějaká „depka“
Libor Macák
 
Všimli jste si také, že se to slovo z nadpisu - „deprese“ - vyskytuje v našem zorném poli až nápadně často? Depresi mají děti, rodiče i prarodiče, léčí se s ní faráři i nevěřící, tramvajáci i eskymáci, v depresi je ekonomika , depresi má finanční burza včetně makléřů, deprese je zmiňována dokonce i u psů. Je deprese v našem okolí opravdu tolik, nebo jde jenom o nadužívání odborného termínu ? Odpovědí může být, že zažíváme oba jevy současně. Je jisté že, média i my jako jejich konzumenti, pracujeme se zkratkou , a tou nešikovně použité slovo „deprese“ je. Jistě ale také zažíváme epidemii depresivní poruchy - narůstá počet nově diagnostikovaných pacientů, narůstá spotřeba antidepresiv a ve zprávě WHO se očekává, že do roku 2020 bude deprese na prvním místě mezi příčinami pracovní neschopnosti
Současná evropská medicína používá slovo „deprese“ jako pojmenování příznaku, nebo jako název onemocnění . V textu se dále budeme věnovat tomu druhému případu. Deprese , nebo přesněji depresivní porucha je jednou z častých poruch nálady, jednou za život jí prožije 20% žen a 10% mužů. Jenom část z nich se bude léčit, z léčených asi 70% zareaguje na léčbu, ale jenom 30% z léčených dosáhne plné funkční úzdravy a návratu do stavu, ve kterém byli před onemocněním. Můžeme dále říci , že všichni bez rozdílu budou mít zhoršenou kvalitu života, zažijí řadu utrápených měsíců a toto onemocnění negativně ovlivní jejich vztahy, rodiny, výkon v zaměstnání nebo studium. Asi 16% z populace stižené depresivní poruchou se pokusí o sebevraždu a část těchto pokusů bude úspěšná. Depresivní porucha je onemocnění, které má více příčin, ale vždy se podílí působení vnějšího stresoru na vnímavého jedince s vlohami pro depresi. Vnějším stresorem může tělesné onemocnění, pracovní vyčerpání, školní nebo vztahový „karambol“, návyková látka. Jako významný depresogen (látka která při chronickém užívání vyvolá depresi) je známý alkohol, nebo marihuana či extáze. Depresivní porucha je závažné, i když léčitelné , onemocnění. Pro depresivní poruchu je typická přítomnost smutné, plačtivé, melancholické nálady , která trvá po většinu dne alespoň po dobu 14 dnů. Stav dále provází pocity úzkosti , ztráta zájmů a potěšení z dříve příjemných činností, mohou být přítomné nemotivované pocity viny, opakované myšlenky na smrt nebo sebevraždu, ztráta sebedůvěry . Deprese ale není jenom o náladě, depresivní poruchu dále provází potíže se soustředěním, nerozhodnost, zhoršení paměti, zpomalení tempa řeči, poruchy spánku , změna chuti k jídlu. Deprese mění nejenom prožívání, ale i chování- snižuje se i pracovní a fyzická výkonnost, nemocní se uzavírají do samoty, vyhýbají se kontaktům, někdy je pro ně vyčerpávající už jen rozhovor, telefonát…
Lidé , kteří depresí prošli, popisují svůj stav jako zoufalý, beznadějný, jako bolest duše, někdy říkají, že doba kdy jim pláč přinesl úlevu, byla ještě dobrá.
Depresivní porucha je naštěstí léčitelná. Sama od sebe nezmizí a čekat, že se to stane, je pro nemocného ohrožující a je to i neetické, když existuje účinnější a rychlejší způsob, jak mu pomoci. Je li deprese rozpoznána a nemocný souhlasí ,má být použita účinná a bezpečná terapie. Při léčení deprese se používá obvykle kombinace psychoterapie a faramkoterapie . Rozpoznáním deprese, jejím odlišením od jiných duševních i tělesných poruch, které se jí mohou podobat a jejím léčením se zabývají psychiatři. Depresi často léčí i psychoterapeuté, nebo praktičtí lékaři. Koho zajímá téma více, může mrknout na www.deprese.com, kde najdete i anonyní poradnu, nebo www.epsychiatrie.com. Jen malé upozornění - sebelepší stránky nebo blog nenahradí zásah dobrého terapeuta.

Promiňte ten „depresivní“ popis toho , co je depresivní porucha. A to postihujeme ve zkratce jen zlomek současného poznání o poruchách nálady. Ale je to nutné , abychom dokázali poznat co deprese je a co není. U deprese se vždy jedná o výrazně jiný stav, než je běžný smutek, nebo rozlada, které patří k normální zdravé lidské zkušenosti.

Otázka je, jak je to s tou tak často skloňovanou „depkou“? Co to vlastně je ? A kdo s tím pomůže ? Já bych doporučoval nemávat rukou nad tím, když někdo v mém okolí vysílá intenzivně a opakovaně signály o svém smutku . Možná nejde o rozvinutou poruchu nálady, ale možná, že ano a jen to dosud nikdo nepoznal. Možná, že právě tenhle bližní ve vaší třídě, mládeži, hospodě, oddílu…reaguje na nějakou -pro něho -velkou zátěž a potřebuje pomoc, dříve než se u něho stav prohloubí . Než se prokouše k nějakému kloudnému řešení své zátěže, může to být provázeno smutkem strachem obavou . Jindy veselý kamarád může být najednou uzavřený, smutný, úzkostný , podrážděný, labilní, agresivní, občas opilý, nebo zhulený, trápí sebe i okolí, může svým okolím manipulovat, nebo dokonce všechno uvedené naráz….Tyto projevy jsou vždy formovány povahou a předchozí životní zkušenosti a také tím jak jsme zvyklí se s zátěží vyrovnávat. Člověk s těmito smutky má být vyslyšen/a. Úlevu mu může přinášet už jenom to, že se vám otevře, problém nějak formuluje a sdílí s vámi své trápení. Je rozumné, abyste ukázali ochotu k pokračování kontaktu, je rozumné, abyste se poradili s odborníkem, když nevíte jak dál-třeba i na Lince bezpečí. Někdy může pomoci to, že doprovodíte kamaráda/ku k prvním návštěvám psychoterapeuta, nebo psychiatra. Je možné , že zrovna Vás depresivní kamarád poslechne, když mu budete rozmlouvat dalšího frťana, jointa nebo jiné sebedestruktivní chování. Pečujte o Váš vztah i v době ,kdy deprese probíhá, ten vztah může být v budoucnu právě ta pavučinka, po které se váš nemocný zase vrátí do mládeže, společenství, třídy, oddílu. V kontaktu s lidmi s depresí Vám přeju hodně štěstí.






 

zpět na obsah
 
Náboženství a násilí
Islám a násilí
Pavel Hošek
 
Vztah islámu k násilí je složitý. Na jedné straně se dočteme v Koránu, že „ve věcech náboženství nesmí být žádné donucování“ (súra 2, 256). O zakladateli islámu říká autoritativní tradice: „Mohamed nebyl vyvolen, aby bojoval“. Na druhé straně se ovšem traduje jeho výrok: „Můj osud leží ve stínu kopí“.
Počátky islámu byly jak známo dramatické a plné vojenských konfliktů. Mohamedovo vystoupení narazilo na tuhý odpor jeho arabských soukmenovců. První Prorokovi stoupenci museli kvůli pronásledování uprchnout z rodného města a sám Mohamed měl být úkladně zavražděn. Uchýlil se proto se svými věrnými z Mekky do Medíny a hned začal organizovat přípravy na ozbrojený střet s pronásledovateli. Muslimové v Medíně byli skutečně napadeni a obléháni, došlo k několika krvavým bitvám. Mohamed jednal s poraženými nepřáteli velkoryse, varoval před pomstychtivostí a rád uděloval milost. Teprve když jeho radikální stoupenci začali reptat, protože pokládali jeho velkodušnost za projev zbabělosti a slabosti, nechal pobít několik set židovských obyvatel Medíny, protože údajně kolaborovali s nepřítelem a intrikovali proti němu.
Mohamed sám chápal své poslání jako mírumilovnou misi, násilná konfrontace s protivníky mu byla „vnucena“ okolnostmi. Mnozí muslimští učenci proto chápou všechny válečné konflikty jeho života jako „obranné války“ a v tomto duchu vykládají pasáže z Koránu, které se týkají bojů s nepřáteli.
Šíření islámu mělo být pokojnou misií, která ovšem mohla v krajním případě nabít podobu expanzivních bojů, tedy ozbrojeného „džihádu mečem“. Toto pojetí útočného džihádu proslavil zejména druhý zástupce Prorokův, chalífa Umar, který se vyznamenal především jako geniální válečník a vojenský stratég.
Džihád jako takový neznamená (svatou) válku, je to „úsilí na Boží stezce“. Ozbrojený džihád je proto nazýván malý džihád, zatímco velký džihád je boj zbožného muslima proti hříchu a pokušení. Vedle džihádu mečem (jako poslední ze všech možností) hovoří islámská tradice o džihádu srdcem (tedy úsilí o posvěcený život), o džihádu rukama (tedy dobročinnosti) a o džihádu jazykem (tedy zvěstování víry v jediného Boha).
Džihád mečem je v islámské právní vědě definován jako krajní prostředek šíření islámu s přísnými pravidly (která v mnohém připomínají křesťanskou koncepci „spravedlivé války“): nesmí se zabíjet ženy, děti, civilisté, nesmí se drancovat dobyté území, je zakázáno mučit zajatce, otravovat studně, také pogromy na podmaněné obyvatelstvo jsou naprosto nemyslitelné. Z Koránu jednoznačně vyplývá, že nikdo nesmí být nucen k přijetí islámu, protože jenom Bůh může způsobit obrácení lidského srdce (súra 10, 99-100).
V době křížových výprav proto měli fátimovští muslimové spíše pověst velkorysých džentlmenů, zatímco křižáčtí rytíři se často chovali jako barbaři. Například po znovudobytí Jeruzaléma poslal sultán Saladin křižácké zajatce bez úhony domů do Evropy.
Legitimita šíření víry je v islámu zakotvena teologicky: celá země patří Bohu, a proto je povinností každého věřícího šířit známost jeho jména a dosah jeho království.
Islám je také inspirován perským pojetím dějin jako sváru Dobra a Zla: úkolem věřícího je bojovat pod praporem Dobra proti silám Zla. Toto rozdělení světa se promítá ve známé polaritě „Domu islámu“ a „Domu války“. Vedle toho ovšem hovoří Korán a tradice o tzv. „Území mírových dohod“. Interakce islámu s neislámským světem proto zdaleka nemusí být jen konfrontační a militantní.
 

zpět na obsah
 
Cože, Bože?
List o prohlídce mrtvého
Petr Gallus
 
List o prohlídce mrtvého

Jméno: Ježíš Nazaretský, řečený Kristus
Datum a místo narození: 25.12. 0, Betlém
Datum a místo úmrtí: 15. 3. 33, 15.00 Jeruzalém
Národnost: Žid
Vyznání: židovské (obřezán)
Stav: svobodný, bezdětný
Zdroj obživy: tesař, posléze potulný kazatel
Otec: Josef z Nazareta, tesař
Matka: Marie, v domácnosti
Důvod smrti: trest smrti ukřižováním (odsouzen jako politický buřič)
Prvotní příčina smrti: celkové vyčerpání a kolaps organismu v důsledku ukřižování
Předchozí příčiny: tvrdý výslech, pořezaná horní krajina lebeční, zbičovaná záda, podlitiny v obličeji i krajině břišní

Doporučení ohledávajícího: pohřeb do hrobu dle obvyklých zvyklostí
[podpis nečitelný]

Tělo předáno rodině [podpis: J. z Arimatie].


 

zpět na obsah
 
Šachový kůň radí
Otevřenosti se meze (ne)kladou
Miki Erdinger
 
„Tak co, už před sebou prdíte?“ zeptá se nemalé množství adolescentů svého kamaráda, který již nějaký čas chodí s holkou. A mohli bychom doplnit: „A už ví, že ti smrdí nohy?“ A její kamarádky zase přicházejí s otázkou: „Už tě viděl nenalíčenou?“
Hloubka vztahu se mnohdy měří právě i otevřeností, posouváním hranic intimity a nezakrývání biologických pochodů před partnerem. Na jednu stranu si říkám, proč bych měl zakrývat své biologické nedostatky a vady na kráse před svým partnerem, když před jeho rodiči, před kamarády, před cizími lidmi či ve škole a v práci nemůžu. Před kým jiných chodit doma v trenýrkách. Kdo jiný by mě měl znát po všech stránkách, než můj partner.
Na druhou stranu je třeba dbát na to, abychom se nestali partnerovi jen ošklivým, zvuky a pachy vypouštějícím, a ve slipech chodícím monstrem. Aby nám místo „lásko“ a miláčku“ nezačal říkat „PRPU“ (prdící pupek), „SN“ (smrdící noha), či „SLIKR“ (slipový král).
Je třeba tyto dva přístupy vyvažovat. Na jednu stranu je třeba si uvědomit, že každý z nás má své biologické pochody, na druhou stranu se nesmí zapomínat, že i po letech ze vztahu nemůže vyprchat touha, vážení si jeden druhého, určitý obdiv, sexuální napětí, a vše další, co zažíváme v prvních obdobích vztahu.
 

zpět na obsah
 
Uchu pro potěchu
Nestíháme
Benjamín Skála
 
Pod názvem Nestíháme vystupuje folkové duo Petr Ovsenák (* 1983) z Nelahozevsi a Jan Řepka (* 1982) z Prahy-Vinohrad. Oba hrají na akustické kytary a zpívají, Honza Řepka navíc ještě někdy fouká na harmoniku a hraje na malou latinskoamerickou kytaru zvanou cuatro, kterou dostal od venezuelského kamaráda hudebníka Oscara Sáncheze. Písničky skládají oba, ale Honza jich má na kontě víc, navíc ještě překládá písničkářské klasiky, o tom ještě bude řeč.
Kvůli tomu, jak jsou spolu výborně sezpívaní, bývají občas přirovnáváni k Simonovi a Garfunkelovi, v některých případech (např. po poslechu písní Málo je času či Oči) ale bude přesnější přirovnání k duu Vít Sázavský – Zdeněk Vřešťál, ať už k jejich sólovým začátkům, jejich působení v legendárním Nerezu se Zuzanou Navarovou či později v kapele Neřež, aniž by je ovšem jakkoliv kopírovali. Také jako hosty na koncertě Neřež jsem Nestíháme v lednu roku 2004 viděl poprvé.
Podle legendy se Nestíháme poprvé sešli v září roku 1982 na koncertě Spiritual kvintetu, kde se seznámily jejich maminky. Celý život se potkávali, na gymnáziu v Praze pak spolu poprvé vystupovali, od roku 2001 už oficiálně pod svým současným jménem. Dlouho se jim nedařilo vydat album, vynahrazovali si to vydáváním zpěvníků „Spěchníků“ a vždy publikovali spoustu nahrávek na svých webových stránkách nestihame.cz. Na první šestipísničkové demo Nestíháme: Nic plánovali navázat albem Lepší než nic, což ale nikdy neudělali a místo toho vydali dvě kratší, ale již plnohodnotná alba. První, eponymní, je z roku 2006 a obsahuje osm písniček, které nahráli během několika dní ve studiu, které jim bylo propůjčeno za vítězství na Portě v roce 2005. Druhé se jmenuje Víceméně v klidu a to již vyšlo u zavedeného vydavatelství Good Day Records v roce 2007 a obsahuje booklet s texty písniček, těch je ale zase pouze jedenáct (i když album má stopáž přes 38 minut).
Nestíháme koncertují průměrně desetkrát do měsíce, často napůl s různými více či méně známými hosty, předskakovali i těm nejslavnějším českým folkovým skupinám. Zajímavá je jejich spolupráce s různými zahraničními písničkáři, kromě již zmíněného Oscara Sáncheze hráli třeba s australským písničkářem Jamisonem Youngem (dokonce i ve Vídni), s Justinem Lavashem z Británie či Američanem Lucienem Zellem. Na červen chystají společné koncertní turné s vrstevníky z Vancouveru The Wind Whistles (autor písniček tohoto dua Tom Prilesky je původem Čech, baskytaristka Liza Moser je Kanaďanka). V lednu tohoto roku Nestíháme zase podnikli úspěšné turné po Švýcarsku.
Honza Řepka – kromě toho, že je dobrým hudebníkem a textařem – je také výborným překladatelem písní známých světových písničkářů. Díky tomu mají Nestíháme ve svém repertoáru písně Donovana (Barvy), R.E.M. (Buď mou či Staň), Neila Younga (Malířka), Paula Simona (Z bříz padá stín), ale hlavně Boba Dylana. V Dylanově tvorbě se Honza skutečně vyzná, nedávno to skvělým způsobem zúročil v článku, ve kterém zasvěceně rozebral loňské album Dylanovky Roberta Křesťana a Druhé trávy. Mezi nejlepší Honzovy překlady Dylana patří „jediné co chtěl bych stůj co stůj / být prostě jen přítel tvůj“ (All I Realy Want to Do) a Úkryt před bouří (Shelter From The Storm), troufl si i na často překládanou The Times They Are A-Changin' (Den s nocí se střídá). Až na Simonovu Z bříz padá stín však tyto překlady nevyšly na albech, ale na koncertech je Nestíháme hrají.
 

zpět na obsah
 
EkOko
EKO-LOGICKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ
Magdalena Férová
 
Intenzivní zemědělství zaměřené na co největší produkci s sebou přineslo řadu negativních jevů: zapříčiňuje vyčerpání půdy, úbytek organické hmoty, utužení a zhoršení struktury půdy, snížení zádržnosti vody, a tím umocnění povodní. Také snižuje druhovou rozmanitost a množství organismů na polích a okolí. Používaná chemie sice podléhá kontrole, přesto se stále předpokládá její negativní dopad na lidské zdraví a na životní prostředí. Mnoho problémů v zemědělství vzniklo za minulého režimu, mnohé však přetrvávají a vznikají i dnes kvůli ekonomickým tlakům. (více např. v článku na www.envic.cz – záložka Zemědělství)
Těmto negativním jevům se snaží zamezit ekologické zemědělství (EZ). Hlavním cílem EZ je produkce surovin a potravin, která by byla v souladu s trvale udržitelným životem, neznečišťovala prostředí, neměla negativní vliv na lidské zdraví, zlepšovala a udržovala kvalitu půdy, podporovala rozmanitost volně žijících živočichů a rostlin a zároveň utvářela malebný charakter zemědělské krajiny. V živočišné výrobě pak prosazuje etické zacházení se zvířaty s respektováním jejich přirozených potřeb a chování.
Při ekologickém pěstování se nepoužívají žádné herbicidy ani insekticidy. Proti plevelům se bojuje mechanickými zásahy, střídáním pěstovaných plodin (v každém porostu se daří jinému plevelu – při střídání plodin tedy nedojde k jeho přemnožení), případně pěstováním více plodin na jednom poli (čím více plochy pokryjete tím co chcete pěstovat, tím méně zbude pro plevel). Škůdci se omezují střídáním plodin a pomocí přirozených nepřátel jako jsou ptáci, pavouci, brouci atd. Základem ochrany je používání odolných odrůd. V případě nutnosti jsou pro ochranu před chorobami a škůdci povoleny vybrané přírodní látky.
Průmyslová hnojiva do půdy často přinášejí spolu s živinami i kontaminující látky, negativně ovlivňují půdní živočichy, jejich výroba je energeticky náročná a při špatném dávkování se snadno vyplavují do povrchových i podzemních vod. Místo nich se na ekofarmách používá chlévský hnůj, zaorávání rostlin a pěstování rostlin, které samy váží dusík ze vzduchu a ukládají ho do půdy.
Ekologičtí zemědělci mají povinnost udržovat přirozená stanoviště, jako meze, okraje polí, remízky, rybníky a druhově bohaté louky, a tím podporovat druhovou rozmanitost zemědělské krajiny. Členitost krajiny také omezuje odnos půdy erozí. Pozitivní vliv na omezení eroze má rostlinný pokryv půdy přes zimu, lepší struktura půdy díky většímu podílu organické hmoty a větší aktivitě půdní fauny.
V chovu zvířat jsou zakázány velkochovy bez možnosti výběh. Zvířata musí být živena krmivem pocházejícím z 90 % z ekologického zemědělství. Není povoleno preventivní podávání léků, ani látky urychlující růst, antibiotika jsou povolena jen v případě nutnosti.
EZ preferuje původní druhy a druhy přirozené pro danou oblast. Je zakázáno pěstovat geneticky modifikované organismy.
V ČR bylo v roce 2007 registrováno 1146 ekologicky hospodařících farem. 7,41 % zemědělské půdy je obhospodařováno tímto šetrným způsobem. Více než 80 % této plochy však připadá na trvalé travní porosty (louky a pastviny), pouze 10 % na hospodaření na orné půdě a 10 % na sady, vinice a ostatní.
Pokud Vám tyto informace nestačí, pak doporučuji např. článek od Vojtěcha Koteckého: Uživí svět? časopis Sedmá generace 11/2002 (www.sedmagenerace.cz); stránky Ministerstva zemědělství, kde lze najít i další odkazy: www.mze.cz (záložky Zemědělská výroba – Ekologické zemědělství).
Příště o produktech EZ.




 

zpět na obsah
 
Právnická KPZ
Mám právo na přídavky?
Michaela Firbasová
 
Přídavky na děti dostaneš, když se finanční příjmy vaší rodiny vejdou do 2,4-násobku životního minima vaší rodiny (oproti loňskému 4-násobku je to docela rozdíl). Pro ilustraci: pro rodinu s dvěma dětmi nad 15 let to dělá 9980 Kč. Můžeš si ho spočítat na http://www.mpsv.cz/cs/875.
O přídavky požádáš pomocí dvou formulářů. Jedním s údaji o tobě a tvé rodině. Druhým s potvrzením o studiu. Oba seženeš na Úřadě práce - odboru státní sociální podpory (ÚP-OSSP). Přídavky budeš dostávat nejdéle do 26. narozenin, ale jenom když budeš studovat SŠ, VOŠ nebo VŠ. A protože v Čechách nedostaneš nic jen tak, musíš o přídavky každý rok znova požádat na ÚP-OSSP - tam, kde máš trvalé bydliště.
Když si budeš chtít odpočinout od školy a přerušíš studium, nejsi už student a přídavky nedostaneš, dokud zase nezačneš chodit do školy!
Když se rozhodneš, že budeš při práci dálkově studovat, třeba proto, abys pak měl(a) vyšší plat, přídavky nedostaneš, protože si vyděláváš!
Když se rozhodneš poznat nové kraje a budeš studovat v cizině, neznamená to, že budeš dál automaticky dostávat přídavky! Musíš nejpozději při zahájení studia poslat žádost na Ministerstvo školství. Proto si v dostatečném předstihu obstarej formulář, kde najdeš i přesné instrukce, co dalšího je potřeba na Ministerstvo dodat. Můžeš si ho stáhnout na http://www.msmt.cz/vzdelavani/zadost-1 Až pošleš všechny cizojazyčné dokumenty, včetně českých překladů, přijde ti z Ministerstva do 30 nebo 60 dnů rozhodnutí, jestli je konkrétní studium v cizině na úrovni studia v Čechách. Pokud bude rozhodnutí kladné a doručí se na Úřad práce, budeš dál dostávat přídavky.
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Speciální pedagožkou ve vězení
Marie Medková
 
Miriam Horáková studuje učitelství pro 1.stupeň ZŠ a speciální pedagogiku na PdF UP v Olomouci. V rámci praxí se dostala do několika českých věznic.

Jak ses dostala na praxi právě do věznice?
Podala jsem si žádost, která byla nakonec kladně vyřízena. Předcházelo tomu několikaleté úsilí, které se vyplatilo. Ono není mnoho příležitostí, jak se dostat do věznice a zase kdykoliv z ní ven.

Co člověk musí podstoupit než ho pustí přes bránu věznice?
V celém střeženém objektu – areálu věznice platí zákaz vnášení a konzumace alkoholických nápojů, drog a jiných omamných látek, předávání léků odsouzeným, je zakázáno vnášet zbraně, výbušniny, žíraviny, mobilní telefony a záznamová zařízení (video, audio, foto, flash-disk, disketu, CD-ROM apod.). To znamená, že tyhle věci nesmí mít člověk u sebe, má-li u sebe mobilní telefon, flash-disk atd., tak si je uschová v zamykatelné skříňce a vyzvedne, až při odchodu z věznice. Při vstupu do areálu věznice a při odchodu musí předložit ke kontrole občanský průkaz (příp. jiný platný doklad jednoznačně prokazující totožnost). Každý, kdo vstupuje do areálu věznice (návštěvníci, zaměstnanci,..), musí projít bez pípnutí detektorem kovů, případně strpět osobní prohlídku, předložit k prohlídce zavazadlo (to řeší rentgen, jen v případě nejasností zkoumají obsah osobně).
Nejsi-li zaměstnanec, musíš mít důvod návštěvy a musíš se předem ohlásit, aby tě čekali a mohli se na tebe připravit.

Co může speciální pedagožka udělat pro odsouzené?
Naučit je číst, psát, počítat, základy práce s PC... Je to hodně individuální, u každé odsouzené je to něco jiného. Speciální pedagog obecně - ve věznici obzvláště - není typický učitel, kterého znáte ze školních lavic. Jeho práce a působení je mnohem širší. Třeba náplň práce ve věznici sestává z činností, které se moc učitelství neblíží: vypracování zpráv o odsouzených na základě rozhovorů, vypracování programu zacházení s odsouzenými, jeho pravidelné vyhodnocování, kontrolní činnost, vedení aktivit a kroužků pro odsouzené,...

Podílela ses na kroužku práce s PC. Co se tam učí? Obsluhovat email nebo stavět PC?
Záleží jak kdo  Někdo poznává, jak takový počítač vypadá, takže se učí, jak ho zapnout/vypnout. Začátečníci se učí pohybovat myší, takže mají za úkol v malování nakreslit nějaký obrázek, procvičit si tak jemnou motoriku a naučit se ovládat myš. Některé pracují s wordem, učí se psát všemi deseti, pro jiné je to zatím nadlidský výkon, protože neumí číst ani psát a podepisují se xxx. Takže práce s PC je motivuje naučit se trivium. Používat emailem se neučí, protože nemají přístup k internetu.

Ve kterých věznicích jsi pracovala?
Jelikož nemám v žádné uzavřen pracovní poměr, tak v žádné :) Jinak jsem navštívila Věznice v Opavě (ženská, pro mladistvé), na Mírově. Tam to byly jednodenní exkurze v rámci studia. Nejvíce času jsem strávila v ženské věznici ve Světlé n. Sázavou, kde jsem absolvovala speciálně pedagogickou praxi.

Jak vlastně tráví odsouzené volný čas?
Asi je důležité nastínit, jak takový den odsouzených vypadá. Záleží na jejich programu zacházení. Při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody na nástupním oddělení si odsouzené vyberou aktivity, kterých by se chtěly účastnit, příp. jsou jim některé aktivity vybrány s ohledem na délku trestu, charakteristiku osobnosti a příčiny trestné činnost. Každá odsouzená má příslušný počet hodin řízené aktivity týdně. Nejvíce hodin mají odsouzené na výstupním oddělení – cca půl roku před propuštěním. Více řízených aktivit oproti běžným oddělením je ve specializovaných odděleních, např. bezdrogové zóně.
Nabídka je široká: výuka jazyků, práce na PC, šití, vyšívání, vaření, obsluha domácích spotřebičů, aranžování, úklid, domácí práce (žehlení prádla, praní), kroužek sociálně-právního poradenství, kurz právního minima, sociálně psychologický trénink, politické a kulturní dění, keramika, arteterapie, hudební kroužek, sporty, kurz Moderní žena, základy zdravovědy, zdravý životní styl... Kromě těchto aktivit chodí některé odsouzené do práce. Některé mají dny pěkně nabité. Jiné mají volného času více a tráví ho různými způsoby: sledováním Tv, čtením, kouřením, dohadováním se s dalšími odsouzenými.

Viděla jsi nějaké výsledky vaší práce?
Výsledky vlastní práce člověk mnohdy nevidí celý život. Ale za krátkou dobu praxe jsem něco dozvěděla. Odsouzené, které vykonávaly VTOS (výkon trestu odnětí svobody) ve Specializovaném oddělení pro matky nezletilých, se po propuštění z VTOS nedopouštěly trestné činnosti, takže se znovu do vězení nedostaly. To znamená, že resocializace u nich proběhla velmi dobře.

Měla jsi v rámci praxe možnost pracovat se složkami odsouzených?
Ke spisům odsouzených jsem se nedostala ani jsem se dostat nesměla.

Myslíš, že je snazší pracovat s mladistvými (tedy mladšími, možná ohebnějšími) nebo s ženami?
Každé má pro i proti. Dospělí jsou uvědomělejší, možná lépe získají náhled na svou trestnou činnost. Je rozdíl, zda pracujete s prvotrestanou či recidivistkou. Pravdou je, že čím mladší člověk (dítě, mladistvý) začíná s kriminálním chováním, tím bývají důsledky jeho chování horší a tedy i práce s ním náročnější (náhled na trestnou činnost, změna postojů). Na páchání trestné činnosti je potřeba mít sílu, odvahu, mladší lidé ji mají více, proto je největší procento odsouzených žen ve věku od 30- 40 let, hned za nimi jsou ženy ve věku 20 – 30 let.

Váží si odsouzení svých učitelů, terapeutů, atd.?
O trochu víc než dozorců :), zaměstnanci, kteří chodí v civilu a ne uniformě, jsou v podstatě hodní lidé, kteří jim pomáhají (zprostředkování kontaktu s vnějším světem – s rodinou, dětmi; komunikace s úřady, vyřizování OP, řešení problému,..)

Říká se, že kasárna a věznice jsou světy s vlastními pravidly. Jak ses tam cítila?
Možná to bude znít poněkud překvapivě. Velmi dobře. Přihlédnu-li k typu zařízení, kterým věznice bezesporu je. Na otázku, zda může být ve věznici pěkně, odpovídám ano, může, v rámci možností represivního zařízení.

Co se ti zdá na nuceném pobytu ve věznici nejtěžší - podle tvých zkušeností s odsouzenými?
Myslím, že právě ono odnětí svobody. Výkon trestu odnětí svobody se týká svobody celkově: Nemožnost volného pohybu, dělat si, co chci. Kontakt s rodinou, s dětmi, s vnějším světem. Dodržování řádu, žádné soukromí, sdílení cely s lidmi, kteří mi nemusí sedět, omezené množství osobních věcí, které můžou mít odsouzené s sebou.

Chtěla bys ve věznici pracovat po dokončení školy?
Ve věznici bych pracovat chtěla, jestli hned po dokončení školy, nevím. Ale někdy určitě ano.

Díky za rozhovor.
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Jak se dělá gospel.
Marie Medková
 
Rainbow Gospel Choir. Mladý sbor plný mladých lidí. "Jak se dělá gospel" jsem se ptala Jaroslava "Vojty" Hynka, tiskového mluvčího dirigentky Julie Nepustilové, zakladatelky a vůdčí osobnosti Rainbow Gospel Choiru.

Gospel? Co je to?
Encyklopedicky pojato "gospel" znamená evangelium, tedy dobrou zprávu.
Coby hudební směr je gospel pojmenování pro duchovní hudbu amerických černochů, která vznikla zhruba na začátku 20. století a postupem času do sebe absorbovala prvky snad všech hudebních žánrů.
Čím se liší gospelové zpívání třeba od zpěvu Janáčka?
A proč ne třeba od zpěvu Napalm Death? Zkrátka každý žánr má své… Pro mě je pro gospelový zpěv specifický vnitřní prožitek a energie v projevu, což pro duchovní hudbu klasického žánru nebývá vždy typické. A ť už je to s čistotou hlasu jakkoli (tedy řekněme téměř jakkoli :-)), atmosféra by měla být jiná, daná právě tou osobní zkušeností s tím, o čem se v gospelech zpívá. Pokud se pak podaří spojit kvalitu s prožitkem, tak musí každý uznat, že gospel je nádherná hudba.
Jak Julii napadlo založit pěvecký sbor a proč právě gospel?
Gospelových sborů není u nás zase až tolik a navíc takových, které bychom si rádi poslechli, a tak jsme chtěli zaplnit toto volné místo ;-). A proč gospel? Tento žánr nás baví, má nádherné harmonie, navíc má jasné sdělení a hloubku a má co říct v každé době.
Jaké je složení sboru?
No tak předně dirigentka, že ;-)Tou je Julie Nepustilová. Poté téměř dvacetihlasý sbor dívek okořeněný prozatím třemi hlasy mužskými. Slovo prozatím znamená, že jako každý pěvecký sbor se novým kvalitním mužským přírůstkům do souboru nebráníme – konec skryté reklamy. No a v neposlední řadě kapela, která se z původního obsazení – bicí, baskytara, kytara, klávesy, rozrostla ještě o dechovou sekci – saxofon a trubku. Celkem je nás tedy cca 27, což je prakticky na malý autobus.
Kolik toho člověk musí umět, aby v Rainbow mohl zpívat?
Určitě nejsme klony Mahalia Jackson, ale na druhou stranu zas nebereme každého, kdo si rád pobrukuje v koupelně. Adept na členství v RGC by mohl vědět co jsou to noty a měl by mít svůj hlas pod kontrolou, zkrátka „a“ je „a“ a „c“ je „c“… Pokud přijde nový zájemce, je vysloveně přezkoušen a pokud slyšíme kvalitu a potenciál, tak ho rádi angažujeme, v opačném případě naopak ;-). Protože už fungujeme neuvěřitelné tři roky, musí být také nový člen schopen se samostatně (nebo s nepatrnou pomocí) z not a nahrávek doučit všechny písně, které jsou aktuálně na repertoáru.
Máte nějaké speciální oblečení, jako mají americké gospelové sbory?
Nic extra speciálního nemáme ani nás to moc neláká, náš celkový projev je civilnější. Dejme tomu, že v americké tradici má onen „hábit“ nějaký význam, ale pokud to někdo začne dělat u nás, tak mi to přijde spíše úsměvné. Vzhledem k našemu názvu má každý člen nějaké tričko v některé z barev… hádejte čeho.
Je gospelová písnička jasný termín nebo zastřešuje víc žánrů?
Písnička, písnička… to zní spíš jak něco kotlíkářského nebo helenkoidního… Gospel je zkrátka duchovní píseň obsahující více či méně zřetelně vyjádřené evangelium. Existují různá pojetí, od klasických tradicionálů a spirituálů až po moderní americké worshipy či proudy absorbující prvky hip-hopu. My se zaměřujeme na ty klasičtější.
Jakým jazykem zpíváte?
Zpíváme téměř výhradně v angličtině, výjimkou je jedna píseň s českým textem a jedna v haitské francouzštině. Na koncertech ale většinou dostává publikum tištěné prográmky, ve kterých je u každé písně jednou větou vyjádřeno, o čem je řeč.
Co na to starší lidé?
Mají nás rádi!
Jak často koncertujete?
Příležitostně, většinou jsou dvě koncertní období (jaro a advent) a pak ten zbytek, kdy je více prostoru pro zkoušení a pilování.
Na jakém nejkurioznějším místě jste měli koncert?
Nevím, který kostel se dá nazvat kuriozním  Jinde jsme zatím téměř nezpívali. Máte-li někdo nějaký vtipný návrh, tak hurá do toho.
Kde se scházíte a jak je to s financemi?
Zkoušíme každou středu v evangelickém kostele v Praze - Vršovicích, je to bezva, že máme takové zázemí. Finance jsme dlouho moc neřešili, na koncertech jsme si většinou vzali ze vstupného jen na cestu, ale pomalu jsme k tomu tlačeni, přece jen je třeba nějaká ta technika… Takže milí sponzoři, hlaste se, je jedno jestli jeden po druhém nebo všichni najednou – to my si už nějak poradíme…
Co bych musela umět, abych mohla taky vést takový sbor?
K vedení gospelového sboru se hodí: umět rozepsat noty, dobře se připravovat na zkoušky, umět jednotlivé hlasy zahrát na nějaký nástroj nebo zazpívat, troška citu, něco entuziasmu a trpělivost...
To je jedna stránka věci. K tomu je nutné řešit fůru organizačních a technických věcí - někdo musí umět jednat s lidmi, být organizačně schopný, asertivní, umět motivovat atp. Takže je ideální, když si můžete tyto věci rozdělit s dalším člověkem či více lidmi, protože na jednoho by toho bylo opravdu neúrekom.
Díky za rozhovor!
Vše o Rainbow gospel choir najdete na www.gospel.disto.cz.
 

zpět na obsah
 
Zprávy
Jarní Špek
Luděk Elis
 
Seniorátní dny mládeže nebo-li „Jarní špek aneb víra“ byl název akce v Krabčicích. Vše začalo v sobotu ráno, kdy nás čekal výstup na horu Říp. Nebylo to snadné, ale pohled na východ slunce a představa posnídat v trávě na vrcholu hnala každého dál. Ještě na úpatí jsem se divil kam tak spěcháme, ale brzo jsem pochopil. Je to zvláštní, ale nikdy se mi ten Říp nezdál tak vysoký :-). Odpoledne jsme zahájili přednáškou Jana Keřkovského, nebo spíše debatou nad vznikem různých pověr a jak se víra změnila. Následovala malá svačinka po které se už nikdo nemohl dočkat detektivní hry, ve které převezme roli vrchního komisaře vyšetřujícího vraždu. Nekonečné výslechy podezřelých, které byly z celé hry nejlepší a často komické, nakonec vraha odhalili a my mohli klidně spát.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Kurz negativního myšlení
Ben Schneider
 
Když se milovníka kinematografie zeptáte na typický skandinávský film, určitě Vám nastíní klasickou bergmanovskou depresi. Tak skutečně většina tamějších filmů vypadá. Když ke zmíněné stísněné náladě ještě připočteme fakt, že je hlavní postava upoutána na vozíček, na sklíčené atmosféře to jen přidává. Pokud si ale k příběhu domyslíte Johnyho Cashe a “trávu”, může vzniknout velmi slušná komedie.
Komedii Kurz negativního myšlení natočil v roce 2006 norský režisér Bårdem Breien. Film získal loni cenu Českého lva za nejlepší zahraniční snímek. Režisér obsadil do hlavních rolí Fridtjofa Såheima a Kjersti Holmenovou.
Tento snímek vypráví o jedné terapeutické skupině zaměřené na “pozitivní myšlení”, která se vydává se svou vedoucí Tori na venkov navštívit své potenciální nové členy - muže jménem Geir, který je po autonehodě na vozíčku a jeho ženu Ingvild, která je už vyčerpaná jeho negativismem a starostmi o něj. Geir se se svým postižením těžce smiřuje a ve své uzavřenosti nedokáže přijmout dorazivší skupinu. Geirův zachmuřený pohled na život a nadšení oné pětičlenné skupiny začnou i přes prvotní snahu zanedlouho jiskřit. Po několika incidentech se Tori neovládne a kvůli Geirovi odjede. Šest lidí zůstane samo v domě. Už nejsou pod tlakem Toriiny dobré nálady. Atmosféra se mění, Tori se vrací na venkov ke skupině a Geir opět získává radost ze života.
Film je jedinečný svým realistickým podáním. Režisér se v příběhu nebojí zajít až do hloubky psychologie, mezilidských vztahů, nebo lidské potřeby vybíjet vztek. V každém případě snímek doporučuji jako výjimečný norský film.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Dopisy vnučce
Jan Hrudka
 
S přáním, aby si nejstarší a nejmladší generace lépe rozuměly, věnuje socioložka Jiřina Šiklová svoji zatím poslední knihu všem babičkám, dědečkům, vnučkám i vnukům. Ze své pozice babičky píše vnučce pětadvacet dopisů, v nichž se snaží přiblížit svět starých mladým a zároveň nás mladé pochopit. Nabízí svůj pohled na dnešní životní styl mladých lidí a laskavě přitom předkládá užitečné rady do života. Ze začátku připomíná, že není dobré posuzovat lidi jen podle věku, nýbrž je vnímat, jak vidí život kolem nás a co nám mohou dát. Pokračuje partnerskými vztahy, kdy se věnuje tomu „co s klukama?“ a snaží se sdělit, jak se v životě orientovat, aby moc nebolel. Líbí se mi její postřeh, že i ti starší nám mají stále co říct, jde však o formu sdělení - místo laciného poučování a bezbřehého vzpomínání je lepší zaměřit se na rozhovor a trpělivé vnímání odlišných názorů. Reaguje i na vnuččiny dotazy či podněty a současně konfrontuje její předpokládané reakce se svými zkušenostmi. Ke konci se věnuje smyslu života, čímž se sice trochu staví do pozice učitelky, ale stále si uchovává odstup od sebe sama občasnými ironickými poznámkami. Těmi však neshazuje dané myšlenky, ale spíš čtenáři dopřává prostor pro vlastní přemýšlení. Její dopisy sice mohou působit nedotaženě či neuzavřeně, záměrně je nechává otevřené pro případně reakce příjemce (čtenářky), čímž se jí daří udržovat formu dialogu tolik pro dopisování důležitou. Tak umožňuje promluvit i druhé straně. A ke konci se vrací jakoby na začátek. Jak vidí to, v čem se pohybuje její vnučka, co se jí líbí i nezamlouvá a kam míří. Její živá forma udržuje obsah stále promlouvající. Dopisy vnučce by se daly přeložit i jako Dopisy vnuČCE pro řešení otázek mezigeneračních konfliktů.

 

zpět na obsah
 
Střípky z kultury
Střípky 05
Klára Schneiderová
 
Okolo Třeboně nejen pasou koně, ale v místních kinosálech v druhém květnovém týdnu pobíhají české, francouzské, španělské a jiné postavičky z kreslených filmů, profesionálních, studentských i vytvořených dětmi, to všechno na šestém ročníku festivalu animované tvorby Anifest. Ostatní kina v republice hlásají hřebejkovo U mě dobrý, hrají Kuličky nebo s kamerou Pavla Štingla objevují známé i neznámé o lodžském Ghettu jménem Baluty, a odhalují, že Náš Vůdce Indiana Jones se chystá na zatím poslední výpravu do Království křišťálové lebky. To motorkáři radši míří do Klatov na závody ve stylu cross country. Kdo řízení nehoví, vyrazil místo toho do Valtic na místní vinné trhy, pil co hrdlo ráčilo a domů jel třeba vlakem, nebo šel pěšky po svých. Cestou mohl podél cest, luk, potoků i lesů sbírat rozkvetlé blatouchy, poměnky jahodníky, kopretiny, kosatce, borůvky, jetel, kakost, devětsil, heřmánek, len nebo vlčí mák a sasanky. A pak třeba zamířit do regionálního muzea v Mělníku, kde se na výstavě Svatba v proměnách času mohl dozvědět, jak všech těch květin svázat pugét pro nevěstu (anebo ženicha). Hudbymilovní se sešli mimo jiné v českobudějovické bazilice, kde zněli američtí židovští Klezmatics, v Ivančicích u Brna, kde duněly šamanské bubny a písně, nebo na na vinohradském atletickém stadionu, kde tentokrát místo skoku o tyči hopsali návštěvníci o poznání tanečněji, do rytmu skupin Bomberos, Bobr chutná dvakrát nebo Letů mimo. Ve Valašském meziříčí debatovali techničtí nadšenci o robotech na kolečkách a velcí, střední i malí cestovatelé v České Lípě se alespoň v diapozitivech přenesli do rumunských Karpat.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Jaké je to psát o hodně mladším?
Miroslava Fůrová
 
S tímto problémem se potýkali Jiřina Šiklová, socioložka a Daniel Gottlieb, psycholog. Ona totiž ve své knize Dopisy vnučce (vyd. Kalich 2007) píše dospívající dívce, on zase svému malému vnukovi – Dopisy Samovi (vyd. Pavel Dobrovský – BETA) .
Jejich výchozí pozice je jen zdánlivě podobná. Autorka to měla snazší v tom, že v některých dopisech mohla reagovat na odpovědi své vnučky, v knize zveřejněné pouze v „babiččiných“ reakcích, zatímco americký autor psal vnukovi – autistovi, navíc on sám byl quadruplegik.
Šiklová ani jako babička nezapírá svou profesi osoby kované v gender studies. Co je sympatické, že její dopisy, v lecčems poučné, nejsou jen poučující, jsou především snahou sdělit zkušenost, resp. mnohokrát ověřené poznání mladému člověku. Jádro Gottliebových dopisů leží ve vztazích a velkou měrou v jeho zkušenostech vyplývajících z jeho postižení. V tom, bych řekla, se obě knihy liší – ta první je oproti té druhé více akademická, autorka se zde častěji opírá o poznatky humanitních věd, druhá sbírka dopisů ukazuje mimo jiné skrze osobní zážitky a z nich plynoucí poučení možnou cestu osobního růstu a překonávání handicapu.
A jaká je odpověď na otázku v titulu? Je to určitě dar mít tu možnost sdělovat své myšlenky a zkušenosti. Zároveň odpovědnost, neboť to, o co se snažím, je, nějakým způsobem čtenáře ovlivnit. A jak se to povede, záleží na pravdivosti sdělovaného, což je určitě výzva. Myslím, že oběma autorům se daří skrze soubory jejich dopisů vnoučatům navázat s čtenářem zasvěcený, vtipný a citlivý dialog.




 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah