Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 9   ročník 51
 
OBSAH:
Prásknout, či neprásknout?
Uzdravení jako metafora odpuštění, 4.část.
Čas na pravdu???
Za všechny poklady světa
Člověk neví, co je lepší
Co vzala voda
Na cestování mě baví cestovat
Náboženství a válka ve znamení kalicha
Vztah jako vinylová deska
Vytáhnout paty aneb Heidelberg
Být, či nemít
Gilead
Relationships
Zhmotnění hlasu lidu
Všimli jsme si
Informatorium
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Prásknout, či neprásknout?
Marie Medková
 
Už to slovo je hanlivé - "prásknout" nebo "práskač". Ten, kdo poví, co ví, aniž by to "práskaná" osoba chtěla říct sama. Tenhle provokativní název redakce vybrala záměrně. Ona jsou totiž tajemství, u nichž tohle ano či ne není tak jednoznačné.
Tajemství, které se nevztahuje jen na jednu osobu, ale na síť vztahů. Tajemství, které držené pod pokličkou škodí. Tajemství, které mě dusí. Co je pro jednoho nezajímavá věc, druhého může utrápit až k žaludečním vředům. I hůř.

Jak pracovat s tajemstvím, které je mé?
Jak pracovat s tajemstvím, které se mě dotýká, ale závisí na někom jiném?
Jak pracovat s tajemstvím někoho jiného, které znám?

Přeji pěkné podzimní čtení.
 

zpět na obsah
 
Příběhy o uzdravení
Uzdravení jako metafora odpuštění, 4.část.
Magdalena Ondrová
 
Uzdravení jako metafora odpuštění, 4.část.
Mk 2,1-12

Příběh o uzdravení ochrnutého je posledním příběhem našeho zamyšlení nad odpuštěním. Ochrnutého k Ježíši přinášejí čtyři přátelé. Mohli ho jistě složit před domem a bez výčitek si říci: “Udělali jsme dost.” Ale oni prorazili díru do střechy a spustili jej na nosítkách přímo před Ježíše. Hlavním aktérem v tomto příběhu není nemocný, ale jeho zdraví přátelé, kteří byli ochotni jednat nekorektně. Riskovali společenské pohoršení, jenom proto, aby svého ochrnutého druha přistrčili k uzdravení.
Nevíme, co chtěl či nechtěl ochrnutý člověk. Ale víme, že jeho čtyři přátelé se s jeho stavem nechtěli smířit. Nemohli mu sami pomoci, nemohli ho sami uzdravit, nemohli za něj učinit krok, který učinil v předchozím příběhu malomocný. Nemohli ho ani k takovému kroku přinutit. Mohli ho pouze vzít i s jeho lůžkem, s jeho břemenem a k Ježíši přinést. “Když Ježíš viděl jejich víru, řekl nemocnému: 'Synu, odpouštějí se ti hříchy'.”
Každý jistě zná bezmoc, jež člověk zažívá, když vidí trápení svých bližních a nemůže jim pomoci. I když možná dokážeme v takových chvílích lépe než postižený nahlédnout nějaký způsob řešení, víc než poradit nemůžeme. Nemůžeme řešit problémy za druhé. Na dnešním příběhu však vidíme, že touha přiblížit bližního k uzdravení, přiblížit ho ke Kristu, může znamenat dost.
Radost z odpuštění, je však provázena nevolí zákoníků. Dosud Ježíš vzbuzoval obdiv. Nyní budí i nevoli. Je zvláštní, že se nikdo nepohoršuje nad rozbitou střechou, ale nad tím, že Ježíš odpouští hříchy. A jak Ježíš reaguje? “Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?” Tím ale na otázku zákoníků vůbec neodpovídá. Co tedy sleduje?
Ochrnutý člověk je pro zákoníky hříšník a jeho nemoc trestem za hřích. Čekají od něj tedy pokání, jak předepisuje zákon, splnění jistých podmínek, za kterých mu Bůh odpustí.
Naproti tomu čtyři přátelé vidí trápení svého bližního a chtějí, aby se jeho situace změnila.
A Ježíš? V prvé řadě nazývá hříšníka synem: “Není důležité, že jsi hříšník, tak jak to vidí zákoníci. Mnohem důležitější je, že i ty patříš Bohu, jako syn patří otci, tak jak to vidí tví přátelé.” Ježíšova reakce je spíše než odpovědí poukazem na různé způsoby uvažování. Je poukazem na to, že Ježíš řeší zcela jiný problém než zákoníci. “Je snadnější diskutovat o tom, kdo si může za své nemoci a kdo a za jakých podmínek může hříšníkům odpouštět, nebo je snadnější vidět v hříšníkovi bližního a pomoci mu vynést jeho břemeno na světlo?” Ježíš namísto diskuse a uspokojivé odpovědi pro zákoníky realizuje odpuštění.
Dnešní příběh nám tedy odkrývá další roviny související s uzdravováním jakožto odpuštěním. Jednak jsme mohli vidět, že je možné přiblížit bližnímu možnost uzdravení, pokud v něm vidíme v první řadě bratra nikoli hříšníka a pokud jsme ochotni mu pomoci nést jeho břemeno, i když se tím třeba společensky znemožníme. Dále se nám ukazuje skutečnost, že uzdravení, vyžaduje od člověka ochotu měnit způsob uvažování a úhel pohledu na sebe, svého bližního i na Boha. A nakonec vidíme, že odpuštění neznamená, že vina přestane existovat. Vina nezmizí, ale přestane člověka ochromovat a držet ho v pasti. Ochrnutý člověk “vstal, vzal své lože a vyšel před očima všech.”
 

zpět na obsah
 
Téma
Čas na pravdu???
Gabriela Horáková
 
Patnáctiletý brácha, který začal experimentovat s drogami. Kamarád, který si začal vydělávat tím, že drogy prodává. Rodič, který je nevěrný druhému partnerovi. Blízký příbuzný, který onemocněl zhoubnou nemocí a nepřeje si, aby to ostatní věděli. A vy o tom všem víte. Znáte pravdu, znáte pravý stav věci a stojíte před rozhodnutím, jestli tu pravdu máte sdělit někomu dalšímu. Jste právi, jste oprávněni říkat o druhých to, co oni sami říct nechtějí?

Pravda – zjednodušeně řečeno (vzdělaní páni filosofové prominou) – znamená ve svém prapůvodním smyslu „odkrytost“. Když se o někom řekne, že „žije pravdivě“, tak tomu rozumím tak, že žije s „odkrytými kartami“, neblafuje, nepodvádí druhé ani sebe falešnými esy v rukávu. (Tenhle příměr, pravda, kulhá na obě nohy, protože v reálu se s odkrytými kartami hrát nedá. Ale řekněme, že „odkrytá hra“ znamená hrát s tím, co člověk dostane do ruky, na férovku).

Takže když se vrátíme k onomu rozhodnutí – můžete odkrýt před druhými, že váš spoluhráč, tedy kamarád, rodič, sourozenec, příbuzný schovává karty pod stůl a druhým i sám sobě škodí?

Myslím si, že za určitých okolností můžete. Když vidíte, že hra třeba s drogami, alkoholem nebo výherním automatem, kterou váš kamarád nebo sourozenec rozjel, překročila hranici experimentu a brzy se vymkne kontrole. Vyčerpali jste své možnosti probrat všechno mezi čtyřma očima, vidíte, že druhý začíná blafovat a že má našlápnuto k totální prohře. Přibrat co nejdřív do řešení další - rodiče, přátele, odborníky, může pomoct. I když v případě všech možných závislostí nakonec zůstává na samotném závislákovi, jestli bude mít dost motivace, aby se svým otroctvím skoncoval. A tady je spousta prostoru pro pravdivý, otevřený, upřímný vztah, ve kterém toho druhého podržíte, podpoříte, povzbudíte, zdravě mu vynadáte, snad i osolíte špetkou černého humoru a jedete zase znova – podržíte, podpoříte, povzbudíte…

A pak jsou, myslím, určité situace, kdy člověk právo odkrýt pravdu o druhém nemá. Nevěra rodiče nebo kamaráda, nemocný příbuzný… to je jen pár příkladů situací, které jsou těžké, bolestné, znejišťující, pobuřující. A které mají tolik souvislostí, že je mnohdy neumíme dohlédnout. Motivům a důvodům jednotlivých aktérů často nejsme schopni zvnějšku porozumět. V lidských vztazích se těžko hledá jednoznačná odpověď na pilátovskou otázku „Co je pravda“.

Možná se najde příležitost s dotyčným o celé věci mluvit – a pak spíše než vynášet soudy a hledat za druhého řešení, může být lepší mluvit o sobě, o tom, co nás na celé situaci znejišťuje, čemu nerozumíme, co nám nahání strach, co náš štve. Nakonec nám ale stejně asi nezbude nic jiného, než nechat na druhém, aby se sám rozhodl, za jakých okolností a kdy hru otevře a karty vyloží. A než se tak stane, tak ten, kdo o všem ví (nebo si myslí, že ví o všem), bude muset unést tajemství. Což není nic jednoduchého, protože pracovat s tajemstvím nás většinou nikdo neučil. Unést tajemství není to samé jako druhého krýt a stát se spolupachatelem. Unést tajemství znamená (v souvislostech, o kterých mluvíme) ustoupit stranou a dát druhému prostor, aby se sám chopil zodpovědnosti za svůj život a své vztahy.

Neexistuje pravidlo, které by nám jasně řeklo, kdy o druhých pravdu vyslovit a kdy mlčet. Když nejde o život, pak můj osobní názor je, že méně znamená více. Méně o mluvit o tom, jak to s druhými „opravdu“ je, může nakonec znamenat nahlédnout jejich situaci v širším pohledu a více porozumět.






 

zpět na obsah
 
Téma
Za všechny poklady světa
Marek P. Lukášek
 
Proč?
Protože je to dobrá, Bohu libá a velmi užitečná věc (Jk 5,16). Martin Luther si ji ve své době nemohl vynachválit: „Tajnou zpověď si nedám od nikoho vzít a nedal bych ji za všechny poklady světa, neboť vím, kolik síly a útěchy mi dala. Byl bych už dávno přemožen a zardoušen ďáblem, kdybych ji neměl...“. Podobně i čeští utrakvisté společně s Bratřími ve své pamětihodné konfesi píší: „O zpovědi a rozhřešování smýšlíme, že v církvi má býti vyznání hříchů a jich rozhřešování, ač vyčítání všech hříchů při zpovědi není možné ani potřebné… Při zpovědi mají lidem od služebníků církevních spasitedlná a potěšitedlná z Písem svatých naučení udělována býti, aby lidská svědomí hříchy stížená a zákonem Božím přestrašená mohla ze slova Božího potěšení docházeti.“ Občas prostě přijdou chvíle, kdy se stydím sám za sebe, stydím se před Bohem a stydím se před sebou. Tohle je něco, co se nedá „vyřídit“ v soukromé modlitbě, natož pak při nedělní bohoslužbě. Samozřejmě že i při ní mohu a mám myslet na svá provinění, nesplněné úkoly... Ale ruku na srdce: dá se něco takového stihnout během 2 minut? V kostele plném lidí? Ano, jsem křesťan, ospravedlněný a spasený. Ale zároveň jsem hříšník – strašná a
přece nevyhnutelná věc! Tak proč 99% evangelíků o zpovědi nic neví? Proč o ní nic hezkého neuměli říci naši faráři a farářky, kteří nás vychovávali? Snad jim připadala „příliš katolická“. Snad s ní měli špatné zkušenosti, když někdo nedržel jazyk za zuby. Když někdo zneužil důvěry toho, kdo se mu svěřil. Kdo ví. Ale časy se mění. Synod nedávné návrhy Libereckého seniorátu na obnovu evangelické zpovědi přijal.

Jak?
U nás evangelíků nikdo do dřevěné „boudy“ – skříňové zpovědnice – nemusí. Mluví se mezi čtyřma očima, tváří v tvář. Na faře nebo na jiném místě, kde je klid. Se svým duchovním, ke kterému mám důvěru. S tím, kdo si na mně udělá čas, vypne na hodinu telefon a unese všechnu mou tíhu. Protože tohle je jeho poslání. Naslouchat, co říkám. Modlit se se mnou. Číst se mnou Písmo. Zvěstovat mi evangelium Boží laskavosti a odpuštění. Mně osobně. Nepotřebuji k tomu maturitu ani občanský průkaz. Více podrobností na: www.evangnet.cz/files/1507-zpoved_polit.pdf.

Kdy?
Když už to nemohu vydržet. Když už nemám za kým jít. Když na svou vinu nestačím sám. Někomu se to přihodí jednou za život. Jinému jednou za rok. A další cítí silnou potřebu udělat si pořádek ve své duši před Vánoci nebo Velikonoci. Vždyť k tomu a ne k hladovění byla vymyšlena postní doba.


S kým?
Kalvín napsal, že zpověď může poskytovat v zásadě kdokoli. Ale že se k tomuto zvláštnímu úkolu přece jen hodí určití lidé: „K tomu se jeví jako vhodní zvláště pastoři (...). To, že jsou vhodnější než jiní, říkám proto, že skrze své zaměstnání byli ke své službě povoláni Bohem, abychom jejich ústy byli poučováni, jak tlumit hříchy a také z jejich úst přijímali útěchu odpuštění. Úřad vzájemného povzbuzování a napomínání byl sice uložen všem křesťanům, ale služebníkům Slova byl přikázán zvláštním způsobem...“. Dodávám: jakkoli evangeličtí teologové i zde drží zásadu všeobecného kněžství, neumím si představit, že své průšvihy svěřuji komukoli. Zachovávání mlčenlivosti není uloženo v církvi všem, nýbrž jen farářům a
presbyterům. Osobní rada na závěr: nejlepší kamarád / kamarádka se za zpovědníka opravdu nehodí.

A ještě mimochodem: kromě liturgického odboru SR, kde diskuse na toto téma už skončila (texty přijal synod), se zpovědí nyní čerstvě a z jiného úhlu pohledu zabývá komise pro kaplanskou nemocniční službu.
 

zpět na obsah
 
Téma
Člověk neví, co je lepší
Marie Medková
 
Člověk vůbec neví, co je lepší
Rozhovor se starším sourozencem

Snažila ses někdy „vychovávat“ své sourozence a jak nebo jsi byla spíš „vychovávána“ jimi?
Určitě jsem se snažila. Řekla bych, že to dělají v určité míře všichni starší sourozenci. Možná ne tolik, jako já (často jsem se neomezovala jenom na sourozence…). Snažila jsem se jim říkat, co mají dělat, a co ne. Ale místo pozitivního efektu mi bylo odpovědí „jasně, maminko.“
Moji sourozenci mě vychovávají nepřímo. Jsou věci, kterých si na nich cením. A když překonám to, že to jsou moji mladší sourozenci a jsou v něčem lepší, než já, tak se to od nich snažím „naučit“. I když mi to často nejde.

Dostala ses někdy do situace, kdy jsi „kryla“ svého sourozence?
Jasně. Mnohokrát do situací, které třeba nebyly až tak závažné. Třeba měl někdo cvičit na nástroj, a já měla mámě potvrdit, že cvičil, i když to nebyla uplně pravda. Většinou šlo o výměnu za moje „necvičení“. Nebo jsem byly u nějaký menší lumpárny, která byla ale vtipná, tak jsem ji potom kryla.
A párkrát taky do situací, které mi fakt nebyly příjemné.

Třeba jaké?
Šlo o průšvih, který někdo z nich udělal, a já jsem věděla, zhruba jak (nebo aspoň skoro přesně) to bylo. Ale naši ne. Bylo pro mě velkou otázkou, jestli jim to říct, nebo ne. Párkrát jsem řekla, že prostě nevím, a řekla jim, aby se zeptali jich přímo. Jindy se mi zdálo už i trošku nebezpečné sourozence krýt. Tak jsem našim řekla to, na co se zeptali.
Sama od sebe jsem k nim nikdy nešla, a neřekla „mami, on/ona udělala tohle a támhleto…“. Ale ve chvíli, kdy se mě zeptali přímo, tak jsem jim odpověděla po pravdě. Případně jsem jim neřekla víc, než na co se ptali, ale odpověděla jsem.
Ale až po té, kdy jsem se snažila několikrát sourozenci vysvětlit, že se mi (ani rodičům) nelíbí, jak se chová. A když pořád nereagoval, tak jsem mu řekla, že příště rodičům odpovím úplně popravdě, až se zeptají.

Podle čeho ses rozhodovala, kdy krýt a kdy ne?
Podle toho, o co šlo. Pokud šlo o cvičení, nebo nějakou jinou podobnou maličkost, tak jsem mlčela a mlčím. Pokud šlo o něco víc, co se mi zdálo vhodné, aby naši věděli, tak jsem nejdřív promluvila se sourozencem sama, a pak to až případně „práskla“.
Je to hrozně nepříjemný pocit, když jsem já - jako starší sourozenec - viděla, že některý z mých sourozenců se chová nějak nevhodně, a měla pocit, že o tom naši vůbec netuší. Je to situace, kdy člověk vůbec neví, co je lepší. Zachovat se jako kámoš k sourozenci, tedy zapírat a krýt, nebo to „prásknout“ a nechat to vyřešit rodiče?
Takže pokud šlo o něco, co se mi zdálo už za hranicí ne slušného, ale spíše rozumného chování, tak jsem to řekla. Pokud to byla nějaká blbůstka, které se jednou za čas dopustí každý, tak spíš ne.


Měla jsi někdy pocit, že si sourozenec svým jednáním škodí?
Právě že někdy už i jo, a to byla právě ta situace, kdy jsem jim řekla, že mi to nepřijde dobré, jak se chovají, a pak to řekla rodičům. Pokud jsem ale viděla, že sourozenec si sám uvědomuje, že to není dobře, a že udělal chybu, tak jsem to třeba neřekla. Záleží vždycky na konkrétní situaci.

Můžeš zkusit uvést nějakou konkrétní situaci?
Ne. Každý jsme přece někdy měli nějaký průšvih, někdo menší, někdo větší. A fakt nemíním ty největší průšvihy svých sourozenců (na které jsem třeba v předchozích odpovědích narážela), uvádět konkrétně. To je jejich věc.

Když mluvíme o závažnějších věcech – kryli někdy sourozenci tebe?
Asi jo. Kdybych řekla, že ani náhodou, tak by to byla lež.

Dostala ses do podobné situace s kamarádkou/kamarádem?

Do situace, kdy bych přemýšlela, jestli něco říct nebo neříct jeho/jejím rodičům? Dostala. Ale pak mi došlo, že to nemá smysl, protože to bylo v rodině, kde ty vztahy byly tak špatně a nepříjemně nastavené, že to, že bych jim to řekla by celou situaci ještě zhoršilo. A nakonec to stejně nějak odeznělo samo.

Díky za rozhovor!

 

zpět na obsah
 
Projekty Diakonie
Co vzala voda
Martin Balcar
 
Je chladné, ale slunečné zářijové ráno a nás čeká návštěva několika desítek domácností v obci Višňová, která se při srpnových povodních stala jednou z nejpostiženějších. Naším úkolem je sepsat v každém zasaženém domě soupis škod, krátce o situaci promluvit s lidmi a zjistit, co potřebují k tomu, aby mohli domy co nejlépe a nejefektivněji opravit.
Dojíždíme do části vesnice jménem Poustka, kde vysazuji dva z monitorovačů – každý máme v plánu za den obejít 6 – 8 domácností, tedy máme zhruba hodinu na každou. Vesnička či spíše osada je na první pohled velmi upravená, po nepořádku ani památky, jen linka od vody sahající tu k oknu tu ke dveřím jasně ukazuje, kudy se prohnala voda. Lidi si tu fakt mákli.
Já mířím do druhé části vesnice zvané Předlánce. Snad se na své lidi doptám, protože mám jen soupis popisných čísel domů. Ve vesnici o nás ale dobře vědí, paní, kterou potkávám na mostě, čeká odpoledne mou kolegyni. První zastavení mám v krásném hrázděném domě a poslouchám poprvé příběh, který ten den uslyším ještě pětkrát, pokaždé stejně, pokaždé trochu jinak. Až později zjistím, že některé pasáže mohu vyprávět sám.
Srpnová povodeň ve Višňové začala kulminovat po ránu v sobotu 7.8. Tento den změnil životy všech, takže vím, že jedna rodina večer před osudným dnem grilovala, druhá rodina byla na zábavě, třetí pán byl na noční a jiný otec se synem si užívali večerního rybaření. Ještě v půlnoci z pátku na sobotu nic. Voda stoupla znenadání nad ránem.
V 6 ráno po spuštění sirén však začala rychlá akce, kdy první lidi začali evakuovat. Pak již poslouchám různé příběhy, jak kdo utíkal, kdo co zachraňoval, taky o následné perfektní pomoci armády, hasičů a dobrovolníků z Diakonie („ti v bílých tričkách“). Někdy jsou vyprávění dramatická, jindy rezignovaná, jindy až trpce úsměvná. To třeba, když paní vypráví o vrtulníku, který svou nízkou hladinou letu a tlakem vrtulí totálně vysklil celý skleník, který povodeň k její velké radosti nezničila.
Taky mi najednou došlo, jak tenká je hrana mezi „zachránit“ a „zničit“ – to když vidím fungující pračku, myčku, lednici a sporák jenom proto, že v domě byli tou dobou dva muži, kteří všechny spotřebiče v pár minutách položili na stůl…rozdíl jednoho zvednutí, koho by to napadlo? Nebo tam, kde měli lidé zásuvky (trochu nešikovně) v metru dvaceti, mají dnes po problémech. Kdo je měl níže, musí dělat elektriku novou… A snad v každém domě se lidé dělí na ty, kdo u kotle měli čerpadlo „dole“ nebo „nahoře“. Z těch příběhů mi to vyšlo tak 3:3.
Z každé návštěvy píšu jeden list o škodách a už u třetí domácnosti vidím, že v podstatě poznamenávám to samé – jen s novými jmény. Spotřebiče – KO, elektrika – KO, podlahy – KO atd atd…
Diakonie ČCE plánuje lidem ve Višňové, protože takto máme s dalšími humanitárními organizacemi region rozdělený, předat výtěžky z povodňové sbírky. Podle míry zasažení to bude nejspíš pár desítek tisíc korun každé domácnosti hlavně na nákup nových spotřebičů, omítání či betonování. Lidé jsou za tuto pomoc velmi vděční, stejně jako vděčně přijali pomoc brigádníků. Dárci mohou mít jistotu, že peníze jsou rozděleny skutečně těm, kdo to potřebují.
Díky těm, co přispěli i těm, kdo ve Višňové s Diakonií pomáhali!
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Na cestování mě baví cestovat
Ester Hubená
 
V rámci představování členů COMu široké veřejnosti jsme zaslali dotazník i Danu Freitingerovi, faráři ČCE toho času sloužícímu v jihočeské Kaplici. A tak čtěte, co z takového rozhovoru přes email také může vzniknout...
Odkud pocházíte, kde máte své „kořeny“? Kolik vám je let?
První písemná zmínka o jménu Daniel Freitinger pochází ze západočeských Domažlic. Dnů jeho putování na této zemi je o třicet dva let méně, než bylo Kénanovi, když se mu narodil syn Mahalalel.
Jak jste přišel k zájmu o teologii, co bylo vaší motivací či inspirací?
Patřím mezi ty, kteří vyrůstali ve farářské rodině. Můj otec, dědeček i pradědek byli faráři. Farářem je také můj strýc, bratr a švagrová. Tím je snad řečeno vše.
Co máte na „farářování“ nejraději a co nejméně?
Na „farářování“ mám nejraději práci s lidmi (ať jsou malí nebo velcí) a nejméně práci s papíry.
Proč pracujete s mládeží? Jaká vlastně je z vašeho pohledu dnešní evangelická mládež?
Abych se cítil every young, přestože už nejsem. Dnešní evangelická mládež má mnoho nejrůznějších nabídek a je daleko těžší mládež zaujmout. To za našich mladých let nebývalo.
V současné době jste farářem v jihočeském sboru, předtím jste působil osm let ve Svitavách. Jak se liší obě zkušenosti v porovnání?
Působím v kazatelské stanici Českých Budějovic. Sbor v Českých Budějovicích je velký a má dva faráře. Práce ve Svitavách a v Kaplici je jiná, protože jsou tam i tam jiní lidé. Slovy učedníka Filipa: Pojďte a přesvědčte se. Můžete navštívit naše webové stránky: www.kaplice.evangnet.cz
Slyšela jsem, že vaším velkým koníčkem je cestování. Co vás na tom baví? Kam jste se ještě nepodíval, ale chtěl byste?
Slyšela jsi dobře. Na cestování mě baví cestovat. Moje cesty vedou většinou na sever. Pokaždé je třeba se s něčím vyrovnávat, různě improvizovat. Mívám na paměti slova Otakara Batličky: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.“ A kde jsem jestě nebyl a chtěl bych? Na to máme příliš málo místa.
Jste jedním z organizátorů akce Přežití, jejímž účelem je vyzkoušet fyzické a psychické hranice účastníků. Co vás na překonávání hranic láká?
Zjištění, kde jsou ony fyzické a psychické hranice. Každý člověk je má jinde. Někdo Přežití zvládne bez problémů, někdo z velkými problémy, někdo vůbec ne. Přijďte a uvidíte. Bližší informace najdete na www.preziti.cz.
Máte vy sám nějaké hranice, za které byste nešel?
Mám. Tam, kde by se jednalo o hazardování se životem. Jak říká Jaroslav Pavlíček: „Je třeba mít zdravý strach a včas se navazovat na lano.“
Děkuji za rozhovor!
Také děkuji, pokud jste dočeli až sem :-)
 

zpět na obsah
 
Zprávy
Náboženství a válka ve znamení kalicha
Barbara Kučerová
 
Ve dnech 17. – 18. 9. 2010 se v Třebechovicích pod Orebem konala mezinárodní konference s názvem Náboženství a válka ve znamení kalicha. Sjeli se na ni převážně účastníci z Německa, ale i Česka, Nizozemí nebo Polska, často potomci některé vlny náboženské emigrace.

První vlna emigrace z českých zemí odešla následkem odboje českých stavů proti králi Ferdinandu I. Habsburskému roku 1547. V roce 1548 byl vydán zvláštní mandát, kterým král vyhlásil příslušníkům Jednoty bratrské na panstvích pod přímou královskou správou ultimátum: konvertovat k utrakvismu či katolicismu nebo odejít ze země.

Druhá vlna následovala po porážce na Bílé hoře roku 1620, kdy odešla část protestantské šlechty a měšťanů ze strachu před pronásledováním kvůli účasti na povstání.

Třetí vlna byla patrná v 50. letech 17. století, kdy odešlo mnoho dalších rodin v důsledku vystupňování boje proti nekatolíkům po vestfálském míru (z roku 1648). Roku 1650 byl totiž vydán nový císařský protireformační patent.

Poslední větší emigraci z českých zemí způsobilo zabrání Slezska pruským králem Fridrichem II. v roce 1741 a císařský dekret vydaný roku 1742.

V zahraničí postupně vznikaly české obce. Celkový počet pobělohorských exulantů se odhaduje na tisíce měšťanských a poddanských rodin a několik set příslušníků šlechty. Usidlovali se ve Slezsku, v Uhrách, ale i v Polsku, Sasku, Braniborsku a v dalších německých zemích. Osidlování bylo závislé na pruském králi a dalších mocnářích. Ve Slezsku se po čase, kdy emigranti žili soustředěni ve městech (Münsterberg) i rozptýleně, vytvořily české obce Husinec (1749), Friedrichův Tábor, Friedrichův Hradec, Lubín, Poděbrady a další. V Polsku vznikla následně česká obec Zelov (1803). Z většiny těchto vsí však Češi po druhé světové válce reemigrovali nebo byli nuceni odejít.

Konference trvala 2 dny, při nichž se vystřídalo 15 přednášejících – těmi byli odborníci na danou tematiku (např. Doc. Z. Nešpor, Ph.D.: Vznik evangelických sborů ve Východních Čechách v „dlouhém“ 19. století (1781-1918) nebo Prof. Dr. M. Řezník: Husitské tradice a české politické dějiny a další) i zájemci o historii předků (např. Dipl.-Ing. P. Taraba: Příklad osudu jednoho rodu (Taraba): Exulanti/Zůstavší v „zemi otců“/ Reemigranti).

V sále prvního patra domu u Černého koně na Masarykově náměstí v Třebechovicích panovala po celou dobu konference přátelská atmosféra, přestože se občas něco nepovedlo, jak mělo (pískaly mikrofony, výjimečně se nezdařil překlad nebo se téma netrefilo do „gusta“ všech účastníků). A tak jsme se třeba i společně zasmáli. K pohodě přispěly i buchty od třebechovického sboru, káva a čaj:).

Drtivou většinu účastníků tvořili rodáci z českého Husince (Slezsko) a přilehlých obcí žijící dnes v Německu a další potomci českých exulantů. Nepatrný byl zbytek – přednášející nepocházející z českých exulantských vesnic a zájemci o danou problematiku. Také proto byly všechny přednášky překládané – buď z češtiny do němčiny nebo naopak.

Díky za pozvání!
 

zpět na obsah
 
Duchovní povzbuzení
Vztah jako vinylová deska
Marie Medková
 
Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.
1.Petrův 4,8


Zakoupila jsem gramofon. Gramofon pro mě mnoho znamená. Vzpomínku na dětské řádění a tanec ve stylu “Pelíšků”, když rodiče nebyli doma. Vzácné chvíle prázdného domu, klid a soustředěnost, pokoj.
Gramofon stojí v obývákovém koutku. Jen desky chybí. Všechny, které jsem kdy poslouchala, patřily mým rodičům.
A tak jsem se vydala k sestřenici. Půjčit si desku. Vyzkoušet přístroj.
Cesta zpátky se protáhla, s kamarády jsme ještě zašli na kus řeči do blízké pivnice. Opatrně jsem desku opřela vedle batohu. “Dávám sem desku,” upozornila jsem všechny, aby se o ni neopřeli, nerozmáčli ji batohem nebo neshodili na zem.
V hromadné dopravě jsem ji nesla jako porcelán. Bylo to sváteční.


Jak člověk zachází s vinylovou deskou, tak by měl zacházet se vztahy.


Jednat s úctou: Uvědomovat si křehkost druhého. Jeho žánr. Jeho zvuk. Jeho osobitost.

Najít míru úchopu: Nemačkat. Nedrtit. Ale nenechat spadnout na zem. Nenechat rozsednout.

Znát způsob, jak z něj dostat hudbu:
Nastavit správnou rychlost, mít kompatibilní čtecí zařízení, umožnit reproduktorům vydávat zvuk, naslouchat.

Přijmout nedostatky:
Ono to někdy praská. Lupe. Netočí se kotouč. Nejde elektrika, tak nezbývá se na desku jen dívat a čekat, až se rozhýbe.

Zpívat spolu.

Těšit se. Kochat. Radovat.




 

zpět na obsah
 
Církev za hranicemi
Vytáhnout paty aneb Heidelberg
Michael Pfann
 
Heidelberg. Staré pohádkové město na jihu Německa. Uprostřed
města teče řeka sepnutá mostem vystavěným podle vzoru našeho Karlova mostu. Na obě
strany se pnou vysoké kopce. Na jednom starý zámek z červených cihel. Na druhém obrovský
nacistický amfiteátr. Uličky. Zmrzlina. Kebab. Lidé všech barev i řečí. Třetina obyvatel jsou studenti. Teologická fakulta se spoustou významných jmen. Heidelberg.

Německá EKD – Evangelische Kirche in Deutschland je spojením řady zemských církví, které
se od sebe více nebo méně liší. To, co jsem zažil já v Heidelbergu, bylo v mnohém podobné naší
ČCE.
První semestr jsem bydlel ve velkých anonymních kolejích, kde se lidé příliš nepřátelili, tak
mi bylo trochu smutno. Proto jsem se na letní semestr přestěhoval do Ekumenických studentských kolejí
(ÖK – Das Ökumenische Wohnheim für Studierende). Podobné koleje fungují v
mnoha německých městech.
ÖK je dům v srdci starého města. Přímo v budově byla jedna seminární místnost a
menší knihovna. Ke kolejím patřila obrovská dvojúrovňová zahrada s volejbalovým hřištěm, grilem,
pingpongovým stolem a dalšími příjemnostmi, které nás obyvatele táhly trávit tu mnoho času.
Nejdůležitější ale bylo společenství studentů, kteří tam bydleli. 25 studentů, z nichž je polovina Němců, polovina zahraničních
studentů. Polovina dívek, polovina kluků. Polovina studentů teologie, polovina studentů všemožných
dalších oborů. Přívlastek „ekumenické“ koleje nesou plným právem. Sešli jsme se tam katolíci
i protestanti ze tří kontinentů a jedna muslimka. Nikdo zde nemůže bydlet déle než 5 semestrů. Tím zůstává společenství stále živé.
Všichni se stále potkávají v kuchyni, společenské místnosti, na zahradě i ve škole. To ale není zdaleka všechen společný čas. Každý úterní večer je společný.
Začíná pobožností, kterou vždy připravoval někdo z nás, případně náš „vedoucí“ – mladý holandský
farář. Pokračuje večeří, také připravovanou vždy dvojicí z nás. To znamená mnoho jídel ze
všech koutů svět. To je něco pro mě! Pak program: přednáška, film, hodina samby, povídání o vlasti
někoho z nás. Na závěr konvent, kde se probírají záležitosti společného soužití. Častým tématem
bylo, typicky německy, třídění odpadu.
K tomu společný seznamovací víkend ve Würzburgu a společný pětidenní výlet do Krakowa
v Polsku. A dvě velké, vpravdě studentské party až do rána. Specifikum - Němci po večírku uklízí ještě
než jdou spát, třeba v pět ráno.
V ÖKu jsem se cítil jako doma během pár dní a
v červenci se mi skoro nechtělo domů. Přijal jsem několik návštěv z Čech a ty se díky velmi vřelému, rodinnému, nestrojenému ovzduší cítily velmi uvolněně a
také si s mými spolubydlícími užili spoustu legrace.

Co chci říct? Krátce před odjezdem do Německa jsem strávil přes tři
týdny v české vesnici Veselynivce na Ukrajině, pak téměř rok v Heidelbergu. Až teprve, když jsem
opustil teplo domova, blízkost dobrých kamarádů a rodiny, až teprve v zahraničí jsem pochopil moc,
jakou má ta naše církev obecná. Nebo spíš moc Ducha Božího, který v církvi vane a působí na lidi tak,
že toho nového, dezorientovaného, cizího, stýskajícího, špatně mluvícího neodsunou bez povšimnutí
na okraj. Naopak ve společenství, kde působí ten svatý Duch, je doma každý, dokonce i ten, s kterým
není vždy lehké se domluvit. A pro to zjištění, a nejen pro ně, stojí za to vytáhnout paty za humna.
 

zpět na obsah
 
Když si děda babičku namlouval
Být, či nemít
Alžběta Matějovská
 
Čekáme miminko! Mísí se v nás tolik emocí, kolik nikdy. Najednou už jsme velcí, musíme se chovat jako dospělí a zodpovědní. Uzpůsobujeme se novému životu. Ale není to jen utlačování svých potřeb. Máme něco, co vzniklo z nás dvou! Naše miminko je naprosto nenahraditelné ojedinělé a unikátní. „Žena a dítě se stanou mužovým vlastnictvím a na jistém stupni hospodářského vývoje mohou být vlastnictvím velmi cenným.“ S čekáním miminka však přichází i velká obava: „Bude zdravé?“ A tak honem spěcháme k lékaři, který provádí tisíce nejrůznějších testů, ať chceme nebo ne. Někdy tedy musíme bojovat s otázkou, zda nechat človíčka žít, či ho „netrápit“. Můžeme si však vzít takové rozhodnutí na sebe? Můžeme říct o někom, že nemá žít? Ne! To smí přeci jen Bůh! A navíc, když plodu odmítneme nárok na život, nevíme, jestli by přeci jen nebyl nakonec v pořádku, stejně jako nevíme do poslední chvíle, že je ten „zdravej“ plod vlastně nemocnej. Jsme na tom totiž úplně stejně jako před sto lety. Ani dnes nemáme nárok na to něco měnit, ani tehdy jsme netušili, co se může všechno za těch devět měsíců stát.
A pak to přijde, jednoduše se nám narodí nový život! Naprosto bezbranné tělíčko hmoty, které teď potřebuje jen teplo, jídlo a maminku. V tu chvíli jsme najednou dospělí. V kolika věcech jsme stejní jako dřív! Jen dřív se používala trouba a dnes inkubátor. Dříve lidé „nezabíjeli“ děti před porodem, ač to mělo za následek častější smrt malých dětí. Příroda si dokázala poradit sama již tenkrát. Jen dnes se jí do toho pleteme, protože zapomínáme, že nejsme pány tvorstva my, ale Bůh! Ne my, ale Bůh!
 

zpět na obsah
 
Recenze
Gilead
Marie Medková
 
Kolik je synkovi? Deset? Bude vyrůstat sám. Bez otce. Bez jeho rad, autority a podpory. Tak nějak uvažuje starý farář v knize Gileád Marilynne Robinsonové. Oženil se pozdě a teď cítí, že se jeho dny krátí. Co nechat synovi na Velké pláni státu Iowa? Co třeba deník, dopisy otce synovi...
A tak se pročítáme zápisky moudrého pastýře. Vzpomínky dítěte vyprávěné starcem, úvahy, láska, přátelství, úcta, současné události, radost, vděčnost, víra, poznámky ke kázání. Čas plyne, vypjaté chvíle střídají poznámky o pochoutkách na stole, a nakonec...
"Láska mezi otci a syny. Duchovní vzpruha pro malověrné." Praví mnohé recenze. A je to tak. Je to laskavá kniha, kterou vřele doporučuju ke klidnému večernímu čtení nebo na víkendové odpoledne. Kapitola má deset řádků nebo stránku. Jednu od druhé odděluje symbol stromu. Nepospíchej. Není kam. Nejsou tu čísla. Asi proto, že pro Marilynne Robinsonovou čas neubíhá jen lineárně, ale větví se a košatí jako strom, nabírá letokruhy.
Tato žena je výjmečně dobrou autorkou a veškeré její dílo (všehovšudy tři knihy) stojí za přečtení. Za tuto knihu získala Pulitzerovu cenu.
Marilynne Robinsonová, Gilead, Leda 2009

 

zpět na obsah
 
An Americans view
Relationships
Barb Iverson
 
The organization I work for, Young Life, wants to reach out to students who are not interested in church. This makes a lot of sense in the Czech Republic, where I’ve found that most young people are not interested in going to church. Many are willing to talk about God, but even then, not usually in a very personal way.

So my work here has been meeting students and getting to know them in a setting that feels natural for them (not church). I’ve volunteered teaching English in schools, I’ve gone to pubs and parties to hang out with students I know and meet their friends. And, because it’s something I’m good at and love to do, I’ve invited students into my home for meals or to watch movies or for conversation. The thing is, visiting the home of someone you don’t know very well isn’t natural for Czechs. Very rarely has someone come to my flat without me knowing them first.

As I reflect on this, I realize the huge importance of relationships. When I know someone’s name and have had a conversation with them, it makes much more sense for them to be willing to enter my home. How much more sense does it make, then, that I need to take the time to become someone’s friend before I can talk with them meaningfully about their opinions about faith and God and Jesus? Without a relationship, it’s awkward and off-putting. In the context of a relationship, however, it’s two people talking about something important and personal.

I have close Czech student friends who are not believers, and who aren’t very interested in faith right now. But they call me when they are sad, when they are scared and when they want to be with someone they know cares about them. Spending time with them allows me to be Jesus, and light, in their lives, even if we’re not talking about that. I’ve learned that seminars and group meetings can be great tools for getting a lot of information to people, but students won’t come if they don’t feel personally invited or that someone knows them.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Zhmotnění hlasu lidu
Ester Hubená
 
Obrovské skleněné kostky, holografická instalace neustále měnící tvar i obsah sdělení či skejťácky pojaté šikmé rampy - a teď si zkuste alespoň jednu tuto stavbu představit/představu postavit vedle Staroměstské radnice v Praze. Že je to šílené? Prostor okolo nás máme tendenci vnímat samozřejmě jako jednou daný, až když se zrealizuje nějaká nová stavební úprava veřejného místa, náhle jakoby všichni prozřeli a začínají reptat či chválit. Cit pro architekturu tradičních míst, která potkáváme každý den, nám není vlastní, proto je třeba se nad ní zamýšlet stále znovu...
To, že Staroměstské náměstí v Praze jisté úpravy potřebuje, se ví už dlouho. Proběhlo mnoho architektonických soutěží na dostavbu Staroměstské radnice, ale nikdy neměly respektovaný výsledek. Jak by měl značný zásah do tohoto tradičního prostoru vypadat? Na toto téma proběhl ve dnech 15. - 19. září 2010 v rámci mezinárodní konference Křižovatky architektury výběrový architektonický workshop pod vedením renomovaného mexického architekta Michela Rojkinda. Zúčastnilo se ho na 40 studentů převážně z oborů architektury českých technických škol. Na obrázku vidíte zpracování jedné skupiny s názvem PIN.SCREEN.TOWN.HALL, která představuje stavbu jako gigantickou interaktivní obrazovku – „zhmotnění hlasu lidu“.
Všechny moderně pojaté návrhy dostavby Staroměstské radnice najdete na webové adrese http://www.krizovatkyarchitektury.cz. Opravdu to stojí za vidění a třeba i následné přemýšlení o podobě veřejného prostoru nejen v Praze, ale také ve vašem městě...
 

zpět na obsah
 
Všimli jsme si
Všimli jsme si
Olcha Richterová
 
Papež za kanálem a další odhalení...
Benedikt XVI. po oficiálním pozvání vkročil na britskou půdu. Britské církve, včetně anglikánské, Armády Spásy, Baptistické jednoty, Metodistické církve, Sjednocené reformované církve a Církve Boha proroctví (Church of God of Prophecy) a asi čtyř milionů katolíků ho uvítaly. Stejně tak i Irové, kterým se omluvil za ututlávání zneužívání dětí. Kardinál Brady, který v 70. letech v obavě o pověst církve pedofily netrestal, ale zůstává na své pozici.

Utlačovatelé a utlačovaní - víte o novokřtěncích?
V 16. století reformované církve nejen bojovaly za svou samostatnost, ale samy perzekvovaly anabaptisty/novokřtěnce. Celosvětová luterská organizace se za to novokřtěncům (také nazývaným mnemonité) letos v létě oficiálně omluvila. Naši husité mají na svědomí podobný typ masakru - roku 1421 v Táboře upálili několik desítek adamitů (a pak jestli šaty nedělají člověka).

Znáte Bibli? Ekumenická soutěž
Druhou sobotu v listopadu (11. 11.) se v Čelákovicích koná Ekumenická biblická soutěž tříčlenných družstev (pouze laiků). Účastní se všechny věkové kategorie, soutěž je letos omezená na 2. a 4. knihu Mojžíšovu. Družstva staví katolíci (organizátoři), husité, Církev bratrská a další, ale ČCE se neúčastní (nejbližší sbor je v Lysé n. L.). Neuděláme s tím příští rok něco?

Kde má zůstat Slovanská epopej?
Má Muchův cyklus o dějinách Slovanstva, 20 velkoformátových obrazů, zůstat v Moravském Krumlově, kde se o něj desetiletí starali a je místní atrakcí? Nebo si ho má odvézt Praha, které podle malířova přání patří, ale kde pro něj nemají adekvátní prostory (což byla Muchova podmínka pro darování)? Soud zatím rozhodl ve prospěch Prahy.

Mezináboženské komunitiní centrum v New Yorku
Dlouho chystané "islámské" centrum asi dva bloky od tzv. "Ground Zero" v New Yorku vzbuzuje vášně. Podpisovým akcím proti projektu Park51 oponovalo asi 2000 účastníků vigilií, kteří se svíčkami vyjadřovali podporu této aktivity. Názvy typu "mešita u dvojčat" jsou totiž dost zavádějící, ve skutečnosti jde o prostor, který má být otevřený všem náboženstvím. Vypadá to, že nejde jen o jednu budovu, ale o to, zda nad snahou o pracný dialog převáží slepý nacionalismus, roznícený před devíti lety.

 

zpět na obsah
 
Informatorium evangelicorum
Informatorium
 
První listopadový víkend: 5.-7. 11. 2010 se uskuteční v Táboře společné
seniorátní dny mládeže jihočeského a pražského seniorátu s názvem "Stádo - člověk bez názoru".

Ve dnech 5.-7.11.2010 se v Hořicích uskuteční SCUK mládeže organizovaný Královéhradeckým SOMem. Téma: "Sex, Drugs and Rock´n´roll??". O AIDS a vztazích bude v sobotu přednášet Tomáš Řehák z organizace ABATOP. Všechny zveme na mix duchovního, hudebního, společenského a tvořivého programu zakončeného nedělní bohoslužbou v Večeří Páně a následnou "Nebeskou kavárnou".

POZOR BRNO!!! Naše podzimní školka se posunula - Život je krásný 12. - 14.11. Boskovice.

ŠPEK v Děčíně, "aneb kdo přijde po nás?"

Opět je tu podzimní akce Ústeckého seniorátu, která se bude konat 19. - 20. listopadu v Děčíně. Ten kdo ví, jaké máme "Špeky" tuší, co děláme neradi. Kdo neví, nechť se přidá a zeptá: Kdo přijde po nás? Uklizečka? :/ Doufáme že dorazíte s našimi hosty M. Medkovou a M. Šourkem a společně vyřešíme tuto otázku.

Je vám v pátek líto, že končí škola? Přijeďte na SDM! Zažijte s námi víkendovou školu! 24.-27.11.2010, Semetín, hájenka Alcedo. Soušástí seniorátek je i oblíbené Adventní bdění - snad tentokrát vydržíme...
Více info na www.vychodomoravska-mladez.evangnet.cz

FLOORBALLOVÝ TURNAJ! V Chrudimi se v sobotu 6.11. od 9.30 uskuteční floorballové klání! Ať přijedete jako tým nebo jednotlivci, s hokejkami či bez, rádi Vás uvidíme! Více na http://chrudimska-mladez.evangnet.cz.

Na hlinecké faře proběhne 6.11. od 15:00 mládež poličského seniorátu. Na program jsme sehnali povídání o vězeňství (br. fr. M. Čejka), duchovní pauza (br. fr. D. Sedláček), bohaté občerstvení. Večer je koncert Evy Henychové, která nám zahraje a zazpívá na hlinecké tvrzi. Vemte si společenské oblečení i něco na přespání, to kvůli štábní kultuře!
A to je určitě zajímavý program, tak neváhejte a přijeďte!
Končit budeme v neděli po kostele, přespíme na faře, nutný poplatek činí pouze 50 korun, www.policska-mladez.evangnet.cz

Akce "Setkání konfirmandů a mladší mládeže Moravskoslezského seniorátu" je určena pro mládež ve věku 12 - 15 let, bude se konat 5. - 7. listopadu 2010 v komunitním centru Klášter v Blahutovicích a bude plná zábavy, her, zpívání i zamýšlení nad tématem "Dva světy?". Další informace a pozvánka jsou na http://moravskoslezska-mladez.evangnet.cz/.

Ostravský sbor a Moravskoslezský SEM vás zvou ve dnech 12. - 14. listopadu na minifestival nejen křesťanských hudebníků do Ostravy. Můžete se těšit na tyto kapely a interprety: Boudapsova, CB Hranice, Moby Dick, Honza Dospiva a Nachez. Na programu je také hudební dílna s celocírkevním kantorem Ladislavem Moravetzem. Více informací a pozvánka jsou http://moravskoslezska-mladez.evangnet.cz/.

10. - 11. prosince proběhne v Lysé nad Labem tradiční Vánoční mládež. Těšit se můžete na povídání s vánoční tematikou, vánoční písně, dárky, ale i na tradiční vánoční jídlo. Bližší informace naleznejš na stránkách poděbradské mládeže.



 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah