Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 9   ročník 50
archiv
 
 
Ročník 38/1997 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9  
Ročník 51/2010 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5          

 
 
OBSAH:
Veřejně prospěšný sbor
Uvedl mě do domu vína
Kruchta je nejlepší na uspávání dětí
MISSION IMPOSSIBLE?
Rána, do kterých stojí za to vstávat
Jars Of Clay
SPASITEL
09 Milý Šimone!
Neztratit směr i cestu do sboru
Potkali se u Kolína
Virtuální Nohavica
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Veřejně prospěšný sbor
Tomáš Groll
 
V Bratrstvu v roce 1969 vyšel text o tom, jak jeden evangelík vzal svého kamaráda na bohoslužby: „Šli jsme dřív, aby si mohl všechno v klidu prohlédnout. Když jsme zasedli do lavice, naklonil se ke mně a povídá: „Hele, proč jsou u vchodu ti dva hlídači? Hlídají s narafičeným úsměvem, aby jim sem neproklouzl někdo, kdo sem nepatří, že jo?“ – „Ale to jsou přece bratři starší, ti chtějí naopak každého srdečně přivítat hned u vchodu,“ hájím své bratry. „Vážně? Tak oni nehlídají, ale vítají – a kdo to má poznat?““ Tématem tohoto čísla je Otevřený sbor. Je-li něco otevřené, nebo pokud někdo už něco otevřel, tak chce, aby ostatní viděli to, co se za uzavíracím mechanismem skrývá, nebo dokonce, aby ostatní vešli. Církve a sbory měly v historii uzavíracích mechanismů celou řadu a některé stále přetrvávají. Například latinu vystřídalo církevní ptydepe. Samozřejmě, že se snažíme sbory otevírat. Ale někdy to děláme možná podobně nešťastně, jako oni dva hlídači u vchodu.
Toto číslo Bratrstva nabízí pár způsobů, kterými je možné sbor otevřít. Mají jedno společné. Nevybízí k čekání s úsměvem u vchodu, ale k vykročení s nabídkou a službou. Sbor totiž může být prospěšný nejen svým členům, ale i celé veřejnosti.
 

zpět na obsah
 
Píseň písní
Uvedl mě do domu vína
Tomáš Matějovský
 
Pís 2
Dívka zpívá o své lásce, přirovnává se k obyčejnému lučnímu kvítí, které na jaře zaplavuje louky pobřežních rovin střední Palestiny. „Kvítek šáronský“ (snad planá růže) i „lilie v dolinách“ svoji krásou vynikají mezi ostatními květinami a prudce kontrastují s plevelem a bodláčím. Milý je zase připodobněn k jabloni, tehdy v Palestině vzácnému a ceněnému stromu. Jeho stín poskytuje ochranu před horkem a jeho plody, které byly symbolem bohyně lásky Afrodité, svoji opojnou a mimořádnou vůní vybízejí k lásce. Text můžeme opsat asi takto: Ona není pěstěná náročná exkluzivní žena z nejvyšší společnosti nabízející extravagantní prožitky. Naopak, podobá se stovkám jiných dívek od kterých ji odlišuje upřímná láska. Jen ta ji opravdu krášlí. On není lvem salónů a veleúspěšným člověkem ve skvělém postavení. Skvělé je na něm to, že do vztahu přináší lásku, pečuje o ni a chrání ji. Láska obou roste z toho, co není na první pohled vidět: na vnitřní pravdivosti a upřímnosti; na ochotě lásku pěstovat, chránit ji a pracovat pro její růst.
Spolu odcházejí do domu vína. Co si za tím máme představit? Je to vinárna, vinný sklípek nebo se za tím skrývá nějaký symbol? Zkusme to se symboly: dům poskytuje ochranu proti nepřízni světa a víno je jedním ze znamení lásky. Tady se určitě nemluví o vinárně, ale o prostoru ve kterém jsou oba pod zvláštní ochranou lásky. A hned vedle je důležitá zmínka o praporu. Kus barevné látky byl původně znamením ochrany a životodárné síly pohanských bohů. Praporcem se vymezuje prostor, do kterého nepronikne nic cizího a nikdo nezasvěcený. Láska je křehká a zranitelná, proto potřebuje ochranu před chaosem, rozkladem a vším ostatním, co ji ohrožuje a ničí.
Milá se potřebuje posilnit. Láska ji vyčerpala jako těžká nemoc (2S 13,1-4). Proto volá po koláčích z lisovaných hrozinek. To nejsou jen tak obyčejné placky pro posílení těla, ale oběti pohanské bohyni lásky Ištaře, které měly povzbudit lásku i plodnost (Jr 7,18 a 44, 17-19). Gazely a laně, kterých se v přísaze dovolává, jsou také zasvěceny této bohyni.
Milý přichází a žádná překážka není tak veliká, aby zabránila v setkání. Jako na jaře přilétají tažní ptáci a probouzejí se plodivé síly přírody, tak prudce přichází láska a tvoří nový vztah dvou lidí. Ale všude jsou lstivé temné síly, které ohrožují lásku (lišky). Člověk musí být opatrný. Proto se milá skrývá na bezpečném místě jako holubička ve skalní štěrbině. Vyčkává až její milý přijde a ujme se svého úkolu ochránce jako vítěz nad zlými lidmi a temnými silami.
Potkáváme se zde s obrazy nejčastěji převzatými z pohanských slavností božských zásnub Tammúze a Ištary. Účast na nich zajišťovala jejich vyznavačům úrodný a plodný rok. Je to únik do pohanství před kterým tak důrazně varují proroci? Nebo dívka volí slova z tehdy běžného slovníku, která už nemají původní význam? To s jistotou nezjistíme. Ale když vezmeme vážně, že dárcem lásky není Afrodita, Ištara nebo třeba Amorek, ale samotný Bůh, jistě se můžeme nechat inspirovat dívčinou písní. Zpívá o lásce, která není pouhou emocí nebo dočasným erotickým prožitkem, ale je základním rozměrem lidského života. O ni je třeba vést zápas, obětavě ji pěstovat a chránit všemi prostředky.
 

zpět na obsah
 
Téma
Kruchta je nejlepší na uspávání dětí
Marie Medková
 
Rozhovor s Veronikou Grollovou a Petrou Markovou, spoluzakladatelkami MC Pramínek mezi paneláky pražského Jižního města.
Proč mateřské centrum? Potřeba sboru, nebo potřeby veřejnosti?
Pro založení MC nebyl jen jeden důvod, sešlo se jich hned několik. Prvním důvodem byl prostor našeho sborového domu. Ten se již stavěl s myšlenkou multifunkčnosti a otevřenosti k okolí, tedy obyvatelům Chodova a Jižního Města. Dalším podnětem byl babyboom v našem sboru. Krátce po sobě nás několik otěhotnělo, a tímto se na scéně objevily osoby, kterých se mateřské aktivity přímo začaly týkat a zároveň i uživatelky mateřského centra. Posledním, spíš takovým přidruženým a ze situaci vyplývajícím, důvodem bylo zřízení prostoru, kde si při nedělních bohoslužbách mohou malé děti hrát a kde se může odehrávat nedělní škola.

Jak se takové centrum zakládá?
Naším prvním krokem bylo zkontaktování Sítě mateřských center. Krajská koordinátorka přišla až za námi. Nejdříve jsme si musely zvolit právní status. Buďto založit občanské sdružení, a nebo zůstat jako aktivita sboru. Zvolily jsme sborovou variantu. Staršovstvo naše rozhodnutí odsouhlasilo a byla sepsána zřizovací listina mateřského centra. Po papírování přišlo na řadu to příjemnější - zařizování prostor. Společnou prací jsme upravili jednu z kluboven na hernu tedy vymalovali, pořídili koberec, sehnali hračky, zařídili kuchyňku s přebalovacím koutem. Vše bylo připraveno a ještě zbývalo najít maminky, které by k nám chodily. Vytvořily jsme si webové stránky www.mcpraminek.estranky.cz a po okolí roznesly letáčky s informací, že otevíráme hernu. Chvíli trvalo než se to rozkřiklo, ale maminky s dětmi začaly chodit.

Kde centrum je?
Mateřské centrum Pramínek sídlí ve Sborovém domě Milíče z Kroměříže na Praze 11. Momentálně provozujeme dva dny veřejně přístupné herny, a to pondělí a úterý dopoledne. Ve dnech, kdy není otevřena herna pro veřejnost, nabízíme prostor herny k pronájmu zejména pro dětské oslavy.

Co na to sbor? Jak vnímá vaše centrum?
Sbor je de facto zřizovatelem MC Pramínek. Bere ho jako svou nedílnou součást. Díky velkorysosti staršovstva jsme mohly zařídit hernu a další potřebné příslušenství jako kuchyňku s přebalovacím koutem. Náš sbor se dlouhodobě snaží být otevřený pro potřeby okolního sídliště, a tak je každá aktivita tímto směrem vítána.

Kdo vám pomáhal při přípravě MC?
Při vytváření Pramínku byla základní pracovní týmem naše skupinka mamin a na jednotlivé úkoly jsme hledaly šikovné pomocníky. Pana Vavřince Veselého kvůli logu, pomocníky ze sboru na malování, pokládání koberce, smontování kuchyně a stěhování nábytku, maminku paní farářky na ušití polštářků, Jakuba Martinů pro vytvoření jednotného designu materiálů Pramínku, tj. cedule, plakáty, letáky. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla.

Jak vám lidé ze sboru pomáhají teď, když už fungujete?
Teď když Pramínek funguje již moc pomoci nepotřebujeme. Velkou výhodou je, že je nás sedm maminek a ochotná paní farářová, tedy dost velký počet. Nicméně, když je něco v Pramínku udělat, stačí to jen vyhlásit a vždy se nějak dobrá duše najde.
Co se týče finanční závisloti zařízení herny bylo štědře zasponzorováno sborem, ale po roce fungování je Pramínek schopen si své provozní náklady hradit z příjmů sám. Nejsou to žádné horentní příjmy, ale na nový koberec jsme si za rok našetřily :o)

Kolik času vám zabere práce v centru?
Nedá se přesně říct, kolik času vedení mateřského centra zabírá. Jednou věcí jsou služby v herně, které zahrnují otevírání maminkám, vybírání vstupného a dohled nad hernou. Hernu máme otevřenou dvakrát týdně na tři hodiny. Ve službách se pravidelně střídáme, takže na nás vychází služba tak 1-2x do měsíce. Další věcí jsou organizační záležitosti, tj. vedení pokladny, příprava akcí, administrace webových stránek, informování maminek e-mailem apod., a to je dost nárazové.

Kolik "vedoucích" MC má?
V Pramínku jsme tři maminky ze sboru, které se staráme o praktické záležitosti spojené s chodem centra a zároveň vedeme hernu. Během minulého roku se k nám přidaly další čtyři maminky, které se chopily dobrovolnictví a díky nim jsme otevřely druhý den veřejné herny. Tyto maminky nejsou ze sboru a i přesto se podílejí na rozvoji Pramínku, velmi to oceňujeme a svým způsobem i obdivujeme. Bohužel, v dnešní době není běžné dělat něco zadarmo.

Kolik maminek s dětmi se k vám vejde?
Naše herna není veliká. Komfortně se tam vejde tak osm maminek s dětmi. To je v herně viditelně plno, ale ještě po sobě nešlapeme. Ale už jsme zažily v herně i jedenáct maminek, což už nebylo úplně příjemné. Náš rekord je asi 14 dětí a o trochu méně maminek na jedné narozeninové oslavě.

Co přitahuje maminky do vašeho centra?
Půjde asi jen o to, že se jak maminky, tak děti dostávají do jiného prostředí. Maminky si na chvíli odpočinou u kafíčka a děti si spolu hrají. V minulém roce se utvořil okruh asi 15 maminek, které s určitou pravidelností do herny chodily. Všechny už se mezi sebou znaly, a tak děti chodily za kamarády a maminky dát řeč.
Když mluvíme o přitahování, musím zmínit náš největší loňský tahák. Uspořádaly jsme lampiónový průvod. Nakoupili jsme pár dětských svařených vín a čekaly. Účast nás málem porazila. Přišlo neskutečné množství lidí, a to jak maminky z herny, tak i úplně cizí lidé.

Uvědomují si příchozí, že jsou vlastně "v kostele"?
Do veřejné herny docházejí maminky s dětmi ze sídliště. Zvykly si a vůbec jim to nepřijde zvláštní. Možná je to tím, že náš kostel není klasický. Je to moderní strohá stavba. Mimochodem, kruchta je nejlepší na uspávání dětí. :o)
Na kruchtě je úžasný klid, nedoléhá na ní hluk z herny a příjemný vzduch, ani teplý ani studený. Celou příjemnou atmosféru dotváří zaoblený strop se světlovody. Prostě ideální místo na spaní. To není ale samozřejmě žádné navádění pro klimbání při bohoslužbách. Kdo ví, třeba se jim zdají nějaké transcendentální sny.


 

zpět na obsah
 
Téma
MISSION IMPOSSIBLE?
Roman Mazur
 
Víme dobře, jak evangelickou misii nikdy konat nebudeme: Nepůjdeme ve dvojicích postávat na veřejná místa s časopisem Bratrstvo, s naučenými frázemi a bez ochoty skutečně diskutovat. Nebudeme na potkání vyhrožovat pekelnými plameny těm, kdo se nestanou rychle křesťany stejného střihu jako my. Nebudeme pořádat setkání v krytých halách zakončená výzvou k předstoupení pro ty, kdo chtějí tady a teď uvěřit. Nebudeme rozesílat e-mailový spam psaný téměř samými velkými písmeny o tom, že právě letošek se nabízí lidem jako poslední příležitost, kdy se stát NEBESKÝMI LIDMI.

Zeptáte-li se ovšem v evangelickém prostředí na moudrou alternativu, následují často rozpaky, ticho nebo zpochybnění misijního poslání církve vůbec.

Víme, komu jsme uvěřili?
Autor tohoto článku je přesvědčen, že evangelické misijní vakuum je potřeba rychle a moudře naplnit. Je totiž konvertitou - jedním z těch, kteří prožili příklon k Bohu a ke křesťanské víře až v časech dospívání nebo dospělosti, a to z úplně ateistického prostředí. Ví velmi dobře, jak ostrý je rozdíl mezi životem v důvěře v Boha a v jeho laskavé doprovázení a odpuštění, a mezi životem bez těchto hodnot. Uvědomuje si jasně, kolika dnes nevěřícím lidem by poselství křesťanské víry pomohlo odpovědět na základní životní otázky - podobně jako jemu samotnému.

Proč vlastně Ježíš svým následovníkům uložil misijní úkol? Proč máme ve všech evangeliích pokyny k šíření víry, jako např. tento: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal"(Mt 28,19-20a)?

Konat misii máme proto, že v křesťanské víře se kterémukoli člověku otevírá bohatství, které není k mání nikde jinde v našem světě. Kdo přijímá zvěst křesťanského poselství za svou, přijímá s ní také smíření s Bohem a nové inspirace k pokojnému soužití s druhými. Nemusí se jako ten, komu chybí naděje, bát těžkých zápasů v přítomnosti ani neznámé budoucnosti. Čerpá z biblických pramenů moudrost pro svá životní rozhodování... Kdo věří, je bohatým člověkem. A má se o Boží bohatství sdílet!

Neuskutečnitelná mise?
Už je zřejmě zřetelné, že zde mluvíme o misii našich sborů v bezprostředním sousedství, nikoli o křesťanské misii v exotických krajích. Konat takovou misii v našich českých podmínkách jistě z mnoha důvodů není vůbec snadné. I proto, že jsme prozatím vhodný model evangelické misie nenašli, nepřekvapí současný trend úbytku aktivního evangelického členstva - průměrná účast na evangelických bohoslužbách v období let 1993 – 2005 klesla ze zhruba 15.000 na přibližně 13.000.

Přes naše dosavadní tápání si můžeme být jisti, že evangelická misijní rovnice je řešitelná.

Inspirace apoštola Pavla
Inspirujme se úvahou nad způsobem misijní práce největšího biblického apoštola: U koho Pavel vždy začínal svou misii? U Židů a u tzv. „bohabojných“ – pohanů, kteří měli blízko k židovství. Proč? Pravděpodobně proto, že tyto dvě skupiny pro něj byly nejsnadněji zasažitelné. Rozuměly totiž základnímu židovskému pojetí Boha (monoteismus), byly z podobného kulturního a myšlenkového prostředí jako Pavel.

Jinak řečeno: Pavel se nesnažil přeskočit celou mezeru mezi světem křesťanů a nekřesťanů najednou, ale po menších krocích. Podobně i u konvertitů současnosti obvykle platí, že se k Bohu a k víře nepřikloní při jedné jediné zásadní zkušenosti, ale spíše po několika menších krůčcích.

Podle tohoto vzoru můžeme podle svých možností a schopností nastavit činnost našich společenství tak, aby nabízela pozitivní podněty a impulsy lidem s různým vztahem ke křesťanství. Aby jim vždy nabízela onen jejich "krůček", blíže k Bohu i k víře.

Jak na naprosté odpírače?
Těm, kteří jsou velmi ostře protikřesťanští nebo proticírkevní, stačí dát vhodným způsobem vědět, že jsme tady a že jsme milí a otevření lidé - ačkoli věříme v Boha! :-) Vše začíná už tím, že jsme jako jednotlivci mezi svými nevěřícími příbuznými, přáteli, spolužáky a spolupracovníky tak nějak normální, a při tom se nebojíme zmínit o kostele, mládeži, Bohu... Pokračovat to může tím, že budeme pěstovat hluboké vztahy a přátelství i s lidmi mimo církev.

Podobným způsobem může působit i sbor - zde mají místo např. koncerty pořádané v našich kostelích a modlitebnách. Hodně při tom závisí na místních podmínkách. Např. v Praze - Libni se sbor již před 10 lety ujal zdevastovaného dětského hřiště, které dnes slouží široké veřejnosti. Nebo pravidelně pronajímá kapli pro akce Mateřské školy. Pronájem je poskytnut výměnou za krátkou a nevtíravou prezentaci činnosti sboru.

O konkrétním obsahu křesťanské víry zatím téměř není řeč, přesto podobná prvotní otevřenost jednotlivých křesťanů i celku sboru vytváří nutné zázemí pro další misijní práci.

První bariéra je odstraněna, co dál?
Pak se všude kolem nás a kolem našich sborů objevují lidé, kteří se vlivu křesťanství zásadně neuzavírají. Jsou už ochotni pohovořit a přemýšlet o tom, co křesťanská víra obnáší. Ve vztahu s takovými lidmi máme úkol přiblížit jim vhodným způsobem obsah víry.

Jako jednotlivci jim např. můžeme poskytnout kvalitní literaturu, která přibližuje, co znamená věřit a žít jako křesťan – rozhovory, beletrii, křesťanskou apologetiku (obranu). Nebo se nebát promluvit u čaje, kávy nebo piva jednoduše o tom, jak je pro nás samotné víra důležitá a proč.

Sbor má mít pro takové připraveno rovněž co nejvíce impulsů uvedené dobrou propagací i mezi širší veřejností: kvalitní generační setkání, inspirující web, dětský karneval, besedu se zajímavým hostem, přednášku na téma zajímavé i pro nekřesťany, vánoční divadlo, prázdninové pobyty mládeže nebo rodin s dětmi... V neposlední řadě by i běžné bohoslužby měly být připravovány s ohledem na to, že se na nich takový "hledač" může objevit. Je potřeba např. pořídit papírový program bohoslužeb, v řeči modliteb i kázaní se vyhnout vší církevní hatmatilce, zařazovat písně kvalitně doprovozené na varhany i na kytaru...

Sladká sklizeň misijního ovoce
A pak jsou lidé, kteří jsou už zvěsti evangelia úplně otevření. S takovými povedeme ve škole, v zaměstnání, v čajovně nebo v hospůdce předlouhé hovory o víře. Nechají se už pravidelně a často zvát na křesťanské akce i bohoslužby. V pravou chvíli je pak máme nasměrovat k důvěryhodné osobnosti (nejčastěji faráři či farářce), která je povede v předkřestní nebo předvstupní přípravě.

Když pak takový člověk přijme křest nebo se rozhodne stát oficiálně členem našeho sboru, misijní práce dojde svého cíle. Není to ovšem samozřejmě konec naší společné cesty. Ale to je pak na jiné téma...

Optimistický závěr
Misijní úkol není nesplnitelný a nemusí být břemenem, nýbrž radostí. Musí být ovšem vzat vážně jednotlivými evangelíky i sbory jako celky. Farář, staršovstvo i všichni členové musejí být zajedno v tom, že tady jsme jako věřící i kvůli misii. Musí být zajedno ve svém otevřeném křesťanství.
 

zpět na obsah
 
O čem se v Diakonii (ne)mluví
Rána, do kterých stojí za to vstávat
Pavel Hanych
 
„Pane Bože, prosíme za dnešní den, ať je hezký pro nás i ty kolem nás,“ doznívá farářova modlitba. „Amen, amen,“ nese se všude kolem. Nejsme v kostele ani na gigantickém modlitebním setkání, nýbrž ve středisku Diakonie Ratolest v Praze-Strašnicích, které se stará o děti a mladé lidi s kombinovaným postižením. Je úterý, 8 hodin 17 minut. Ranní půlhodinová pobožnost s písničkami a modlitbou se zvolna přehoupla do druhé poloviny.
„Pšijďjiž, pšijďjiž,“ ozývá se potichu, jakoby nesměle prosba z Vendulčiných úst. „Proč ne, dlouho jsme ji nezpívali, tak ji dáme,“ podíváme se na sebe s druhým Pavlem, Klineckým. Jídelnou se nesou kytarové tóny předehry známé písničky Miloše Rejchrta. Za chvíli se přidávají různé rytmické bicí nástroje, kolik jich jen účastníci pobožnosti právě mají v rukou. Chvílemi je to taková akustická smršť, že se s Pavlem skoro neslyšíme. Ale když s někým zpíváte každý týden už po šest let, začne mezi vámi fungovat cosi, čemu se někdy vznešeně říká muzikantská intuice. Navíc rytmus perfektně „drží“ vytrvalým bubnováním další z klientů, Michal. Podle jeho rytmické preciznosti by snad mohli hrát Berlínští filharmonikové. Díváme se na sebe a zpíváme zplna hrdla. Vendulka už nesedí tiše na židli, ale právě se roztáčí. Na světě pravděpodobně nepotkáte jiného člověka, který by byl schopen točit se kolem své osy tak šílenou rychlostí, s takovou elegancí a ještě si při tom nic neudělat. Nejsem odborník, ale když se Vendulka točí, myslím, že má radost. „Pane faráři, rukulíbám, přijďte zas, my k vám taky nechodíme,“ hřímá dvoumetrový Mojmír, se kterým bych se rozhodně nechtěl hádat o to, kdo bude mýt nádobí. „Buou knedliky? Buou knedliky?“ ptá se nedočkavě David. Často se ptá a snad vždycky na to, jestli budou k obědu knedlíky. Navíc rád mluví s člověkem pěkně z očí do očí, což v tomto případě znamená ze vzdálenosti přibližně pěti centimerů. Odpovídám, že dnes ne, dnes bude rýže, jídelní lístek přečtu i na dálku.
Pár písniček a blíží se závěr. Nakonec se všichni společně vezmeme za ruce a přečteme biblický verš, který nahlas zopakujeme. Třeba: Toto je den, který učinil Hospodin, proto jásejme a radujme se z něho. (Žalm 118, 24).
Ranní pobožnosti v Ratolesti mám rád. Těší mě, když mohu maličko přispět k tomu, že dětem a mladým lidem, kteří sem chodí, začíná den o něco lépe. Těší mě, když mohu vidět, kolik skvělé práce se ve středisku děje a kolik dobrých lidí se na ní podílí. Těší mě také to, že já sám od Vendulky, Michala, Mojmíra, Davida i ostatních (a spolu s nimi) tady mnohé dostávám: vždyť toto je den, který učinil Hospodin, toto je den, který nám byl dán. Mně i tobě, nám takzvaně zdravým i těm druhým. Spojuje nás dar života, dar nového dne, dar tepla, blízkosti, lásky. A snad i vědomí, že víme, kdo je Dárcem těch dobrých věcí a především, že On, Dárce, ví o nás. Pak v různých situacích, které den i život přinášejí, může v mysli (mnohdy i osvobodivě) rezonovat to ranní zastavení: Toto je den, který učinil Hospodin, proto jásejme a radujme se z něho. Amen.
Pavel Hanych






 

zpět na obsah
 
Uchu pro potěchu
Jars Of Clay
Tomáš Koutecký
 
Zn. hudební stálost

Jestli od hudební skupiny očekáváte, že si zachová svůj svébytný styl a nepřijde s každým dalším albem s něčím zcela odlišným, tak Jars Of Clay (česky hliněné nádoby – původ hledejte ve 2.Korintským 4,7) vás rozhodně nezklamou. Neznamená to ale, že by hráli pořád stejně. Jejich hudba prochází již patnáctiletým vývojem, a tak je to na ní určitě znát. Ale vezměme to pěkně od začátku.

Od studií ke Grammy

Budoucí skupina se poprvé potkala na Greenville College ve státě Illinois začátkem devadesátých let při společných studiích. A samozřejmě jako pilní studenti měli spoustu času na společné hraní, a tak kromě hraní po barech a hudebních klubech nahrávají první demo nahrávku Frail (1994). A jak už to u úspěšných skupin bývá, všimlo si jich pár vlivných lidí a nahrávacích společností, které se jim snažily nabídnout spolupráci. Tu nakonec podepsali u společnosti Essential Records a pod jejími křídly vydávají o rok později své první album Jars of Clay (1995). To obsahuje přepracované verze sedmi z celkových devíti skladeb dema Frail plus další čtyři nové, mezi nimi i největší hit skupiny - skladbu Flood. Zbývající dvě demovky se opět v přešitém kabátě objevily na druhém albu skupiny nazvaném Much Afraid (1997). Tímto albem začíná z hlediska získaných ocenění veleúspěšná troj-série. Alba Much Afraid, If I Left The Zoo (1999) a The Eleventh Hour (2002) získávají každé po jednom ocenění Grammy i několik dalších cen.

Folk-rockeři

Akustický zvuk s perfektním provedením a prolínáním kytarových partů byl vždycky jedním z rozpoznávacích prvků Jars of Clay. K tomu ještě zapojení smyčců (např. skladby Blind nebo Four Seven), mandolíny, banja nebo akordeonu vytváří svěží zvuk, stylově řazený někde mezi již zmíněný akustik rock, folk rock a díky občasnému využití smyček bicích i pop rock. S postupem času se u již zmíněných alb začaly s větší pravidelností objevovat i elektrické kytary a zvuk se posunul o kousek blíž ke klasickému rocku. To se ale změnilo s albem Who We Are Instead (2003), které se jak hudebně, tak textově velmi blíží prvnímu počinu. Textové náměty se od emocionálních a poetických přesouvají ke zjevněji křesťansky zaměřeným. Ještě blíž se k nim dostali ve svém dalším projektu, albu Redemption Songs (2005), které je plné klasických hymnů (např. I Need Thee Every Hour nebo It Is Well With My Soul) s novým, velmi příjemným a moderním zvukem.

"Album, kvůli kterému si budou lidé Jars of Clay pamatovat" - tak byla jedním hudebním časopisem označena jejich další deska Good Monsters (2006). A já s tím musím jen souhlasit. Jde zatím asi o jejich nejlepší počin, poslední album The Long Fall Back To Earth (2009) se mu však blíží nejen kvalitou, ale také ostřejším rockovým zvukem některých písní.

Blood:Water

Když zpěvák kapely Dan Haseltine navštívil v roce 2002 Afriku, vznikla z této návštěvy myšlenka pomoci Africe. Název neziskové organizace Blood:Water jednoduše vyjadřuje to, o co skrze něj Jars of Clay usilují. Čistá krev a čistá voda jsou základní věci, které jsou v Africe potřeba. Takže jedním z projektů je výstavba tisíce nových studní a na druhé straně také výstavba hospiců pro nakažené AIDS.
 

zpět na obsah
 
Ježíšovy tituly
SPASITEL
Roman Mazur
 
Asi víte, kdo nechce být spasen. Nebo nevíte? Přece jetel!

Zní to poněkud archaicky, ale přesto tomu stále rozumíme: "Spasitel“ je ten, kdo od něčeho „spasí“ (nikoli „spase“:-), tedy zachrání.

Potřebujeme Spasitele - Zachránce?

Celou Biblí zní jako refrén, že lidé potřebují pomoc z "druhé strany". Vše, co je člověku blízké a milé, je totiž vždy zároveň křehké a pomíjivé. Ani pokrok vědy a techniky, ani čím dál kvalitnější vzdělání, ani rostoucí bohatství nedokážou člověka uchránit od některých z nejzáludnějších životních pastí. Nejzřetelněji se lidská křehkost a slabost projevuje tváří v tvář hříchu a smrti - dvěma nepřátelům, které Bible považuje za vůbec nejhorší.

Nejprve hřích. Všimněte si: Nikoli "hříchy", ale "hřích“. Klíčovou lidskou vinou je ta, která se jmenuje pýcha. Staví se proti Bohu („Nepotřebuji tvou pomoc, stačím si sám“) i proti bližním („Jsem lepší než většina ostatních, tak co po mně chcou!“). Z pasti hříchu vysvobozuje Ježíš dvojím způsobem. Nejprve tak, že svým životním stylem i obsahem kázání ukazuje jak jeho nebezpečí, tak nabídku Božího rozhřešení pro pokorné. A pak svou obětí na kříži "za naše hříchy".

Druhou klíčovou pohromou lidského světa je smrt. Někteří říkají, že je dobrá - je spravedlivá a nikomu nestraní. Osobně jsem to tak nikdy nevnímal. Smrt je hrůzná. Stejně tak jako pýcha, jen jiným způsobem, likviduje i smrt naše vztahy - k Bohu i bližnímu. I tady Ježíš nabízí řešení. Existují totiž velmi hodnověrná svědectví jeho nejbližších, že po své tragické smrti nezůstal v pařátech smrti tak jako všichni ostatní. Vstal z mrtvých, byl vzkříšen! A Bible je plná jistoty, že to nebyl jen nějaký fakírský zázrak. Ne, od té chvíle už je svět jiný. Ježíš vládne od té chvíle i nad smrtí. A může z jejich drápů vytrhnout i nás.

Čím skončit? Citátem o Ježíšovi z jedné vánoční písně: "Bůh, člověk též pravý, pomáhá z bídy zlé nám, hřích i smrt odpraví."
 

zpět na obsah
 
Šimon, Eliška & babyboom
09 Milý Šimone!
Eliška
 
Milý Šimone,
nenecháme se přece omezovat tím, co si někdo myslí. Karel i Markéta přece ví, co si píšeme.
My se máme moc krásně, z Jáchyma se vyklubal bojovník ve vysoké trávě a milovník písečných bouří. Když už jsme u toho písku. Všechny maminky na pískovišti se svými dětmi rozmlouvají a hrají si s nimi, jenom já, jakmile dorazíme na pískoviště, chvatem umisťuji Jáchyma mezi bábovky a ostatní děti a běžím k první lavičce, abych si tam mohla číst. Tedy ne vždy, ale často. Pochopitelně periferně kontroluju, zda Jáchym někoho netluče (zřídkavý jev) nebo někdo netluče Jáchyma (poměrně časté). Mám tedy vlastně dva problémy. Za prvé na matky ostatních dětí jistě působím jako naprosto příšerná matka, která si čte, místo aby se věnovala svému dítěti. Druhý problém je, že Jáchym si nechá od ostatních dětí brát hračky a vůbec je na můj vkus ve vztahu k ostatním dětem moc krotký. Sám jsi to viděl posledně. Říkám si ale, že on se otrká. Koneckonců, vidím už první úspěchy - nedávno majznul jednu holčičku na písku lopatkou po hlavě poté, co mu ji chtěla sebrat. Pochopitelně jsem mu vysvětlila, aby si lopatku vzal nebo v lepším případě jí ji půjčil, ale aby holčičku nebacal, ale v duchu jsem byla ráda, že už si konečně nenechá od dětí všechno líbit. Takže ten druhý problém se vlastně už začíná řešit, ale co s tím čtením na pískovišti? Já nevím, asi by mi to mělo být jedno, co si druzí myslí, ale když si uvědomím, že s těmi dětmi bude Jáchym chodit do školy, asi bych se měla pokusit o nějakou lepší prezentaci naší rodiny před jejich matkami. Asi bych měla přestat číst a začít předstírat, že jsem úžasně nápaditá a ohromně hravá matka (abych klukovi nezkazila budoucnost:-)). Vlastně mě napadá, že možná některé maminky taky něco předstírají, třeba se chtějí před ostatními předvést jako dokonalé matky, já nevím, ale je pravda, že někdy to tak na mne působí. A co se týče zkažené budoucnosti Jáchyma: Karel tvrdí, že to mám marné, že Jáchym bude dětem asi stejně připadat "trochu divnej", tak jako jsme připadali svým spolužákům my. Už jen to, že chodíme do kostela a nemáme televizi z nás činí v očích okolí podivíny. Ještě že už máme aspoň to auto, dokud jsme ho neměli, dívali se na nás tady na maloměstě jako na blázny :-).

Moc jsem si asi taky nepolepšila reputaci, když mi nedávno volal náš kamarád. Do telefonu mě oslovil „Ahoj, maminko!“ Řekla jsem mu, že nejsem jeho maminka a že jediný, kdo mne kdy smí oslovovat maminko, je můj syn a jeho případní sourozenci. Byl překvapen, proč mne to tak pohoršuje. Ale mně to vadí. Stejně tak nám s Karlem vadí představa, že bychom si měli říkat „maminko“ a „tatínku“. Říkali jsme si tak občas, když se Jáchym narodil, ale to trvalo jen krátce. Pak jsme se shodli na tom, že ač máme dítě, je pro mne Karel stále Karlem a já pro něj Eliškou a tak to taky zůstane. Mateřství je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, a vím, že teď prožívám nádherný čas. Ale myslím, že pro mne jako pro ženu je rovněž podstatné, abych si uchovala jakousi integritu a kontinuitu svého života. Nechci vyměnit své jméno, kterým mne oslovuje Karel, nechci ztratit své zájmy a nahradit je výlučně zájmem o dítě a rodinu, nechci ztratit svou profesi a stát se pro všechny „maminka“. Myslím, že žena mateřstvím nemusí nutně něco ztratit. Chci být maminka pro Jáchyma, ale stále Eliška pro okolní svět a taky pro sebe.
Opatrujte se a mějte se rádi!
Eliška


 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Neztratit směr i cestu do sboru
Roman Mazur
 
Sbor v Dobříši (osmitisícové městečko ve středních Čechách) byl pár let před listopadovou revolucí „na zavření“. Dnes se bohoslužeb účastní průměrně kolem 60 lidí, a i když část z nich tvoří dosti pravidelně hosté z Česka i ze zahraničí, je naprosto jasné, že sbor se stal pod vedením farářů otce a syna Hejzlarových plně funkčním a velmi živým. Ptali jsme se mladšího z nich – Samuele.


Jaké je prostředí, ve kterém Váš sbor působil a působí?

Dobříšský sbor je svým charakterem typicky diasporním sborem, většina členů dojíždí na bohoslužby z okolních obcí či měst. Dobříš má přibližně osm a půl tisíce obyvatel a je z minulosti (též vlivem hornictví nedaleké Příbrami) silně poznamenáno komunistickou ideologií. Přesto se po roce 1989 zdvihl zájem o křesťanské hodnoty a společenství obou zde působících církví (ČCE a římsko-katolická farnost) se rozrostla. V roce 1988 proběhla změna hlavního sídla našeho evangelického sboru z Příbrami na Dobříš, a to z důvodu silného obnovení sborového společenství právě v Dobříši.

Kdy byl Váš sbor na tom nejhůře - ve společném prožívání víry, v počtu aktivních členů, finančně nebo jinak?

Nejhorší období pro sbor bych viděl před rokem 1988, kdy společenství jak v Příbrami, tak i na Dobříši velmi skomíralo. O tehdejší dobříšské kazatelské stanici už se možná nedalo říct ani toto. Pamatuji se např. na bohoslužby, kde nás sedělo asi deset, přičemž naše rodina čítala 5 osob. Na psychiku a duchovní stav obou společenství negativně zapůsobilo i několik sporů, jak s dřívější farářkou, tak se vznikajícím Křesťanským společenství (to ovšem až po roce 1989). Především to ale byl ještě předrevoluční tlak státního dohledu (komunistického církevního tajemníka), jemuž bylo farářkou A. Šounovou v mnohém vyhověno, co na dlouhou dobu poznamenalo celý sbor. Aktivity sboru byly v podstatě nulové. Bylo to období celkové frustrace, jak duchovní, tak finanční. Bohudík je tato doba již za námi, ale vždy, když se objeví potíže, např. i v osobních vztazích, velmi rychle si na minulé časy vzpomeneme. Je nám to stálým varováním, na jak dlouho se sbor může potopit do svého „temna“, nebudeme-li ohledávat to podstatné, co sbor tvoří a z čeho má žít.
Finančně byl náš sbor doslova na nule. Od nástupu mého otce v roce 1988 se začalo s investicemi, které finančně podpořilo (vpodstatě umožnilo) několik německých sborů. Rychle však stoupla i obětavost místních členů, z nichž se brzy utvořilo společenství kolem 20 lidí.

Jak se Tvůj otec a zároveň Tvůj předchůdce na farářském místě vyrovnával s nepřízní komunistickým úřadů?

Otec se mnohá léta snažil o kazatelské povolání, které mu bylo ovšem několikrát (i po úspěšných volbách v prázdných sborech) znemožněno, přičemž to nebylo zapříčiněno jen státními orgány, ale i kvůli neochotě církevních představitelů. Státní souhlas dostal až ke svým padesátinám a ujal se kazatelské služby nejprve v Berouně. Zde měl jednu příhodu – byl při jedné pastorační návštěvě odveden (i s mou maminkou) z bytu k výslechu. Snažili se mu předhodit nějakou letniční literaturu, nic z toho nebylo, nakonec snad prý došlo dokonce k omluvě...Veřejná bezpečnost měla s modlitebnou společnou stěnu, tož tatínek rád zvyšoval hlas, aby z toho kázání soudruzi také něco měli, když už tam sedí s tím hrnkem na stěně...

Jinak však otec narazil zde na Příbramsku. Církevní tajemník byl zvyklý na bezproblémové přikyvování ze strany duchovního a najednou zde začal někdo nový něco vymýšlet a rozvíjet. Konfrontační dusno trvalo naštěstí jen krátce. Paradoxem je, že jsem tohoto člověka potkal sám při návštěvě zdejší školy, když jsem zakládal kroužek křesťanské výchovy „Amos“ a bývalý církevní tajemník tam vyučoval! Byl z toho chudák rudý celý vedle, že tam před ním dělám nábor dětí pro křesťanství...

Od začátku své služby otec pravidelně kopíroval svá kázání a rozesílal je mnoha lidem (nejen členům sboru) poštou. Jeho duchovní úsilí bylo velmi vytrvalé a musím uznat, že v podstatě neznalo překážek. Mnohá setkávání a biblické programy obnovil či zavedl.

Jak se sbor otevřel po revoluci?

Veřejnost náhle „objevila“ evangelický sbor díky účasti faráře a několika členů sboru v Občanském fóru. Otec tehdy otevřel zájmu veřejnosti svou rozsáhlou knihovnu exilové literatury, kterou s pomocí svých německých přátel asi šestnáct let propašovával ze zahraničí.
Ze strany sboru šlo v první řadě o nabídku pravidelné duchovní činnosti (bohoslužby, vzdělávání, pastorační péče apod.) a dostat tuto nabídku do povědomí veřejnosti. Biblické hodiny se samozřejmě konaly i během prázdnin. Také začala ekumenická setkávání ve stylu „Taizé“. Nejznámější aktivita pro veřejnost je však bezpochyb ekumenický kulturní charitativní festival Dobříšské záření. S pomocí partnerských německých sborů jsme začali organizovat tzv. „dobročinné bazary“. A mnoho dalšího.

K otázce otevírání se veřejnosti musím dodat, že převážná část aktivit leží na bedrech ženské části sboru (v církvi věc asi obvyklá). Právě ženy jsou tak i zde hlavní hybnou silou a pokud hovoříme o vstřícnosti dobříšské veřejnosti vůči evangelické farnosti, pak je to ovoce především jejich zcela konkrétního svědectví – skrze lásku konající víry.

Co ti dnes dělá největší radost a starost?

Kromě tradičního křesťanství („po mámě či po bábě“) se sbor duchovně obnovuje i jinak. Nováčci se více zajímají o biblické vzdělávání, roste účast na bohoslužbách i na biblické hodině, sborových aktivit se účastní často i lidé z okolí (tzv. „nevěřící“ – spíše "necírkevníci").
Ze starostí je to diskuse o plánované přístavbě fary, která – skrze svou demokratickou povahu - dává prostor pro nečekané negativistické postoje skeptiků a pochybovačů o potřebě takové stavby. Přesvědčovat sbor o tom, co je pro něho dobré a co umožní jeho další všestranný rozvoj, stojí více úsilí než jsem po deseti letech služby představoval.
Největší starost mám však o to, abychom dokázali udržet kurs víry věrně i přes osobní sympatie či antipatie, které si i ve sboru tak usilovně činí nárok na prvenství ve vztazích.
Jsem pevně přesvědčen, že kdo žije pro sbor kvůli tomu, že to je jeho domov víry, kde čerpá to nejvzácnější a kde poznává, že sám je pro ostatní takto potřebný, ten se přes tyto přirozené překážky a nebezpečí dokáže přenést (lépe – má být kým přenesen) a neztratit správný směr i cestu do sboru!
 

zpět na obsah
 
Víkend za humny
Potkali se u Kolína
Ester Hubená
 
Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině a taky skoro uprostřed republiky, a tak se pěkně hodíš na sjezd (nejen) evangelické mládeže. No, ne že by byl náš první dojem z Tebe tak úžasný. Samostatná vlaková zastávka Kolín dílny mluví sama za sebe, ale naštěstí nejsi jen industriálně vyvinutý, ale máš i jiné přednosti, jak jsme se mohli sami přesvědčit. Z nevzhledného nádraží je to do centra sice daleko, ale když jsme došli na Karlovo náměstí, jehož strany tvoří měšťanské domy citlivě přestavěné a zachovávající charakter pozdního baroka a klasicismu, museli jsme uznat, že Ti historie není cizí. Taková neorenesanční radnice se může chlubit opravdu nádhernou zasedací síní z roku 1899. Jen škoda, že Tě Kolíne museli vylepšovat i v poměrně nedávné historii – v roce 1974 vedle radnice vyrostla betonová krabice zvaná Městský společenský dům. Uvnitř si ale člověk může užít spoustu zábavy, takže to Ti rádi odpouštíme.
Dominanty a subdominanty
Tvojí dominantou je samozřejmě chrám sv. Bartoloměje původně ze 13. století raně gotický, posléze byl přestavěn slavným architektem Petrem Parléřem. Škoda že jsme nemohli dovnitř, prý to stojí za to… Naproti však stojí muzeum, kde se můžeme dozvědět o Tvé další historii. Hm, nezní to nezajímavě. V minulosti zde žilo mnoho Židů (až třetina obyvatelstva města) a bydleli v ghettu – to samozřejmě zaniklo, ale zůstala zde synagoga ze 17. století – a moc krásná. Interiér je sice nepůvodní, ovšem ke kulturním akcím (např. duchovním koncertům) se hodí dokonale... Kolíne, už tak jsi zajímavý, ale skrýváš jedno překvapení – je tu největší židovský hřbitov v republice a my měli to štěstí ho navštívit s průvodcem. Nejstarší náhrobky jsou z 15. století a je tu pochován dokonce i syn rabiho Löwa! To, co člověka ale uhrane, je ta atmosféra zapomenutého, břečťanem porostlého hřbitova jen s nahými náhrobky, bez kytek, svíček a věnců, neupravenost však působí přirozeně a jemně esteticky. No, Kolíne, to jsem tedy nečekala. A co dál? I evangelíci tu mají svůj chrám, který byl postaven v roce 1871 ve stylu pseudogotiky a zvenku vypadá opravdu netradičně. Uvnitř člověk může přemýšlet třeba i o smrti nebo sexualitě... A když už jsme u požitků těla, nesmíme zapomenout na Staré lázně z roku 1914, po rekonstrukci hezké zvenku i zevnitř, nešťastný jen neonový nápis v průčelí – zábava někdy ničí kulturu... A když je čas jít spát? Ubytování ve škole ze začátku dvacátého století v Kmochově ulici dokresluje pestrost Tvojí architektury, i místní si na Kutnohorském předměstí žijí v půvabných secesních vilách.
Kulturní akce
Kolíne, je vidět, že jsi docela fešák, ale máš i šarm a dokážeš zaujmout? Ach, skoro bych zapomněla, vždyť Ty jsi rodným městem skladatele Františka Kmocha, a tak se každoročně koná festival dechových souborů Kmochův Kolín, příště již 47. ročník. Jen aby se nepohádal s fotografem Jaromírem Funkem, čí ten Kolín vlastně je – Funkeho Kolín je fotografický festival. A další slavný kolínský fotograf Josef Sudek asi zůstane na ocet... Ale abychom se s Tebou Kolíne neloučili kysele, můžeme se nakonec svézt na historické řepařské drážce, jež je nejstarší v Čechách a vedla z kolínského cukrovaru do Býchor.
A tak děkujeme, Kolíne, za Tvé vstřícné vystupování a ochotu ukázat se veřejnosti. Však není divu, vždyť máš zkušenosti: škoda jen, že místo v legendárních potravinách z Černého Petra jsem nakupovala jídlo v Bille. Tak slyšíte ten rozdíl? Ne jen ...hoj! Ale Ahóóój!!!

Pokud chcete vědět o Kolíně víc, doporučuji na webu http://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kolin nebo knihu R. Lipuse a D. Vávry Šumná města (1. díl).
 

zpět na obsah
 
Recenze
Virtuální Nohavica
Ester Hubená
 
Rock‘n‘Roll mě strhl od první chvíle, když jsem viděl hrát Plastiky v Národním. Měl jsem pocit, že všechno kýčovitý rádoby umění je jen legrační slaměnou výzdobou skvělýho chrámu. Na chvíli se člověk vší tý pitomý nabubřelosti, povrchnosti, hedonisticko konzumnímu třeštění a šosácké zaslepenosti mohl z hloubi srdce smát s osvobodivým pocitem hlubší sounáležitosti.
Sám text hry plyne s lehkostí, srozumitelností a přitom řeší těžké, hluboké filosofické otázky lidské existence. Obhajoba duše, ke které se závratnou konverzí lásky prokouše komunista Max je přesvědčivě burcující. Rockový šlágry jsou kompaktní součástí celku, nepůsobí samoúčelně, jsou přesně a důmyslně vybrány a když na konci vidíte Rolling Stones na plátně, máte pocit, že se v dějinách fakt pohnuly tisícletý balvany marastu a valí se… A když najednou Stones přehluší naživo Plastici, víte, že ty kameny se dovalily až k vám a že toho jste nebo aspoň můžete být součástí.
V divadle prodávají 300stránkový program, kde je několik esejů Liehma, Černého, rozhovor se Stoppardem o Rock and Rollu, jsou tam dějiny Plastiků i s fotkama, Jirousovy texty, dopis Seifertův aj. texty. A pozor, za pouhých šedesát korun. No, já na to pojedu znovu, děj vám nechci vyprávět, abych nepředbíhal, ale smysl dialogů si v sobě stále opakuju...

Tom Stoppard: Rock’n’roll
Národní divadlo
Režie: Ivan Rajmont
Hrají: David Prachař, Alois Švehlík, Miluše Šplechtová
Jaromír Nohavica vydal své třetí mp3 album s názvem Virtuálky. Písničky byly postupně nahrány a uveřejňovány každý týden od května do října na internetovém serveru deníku Virtually.cz. To určuje i charakter alba – pokud se vůbec dá mluvit o albu v tradičním slova smyslu. Nejde totiž o ucelený výběr, spíše je to „sbírka“ písniček za jedno období. Některé z nich reagují na aktuální témata (volby, ústavní krize), v jiných se Nohavica často obrací do minulosti (například píseň Chtěl bych zažít se očividně snaží komunistický režim ironizovat, ale mohla by se líbit i těm, co trpí nostalgií po „starých časech“ – což je spíše smutné). Sám Nohavica na stránkách o albu píše, že „nahrávání virtuálek úzce souvisí s dlouholetým hledáním nejlepšího způsobu domácího zaznamenávání mých náčrtků, témat, kytarových i melodických nápadů“.
Motiv nahrávání těchto písniček z alba Virtuálky je tedy prostý: udělat radost příznivcům a reflektovat v písních i současné dění – proto uveřejňování na internetu. V tom však spočívá riziko plytkosti písní a neuváženého nahrávání všeho, co Nohavicu napadne. A to pak už není daleko od toho, co říkal František Halas o poezii, že „skládá, jako když čurá“ – jde to samo a výsledek je dobrý, ale nikdy vynikající. A na internetu se to přece dá vydat tak jednoduše... Pro Nohavicu to je přitažlivé, může být díky internetu blíž svým fanouškům, ale raději by se jim neměl přibližovat tolik, aby netrpěla jeho výjimečnost.
Album obsahuje dle mého názoru jak povedené písně (V dobrém i špatném, Pozdrav z džungle), tak i vyloženě špatné, nehodné nahrání (Já žádám, Všechno je v normálu). A tak doufám, že tohle mp3 album jsou jen pracovní odřezky z Nohavicova budoucího uměleckého díla.

Album ke stáhnutí na: http://www.nohavica.cz/cz/diskografie/alba/disk_virtualky.htm
 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah