Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 7   ročník 49
 
OBSAH:
Nikogda nězabuděm
I vzal si Boáz Rút...
Odpuštění
Odpuštění - a to je jako co?
VOX POPULI 07
Hříchy větší než boží slitování?
Hinduismus a násilí
Seznamujeme rodiče
...odkud přijde soudit živé i mrtvé...
Jana Šteflíčková
Nejekologičtější evangelíci
Když je míč šišatý
Morava krásná zem…
Juno
Jan Spálený a hosté…
sedmé střípky
Jak zahnat splín
Všimli jsme si 07
Poznali bolest!
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Nikogda nězabuděm
Luboš Kratochvíl
 
Máme letos v Čechách, na Moravě a ve Slezsku takový vzpomínací rok. Osudový, s prý osudovou osmičkou na konci letopočtu. Slovo osud je pro údy těla Kristova tak trochu zapovězené, ale budiž, přistupme na tuto mediálně zajímavou hru.

V hlavě mi vytanula mládežnická léta s přednáškou jednoho bratra faráře, že není hodno křesťana řídit se pravidlem "Odpustím ti, ale nezapomenu!". Tak je to správně, to jediné je dobré, rytířské a čestné, říkal jsem si v těch černobílých pubertálních časech. Je přece samozřejmost odpustit a tím pádem načnout čistý list. Vše je zapomenuto.

Neříkám, že už jsem kdovíjak zmoudřel. Skoro o nic. Ale do černobílého vidění se přece jen s každým rokem promítnou další světlé i tmavé odstíny jiných barev. Třeba tmavě hnědá, když člověk musí v práci psát o nepovoleném, ale přesto úřady a policií tolerovaném shromáždění Dělnické strany v Hradci Králové. Do této partaje pronikli extrémně pravicoví neonacisté, kteří chtějí i dva tisíce a osm let po Kristově příchodu mezi nás oslnit davy myšlenkou, že některá rasa či národ ční nad jiné. Těžko si lze představit vnitřní utrpení lidí, jenž po křesťansku chtějí odpustit nacistům, kteří je za druhé světové války připravili o jejich blízké. A lze to zapomenout?

Další "osudová osmička" měla výročí před několika dny. V roce 1968 přišla "spojenecká" vojska s ostře nabitými zbraněmi bránit československý socialismus pod taktovkou komunistické strany, jejíž tehdejší vedení si dovolilo dopřát drsné levicové ideologii "lidskou tvář". Generace mých rodičů jim jen s těžkým srdcem mohla odpustit zmařené touhy po svobodě a všech výhodách, které člověku přináší. A zapomenout? To mohou jen těžko. Už ani já, dospívající v naprosté svobodě, si nemyslím, že je to správné.

Odpusťte prosím i vy Bratrstvu jeho chyby. A nezapomeňte se z nich poučit.
 

zpět na obsah
 
Po boku Rút
I vzal si Boáz Rút...
Jaroslav F. Pechar
 
Čtení:Rt 4,1-13
Kdo má rád happy end, tak ten se dnes dočkal. Příběh ale dost jasně ukázal, že ke šťastným koncům se člověk nedostane podle hesla: Kdo si počká, ten se dočká. Přicházely obtíže a Rút je překonávala. Pravda – metodami někdy dost podivnými. Jako by v předjímce Pavlova vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Gal 5,13), tak i Rút šle až na kraj toho, co může člověk dělat, když je v nouzi. Nebylo to ale pro prosazování sebe, protože kdyby přestala hledět na svou tchýni, tak se mohla mít dobře mnohem dříve. Lidé to viděli a Bóaz to shrnul do slov: „Všechen můj lid v bráně ví, že jsi žena znamenitá!“ (3,11).
A nejen to. Není to jen milosrdenství, ale i fakt, že Rút netahá do Izraele pohanské praktiky svého rodného Moábu, ale že se řídí zákony platnými v Izraeli. Tedy obecně řečeno – Rút poslouchá izraelského Boha.
Rút pro řešení své a Noeminy existenční nouze použila řešení na první pohled až neslušné – přilehnout ke spícímu Bóazovi. Když člověk slyší, že Rút vlezla cizímu chlapovi do postele, tak se mravokárcům zježí všechny chlupy na těle. Ale není to tak jednoduché, že by nalíčená a navoněná Rút Bóaze svedla a jemu pak (jako slušnému člověku) nezbylo, než si jí vzít. Rút opravdu požádala Bóaze o sňatek, ale Bóaz měl stále šanci odmítnout a i ta její žádost nesla podstatné rysy klasického židovského zásnubního obřadu.
Protože se Rút nechal i v tak obtížné životní situaci omezit ve výběru možných řešení oněmi dvěmi pomyslnými hranicemi – tedy tím, že to nedělala jen pro své dobro a že stále kladla důraz na poslušnost Božím řádům – tak pisatel její jednání hodnotí v konečném součtu kladně. A my tato dvě její omezení, které v okamžiku, kdy platí obě zároveň, opravňují použít i takovéto řešení, známe jako „dvojpřikázání lásky“ k Bohu i k lidem. Vždyť toto „dvojpřikázání“ sám Ježíš shrnul slovy „to čiň a budeš živ.“
Takhle jedná i Bóaz – stále se snaží vyvažovat svoji touhu pomoci s Bohem stanovenými pravidly pro život. Proto ta štrapápce s bezejmenným příbuzným. Tomu ale záhy došlo, že pomáhat bližním není zas tak jednoduché – a raději z toho všeho vycouval. O pole by asi stál, ale přivést si domů další manželku, to už by byla dost silná káva. Nemusel to být lakomec. Je snadné si docela lidsky představit tu situaci, když by přišel domů a jen tak by mezi řečí manželce oznámil, že si vzal druhou manželku. I když mnohoženství nebylo v té době nic neobvyklého, asi by to klidu v domácnosti nepřidalo, protože to, že to vždycky neklapalo, víme třeba z příběhů o Jákobovi. Ne, když si to pořádně promyslel, tak vidí, že on této možnosti opravdu nevyužije.
I vzal si Bóaz Rút a stala se jeho ženou. A byla svatba, jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli a žili spolu šťastně a jestli neumřeli žijí spolu dodnes. Tak nějak se to píše v pohádkách, jako by svatbou skončily všechny starosti a začínalo období sladkého užívání si trvalých radovánek, ale nechť.
Tenhle příběh ale tady ještě nekončí. Dobré příběhy nekončí ani smrtí těch, kteří v nic hráli hlavní roli. Ale o tom příště.
 

zpět na obsah
 
Téma
Odpuštění
Pavel Jun
 
Žil jsem klidným životem spořádaného farského dítěte. (I když…) Ale to se měnívalo – o prázdninách. To jsme jezdívali k babičce na samotu do lesů, kde žili také tři bratranci. A s nimi se užilo tolik dobrodružství!
Pamatuji si, že jsme například jednou vypouštěli sousedům rybník. To se dělá snadno! Připlížíte se zezadu od lesa, vytáhnete ze stavidla jedno prkýnko, pak druhé…, voda začne odtékat, vyndáte ještě jedno prkýnko a voda už se valí.
Ale…! Voda se valí – a pak už není snadno dát ta prkýnka zpátky! Dobře si pamatuji ten pocit hrůzy – že se nám vodu nepodaří zastavit. Že všechna voda vyteče! A všechny ryby v rybníku leknou! A sousedi večer přijdou a…!

Odpuštění jako od-pouštění
Mluvíme letos o konfliktech, začali jsme už konečně mluvit o tom „co s nimi“, co se dá dělat s tím, když se hranice s druhými lidmi začnou podobat trhlinám nebo dokonce bojovým frontám. Posledně jsme mluvili o „smlouvě“.

Teď máme mluvit o odpuštění.
Vypadá to jednoduše. To je jako když vytáhnete prkýnka ze stavidla rybníka… Odpustit – to je od-pustit – to je pustit (prostě) dál, pryč. Prostě jen necháte to, co mělo v sobě velké napětí – odplavat. To musí jít samo.
Rychle se to řekne a často i udělá: tohle nemohu a nebudu snášet, tohle musí pryč, tohle musí zmizet z mého života, kvůli tomuhle vidím rudě, poutá to moje myšlenky a krade mi to čas, tak na tohle už myslet nebudu, na tohle zapomenu, tohle nechám být…
Od-pustit – to se zdá být stejně prosté jako vypustit rybník.

Od-pustit zlé, neztratit Tebe
Ale… Je v tom ale jedna naprosto zásadní potíž.
Ta potíž není v tom, že to nemusí jít snadno (prkýnka ve stavidle rybníka se někdy pod tlakem vody vzpříčí a musíte je těžko páčit). Na něco se opravdu těžko zapomíná.

Hlavní potíž je jinde: jak to udělat – abych pustil to zlé, aby zmizelo to napětí, které se nashromáždilo mezi námi, ale – aby mi to neodneslo Tebe!
Jak to udělat?! Abych při od-pouštění neztratil Tebe?

Odpuštění pouze s láskou
Jde o to, proč se od-pouštění děje a kdo při něm asistuje.
Proč my jsme vlastně tenkrát ten rybník vypouštěli…? No, tenkrát to prostě jen tak někoho napadlo. Připadlo nám to jako dobrý nápad. (Dnes vůbec nechápu proč).
To je rozhodující: proč se od-pouští a kdo přitom asistuje. Při od-pouštění nesmí asistovat hněv, uraženost, a strach z (emocionální) bolesti! „Ab-solvo te“… „propouštím tě… rozvazuji to, co tě svazovalo“, to se nesmí říci se vztekem, uražeností a strachem z bolesti. Jen pak má odpuštění svůj dobrý smysl.

A pak je potřeba něco jako „hlubinně prostorové vidění“, jak ho má Bůh. (Bůh se prý dívá srdcem a k srdci). Říká se tomu láska: ta dokáže odlišit – to, co se stalo… - a Tebe. Láska znamená, že si uchovám zásadní radost z toho, že jsi Ty, že se té radosti nechci vzdát… i když život s Tebou také někdy (hrozně) bolí a je plný napětí. Při od-pouštění musí být láska. Tohle je láska: Touha – Tebe přidržet – a zlé odpustit.

Tedy: Při odpouštění musí asistovat láska.
Tohle je láska: Touha – tebe přidržet – a zlé odpustit.
A patří k tomu ochota nést bolest. (Taky proto je dnes tolik samoty, že bolest se nenese… a s bolestí se od-plavuje i ten druhý.)
 

zpět na obsah
 
Téma
Odpuštění - a to je jako co?
Bohdan Pivoňka
 
ATaková nechápavá reakce by mohla přijít od kteréhokoliv z vězeňských klientů, protože odpuštění a vina jsou ve vězení emočně značně zatížené pojmy. Začněme vinou,
protože pouze tam, kde si je člověk vědom jejího rozměru a svíravého napětí, lze trochu zlověstné atmosféry „odpustit“, povolit zatažený ventil, umenšit přetlak; jinak není odpouštět co, chybí proto podklady i účel!

Většina vězeňské populace si svíravé napětí viny nepřipouští. Nemohu odpovědně konstatovat, zda o vině ví, či nikoliv: to bych už byl zase v pokusu srdeční introspekce, náležející přece jen Jednomu. Důvody nevnímání, prezentované ignorance, jsou lidsky pochopitelné. Ten první, nejrozšířenější, se dá vyjádřit omluvným a vyhýbavým: „já nic, já muzikant“. Vždy se dá osobní „nehoda“ na někoho či na něco svést. „Vytáh na mě kudlu, tak co jsem měl dělat?“ „Kdyby to neudělal, moh bejt naživu“. „Vlastně ani nevím, co se stalo....“ Jeden takto nevinný: „chodil jsem si k faráři pučovat, vždycky mně pomohl, nevím, co ho tentokrát popadlo, že prý mně nepučí. A najednou se všechno kolem nějak zamotalo, měl jsem tmu před očima – a on tam ležel. Nebyl mrtvej, eště žil asi 14 dní, svědčil proti mě ... já ho přece nechtěl zabít, ale on si to způsobil sám...!“
I druhý důvod zlehčení viny je logický. Víte, jak se žije s vinou? Jsme poměrně hodní, slušní – a i tak nám vzpomínky na to, co jsme zbabrali, dají dost zabrat. Aspoň mně. Teď si představte, že toho máte na svědomí víc. Svědomí, prevít, přece jen žije, i když ne naplno, potajmu a občas zákeřně „zezadu“ vyběhne... Jedinou obranou je skutek výrazně zlehčit, ne-li popřít. Podobně, jak jsem o tom mluvil před chvílí: „vlastně se tak moc nestalo. Vlastně by mě mohl poděkovat“(jiný člověk mordýř o jiném farářovi), „chtěl bejt svatej, tak sem mu k tomu pomoh...“

A teď hovořte o odpuštění, když ani vina není jasná! Že by měl on někomu odpustit? Proč? Nepotřebuje to, už si to vyřídil. Pěstmi různého kalibru – a ostatní si zajistí v base, tam vládne přísný řád druhého života (jev t.zv. prizonizace), kdo se vzepře, hned to pocítí. Že se proti někomu provinil? Kdo o tom rozhodne? Nějaký soud? A soudci, víte jací jsou: pan Krejčíř a další jsou dokladem, že věci stojí jinak. Jiná autorita? Politici? Dovolte abych se zasmál. Bůh? Kde? „A jak mě mohl nechat udělat teda to, z čeho mě viní a zač tady sedím?“ (konkrétní případ).

Že by měl odpustit někdo jemu? Kdo se o to prosí? – a následuje výčet toho, co jeho manželka/milá/družka/syn/dcera udělali proti němu, jak se na něm podepsali, jak jsou nevěrní/neteční/nevděční, když jim chtěl zajistit budoucnost. Že někoho obral o majetek? Co je to majetek? Z nedávného rozhovoru ve věznici, vypráví odsouzený, přítomný při besedě s místním kaplanem za přítomnosti hlavního kaplana: „Přijdu k vám domů a máte na stole krásný zlacený pohár; vy vidíte svůj pohár; já vidím zlatý pohár, který patří tomu, kdo ho má.“ Že někomu ublížil? A to je jako co? „Vždyť to byl lump, dřív nebo později by tak dopad stejně!“ Že někomu vzal nejen majetek, ale i blízkého člověka, lidi? Většinou mlčení, jistá zarputilost, měnící se v rozpačitost:: na to se „v akci“ nemyslí. Mysl páchajících je krátkozraká, upřená na jednu věc, na cíl, kterého je nutno dosáhnout, okolí je buď „v mlze“ (doslova podle některých trestaných), nebo jako pouze v „bočním vidění“. Že někomu vzal to, na čem život druhého spočíval, že jej zbavil štěstí, radosti, lásky – takové poznání se rodí teprve ve vztahu, když s ním někdo se zájmem hovoří, když se od něho neodtáhne, když se třeba vedle všeobecně humanistických motivů nenápadně ozve hlas víry... Ale to už bychom se dostali k teologii.

Odpuštění je tudíž v naší společnosti slovem snad nejméně frekventovaným: není na to doba, nejsou lidi. Je čas akce, útoku, agrese, ale i dynamického pohybu zpět, obrany, obhajoby, cíleného úhybu a zpětného výpadu. Je čas vrácení facky, nikoliv nastavení druhé tváře. I pro odpuštění nám chybí senzorium. Obzvlášť v našem geoprostoru. Zatímco v některých okolních - řekněme tradičně „západních“- zemích se stává základním kriteriem výkonu trestu otázka vyrovnání pachatele s poškozenými a jeho odvaha požádat je za odpuštění (pokud je ještě koho žádat, jinak i obecně zástupně jiné, třeba představitele obce či veřejnosti), je u nás tato otázka „mediace ve výkonu trestu“ popelkou. Obecným trendem je „zavřít prevíty až zčernaj“, nechat je jejich osudu a maximálně zajistit, aby svůj skutek dostatečně „vyplatili“ odškodným ve prospěch postižených. Z hlediska vězeňského kaplana je to zoufale málo....

Takže: vězení samo o sobě nikoho nenapraví. Obrat může následovat, když dotyčný má důvod chtít něco změnit. Aby změnit něco chtěl, potřebuje zjistit, že něco základního není v pořádku. Že není s člověkem něco v pořádku, k tomu vede víra, zároveň ovšem s ujištěním, že existuje cesta ven z pokaženého života. Tohle ujištění může člověk přijmout, když ho má někdo rád, tj. když mu někdo naznačí, že jej to neotravuje s ním hovořit, že to třeba za to stojí, že to i pro něj něco znamená. Přes tenhle lidský zájem, běžně ve vězeňských podmínkách nemyslitelný, lze naznačit, kde je jeho původ. Tak se pomalu i lidé v kriminále dostávají ke skutečnosti odpuštění. Že je potřeba s ním počítat. Že je potřeba odpuštění znovu zavést do mysli a do srdce. Když se pak jako protržená hráz provalí všechno to zapírané, nevnímané, zakrývané, tušené, najednou je toho tolik, že jsou z toho i zkušení pastoři naměkko. A ti do té doby bohorovní zjišťují, že je jim tolik co odpouštět, a najednou je jasno, netřeba vysvětlovat, snad jen modlit se a děkovat.
 

zpět na obsah
 
Vox populi
VOX POPULI 07
 
1. Nedokážu (nebo je hodně těžké) odpustit člověku, který ubližuje s úmyslem ublížit a o mé odpuštění se neprosí
2. Zatím se mi nestalo, že bych nedokázala něco odpustit. Znám ale jednoho kluka, kterému jednou řekl jeho taťka něco dost hnusného a on mu to nikdy neodpustí. Prostě mu to nedokáže odpustit.
3. Nedokázala bych odpustit, kdybych se někomu s něčím svěřila pod záminkou totální mlčenlivosti a ta dotyčná osoba by to někomu řekla. Nebo bych neodpustila někomu, kdo by ublížil mé rodině, mým přátelům a nebo mně.
4. Nedávno se mi stalo, že moje nejlepší přítelkyně mně a mým kamarádkám lhala, že byla nemocná, ale přitom chodila za školu. A když se konečně odhodlala přijít do školy, dívaly jsme se na ni skrz prsty. Dokonce kvůli mně přešla i na jinou školu. Jinak bych nedokázala odpustit ani kdyby mě někdo podvedl nebo ošklivě pomlouval.
5. Nedokázal bych si odpustit to, kdybych něco ukradl, někoho zabil nebo bral drogy.
6. Asi bych nedokázala odpustit někomu, kdo by udělal něco strašného a vůbec by toho nelitoval. Naopak by se tím vychloubal.
7. Sobě bych nedokázala odpustit, kdybych věděla, že mi nebylo odpuštěno (pokud jsem byla vinna). Ostatním odpouštím – snad to pak budou mít jednodušší s odpouštěním sobě samým.
8. Těžko říct. Modlíme se „odpusť nám…jako i my odpouštíme“ takže bychom asi měli dokázat odpustit všechno ( i když třeba ne hned).
9. Nedokážu odpustit člověku, který o mé odpuštění nestojí, který mi raději bude ubližovat, než aby nabízené odpuštění přijal. (nebo odpuštění přijme, aby se o pár dní později vše vrátilo do starých kolejí).
10. Já bych si nedokázal odpustit, kdybych se nedostal na gymnázium Ludvíka Daňka.
11. Kdyby šlo o zradu někoho blízkého. O zradu zákeřnou, promyšlenou, která hodně ublížila.
12. Nejspíš když silnější člověk ubližuje někomu slabšímu a ještě se u toho usmívá.. zní to jako obrovské klišé, ale tady mi to odpouštění vážně nějak nejde.
13. Pokud bych porušil porušil všechny křesťanské morální zásady a vážně ublížil bližnímu jednáním, které by sobecky sledovalo pouze pro můj prospěch.
14. Těžko říct. Ještě se ke mně nikdo tak abych neodpustil nezachoval. A neodpustit sobě? Asi bych si hodně vyčítal kdybych věděl, že sem něco vědomě neudělal tak jak jsem měl a někdo jiný by tím utrpěl.
15. Nedokážu si odpustit, když smutně koukám, jak dělám chybu, které budu vzápětí litovat. Chybu, kterou jsem udělal již stokrát.
16. Nedokazal bych si odpustit,kdybych vedome udelal neco spatneho (treba vrazda) a vedel bych, ze je to spatne.

Pozn. Ptali jsme se v Brněnském seniorátu.
 

zpět na obsah
 
Literární citace
Hříchy větší než boží slitování?
 
Sestro moje,“ řekl kněz tiše… /…/ „Tak hříšná nejsi, dítě, abys zapomínala, že stejně, jako dovede Bůh zbavit lidské tělo malomocenství, může očistit tvou duši od hříchu - “
„Ach, já nevím,“ vzlykala Kristina… /…/ Bála jsem se, když jsem stála s Erlendem před dveřmi kostela a kněz nás oddával – bála jsem se, když jsem s ním šla dovnitř na svatební mši – se zlatou korunou na rozpuštěných vlasech, protože jsem se neodvažovala přiznat svou hanbu otci, se všemi svými hříchy neodpuštěnými – já, já jsem se ani neodvažovala pravdivě se vyzpovídat svému faráři. Ale když jsem tu chodila v zimě a byla jsem den za dnem ošklivější, protože Erlend se vůči mně nechoval tak jako dřív – vzpomínala jsem na dobu, kdy ke mně chodil večer do komůrky na Skogu - “
„Kristino - “ kněz se pokoušel zvednout jí obličej – „na to teď nesmíš myslit - ! Uvědom si, že Bůh tě vidí ve tvém žalu a v tvé lítosti. Obrať se k milostivé Panně Marii, která se slituje nad každým zarmouceným - “
„Cožpak nechápeš – vždyť jsem dohnala člověka, aby si vzal život - “
„Kristino,“ napomenul ji kněz přísně, „odvažuješ se být tak pyšná a myslit si, že tvé hříchy jsou větší než boží slitování? /…/ Také tobě si troufám slíbit boží odpuštění v té chvíli, kdy o ně poprosíš – jen když se vzdáš své pýchy a uvěříš, že jeho láska je větší než tvoje nenávist - “

UNDSETOVÁ, Sigrid. Kristina Vavřincova. Praha : Lidová demokracie, 1963. Vydání čtvrté. 366 s. ISBN 33-153-63

 

zpět na obsah
 
Náboženství a násilí
Hinduismus a násilí
Pavel Hošek
 
Indie je zemí paradoxů. Platí to i ve vztahu k násilí. Původní obyvatelé Indie byli zřejmě velmi mírumilovní, v jejich městech se nenašly téměř žádné zbraně. Tito starousedlíci byli ovšem poraženi a podmaněni indoevropskými dobyvateli. Loupeživí Indoevropané ale velmi brzy „zkrotli“, usadili se a smísili s původním obyvatelstvem. Jakoby je „veliká matka Indie“ ve své náruči proměnila. Jejich náboženství se stalo známé svou mírumilovností, tolerancí a pozoruhodnou velkorysostí vůči názorovým rozdílům.
Paradoxní vztah k násilí, typický pro duchovní tradici Indie, se projevuje i ve zvláštní povaze indických bohů. Laskavé mateřské bohyně mívají svou odvrácenou tvář: slitovná matka Durgá je zároveň divokou bohyní války, mávající strašnými zbraněmi, bohyně Kálí je černou děsivou postavou, ověnčenou lebkami, zbrocenou krví. Laskavý patron jóginů Šiva je zároveň divoký a nezkrotný ničitel. Svět, jak jej známe, se podle védských spisů rodí z boje a krveprolití: válečný bůh Indra jej tvoří tím, že zabíjí obludného Draka, představujícího mocnosti chaosu. V jiné verzi je vesmír stvořen obětním rozporcováním kosmického Obra. Tento stvořitelský akt byl periodicky obnovován v krvavých obětních rituálech brahmánů.
Je opravdu zvláštní, že ačkoli v posvátných tradicích Indie není o násilí nouze, stali se Indové v dějinách známí jako stoupenci nenásilí a smířlivosti vůči všem kulturním, náboženským a etnickým odlišnostem. Na rozdíl od monoteistických náboženství nikdy nepovažovali věroučné rozdíly za dostatečný důvod k válkám, nikdy se také nepokoušeli svoji pravdu vnucovat okolním národům. Hinduismus je národním náboženstvím bez misijních aspirací. Indové nepotřebují ke štěstí, aby jejich názory přijal celý svět. Není ostatně důvod nikoho přesvědčovat, k hinduismu nelze konvertovat. Má-li se někdo stát hinduistou, stane se jím v příštím životě.
Vzhledem k těmto postojům byli Indové v dějinách opakovaně obětí agresivních nájezdů odjinud. Indii dobývali muslimští Arabové, Turci, Peršané, Mongolové, a posléze křesťanští Britové. A znovu vykonala veliká matka Indie kouzelné dílo proměny na svých dobyvatelích. Muslimové v Indii opustili své militantní ambice, prohloubili svou zbožnost, rozvinuli mírumilovnou spiritualitu islámské mystiky: súfismu. Také Britové byli nakonec morálně přemoženi laskavými protesty a hnutím nenásilného odporu pod vedením Mahátmá Gándhího. Tento novodobý světec postavil svůj politický program na staroindickém duchovním ideálu ahinsá, tedy nenásilí a bezpodmínečné úcty ke všemu živému. A jsme u dalšího paradoxu: svou duchovní inspiraci k politice nenásilí Gándhí čerpal z Bhagavadgíty (často nazývané „biblí hinduismu“), jejímž dějovým rámcem je nesmiřitelná bitva Kuruovců a Pánduovců. I tragický konec Gándhího života je paradoxní: zavraždil ho brahmán, fanatický hinduista.
Gándhího vrah byl ovšem jedním z mnoha tisíců indických vlastenců-teroristů, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Indičtí partyzáni-teroristé na sebe upoutali pozornost výbuchy a atentáty už v době britské koloniální nadvlády. Po jejím zániku a po rozpadu Indie na muslimskou a hinduistickou část se hinduistický nacionalismus projevuje agresivitou vůči v Indii dosud žijícím muslimům a jejich mešitám, ale také ve snaze obnovit některé staré tradice Indie, které zakázali britští kolonizátoři, jako je praxe satí, tedy upalování vdov spolu se zesnulým manželem. Ano, Indie je i dnes zemí paradoxů...
 

zpět na obsah
 
Šachový kůň radí
Seznamujeme rodiče
Miki Erdinger
 
Pokud náš vztah již nějaký čas trvá, a máme pocit, že míří k rozhodnutí učinit z něj svazek oficiální, nevyhneme se momentu, kdy chceme seznámit naše rodiče. Ne každý je totiž z evangelických klanů, kdy se rodiče znají ještě dříve, než jejich ratolesti o sebe projeví zájem. A ne každý má rodiče natolik „v pohodě“, že může očekávat bezproblémové přátelské odpoledne, které zorganizují sami rodiče, po té co na sebe kontakt najdou v telefonním seznamu.
Tuhle se jednou rozhodli mladí uspořádat výlet pro své rodiče. Domluva byla sraz na zastávce bus a pojede se o kus dále, kde se projdou hezkým údolím řeky. Sraz proběhl bez problémů. Autobus ovšem nejel. Tedy padl nápad, pojďme pěšky na další zastávku, a pojedeme následujícím spojem. Druhá rodina nápad neopětovala, a tedy došlo k rozdělení. Jedna část vyčká, a druhá do autobusu nastoupí v další zastávce. Autobus jel ovšem v „mezidobí“, a tak jedna rodina mávajíce z busu předjela druhou. Nevadí, sejdeme se přece v údolí řeky. Ale jaké bylo překvapení, že na konečné zastávce nikdo nečekal, ani v údolí řeky nebylo po druhé rodině ani vidu a tak společný výlet proběhl hezky, ovšem pro každou rodinu zvlášť. Až druhý den se zjistilo, že se druhé rodině čekat nechtělo a že nevěděli, zda druhá dorazí, když autobus nestihli….
A tak plánujte seznamování na základě znalosti svých rodičů, na neutrálních, pokud možno statických místech, a mějte v záloze něco, čím zaprovizujete v případě nezdaru prvotního plánu. A v případě, že si rodiče nesednou, či jejich společné chvíle jsou nemožné, pak už zbývá snad jen doufat, že svatební veselice proběhne bez komplikací. Jde přeci především o váš společný život, ne o společný život rodičů obou stran.

 

zpět na obsah
 
Cože, Bože?
...odkud přijde soudit živé i mrtvé...
Petr Gallus
 
„Bylo to celý nějaký divný“, kroutil hlavou Jirka, který psává reportáže ze soudních síní, a objednal si pivo. „Ten proces byl snad zmanipulovanej nebo co. Člověku z toho zůstává rozum stát...“
„Aspoň budeš mít dobrej článek, ne?“, povídám.
„Člověče já nevím“, namítl Jirka, „ještě teď mě z toho celkem mrazí.“
„Takže další skandální zpráva o stavu naší justice?“
„To právě ne“, řekl Jirka. „Bylo to celý úplně jiný... Bylo tam úplně narváno, ale vládl tam kupodivu dost pořádek. Nejdřív jsem si myslel, že se všichni přišli podívat, tak jsem začal zjišťovat, kdo je vlastně obžalovaný. – Chlapče, takovej monstrproces svět ještě nezažil...“ Servírka přinesla pivo a Jirka se nepřítomně zahleděl do padající pěny.
„Takže zase nějakej gang?“, snažil jsem se rozproudit hovor.
„Žádnej gang. Zjistil jsem, že všichni ti lidi, co tam byli, jsou obžalovaní. Nikdo z těch, kdo tam byli, se nepřišel jenom koukat. Nikdo! Chápeš? Přijdeš tam jako reportér a najednou zjišťuješ, že v tom jedeš taky.“
„Cože, tys byl taky mezi obžalovanýma?“, vykulil jsem oči. „Cos proved?“
„Hm, nic zvláštního, jako většina tam. Ale oni se postupně všichni začali přiznávat ke všemu, co kdy provedli. A to se ti pak taky lecos vybaví. A je ti trapně...“
„Hele, to už začíná být dost absurdní divadlo.“
„No, a to ještě není všechno. Víš, co byla největší pecka? Že soudce byl zároveň obhájce.“ Jirka pobaveně sledoval můj zcela nechápavý obličej.
„A jak to dopadlo?“, vypravil jsem ze sebe.
„To nevím, odešel jsem ještě před koncem a spěchal sem“, řekl Jirka. „Jak by to ale mohlo dopadnout, když je soudce tak zaujatej...“
Chvíli jsme oba koukali do poloprázdných sklenic. „To je dobře, žes přišel dřív. Výčepní říkal, že právě začal roztáčet poslední soudek...“
 

zpět na obsah
 
Uchu pro potěchu
Jana Šteflíčková
Benjamín Skála
 
Téměř třicetiletá písničkářka Jana Šteflíčková z Prahy je první, o které tu píšu, aniž bych ji viděl na živo na koncertě. Ještě nedávno byla totiž známá pouze jako herečka Ypsilonky a její písničkářká „kariéra“ je dílem posledních dvou tří let. Vystudovala DAMU a krátce působila také v Západočeském divadle v Chebu. Vedle hraní v divadle a studií zpívala s různými uskupeními, vlastní písničky si ale začala psát až později. Dnes vystupuje buď sama nebo s doprovodnou kapelou originálně nazvanou Kůň, která vznikla v roce 2005 a hned spolu natočili demo. O rok později Jana Šteflíčková vyhrála diváckou cenu Krteček na největším českém folkovém festivalu Zahrada a loni již jí vyšlo CD Jablečno u Indies MG Records, na které nahrála spolu se skupinou Kůň 15 autorských písniček.
Kapela Kůň je trio, které tvoří kytarista Vojtěch Želinský, bubeník Robert Švehla a známý jablkoňský „hráč na větev“ (tj. fagot) a baskytarista Johnny Jůdl, který letos nahradil kontrabasistu Petra Tichého. Ten je ještě slyšet na cédéčku a občas ve skupině alternuje. Sopránsaxofon či trumpeta z desky zní díky hostujícímu Bharatovi Rajnoškovi.
Jana Šteflíčková koncertuje zhruba čtyřikrát až pětkrát do měsíce, poslední dobrou odehraje s kapelou asi třetinu koncertů, navrací se tak více k písničkářským koncertům, od kterých v loňském roce spíše upouštěla. Repertoár koncertů s Koněm se mírně liší od sólových recitálů, zatímco v prvním případě dostanou prostor spíše vtipnější a „nakoplejší“ (jak říká Jana) písničky, sólový program je komornější, vážnější. Nicméně se to samozřejmě prolíná. Jedna z vtipnějších písniček, záměrně mírně infantilní Výlet, slouží jako otvírák alba Jablečno. Její melodie cituje znělku seriálu Jen počkej zajíci, v jiné písničce (která ale na albu nevyšla) zase zní motiv z Vinnetoua. V podobné písničce Dopravní hřiště hostuje s recitativem v roli učitelky-družinářky Ester Kočičková. Zásadnější jsou ale jiné polohy zpěvu Jany Šteflíčkové: dobou první republiky dýchne Femme fatale a Bréca (zpověď staré herečky), první Janin hit, se kterým např. vystupovala i v soutěži Česko hledá písničku, od kterého však už má dnes patrně mírný odstup a tak je na albu uveden jako „píseň navíc“. Já osobně pak nejraději poslouchám skladby blízké jazzu (Kdyby měsíc opaloval černochy do běla, Kobyla či Šerosvit) či titulní šanson Jablečno.
Janiny texty jsou velmi zajímavé a obsahují spoustu zábavných slovních hříček („cyklista se smál na celé kolo“ – Moucha a cyklista), nejbohatší na ně je již zmíněná Kdyby měsíc opaloval černochy do běla („na prázdniny jezdili by daleko na sever / za polární nocí, na nose brejle měsíční“ či „běžte pod měsíčník a namažte se krémem“). Působivou atmosféru Šerosvitu dokresluje hraní si se slůvky („je podvečer a padlo šero / do mojí sklínky se šery“ ... „stíny tu chodí šerosvitem / a na tapetách příšery / v příšeří chodívají bytem...“), někdy i poněkud drsné („v houpacím křesle elektrickým / na klíně líně kočka přede“). Album uzavírá silná píseň Kolesa o vyhnání z ráje („tak už je to tady Adame / z týhle zahrady padáme“ ... „budem jíst už jenom kyselý plánčata / dneska nejsem nahá / už jsem nahatá“ ... „málo je nám platná postel s nebesy / jsi špatnej já jsem špatná / oporou buďme si“).
Některé písničkářky můžeme sledovat téměř od dětských či raných let, občas se ale objeví vyzrálá osobnost z čista jasna – Jana Vébrová, o které jsem psal minule, či Jana Šteflíčková jsou toho dokladem.
 

zpět na obsah
 
EkOko
Nejekologičtější evangelíci
Magdalena Férová
 
Možná někdo z vás četl článek v Českém bratru v čísle 4, který představoval výsledky průzkumu ekologického chování vzhledem k náboženskému vyznání. Křesťané jsou na tom prý lépe než zbytek obyvatel ČR a evangelíci nejlépe – každá fara má pro členy sboru nádoby na tříděný odpad, sborový dopis se tiskne jedině na recyklovaný papír a členové církve se chovají ekologicky šetrně. Je to také případ vašeho sboru?
Křesťanství se někdy vyčítá, že považuje člověka nadřazeného přírodě, z čehož v minulých stoletích prý vyplývalo bezohledné využívání přírody. Křesťanství ale se svým důrazem na jiné hodnoty než je bohatství, moc a konzum a s vědomím odpovědnosti za vlastní jednání má předpoklad být „ekologicky šetrné“. Však se to také projevuje. Nejen jednotlivci, kterých je z řad církví mnoho, ale i různá sdružení, organizace a odbory se věnují péči o stvoření.
Česká křesťanská akademie má ekologickou sekci , která mimo jiné podporuje konání Dnů vděčnosti za stvoření ve sborech. Pravoslavná akademie má Centrum pro aplikaci obnovitelných zdrojů energie, které má svojí větrnou elektrárnu, solární zdroje i kotel na biomasu (www.orthodoxa.cz). I ČCE nezůstává pozadu. Máme svoji komisi pro životní prostředí (http://kzp.evangnet.cz/), Bratrstvo i Český Bratr mají svoje „eko“ rubriky. Témata, která se více či méně zabývají ŽP se objevují i na setkáních mládeže. Nově se na scéně objevila Slunečnice, což je jednotka SEMu (sdružení evang. mládeže), která se zaměřuje na ekologii a život na venkově a chce také sdružovat věřící ekology a ekopedagogy. Toto sdružení vzniklo při sboru v Horní Krupé. Info u faráře: david.sorm@semcr.cz. Na stránkách www.dokostelanakole.cz se můžete dozvědět o ekumenické akci na podporu cyklistiky, která se chystá na 21. září, ale i mnoho o křesťanském pohledu na ochranu ŽP, o pravidlech jízdy na kole i najít tipy pro ekologicky šetrné chování.
Sbor a fara samozřejmě nemá být reklamou na ekologii, ale může nám samotným i příchozím připomínat, že i my máme zodpovědnost. Po společné kávě asi nezbude mnoho odpadu, ale pro obal od sušenek a PET láhev, případně pro poštu ze Synodní rady (po přečtení) je dobré mít nachystaný správné nádoby na tříděný odpad. Ale abychom nezůstali u tak omílaného třídění odpadů. Pokud už mám ekologicky šetrné úklidové prostředky doma, tak proč by na faře měly být „ty co byly zrovna ve slevě“? Může si náš sbor dovolit tisknout na recyklovaný papír, i kdyby byl o něco dražší a nebyl skvostně bílý? Zateplování fary, výměna oken či pořízení šetrnějšího vytápění je věc, která nyní trápí mnoho sborů, neboť je na ně možné získat část peněz z grantů, které ovšem není lehké získat. Ojojoj, tolik úsilí a peněz, a kdo ví zda to má vůbec cenu ... Finanční návratnost si dokážeme alespoň přibližně vypočítat, ale jestli naše snaha pomůže něco změnit ve světě, to nevíme. No, i tomu se říká víra. Spousta úsilí a nejistý výsledek. Naštěstí nevěříme v ekologii, ale v Hospodina, který nám zemi svěřuje a my se máme snažit to tu spravovat co nejlépe dovedeme.
A co (z)může mládež? Udělat program pro děti s tématem ochrany přírody, uspořádat vycházku do přírody, jezdit do kostela na kole nebo zařídit ve sboru ty odpadkové koše a starat se o ně, případně k nim vyrobit vysvětlující cedulky, atd. No prostě chovat se vzorově :-)
Proč se zlobit, že statistické průzkumy nejsou přesné, vezměme je raději jako výzvu:-)
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Když je míč šišatý
Marie Medková
 
Ne každý student informatiky je sportovní antitalent. Například Tomáš Plch dělá wide receivera (WR) v pardubickém týmu Stallions. Americkému fotbalu se věnuje tři roky.

Nenaštvi se, ale...jaký je rozdíl mezi americkým fotbalem a rugby?
Cha, tuhle otázku slýchám opravdu často. Rozdílů je hodně, ten nejnápadnější je výstroj – my máme na sobě chrániče, které nám dovolují takové srážky, jaké by hráče rugby stálo pořádné zranění. Vědci dokázali, že v americkém fotbalu se dávají rány 4x větší než v rugby. Ne nadarmo je americký fotbal uznáván jako nejtvrdší kolektivní sport na světě. Fotbal je taky daleko víc svázán pravidly. Další velký rozdíl je taktika, fotbal je jedna velká taktická bitva. Každý hráč má přesně daný úkol, bez kterého by celá akce vyšla vniveč. Samozřejmě pravidla jsou hodně odlišná.
Co mají společného?
Asi jenom tvar branky... Míč je sice taky šišatý, ale konstrukce a tvar je jiný.
A co je starší?
Rugby. Hrálo se v Anglii a Evropě. Fotbal vznikl v Severní Americe na konci 19.století. Sice převzal některé prvky z rugby, ale je to úplně jiný sport;)
U nás se začal hrát až v roce 1994, první zmínky o fotbalu jsou už od roce 1990. Když nepočítám zápas amerických vojáků v Plzni po druhé světové válce;)
V kterých městech se hraje americký fotbal? Kolik je u nás týmů?
Americký fotbal se hraje v Brně, Havířově, Liberci, Pardubicích, Plzni, Praze a Příbrami. Nový tým vzniká v Českých Budějovicích.
Česká liga má 2 divize, v každé divizi jsou 4 týmy. Divize jsou rozděleny výkonostně.
Kolikrát týdně máš trénink? Jak trénujete?
Tréninky máme dvakrát týdně plus posilovna. Tréninky jsou rozděleny do dvou fází, jedna je zaměřena na rozvoj fyzické zdatnosti hráčů, druhá část je pak o nacvičování herních situací a drilly. Trénujeme rychlost, postřeh, mrštnost, tvrdost...
Jak dlouho trvá zápas?
Hrajeme 4x12 minut čistého času. Po každé čtvrtině si týmy mění strany, mezi 2. a 3. čtvrtinou je poločas.
Kolik lidí je na hřišti? Kolik má být na střídačce?
Soupeří spolu vždy dva týmy z nichž každý má na hřišti 11 hráčů. Tým, který má míč, útočí (offense), druhá jedenáctka hráčů brání (defense). Každý tým musí mít útočnou i obrannou jedenáctku plus náhradníky, dohromady je to 30 - 50 hráčů.
Co je pro hráče důležitější - váha, síla nebo rychlost?
Ve fotbale se uplatní téměř každý, samozřejmě je ideální, aby hráč byl velký, silný a rychlý. Ve fotbale je hodně pozic, takže každá vlastnost se dá využít v jiné pozici. Já, jako wide receiver, potřebuju rychlost a spolehlivě chytat balón. Oproti tomu třeba lineman musí být velký, robustní a silný.
Jsi wide receiver, co je tvým úkolem?
Mým hlavním úkolem je běhat pro passy a doběhnout pak s balónem do endzóny a dát touchdown. Když se hraje runová akce tak běhám na bloky, aby mohl running back za mnou běžet s balónem.
Co je cílem zápasu?
Vyhrát!!
Jakým způsobem se to provede?
Tým musí skórovat, k získání bodů vede víc cest. Nejvíc bodů tým získá, když dá touchdown, ten je za 6 bodů. To je tehdy, když se s balónem doběhne do endzone nebo tam balón chytí.
Po touchdownu následuje conversion, neboli potvrzení touchdownu, to je za 1bod v případě kopu – za 2 body v případě normální akce(pass – run). Existuje ještě tzv. fieldgoal, to je kop ze hry za 3 body, kdy útočící tým je blízko k endzóně, ale už nemá možnost se tam dostat normální hrou.
Uff, tolik cizích slov. Nejde to říct česky?
Česky by to říct šlo. Ale nedávalo by to smysl. Třeba já jsem wide receiver, takže česky "široký přijímač". V hokeji máš taky termín "gól" nebo "krosček". V češtině pro to prostě nemáme vlastní výstižné výrazy.
Kolik chráničů na sobě při zápase máš?
Co nejvíc to jde Ne, teď vážně. Povinná výstroj hráče obsahuje: helma s facemaskou, chránič zubů, největší chránič je na ramena, další chrániče jsou součástí kalhot – chránič na kostrč, boky, stehna a kolena. Ruce si navíc hráči ochraňují neoprenovými nebo textilními chrániči(např.: paží, loktů, předloktí). Rukavice jsou individuální výbavou, pro každou pozici jsou rukavice jiné – já jako WR potřebuju rukavice, ve kterých se bude dobře balón chytat a držet, ale linemani mají rukavice vyztužené hlavně k hřbetu ruky a zápěstí. Samozřejmou součástí jsou kopačky, bez nich to prostě nejde ideální kopačky jsou přímo na americký fotbal, oproti kopačkám na kopanou mají jinak rozmístěný kolíky.

Kolik zranění máš za sezónu?
Záleží na vážnosti zranění. Jasně, že si z každého zápasu odnesu nějaký to drobnější zranění. Samozřejmě během zápasu jsou i vážnější zranění. Třeba minulou sezónu jsem musel úplně vynechat kvůli poraněným vazům v kotníku. Nejběžnější zranění pro mě jsou naraženiny, odřeniny a občas otřes mozku – srážky hlavou jsou častý, někdy se tomu nevyhnu. Ale tuhle sezónu jsem měl štěstí a nic vážnýho se mi nestalo. Na ty modřiny a otoky jsem si už zvykl.
A co když se někdo zraní?
Na hřišti musí být přítomná sanitka. U vážnějších úrazů se přeruší zápas, protože sanitka musí odjet. U lehčích, jako je zlomená ruka nebo noha, většinou přijede druhá sanitka nebo se počká, co vydrží pacient.
A máte taky žluté a červené karty?
Ne. Na hřišti je 5-7 rozhodčích a hlídají fauly. Při faulu hodí na hřiště žlutý "kapesník" a tým dostane trestné yardy. Když se to stane útoku, musí pak překonat delší vzdálenost. Když obraně, je to výhoda pro útok. Faul je třeba nesportovní chování, hrubost, stahování za helmu a tak. Taky existuje osobní trest. To když tě rozhodčí vyhodí z pole. Taky to znám;)
Ještě mi pověz, co tě na tomhle sportu baví?
Na fotbalu se mi líbí hodně věcí, týmová hra, tvrdá hra, adrenalin a fanynky. Mám rád kontaktní sporty a tady je kontaktu a kolizí opravdu hodně. Určitě se mi na fotbale líbí to, že je to o taktice – musíme přemýšlet, nejen tupě lítat po hřišti.. Taky je to u nás tak trošku stále exotický sport.
Co tě štve?
Myslíš ve fotbale? Asi budu spokojenější až bude o fotbale víc slyšet a lidi začnou chodit na zápasy..
Díky za rozhovor!
Více o americkém fotbalu na www.caaf.cz a www.stallions.cz.
 

zpět na obsah
 
Víkend za humny
Morava krásná zem…
Eva Zhánělová
 
Východomoravský seniorát, Hostýnské vrchy – Zaostříme-li náš dnešní pohled na oblast mezi Zlínem, Vsetínem, ValMezem a Bystřicí pod Hostýnem, najdeme rozlehlé území přírodního parku Hostýnské vrchy. Na spojnici těchto měst leží lyžařské „středisko“ a výchozí bod turistických cest – Tesák. Autobusové linky se k němu sbíhají ze všech čtyř světových stran.
Vydáme-li se z tohoto vrcholu po zelené turistické značce směrem na JZ, můžeme se klidným tempem projít krásnými lesy Hostýnských vrchů, sbírat hříbky, maliny, ostružiny… Zanedlouho jsme U tří kamenů a když vyjdeme z lesa na rozlehlou mýtinu, je tu rozcestí Klapinov. Místo s posezením, kde můžeme načerpat nové síly a udělat malou (asi 1km) odbočku na zříceninu hradu Obřany. Z Klapinova nás zelená odvede dále ke skalnímu útvaru s přiléhavým názvem – Skalný. Tady můžeme vyzkoušet své amatérské horolezecké umění.
Ale to nás už modrá vede dál – směr Bukovina, Pod Valy a k Vodní kapli. Pramenící průzračná voda je v parném létě výborným osvěžením. To už jsme se dostali pod úpatí poutního místa Hostýna. Stačí jen vystoupat po starodávném kamenném schodišti a objeví se před námi hora, jejíž silueta je viditelná již zdaleka. K Hostýnu se váže jedna z pověstí, podle níž zbylo poslední útočiště před nájezdem tureckých hord (r. 1241) právě zde. Když byly vyslyšeny modlitby zbožných obyvatel, zasvětili místní barokní chrám panně Marii Svatohostýnské, která je na průčelí vyobrazena s blesky v ruce a zdevastovaným tureckým ležením u nohou.
Kromě nádherného kostela jsou na Hostýně k vidění i další zajímavé věci. Jsou zde dvě křížové cesty, z nichž jednu vytvořil Dušan Jurkovič (známý stavbami v Luhačovicích a na Radhošti). Hostýn byl v minulosti tak významný, že odtud pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla. Kousek dál od církevních staveb se tyčí k nebi krásná kamenná rozhledna a o něco méně krásná větrná elektrárna.
Budeme-li už unaveni turistikou, nabízí se nám na Hostýně nocleh v jednom z poutních domů. V opačném případě se vydejme dál: poté, co si na památku koupíme perníkové srdce, sejdeme schody a budeme pokračovat směrem do Bystřice pod Hostýnem. Byla by škoda minout církevní středisko Sola Gratia, kde vás určitě přijmou s otevřenou náručí (www.sola.cz). Nocleh tam sežene jak náročný (v hlavní budově) tak i nenáročný turista (v „kuželně“). Nocleh je se snídaní a v neděli ráno se konají bohoslužby buď v kapli střediska nebo v kapli sv. Vavřince v Bystřici pod Hostýnem, vzdálené asi půl hodinky pěšky.
Z Bystřice pak stačí nasednout na vlak a hurá směr Holešov – Hulín – Kroměříž… Ale to by se nám ten výlet poněkud protáhl. Všude je co obdivovat! Morava je přece krásná zem!
 

zpět na obsah
 
Recenze
Juno
Olcha Richterová
 
Co to znamená být „sexuálně aktivní“? Nesnáším, když to dospělí říkají. Skvělá Ellen Page alias Juno si asi dost užívala roli šestnáctileté trochurebelky z americky úpravného předměstí, která musí řešit následky své „aktivity“ (Oscarová nominace na hlavní roli). Rozhodně ale neroní sebelítostivé slzy, spíš chytře komentuje dění spjaté se svým rostoucím břichem a asi ani sama neví, jak rychle dospívá. Čtyři roční období, v nichž se film odehrává, jsou toho ostatně dost jasnou metaforou.
Velikou proměnu hlavní hrdinky sledujeme hned na začátku, když uteče z potratové kliniky a rozhodne se své dítě darovat bezdětnému páru. Třeba mě pak svatořečí za totální nesobeckost, dělá si legraci sama ze sebe. Důležité je, že Juno v žádném případě není oběť. Také ji nikdo nijak výrazně nesoudí – ano, štve ji, že jí spolužáci koukají na břicho a občas musí zkousnout nějakou poznámku, ale třeba její rodina se se situací snaží vyrovnat co nejlépe a místo vyčítavé scény jí radši koupí vitamíny a objednají ji na patřičná vyšetření.
Z toho filmu (i přes podivný vztah budoucích adoptivních rodičů) dýchá víra v dobro v lidech, ať to zní jak chce pateticky. Juno je praštěná a nezodpovědná, ale nakonec její dítě opravdu změní život ženě, která ho sama mít nemůže. I to, že otec Juno sice je jednou rozvedený, ale zato se mu vydařilo druhé manželství, jen připomíná americký životní optimismus. A potěšené dojetí, se kterým člověk sleduje závěr (neprozradím!), zase připomíná, že takovýhle riskující, trochu naivní ale celkem zodpovědný životní postoj snad i nese ovoce. Jen kdyby z nějaké scény bylo patrné, že těhotenství není zas taková sranda – místy to celé vypadalo až příliš snadně.

Hrají:Ellen Page, Michael Cera, Jennifer Garner, Jason Bateman, J.K.Simons
Režie:Jason Reitman
Oscar za scénář(2007), 3 další nominace

 

zpět na obsah
 
Recenze
Jan Spálený a hosté…
František Zbořil
 
Každý den se v Balbínově poetické hospůdce, kterou najdete v Balbínově ulici na Vinohradech v Praze, konají živé koncerty různých žánrů. Za přijatelné vstupné kolem 150 korun a mírné ceny občerstvení se vám dostane nejen přívětivého zacházení, ale též obohatíte svou duši o muzikantský zážitek.
Tak tomu bylo i při mé únorové návštěvě. Večer s koncertem Jana Spáleného a jeho hosty se vydařil. V sále se sešla ideální konstelace. Posluchači, kteří rozumí svým hudebníkům a oni zase jim. ASPM JANA SPÁLENÉHO… od chvíle, kdy jsem je slyšel poprvé, patří k mým favoritům. . Tohle seskupení je v první řadě potřeba slyšet. Hudbu nabitou nápaditými českými texty, s nenapodobitelnou poetikou, barvou zvuků, s osobitým stylem… Ale taky vidět. Pohled na rozjeté jazzující pány je nepřekonatelný a při jednotlivých sólech fascinující. Bylo vidět, jak všem na pódiu dělá muzicírování radost.
Jan Spálený více než dvacet let vystupuje a nahrává s ASPM, což je zkratka pro Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, které v roce 1984 založil společně s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem. Dnes z té původní sestavy zůstal sám a do skupiny postupně přišli trumpetista Michal Gera, vibrafonista Radek Krampl, Janův syn Filip, který hraje na baskytary a tuby, a bubeník Filip Janíček.
Jan Spálený, obklopený skvělými instrumentalisty, se prezentoval svou učesanou verzí blues, do kterého míchal jazzové postupy a aranže. Po zádech běhal mráz, když zněl jeho znepokojivý, z velké hloubky znějící a jakoby stále selhávající zpěv. Doporučuji každému, kdo má rád živou muziku, do Balbínky zajít a to nejen na Jana Spáleného.
 

zpět na obsah
 
Střípky z kultury
sedmé střípky
Klára Schneiderová
 
Ve vzduchu voní slunce, voda, kouř táborového ohně, špekáčky, krapet opalovacího krému, jahody, hory, doly, velké letní prázdniny. Nic z toho ale neutěší prince Kaspiana, který dostal Kopačky a teď smutně přemítá: „Už o mém neštěstí ví každé letní kino... Dokonce i Širák v Hradci Králové! Co Stalo se? Co dělat, aby Moje borůvkové noci nebyly černé a prázdné?“ No kupříkladu nechat se zavalit celou libozvučnou hudební festivalovou smrští tohoto léta podle svého gusta: v Praze mezi spojenými vltavskými ostrůvky zaznívají Son Caliente, Vertigo Quintet nebo David Dorůžka, v Žízníkově u České Lípy se účastníci dosyta vyska-ska-ska-skákají za rytmů Lutan Fyah, Prague Ska Conspiracy a ještě třeba Urban Bushman, a na Moravě ve všech barvách Ostravy zazáří Sinead O'Connor, Budoár staré dámy, Iva Bittová, Vojvodina La Chia, George Mráz a ještě Fru Fru k tomu. Komu to nestačí, ať vyrazí na cestu dalekou, prostřední nebo alespoň na malý výlet. Je libo zatoulat se na renesančním zámku Bechyně, prozkoumat, zda nestraší duch kněžny Zaháňské v ratibořickém zámku nebo se přesvědčit, jestli od Buchlovského zámku opravdu „větor věje“? Kdo si na kunsthistorii nepotrpí nebo se v dlouhých hradních chodbách a lesních cestách v oboře ztrácí, koupí si ale radši zmrzlinu a letní parno a horko přečká uprostřed vodního živlu: třeba v chomutovském Kamencovém jezeře, pražském koupališti Džbán nebo ve Velkém pařezitém rybníce u jihomoravské Telče. A někteří zůstanou tak dlouho, až začnou kvákat žáby na celé kolo a všude se nerozprostře krásná a hvězdnatá noc s vůní borůvek.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Jak zahnat splín
Olcha Richterová
 
Padne-li na člověka splín, třeba že léto už se chýlí ke konci, bývá těžko se s ním vypořádat. Zkuste ale tento nový výbor z povídek Marka Twaina - znám osobně čtenáře, který knihu neodložil ani při chůzi po Václavském náměstí a smál se až se kolemjdoucí ohlíželi.
Twainovi nebylo nic svaté, jednu část knihy tvoří kupříkladu Eviny a Adamovy zápisky z Ráje i odjinud (Včera odpoledne jsem z dálky sledovala ten druhý experiment ... Myslím, že je to muž ... Uvědomila jsem si, že mě zajímá víc než jakýkoli jiný plaz), v jiné se zabývá vědou zvanou onanologie. Také dává rady mládeži (Poslouchejte rodiče, jsou-li přítomni. Z dlouhodobého hlediska je to ta nejlepší strategie, protože když poslouchat nebudete, stejně vás k tomu donutí) či klade rádoby dětské otázky (Mami? Co je to panna?) a v odpovědích nastavuje velmi zábavné zrcadlo své době.
Cestopisnou a chorobopisnou povídkou o Mariánských Lázních (Rakouská továrna na zdraví) vás Mark Twain možná překvapí (je to nejzářivější a nejnověji vypadající městečko na celém kontinentu), stejně tak se už dnes mnoho pozornosti nevěnuje např. telefonu. V Twainově podání ale postřehy o rozhovoru, který máte možnost vyposlechnout, ale nikoliv se do něj zapojit, či O strašlivém jazyce německém, v němž mladá dáma nemá pohlaví, zatímco ředkev ano, zůstávají stále platné.
I přes Twainův ironický osten a neotřelé nápady je na některých povídkách poznat, že byly sešity horkou jehlou a placeny podle počtu znaků. Studenti Ústavu translatologie FF UK, kteří jsou autory překladů, si proto dovolili některé texty zkrátit a například povídka, podle níž je pojmenována celá sbírka, tak opravdu získala šťávu. Přečtěte si ji, i pokud vás žádný splín nesužuje.
 

zpět na obsah
 
Všimli jsme si
Všimli jsme si 07
Olcha Richterová
 
V Gruzii se střílelo. OSN tam asi pošle něco mírových sil. Mezi obrázky mrtvých a raněných a diskusemi o jižní Osetii a Abcházii, oblastech, které se chtějí oddělit od Saakašviliho Gruzie, bychom ale neměli zapomenout na to, že jde především o jednu dlouhou trubku. Přivádí do Evropy ázerbájdžánskou ropu právě přes gruzínské Tbilisi a představuje tak v oblasti jediný ropovod, který není pod přímou kontrolou Moskvy. Ano, střílelo se v Gruzii, ale týká se to celého světa - pokud se oblast stane další ruskou enklávou, bude utažení ropných kohoutků ještě snazší.

Papež Benedikt XVI. se v červenci veřejně omluvil obětem sexuálního zneužívání katolickým duchovenstvem v Austrálii, kde se v Sydney konaly Světové dny katolické mládeže. Také se setkal se čtyřmi oběťmi sexuálního násilí ze strany australských katolických duchovních. Mezi 125.000 účastníky setkání mladých z celého světa bylo i na 200 zástupců Česka.

První česká queerparade, průvod gayů a lesbiček červnovým Brnem, dopadla neslavně. Policii se nepodařilo zpacifikovat agresivní neonacisty a akce skončila do půl hodiny od začátku. Přitom ale celá česká společnost k homosexuálům rozhodně nepřátelství nechová, tři čtvrtiny lidí souhlasí s registrovaným partnerstvím a i církve, které se často o této menšině vyjadřují nekřesťansky ostře, jsou u nás mnohem tolerantnější než v jiných zemích. Jen policie by měla lépe zvládat netolerantní jedince.

Sociální demokraté mají vlastní představu o majetkovém vypořádání
s církvemi, spory jsou ale i uvnitř vládní ODS (V. Tlustý a jeho „klika“ je proti). Ohlašovaná dohoda obnášející návrat asi třetiny komunisty zabaveného majetku a proplacení zbytku majetku v průběhu dalších desetiletí tak má čím dál tím menší šance na úspěch. ČSSD tvrdí, že nedostala podklady odůvodňující výši odškodnění.

Srpen 1968 si mnozí Češi připomínají s velkou hořkostí vůči Rusku. O to důležitější je vědět, že i v tamní diktatuře se našli lidé ochotní demonstrovat proti agresi své země. Za vaši a naši svobodu, Ruce pryč od ČSSR či Hanba okupantům. Tyto transparenty na Rudém náměstí v Moskvě povlávaly několik minut, pro osm účastníků demonstrace pak znamenaly několik let vězení, pracovních táborů či nuceného pobytu v psychiatrických léčebnách. S těmito tresty počítali, a přesto jim to stálo za několik minut svobody. Abychom nemohli říct, že všichni mlčeli. A aby se nestyděli před svými dětmi.
 

zpět na obsah
 
Zprávy
Poznali bolest!
Tomáš Groll
 
V Horní Čermné se měl konat 1. ročník Sportovního pobytu evangelické mládeže. Pro nedostatek účastníků byl pobyt upraven do podoby Herního soustředění. Odpadla biblická řada s Leonardem Tecou, ale Leonardo neodpadl. Odpadla přednášková řada Sama Erdingera o péči o tělo, ale o tělo jsme se starali víc než dost. Sjelo se 10 skoro největších sporťáků z ČCE a z přátelených církví. Hráli jsme přes den sportovní hry a po večerech moderní společenské. Nabízím pár postřehů: 1. Není radno stavět kroketovou branku na vrch hliněného kopečku. 2. I koule na pétanque mohou odskakovat jako hopíky. 3. Softballový míček je sice soft, přesto pěkně bolí. 4. Fotbalový míč se krotí stejně těžko, jako koule na pétanque. Jen hlavičky méně bolí. 5. Letící frisbee je vždy o krok rychlejší než běžící hráč. 6. Volejbalová síť není slušivé sako. 7. Badmintonová také ne. 8. Z pingpongové sako neuděláš. 9. Kopce jsou spravedlivé – co vyšlapeš, to si taky sjedeš. Jenže nahoru šlapeme 2 hodiny a dole jsme za 2 minuty! 10. Společenské hry nepomáhají svalové regeneraci. Ale je to aspoň zábava. 11. Co bolí, to sílí. Pokud toto platí, tak všichni účastníci jsou po Herním soustředění silní jak silnice. A mé tělo sílí doteď. Bude-li zájem, tak zase za rok!
 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah