Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 2   ročník 38
 
OBSAH:
Předsádka
Papaláš holčička a Bůh
O politice
Zajímáte se o politiku? Jak a proč?
Je to nutné a je to pragmatické
Bob Dylan
Henri J.M. Nouwen - Cesta čekání-Cesta pokoje-Cesta moci
Islám
Štětec, Bible a prut na ryby
Reakce (Jan Keller - Bohatí, imigranti a legitimita)
Pánu patří chvála
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
2Kr 5,1-19
 
Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě. Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Naamán to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“ I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství. Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“
     Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ Ale Naamán se rozhněval a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: 'Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat směrem k posvátnému místu, a tak mně zbaví malomocenství.' Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: 'Omyj se, a budeš čist.'“ On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.
     Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“ Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic.“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl. Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu. Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj Pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!“ On mu řekl: „Jdi v pokoji.“
 
P A P A L Á Š
HOLČIČKA A BŮH

Michal Plzák
 
Kdo by si myslel, že už chápe logiku Božího přebývání ve světě, ať čte pozorně celý příběh. Je to všechno zase docela jinak. Třeba hned ten uzdravený. Pohanský papaláš, generál nepřátelské armády. Jestliže se tehdejší mocní nedivili, že se jim dostává zázračného uzdravení, bylo tomu proto, že u nich platila rovnice: čím výše postavený, tím důležitější v Božích očích. My zase jinak omezujeme Boží svobodu zasahovat: Hospodin je přeci Bohem svých chudých a nebude se vyčerpávat s nějakým lampasákem. A přece se s ním Hospodin zahazuje a své nemocné v Izraeli pomíjí. A navíc skrze něho dal Hospodin cizákům vítězství. Můžeme to pochopit? Sotva. Dějiny jsou nesrozumitelné, to jen my je zkoušíme obléci do nějakého přijatelného kabátce. Pokoušíme se je vysvětlit, ale jen za cenu zploštění a povrchnosti. Přítomnost Svatého ve světě je zastřeně nelogická. Jednou Hospodin jedná skrze mocnou armádu a podruhé zase skrze otrokyni, nedospělou ohroženou holčičku. O tom je náš Příběh: mocný generál, jehož všichni poslouchají, teď poslouchá svou otrokyni, cizího proroka a nakonec své sluhy. Oba mocní, Náman i syrský král, ztotožnili uzdravitele s králem. Neuměli si představit, že by moc života vedla jinudy než přes člověka s titulem a vysvědčením. Ozývá se tu motiv betlémského překvapení. Král běduje, protože v dopise Syřana tuší podraz. Je mnoho lidí, kteří neumějí slyšet a číst to, co je řečeno a psáno. Pořád čtou mezi řádky. Pořád ve všem vidí něco jiného: úskok, podvod, to není jen tak. Pak scéna u proroka. Náman znal syrské léčitelské a náboženské praktiky a očekával teď to samé od Elíšy. Že bude mávat rukou k posvátnému místu, působit na boha zdraví. Jenže tenhle chlap si to nějak ulehčuje. Žádné svíjení, žádné posvátné kadění, žádná roucha a koulení očí, on se ani neukáže venku. Jen přes posla přikazuje: marš do vody! No uznejte, mohl tohle Náman brát vážně? Tenhle obyčejný civilní pokyn, připomínající vojenský rozkaz? Taky že se uráží. Čekal jsem všechno, ale takovouhle pitomost ne! Doma máme stokrát lepší řeky, než je zdejší stoka Jordán, ještě bych v ní něco chytil. On se mi snad vysmívá! Můžeme tu najít souvislost s tím, jak svět přistupuje k církvi. Jedni od nás čekají veliká gesta, jiní naopak žádná gesta, jedni čekají tajemné obřady, jiní zase pouze občanskou slušnost, jedni záchranu zhovadilého světa, jiní zase ukojení zastydlých náboženských potřeb. Inspiruje tu Elíša: Jistě zná Námanovo očekávání, ale jedná po svém. Jak a co máme dělat nám nemohou předpisovat ani ty nejlépe míněné rady zvenčí. Sami musíme vědět, k čemu a jak tu máme ve svém provizóriu existovat. Nijak se nepředvádět a už vůbec ne se přizpůsobovat představám našich 'syrských' současníků. Hlavně mít vůbec jasno o svém úkolu. Pak už na tom ani nějaká případná gesta nemohou nic zkazit. Generál nakonec na jemný nátlak svých sluhů do té vody vleze a je uzdraven. Své uzdravení přičítá zcela Hospodinu. Obrátil se. Mohlo by to celé sladce zkončit happyendem. Ale drama narůstá. Náman zůstává ve službách Sýrie jako politik, jako generál, který povede válku s Izraelem. Můžeme být jako církev kdovíjak společensky angažovaní, ale válce nezabráníme. To není jenom skepse, to není výmluva k nicnedělání, ale pokorné přiznání svých omezených možností. Politika zůstane politikou, svět světem, Bůh Bohem. A Náman zůstává ve vysoké politice. Ví, že se bude jako člen kabinetu muset účastnit syrských boho-modlo-služeb a prosí dopředu o odpuštění toho, co bude muset dělat. Sám sice ví, že Rimón je nula, ale s ostatními se všeho zúčastní. Polovičaté pokání? Náman je poctivý, neboť neříká „moje politika je vlastně čistou službou Hospodinu“. Jasně od sebe odlišuje moc, která nepochází z tohoto světa a moc, která hýbe politickou arénou. Chce sloužit Hospodinu, ale také své zemi. Co dělat? Je to dříve nepoznané napětí, situace člověka, který bere vážně jinakost Boží a zároveň svou „špinavostí poznačenou“ odpovědnost za bližní, zde třeba formou politické činnosti. Prorok z něj břemeno jeho rozhodování nesnímá. Neříká ani odejdi ze státních služeb, ani Neber tu víru tak vážně. A přece ho nenechává v prázdnu. Posílá ho na cestu pozdravem „jdi v pokoji“. Tvou víru a službu státu spojuje pokoj Boží. Bůh vidí vše, co je zahaleno. Přes všechno vnitřní i vnější napětí, výčitky svědomí, žaloby a urážky ze strany pravověrných věřících i pravověrných pohanů - jdi v pokoji. Modlářství státu, které korumpuje hlubiny člověka, je rozptýleno Božím pokojem. Napětí tě neopustí, ale pokoj Boží ti neodejme.
 
zpět na obsah
 
 
 
O POLITICE
DANIEL ŽENATÝ
 
Verba movent, exempla trahunt. Slova povzbuzují, příklady táhnou.
     Slova povzbuzují. Ano, chtěl bych povzbudit. Velmi naléhavě a jasně. Má to smysl starat se o politiku. Proto píši následující řádky.
     Příklady táhnou. Tu ovšem stojím s prázdnýma rukama. A se mnou, domnívám se, mnohý ze současné střední generace. V době do roku 1989 jsme nejednali tak, abychom nyní mohli být příkladem, který táhne. Nechali jsme si namluvit, že nám do politiky nic není. Takže: tady jsou slova, která povzbuzují, ovšem, příklad, který táhne, nedodám.
     Nenechte si namluvit, že vám do politiky nic není. Opět se objevují fráze, že křesťan a církve se nemají míchat do politiky. Říkají je lidé jinak docela rozumní. Slyšíme je i od ateistů. Co je k tomu vede? Možná strach z neprůhledné politiky lidovců. Představa, že takto jednají všichni, kdo věří v Boha. Možná obraz církve bez chuti a vůně, bez soli a světla. Obraz něčeho zastaralého a vlastně nepotřebného.
     Už samotný fakt neporozumění jinak rozumných může být jeden z mnoha důvodů, že nám do politiky něco je, protože něco podstatného chybí ve společnosti, v níž žijeme. Chybí slovo protestanta o pravdivosti života, o spravedlnosti, která je dána z Boží milosti a není vázána ani politickou ani církevní příslušností.
     Do politiky nám něco je proto, že ať chceme nebo ne, je z tohoto světa a je nástrojem tohoto světa, který Bůh tak miloval a miluje. A když se o věci tohoto světa nestaráme, začnou se o ně starat a zajímat druzí. Vřele doporučuji kazetu či CD Jaromíra Nohavici, Podivné století. Poslouchejte jeho druhou skladbu. Je to neustálá inspirace k těkavě neutříděnému přemýšlení o životě. Idyla Těšínska před sto lety. Vliv polský, český, ruský, židovský, německý. Na jedné straně, jak by bylo krásné žít před sto lety, mít před sebou celé krásné 20. století, na druhé straně povzdech, že je snad dobře, že člověk neví, co ho čeká.
     Může se to opakovat? Přijdou zase hrůzy válek, lágrů, Osvětim, komunismus, rasismus? Nesvědčí nápisy na zdech našich paneláků, které hlásají, kdo vše má jít do plynu, že to stále kdesi je? Že to nelze, žel, vyhubit a že je potřebí tomu nedovolit žít? A že to žije a roste právě tam, kde lidé dřímou v naivní představě, že se to někde samo nějak udělá, někdo nějak rozhodne? Kde se lidé nechají zpitomět závistí z platů poslanců a ohloupnout pivními řečmi o tom, že to beztak nemá cenu a že za komunistů bylo lépe? A nejdou k volbám, protože jim nikdo tolik peněz jako těm senátorům nedá.
     Obtíž je v tom, že věci nejsou černobílé. V naší zemi jsou skutečně velké problémy, jsou nafoukaní úředníci, dávají se zase úplatky na úřadech a některý policajt se nechá uplatit. A taky se hážou mrtvoly do Orlické přehrady. Ano, tak to je. A před každým z nás je vpodstatě dvojí cesta.
     Buď přijme odpovědnost za to, že je to jeho země, jeho stát, jeho Evropa a svět. A něco dělá. Slůvko něco v sobě skrývá bezpočet možností. Bůh nám dal rozum, abychom hledali a přicházeli na to, co a jak a kdy. Může to být hledání bez konce a dokonce bez úspěchu.
     Anebo naletí kecům o tom, že svět je zlý, nic se nevyplatí dělat, o všem rozhodují druzí a beztak to lepší nebude. Upadne do sebeklamu, sebelítosti, sevře ho závist, k volbám nepůjde, protože on je dobrý a ostatní jsou zlí.
     Verba movent, exempla trahunt. Slova povzbuzují, příklady táhnou. Generace, která zná život před rokem 1989 jen z vyprávění, nenarazí na příklady na každém rohu. Avšak, hledá-li, najde je! Narazí na spoustu slov, musí mezi nimi pečlivě vybírat. Tato chtějí povzbudit.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
ANKETA
O POLITICE
Zajímáte se o politiku? Jak a proč?
   
Jan Svěrák
32 let
filmový
režisér
 
Zajímám, ale jen povrchně. Nedělám si iluze, že politika je od vzniku světa něco jiného než boj o moc a majetek, a tak neprožívám porevoluční rozčarování. Chodím volit, protože nechci mít na svědomí, že by můj chybějící hlas pomohl zastavit vývoj v zemi.
 
Libor Macák
22 let
student
mediciny
 
O politiku se zajímám, protože si narozdíl od pivních skeptiků myslím, že to není jen svinstvo. Zajímám se o ni také proto, že ji mohu do určité míry ovlivňovat - např. volbami. Mnohem nosnější než sledování roztržek a škandálů (což je také zájem o politiku) mi přijde aktivní zájem o politiku lokální či regionální.
 
Zdeněk Suchý
33 let
režisér
 
 
Zajímám. Jak? Volím, čtu, přemýšlím a znovu volím - všechno je volba, i nezájem o cokoli. Já chci vědět, co se mnou kdo dělá.
 
Petr Sláma
29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
Poslouchám radio a čtu noviny. Odjakživa (nebo odjakčtiva?). Protože jsme vpleteni do sítě dějin, kterou jen obeznámený může trochu polepšit.
 
Vladimír Mlynář
31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Ano a stále. Jednak mě to baví, jednak je to z velké části má profese.
 
Martin Čech
32 let
učitel
na ZŠ
 
Ano. Ještě nedávno aktivněji jako člen OH. Dnes pasivně s občasným volebním výpadem (zcela bezchybně se mi daří volit poražené). Myslím, že je velmi důležité využít co nejvíce možností, jak se spolupodílet na rozhodování o nás. Těch možností by mělo být více.
 
Helena Klímová
60 let
psychoterapeutka,
publicistka
 
Ano, je to jedna, nikoli jediná, z oblastí, která rozhoduje o lidských situacích a také je zrcadlí. Snažím se porozumět podtextům a motivacím. Podporuji iniciativu obyčejných lidí, rys občanství ve společnosti, mj. i skrze NADACI TOLERANCE.
 
Doc.MUDr. Zdeněk Susa
54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
 
Politika, jako zájem o veřejné věci, patří k mému evangelickému založení. Za totality jsem se snažil šířit prostor svobody - hlavně rozvíjením paralelních struktur, teď mi jde o smíření mezi lidmi -v ekuméně i v českoněmeckých vztazích.
 
PhDr. Jiřina Šiklová
socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
I v mládí jsem se zajímala o politiku a politiku jsem i „dělala“ tj. mluvila, psala, přesvědčovala lidi o tom, co jsem považovala za správné prosadit ve společnosti. Politika pro mne není jen účast na schůzích různých politických stran, ale aktivní přístup občana ke společnosti, je to angažovanost pro res-publika, pro věci veřejné, které jsem vždy chtěla nějak také ovlivnit. Politika není jenom čtení novin a kritizování, ale i přijetí odpovědnosti, za to, co se kolem děje. Kdo se nezajímá o politiku, nijak se neangažuje, tak, podle mého názoru, nemá ani právo společnost kritizovat.
 
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
 
Není politika také „svatých obcování“? Obec je polis, politika je obcování, zájem občanů o věci obecné. O ty kdybych se nezajímal, nebyl bych občanem, stal bych se poddaným těch, jimž jsem svůj zájem přenechal.
 
ThDr. Jan Heller
71 let
emeritní
profesor na ETF UK
 
Zajímám. Abych získal potřebný odstup od toho, co zmítá mými současníky.
 
Jan Čapek
62 let
evagelický
farář
 
Ano, protože mnozí lidé víry v Bibli, jako Mojžíš nebo Jeremiáš a ovšem i Ježíš, se při svém poslání museli prodírat politickým světem národů a velmocí. Politika nemusí být špinavá, může být fair. Jde o to vnášet do politických problémů objevné pohledy evangelia a jimi pomoci k pravdivé orientaci. Pokusili jsme se o to ve Stanovisku k problematice vysídlení sudetských Němců.
 
Petr Oslzlý
52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
 
3 roky byl můj zájem profesionální. Teď se o ni zajímám jako každý, komu není lhostejný stav naší společnosti. Za ideální však považuji jen z povzdálí ji pozorovat a s uspokojením konstatovat, že vše klape. Tento stav však ještě nenastal.
 
 
 
 
 


zpět na obsah
 
 
 
ROZHOVOR
JE TO NUTNÉ
A JE TO PRAGMATICKÉ

Rozhovor s Ing. Josefem Kosteleckým, presbyterem boskovického sboru a místopředsedou místního sdružení ODS
 
Politika vždy ovlivňovala váš život. Mohl byste nám k tomu něco říct?
    
Bylo to dáno situací, jaká byla. Od druhé světové války jsem poslouchal zahraniční rozhlas, byl jsem nasazen do dolů ve čtyřiapadesátém jako voják. To mě ovlivňovalo dál. Je otázkou, co mě postihlo nepřízní komunistického režimu víc, jestli to byly mé křesťanské postoje, které se vytvářely už za války v nedělní škole a potom po válce v období konfirmačním, nebo politické formování, často rozporuplné. Byl jsem například ovlivněn jedním čestným lékařem, komunistou, který neváhal jít ve dvě hodiny v noci v závějích, aby mohl dát injekci mému bratrovi. Byl to doktor Slavíček, který ovšem, když viděl, co se děje pod hlavičkou komunismu, tak jako člověk čestný ukončil svůj život sebevraždou, a to byl tehdy na ministerstvu. Další formující situace vznikla, když jsem nosil potraviny jednomu ruskému utečenci. Neznal jsem ho ani příjmením. S odstupem času si také uvědomuji, že v čele partyzánských oddílů nedělal jen dobré věci, ale když ho pak vítězná Rudá armáda dva měsíce po skončení války zastřelila, svého vojáka, za to že se dostal do německého zajetí, to bylo nesmírně alarmující. Musel jsem přemýšlet, zda na tom, co se hlásá v Rusku, je něco zdravého, nebo jestli je to podobná ideologie jako v nacistickém Německu. A vždy mi to bylo dokreslováno z té druhé strany, z toho, co jsem se dozvídal ze zahraničního rozhlasu. Mohu říci, že v tomto smyslu jsem odchovancem Přemysla Pittera, ale i otce Křišťana z katolické strany. Rozdíly se ovšem stíraly a já si této ekumény dodnes vážím.
 
Další věcí, která vás jistě ovlivnila, bylo, že jste jako mladý chtěl studovat, ale to nebylo tehdy pro vás možné...
    
Byl jsem předurčen režimem, že mohu dělat jen v těžkém průmyslu. Sám jsem se chtěl učit u firmy Vaněk v Chrudimi zahradníkem.
 
Bylo to kvůli vaší víře a politickým postojům?
    
V té době asi ještě ne. To gradovalo později. Okresní národní výbory měly směrná čísla, kolik lidí má jít do těžkého průmyslu. Tak jsem se ocitl v Hradci Králové ve Škodových závodech. Přistoupil jsem na to, že bych tam šel jako strojní zámečník, ale úředník na okrese v Poličce mě napsal jako mostaře, s čímž jsem nesouhlasil. Po třech týdnech mě přesunuli na slévače, ale to už jsem jim řekl, že se musím jet poradit domů. Odjel jsem a už jsem nenastoupil. Nastoupil jsem do skladů začínající Jednoty s tím, že se od nového roku budu učit v obchodě. Zase to byl podvod. Jako patnáctiletý jsem musel nahazovat žoky, které měly snad metrák. To bylo v roce 1949. Je otázka, co víc poškodilo mé zdraví. Jestli nadlidská práce v dolech nebo už tato dřina ve skladišti.
 
Jak jste se vlastně dostal do dolů?
    
Jako voják. To už jistě bylo proto, že jsem byl nepolepšitelný, neformovatelný. Když jsem se totiž nakonec po vyučení v Brně zahradníkem dostal do Mikulova, měl jsem asi 600 stromů v hraničním pásmu, ze kterých byly dodávky. Já tam přístup neměl, sklízelo to vojsko, které se staralo o neprostupnost naší hranice a já se musel chodit zodpovídat za nesplněné dodávky. Bouřil jsem se proti tomu. Navíc se vědělo, že poslouchám cizí rozhlas, chodím do kostela. Také jsem prostředkoval mezi skupinami různých zklamaných repatriantů. Byl jsem tedy často s lidmi, kteří byli na okraji společnosti.
     Měl jsem jít k letectvu, alespoň podle přípravy, jako radista. Večer nás dali do vlaku a ráno jsme byli na nádraží v Karviné. Tak jsem se dostal do dolů.
 
Bylo to PTP, byli to „černí baroni“?
    
To je ten paradox. Jistě to bylo pokračování PTP a nikdo nám jinak neřekl. Také velení jsme měli z bývalé 311. perutě britského královského letectva. Ubrali nám ale to „P“ na začátku. Když jsem se dostal druhý rok do Kladna, bylo tam 60% aspirantů německého werhmachtu, ale na druhé straně takoví lidé, jako Vasil Demčík, Rusín, který šel se Svobodovou armádou. Setkal jsem se tam ovšem i s lidmi, s kterými bych se jinak nesešel. Mnozí tam zahynuli. Měl jsem sám úraz páteře. Na rozdíl od PTP od nás chtěli i nějaký výcvik. Byl ovšem směrován na odstraňování minových polí, zátarasů. To znamená, že by to byla první linie. Pokoušeli se také získat lidi pro spolupráci. Mně ji rovněž nabízeli, že bych mohl okamžitě studovat. To jsem ale rezolutně odmítl.
 
Vy jste se ovšem nakonec přece stal učitelem.
    
Kvůli onemocnění maminky jsem se vrátil na Vysočinu. Tamější ředitel mě doporučil, abych studoval ekonomickou školu. Později se začínalo se zemědělskými učilišti, a tak jsem se dostal jako učitel do Boskovic. Pak nastala trochu příznivější šedesátá léta. Oženil jsem se, ale ukázalo se, že s dalším studiem stejně nic nebude. Potřeboval jsem souhlas zaměstnavatele, což tehdy znamenalo souhlas stranické organizace. A je jasné, že také vysílali zvědy ke kostelu, jestli tam ještě chodím. Šedesátý osmý rok mi umožnil pedagogické studium. Musel jsem se vyučit ještě opravářem, protože se mě stejně chtěli zbavit. Vydržel jsem jedině díky tomu, že jsem vedl různé kroužky do noci a dělal věci, které nikdo jiný dělat nechtěl. Jeden den jsem byl mistrem, druhý den vychovatelem mládeže, pak správcem budov. Protože se mě chtěli z ideologických důvodů na učilišti zbavit, dostal jsem se na zemědělskou střední školu jako dílenský učitel. Ředitel na této škole byl sice komunista, ale měl z padesátých let také nedobré zkušenosti, takže se mi snažil pomoci. Nakonec jsem vystudoval vysokou školu, kterou jsem končil ve svých padesáti letech.
 
Jak jste přijal rok 1989?
    
Byl jsem přesvědčen, že musí dojít ke změně. Bylo to jasné z dění politického i ekonomického. Mnoho znamenala Charta 77.
 
Stal jste se členem KDS...
    
Byl jsem téměř zakládajícím členem. Kontaktoval jsem se s různými lidmi v Praze a pomáhal založit tady v Boskovicích křesťanskodemokratickou stranu nebo zkrátka něco, co by sdružilo podobně smýšlející křesťany a bylo odlišné od lidové strany, která přece jen za bývalého režimu kolaborovala s komunisty. I tam jsou ovšem slušní lidé.
 
Vy jste se stal předsedou KDS v Boskovicích...
    
Viděl jsem, že náš předseda, se jako poslanec v parlamentu spojoval s různými silami, které byly blízko někdy i Sládkovi nebo jiným extrémům. Když byl pak vyloučen, dostala se místní organizace do těžké situace. Začínali jsme vlastně ve dvou znovu. Dostali jsme se ovšem i do obecní politiky, takže naše postavení bylo lepší než předtím.
 
Jaké hodnoty považujete pro politiku za důležité?
    
Politik se nemůže zpronevěřit tomu, co deklaruje. Musí být ukázněný ve všelijakých předvolebních slibech a rozletech. Řada posluchačů ovšem chce takový výkon, který strhne, chtějí vizáž a šarm. V každém případě to tedy chce střízlivost, být opřený o reálnou situaci. Další hodnota je zakotvena v určité politické orientaci. Já sám jako křesťan vyznávám konzervativní hodnoty, to na jedné straně, ale vidím také, že člověk musí být otevřen pro nové věci. Pravicovost znamená, že hospodářství má přednost před tím, kdo je článkem systému. Tak jako na Vysočině měli lidé často stáje orientované k jihu a obytné místnosti k nepříznivým polohám, k severu. Kdyby byl na prvním místě hospodář, tak by měl místo na sluníčku. Ne, pravicové je to, že z čeho jsem živ, to musí mít prioritu.
 
To se ovšem současné vládě vyčítá, že klade takový důraz na hospodářství.
    
Nesmí se zapomínat, že levice má tendenci sklouznout k tomu rozdělit vše teď a po nás potopa. Pravicové je, že se myslí na vzdálenější budoucnost, že se myslí na generace po nás. Teď se uskrovním, abych později mohl říci „dobře jsem dělal, už jsme zajištěni“. Nesmí se to ovšem dělat bezohledně. Pravicová politika musí být dělána zodpovědně a ovšem i ohleduplně. Hospodářství na prvním místě, ale vidět i člověka, i Boží stvoření.
 
Je pro křesťanství podle vás typičtější postoj pravicový, nebo levicový?
    
Pravicový. Je to nutné a je to pragmatické. Pravicovost zajišťuje to, aby bylo z čeho rozdávat. To je potřeba zdůraznit i mnoha pravicovým politikům. Práce, kterou dělám, by neměla obohatit jenom mě, ale i ostatní společnost. V tom je právě ten křesťanský náboj. Je ovšem potřeba také vyhmátnout to, na co poukazují různí kritikové, že jsou lidé falešní, zneužívající svého postavení. A musí tu být ovšem i vědomí Boží vůle na této zemi. Někdy je též potřeba říci „zmýlili jsme se, odpusťte nám“. To politikům chybívá, ale má to budoucnost.
     Cítím jako velkou bolest to, že zelenou mají v soudnictví, ve školství a na řadě ministerstev ne ti, kteří měli nějakou páteř, ať byli na jedné či druhé straně, ale ti, kteří byli vždy ochotni kolaborovat. Viděl jsem lidi, kteří páchali zlo při odsunu Němců. To byli kolaboranti, kteří se potřebovali zviditelnit před ostatním národem jací jsou antifašisté a Němcebijci. A to je pořád s námi.
 
KDS se integrovala s ODS. Jak vnímáte tuto integraci?
    
Byl jsem na čtyřech sjezdech KDS. Vždy jsem to probojovával - je to správné, je to pragmatické? S těžkým srdcem, ale hlasoval jsem pro spojení, protože tam jsou také křesťanské proudy, třeba Tomáš Ježek a mnoho dalších. Snad tak probojujeme názory, které pak mohou být přijaty a realizovány. Pravda totiž může být často všelijakými převlečenci přehlasována. To by bylo velice jednoduché říct prohráváme, jsme v menšině, utečeme z boje, je to pohodlnější, ale my tu asi nevlečeme ten kříž kvůli pohodlí.
 
Jak vidíte vývoj nyní po dvojích volbách?
    
Mám vážné obavy. Politická scéna je, jaká je. Je to na hraně. Chtěl bych, aby naše vláda uměla unést i to, že člověk bude urážen a ponižován. Jestliže je premiér často drásán neustále se opakujícími otázkami, je to k obdivu, že nevybuchne.
 
Domníváte se, že by levicová vláda znamenala návrat ke starým pořádkům?
    
Minulá levicová vláda, tak jak ji známe, to by možné nebylo. Současná levicová vláda by byla zase dočasností, byl by to však určitý krok zpět, nebo stranou. Obešly by se určité zásadní problémy, kterým se ale nevyhneme.
 
Děkuji za rozhovor.
Pro Bratrstvo rozmlouval Michal Vogl
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
BIGBEATOVÍ
hledači pravdy
BOB DYLAN
muž, který naučil rock`n`roll myslet   
 
 
Co na pár řádcích napsat o člověku, o němž už i u nás vycházejí knihy a jehož písně jsou tématem disertačních prací? Takže strašlivě stručně a fofrem, neboť courák (tedy uzávěrka Bratrstva) je už za zatáčkou.
 
Bob Dylan se narodil 24. května 1941 jako Rober Allen Zimmerman v rodině drobného židovského obchodníka v Dulluth v Minnesotě. Od svých 6 let vyrůstal v nedalekém Hibbingu, hornickém městečku, kde chcíp pes a které samo pozvolna vyhasínalo. Únikem z maloměstského dusna i uzavřené židovské komunity se mu v pubertě jevilo hraní s rock´n´rollovou kapelou. Vedle Little Richarda se jeho idolem tehdy stává „rebel bez příčiny“ James Dean. Na univerzitě v Minneapolis objevuje blues a folkové nahrávky a sám začíná zpívat tradicionály a vystupovat s nimi pod pseudonymem, inspirovaným básníkem Dylanem Thomasem. Studium ho příliš neuchvátilo a tak v lednu 1961 odjíždí do New Yorku, aby v nemocnici navštívil svůj nový velký idol, pradědečka amerického folku Woody Guthrieho. V New Yorku už zůstává a zapojuje se do umělecké komunity v bohémské čtvrti Greenwich Village. Obráží kluby a začíná skládat vlastní písně, zatím hodně poplatné těm přebíraným. Rostoucí věhlas osobitého písničkáře se donesou k Johnu Hammondovi, lovci talentů společnosti CBS, výsledkem setkání je podpis smlouvy. První desku natáčí Dylan během dvou dnů v listopadu 1961, kromě blues a lidovek jsou na ní tři autorské kusy. LP „Bob Dylan“ vychází počátkem následujícího roku a díru do světa neudělá. Před vyhazovem od CBS ho zachraňuje důvěra Johna Hammonda v nové skladby, které Dylan ze sebe začíná chrlit. Vycházejí na druhé desce „The Freewheelin´ Bob Dylan“ v květnu 1963 a nejméně šest z nich patří do zlatého fondu, z nějž často čerpají i jiní umělci, tehdy např. Joan Baezová nebo Peter, Paul & Mary, v jejichž podání se „Blowin´ in the Wind“ stává celoamerickým hitem č.1. Dylanův věhlas roste a ten hledá, kudy uniknout ze škatulky zpěváka protestsongů. Jeho nové texty se od politických a sociálních témat přesouvají k osobním problémům. V červenci 1965 vystoupí na newportském festivalu poprvé s elektrickou kytarou za doprovodu Butterfield Blues Bandu a způsobí folkáčům šok a ujímání.
     Poprvé je Dylan hromadně zavržen těmi, jimž nechce být k obrazu jejich, a nikoliv naposled mnohé z nich i četné další přesvědčí kvalitou své nové tvorby. V srpnu 1965 vychází jeho šestá deska „Highway 61 Revisited“, plná kvílivé kytary Mika Bloomfielda a nezaměnitelných varhan Al Koopera, ale hlavně mnohovrstevnatých surrealistických písní. Spolu s následujícím dvojalbem „Blonde On Blonde“ je tato LP řazena ve většině anket k nejvýznamnějším počinům v dějinách rocku. Dylan se stává superhvězdou světového formátu, ovlivňuje kde koho včetně Beatles, ale platí za to ztrátou soukromí. A uprostřed strmé cesty vzhůru přichází rána. 30. července 1966 Dylan havaruje na motorce, přerazí si pár obratlů a delší čas stráví v nemocnici a na lůžku. Během rekonvalescence natáčí s přáteli ze skupiny Band řadu svých i jejich písní, ty ale slouží jenom jako nabídka pro jiné zpěváky. CBS je vydá až po 9 letech, kdy už je kdekdo zná z pirátských desek. V lednu 1968 vychází „John Wesley Harding“ (nejde o zakladatele metodismu, nýbrž o legendárního pistolníka), velmi úsporné dílko, značně kontrastující se zvukovým i výrazovým obžerstvím předchozích dvou počinů a psychedelie konce 60. let vůbec. Texty jsou plné biblických odkazů, doprovod byl zredukován na minimum. Dylan se hodně věnuje studiu Bible, mluvit o víře by však zatím bylo spekulací. Po sedmi letech tučných ale přichází kručení v břiše. Ani úkrok ke country („Nashville Skyline“), ani experimenty s písněmi jiných autorů („Self Portrait“) nejsou cestou dál. Než se Dylan stačí rehabilitovat velmi dobrými deskami „Planet Waves“ a „Blood On the Tracks“, skládá ještě mj. hudbu k filmu o dalším hrdinovi Divokého Západu „Pat Garrett & Billy The Kid“, kde si i zahraje epizodní roli, a od pricentonské univerzity dostává čestný doktorát hudby. Aby nezůstal jako kůl v plotě, obvolá v roce 1975 hromadu starých přátel, mj. Joan Baezovou a Allena Ginsberga, a s tímto kočovným cirkusem vyrazí na dvouleté turné Rolling Thunder Revue. Hrají v menších sálech, koncerty ohlašují na poslední chvíli a navštěvují místa, kde se málokdy něco podobného zjeví, např. indiánské rezervace. Atmosféru je možné okusit z živé desky „Hard Rain“ a z filmu „Renaldo & Clara“, který Dylan ve vlastní režii natáčí. Úspěch filmu se však dá označit slovem „propadák“ a aby toho nebylo málo, po letech napjatých vztahů jeho žena Sára zažádá o rozvod. Prohrává i soudní spor o výchovu dětí a zdá se, že je na dně. Ale jako u mnoha jiných umělců je pro něj čas zkoušek katalizátorem, léčí se vydáním výborné desky „Street Legal“ a rozsáhlým turné po Japonsku, Austrálii, Novém Zélandu a Evropě. Co bylo dál, si povíme příště a snad už to nebude tak suché.
Tomáš Lavický
 
Odpověď letí ve větru (Blown' In The Wind)
 
Kolika cestami musí člověk projít,
než mu začnete říkat člověk?
Kolik moří musí bílá holubice přeletět,
než spočine v písčinách ke spánku?
A kolikrát ještě poletí dělové koule,
než budou navždy zakázány?
Odpověď na to, můj milý příteli, letí někam ve větru.
Odpověď na to letí někam ve větru.
 
Kolikrát musí člověk vzlétnout,
než spatří oblohu?
A kolik uší musí člověk mít,
než uslyší lidi plakat?
A kolik mrtvých si ještě smrt vezme,
než pochopí, že už zemřelo příliš mnoho lidí?
Odpověď na to, můj milý příteli, letí někam ve větru.
Odpověď na to letí někam ve větru.
 
Kolik let může existovet hora,
než je odplavena do moře?
A kolik let může existovat nějaký národ,
než mu je dovoleno žít svobodně?
A kolikrát může člověk odvrátit hlavu,
A tvářit se, že nic nevidí?
Odpověď na to, můj milý příteli, letí někam ve větru.
Odpověď na to letí někam ve větru.
 
zpět na obsah
 
 
DOPORUČUJI
 
„Ještě před pár lety mi připadalo poměrně snadné postavit se před lidi a říkat jim, jak se stát lidmi pokoje. Povídalo se mi o tom celkem snadno a byl jsem přesvědčen, že mám co říci. Když jsem se však chystal napsat toto krátké zamyšlení, zažil jsem hlubokou vnitřní prázdnotu...“ Člověk, který stojí často před lidmi a používá podobná velká slova, čte toto vyznání s úlevou. A je nutné čas od času revidovat svou perspektivu, odkud vlastně to mluvení vyzařuje. Knížka, na kterou chci upozornit, zaujme nejen lidi, unavené svým mluvením. Jmenuje se Cesta čekání-Cesta pokoje-Cesta moci a napsal ji Henri J.M. Nouwen (vyd. Karmelitánské nakl., stojí pouhých 29 Kč.) Na malé ploše se můžeme účastnit dobrodružství duchovního překování slavného teologa, který si svou vnitřní proměnu prodělal v jedné z komunit Archy, společenství, v němž žijí mentálně postižení společně se svými ošetřovateli „v duchu blahoslavenství“. I o této zkušenosti se v knížce dočteme. V tomto společenství kříže se podivuhodně, bez nějakých rafinovaností, otevírá smysl pokoje a moci. Své doporučení zakončím starým příběhem, který najdeme v prostřední úvaze knížky. - Jednoho dne se ptal rabín věřícího Žida: „Kdy přechází noc v den? Jak to člověk pozná?“ Žid se pokoušel o odpověď: „Možná tehdy, když uvidíme na obloze první náznak svítání? Nebo tehdy, rozeznáme-li keř od člověka?“ „Nikoli,“ řekl rabín, „tma ustoupí světlu tehdy, když člověk pozná v obličeji toho druhého svého bratra a sestru. Dokud se to nestane, je v nás ještě tma.“ Michal Plzák
Michal Plzák
 
zpět na obsah
 
 
ZNÁME SE?
ISLÁM
 
Abychom rozuměli sami sobě, musíme se snažit pochopit i druhé tak, jak se sami vidí. Proto jsem rozeslal představitelům různých nábožentví a myšlenkových proudů prosbu, aby nám přestavili sami sebe a podali i svůj názor na křesťanství. Jako první nám odpověděl Muhammad Ali Šilhavý, představitel muslimské náboženské obce v Třebíči.
Mikuláš Vymětal
 
Islám je náboženstvím míru. Slovo Islám znamená doslovně: 1. mír, 2. odevzdání. Slovo Isloám v náboženském významu označuje úplné odevzdání se do vůle Boží. Islám opatřuje své stoupence úplným zákoníkem, který je podněcuje vzbuzovat v sobě ušlechtilost a dobro a zachovávat mír mezi lidstvem. Muhammad, který je pokládán většinou za jediného proroka Islámu, byl jen posledním prorokem této víry. Muslimové, stoupenci Islámu, věří ve všechny proroky světa, počítaje v to Abrahama, Mojžíše, Ježíše, poněvadž ti všichni zvěstovali vůli Boží za účelem vedení lidstva. Písmo svaté muslimů je Korán. Muslimové věří v božský původ každé svaté knihy. Korán výslovně říká: Nebudiž žádného donucování ve víře! Vždyť nyní každému jasná cesta se otevírá!
Sedm článků víry Islámu:
1. Víra v jednoho boha, 2. v anděly, 3. ve všechna písma svatá, 4. v posly Boží, 5. v soudný den, 6. v míru určení všeho dobra a zla, 7. ve vzkříšeno po smrti.
Povinností muslimů je pět:
1. víra v jedinnost Boží a božské poslání Muhammada, 2. modlitba, 3. půst, 4. udílení almužny, 5. pouť do Mekky.
 
Jaký je u člověka poměr mezi svobodnou vůlí a jeho předurčením?
 
 
Islám: Předurčení v určitém směru existuje, vlastnosti tělesné i na nich závislé duševní jsou geneticky zakódovány. Přesto je člověk vybaven svobodnou vůlí. Musí se sám rozhodovat mezi zlem a dobrem, protože jen on bude zodpovědným za své skutky v hodině posledního soudu. Nemůže své dobré ani špatné skutky přenést na někoho jiného, aniž někdo jiný může za něho převzít zlé skutky. Právo rozhodování mezi zlem a dobrem zůstává na svobodné vůli člověka.
 
Jak vidí Islám křesťanství a křesťany? „Zajisté ti, kdož uvěřili a ti, kdož drží se víry židovské a křesťanské a sabejští - vůbec všichni, kdož věří v Boha a v den poslední a činí dobré skutky, naleznou odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.“ (Korán, súra druhá, verš 62) - Je tedy zde přímo v Koránu vyjádřena maximální tolerance k jiným monoteistickým náboženstvím, tedy i k lidem, kteří věří v jednoho Boha a konají dobré skutky, i když se nehlásí k žádnému náboženství. Křesťané jsou v Koránu často zmiňováni jako „lidé Knihy“. Muslimům je jasné, že se jedná o jednoho a téhož Boha, že v Bosně nebojuje proti sobě Bůh pravoslavný s Bohem muslimským a římsko-katolickým a v Ulsteru Bůh římsko-katolický s protestantským. Toto není ovšem jasno autoru Učebnice občanské výchovy pro 6. ročník PaeDr. Milanu Valentovi, : „... (např. islámské země, jejichž obyvatelé nevěří v Boha a jeho syna Ježíše, nýbrž v Alláha.“ Ježíš sám (nechť mu Bůh žehná), je v Koránu zmiňován nejméně v sedmi delších pasážích a mnohokrát jednotlivě.
     Dokladem poměru Islámu ke křesťanství je tato smlouva, kterou uzavřel Prorok (redakčně zkráceno):
     Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného, od něhož jediného pomoc přichází. Toto je dokument určený pro celou lidskou rasu. Nadiktoval jej Muhammad Ibn Abdalláh,...
     Bůh je a byl vždy Všemohoucí a Moudrý! Prorok sepsal tuto Úmluvu pro vlastní následovníky a pro ty, kteří následují učení Ježíšovo, pro všechny, ať žijí na východě či západě, blízko či daleko...
     Nikdo nesmí vyhánět mnichy z jejich klášterů, nikdo nebude bránit modlícímu se, aby se modlil na místě modlitby: Stejně tak poutník nebude mít překážek na své pouti. Kostely a místa modliteb nebudou ani zrušeny, ani poškozovány. Žádný majetek církve movitý či nemovitý nebude zabrán nebo použit ke stavbě mešity či soukromého domu žádného muslima. Kdokoliv by to přesto učinil, stal by se nepřítelem Boha a jeho Proroka.
     ... Muslim, který má nebo bude mít služebnou, která je křesťankou musí splnit její přání týkající se jejího náboženství a je jeho povinností dovolit jí docházet k jejím modlitbám do míst, kde se tyto modlitby konají. Žádný muslim nesmí být překážkou jejího náboženství. A všichni tito, co jsou pod mou zodpovědností dostanou pomoc při přestavbách a obnovách svých míst modliteb a Svatých míst a tato pomoc bude považována za pomoc pro jejich náboženství ve smyslu této smlouvy.
     Muslimové nesmějí porušit toto úmluvu až do doby Posledního soudu, kdy tento svět skončí.
 
Křesťanství: Křesťanský názor na svobodnou lidskou vůli není jednotný. „Ortodoxnější“ pojetí vidí člověka jako předem určeného (Ž 139), a tak poškozeného prvotním hříchem (Ž 51,7), že si svobodně nedokáže zvolit dobro. Proti tomu se stále bouří názor, že člověk je svobodný, dokáže si zvolit víru (Joz 24,15) i svobodně se rozhodnout mezi dobrem a zlem. Nástupci obou názorů mezi sebou v průběhu celých dějin církve tu diskutují, tu se hádají. MV
 
LITERATURA
 
Luboš Kropáček: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 96. ... Leitmotivem knihy je hledání odpovědi na otázku, je-li mezi islámskou a západní civilizací možná koexistence, a to i v rámci jednoho státu. Dnešní vyznavači multikulturalismu skloňují sice ve všech pádech pluralitu, neuvědomují si však jednu důležitou věc. Tvoří-li zásadní podmínku plurality fotbalových týmů pravidla hry, plurality politických stran demokratický ústavní řád, je k mírovému soužití a plodnému obohacování rozličných kulturních okruhů nezbytný určitý základ, styčný pevný bod. Tím však nemůže být vzduchoprázdno či pouhá myšlenka plurality.
     Kropáček zdůrazňuje, že politický islámský fundamentalismus je pouze extrémní, tedy nikoli reprezentativní polohou muslimského náboženství. A co víc, jeho představitelé většinou mají ve svém teologickém vzdělání propastné mezery: k typickým vlastnostem těchto lidí patří nevědomost, strach ze složitosti světa a tvrdost srdce. Moderní fundamentalismus má proto mnohem blíže k „pokrokové“ revoluční ideologii než k rigidnímu tradicionalismu, s nímž je často mylně ztotožňován. V živých duchovních proudech islámu však lze spatřit prvky, které za předpokladu hlubšího dialogu mezi kulturami skýtají naději na překonání hrozící konfrontace. Případný „happy end“, který je zatím v mlhavém nedohlednu, se však neobejde bez toho, aby své zdroje opět nalezla i západní civilizace, s níž přívlastek „křesťanská“ souvisí čím dál tím méně. Západní konzumerismus a zálibu v totálním relativismu lze koneckonců v určitém smyslu označit za protějšek islámského fundamentalismu, neboť obojí není - mimo jiné - nic jiného než zabsolutizovaná povrchnost.
Josef Mlejnek jr.
 
(z recenze Klíč k pochopení islámu v Lidových novinách z 18.10.96)
 
zpět na obsah
 
 
 
rozhovor
ŠTĚTEC, BIBLE
A PRUT NA RYBY

M. a J. PROKOPOVI
 
(pokračování z čísla 1)
 
 
MV: Co si myslíte o státě Izrael?
Jirka:
Stát tu funguje výborně. Kdyby tady byla vysoká životní úroveň a byly tu výborné podmínky, tak se sem nahrne tolik bohatých Židů, že by tady pro ty chudé už nebylo místo. Je to tu právě naopak, jak je psáno: „On shromáždí chudé země“, až přijde Mesiáš (Sof 3.12). „Já vás obživím po dvou dnech, vzkřísím vás“ (Oz 6.2), to chápu jako 2000 let do obnovení židovského státu.
Mirjam: Od zničení chrámu do vzniku státu uběhlo 1878 let. Když sečteš ty cifry, dá ti to číslo šest. Tak jsem si řekla, že to není náhoda, protože ta šestka je týden a i ten vznik státu je příprava k šabatu, příprava k příchodu Mesiáše.
Jirka: Důležité také je, že se obnovila hebrejština, která byla dříve mrtvý jazyk, protože když si dneska čteš v bibli proroctví stará dva a půl tisíce let, tak tomu rozumíš. Je to rozdíl menší než mezi moderní češtinou a kralickou biblí.
 
MV: Co si myslíte o současném stavu náboženství v Izraeli?
Jirka:
I ti, kdo tu o sobě říkají, že jsou ateisté, jsou více duchovně založení než lidé v Evropě. Čeho jsme si tu všimli - když se sem dostane dobrý člověk, tak je tu ještě lepší, kdežto když se sem dostane zlý, tak je ještě natvrdlejší a ještě zlejší.
Mirjam: Říkáme si, že pokud tu působí Duch Hospodinův, tak musí působit tak, že třídí lidi. Když sem přijde někdo hledající, tak je to jako když někdo, kdo chce studovat, se dostane do ohromné knihovny. Najednou máš velké možnosti, učíš se, přicházíš k novým věcem a otevírají se ti obzory.
 
MV: A jak tu vnímáte Ježíše?
Jirka:
Ješua hamašiach minacret (Ježíš mesiáš z Nazaretu), jak se tu říká.
Mirjam: Byl to Žid, který držel všechny příkazy Tóry, tak, jak nejlépe uměl. Říkal také: „Copak jste neslyšeli, že spása přijde ze Židů?“ Všichni jeho učedníci byli Židi a všichni první křesťani byli stoprocentní Židi. Nepřišel založit nějaké nové náboženství, ale podat pravý výklad Mojžíšova zákona.
Jirka: To je jako když chodíš nejdříve na základní, pak na střední a nakonec na vysokou školu. On přišel a učil tady na úrovni té vysoké školy. Křesťanský svět v Evropě se domnívá, že on všechno to staré zrušil, ale to je jako kdyby ti na vysoké škole říkali: To co ses učil na základní a na střední škole zapomeň! To přece nejde, musíš vycházet z těch poznatků a těch základů, které sis tam vytvořil. Evropa odmítá Tóru, kterou napsal Mojžíš, jí se tam vepřové maso, jí se krev, i když je to zakázané. Tak by se nad tím měli lidi zamyslet a říci si: „Musíme už tady udělat nějakou nápravu a jíst jen to, co se jíst má.“
 
MV: A jak tu vnímáte smysl života?
Jirka:
K čemu tady jsme? Jak to píše Šaul (apoštol Pavel), to je jako když hrnčíř dělá hrnce a z jednoho udělá nádobu na víno a z druhého nočník. Hrnec si nemůže stěžovat hrnčířovi, „proč jsi mě tak udělal“? Úkolem člověka je dělat to, co po něm chce Bůh a neptat se, k čemu to tady je.
Mirjam: V Tanachu (Starý zákon) je psáno, že Hospodin udělal člověka a pak ho postavil do ráje, do zahrady Eden, aby ji spravoval. My jsme sem také nějakým způsobem postaveni, abychom spravovali naši planetu. Každý člověk má svůj úkol, co tu má dělat. Dnes žijeme v době, kdy si lidé zaměňují prostředek s cílem. Například auto má být prostředek, který tě má někam dovézt, má ti sloužit. Zatím se to u lidí stalo cílem a člověk je ochoten zaprodat svoji duši jen kvůli tomu, aby to auto měl, aby ho dosáhl.
 
MV: Co byste chtěli na závěr vzkázat našim čtenářům?
Mirjam:
Když si přečtete Tanach a Brít hachadaša (Nový zákon), zjistíte, že slovo náboženství se tam nikde nevyskytuje. Co to znamená? Že se nejedná o náboženství, ale o vztah člověka s Bohem. Proto, ať potkáš kohokoli, tak se ho neptej: „Kdo jsi a k jaké církvi patříš?,“ ale mluv s ním a zjisti, jaký ten člověk doopravdy je.
 
Rozhovor připravil Mikuláš Vymětal
Cacerut Jasaf, 15. 8. 1996
 
zpět na obsah
 
 
REAKCE
 
Dovolte mi, abych reagoval na článek „Bohatí, imigranti a legitimita“ z Bratrstva č. 10. Jeho autor Jan Keller se v něm dopouští hrubého zkreslování skutečnosti, a protože „dělá mlhu“ právě v otázkách politických, které jsou tématem tohoto čísla, bude myslím dobré se k tomu vyslovit.
     Předně autor tvrdí, že za minulého režimu neexistoval problém soužití různě bohatých vrstev. Ponechme stranou, že se tu nadměrně idealizuje minulý stav, ale podívejme se na věcnou stránku problému. Tehdejší mocní sice možná užívali svých výsad méně okázale, ale o to nemravněji. Tehdejší režim se tvářil, že je pro společnost, kde jsou si všichni rovni, přitom ale každý věděl, že někteří jsou si rovnější. Dnes je společnost rozrůzněna sociálně. Tloušťka vaší peněženky je tím dělítkem. Je to často tvrdé a nelíbí se nám to, jenže je to pořád lepší než být rozškatulkován podle své přízně ke komunistické straně. Dnes může člověk onu pomyslnou hranici mezi jednotlivými vrstvami překračovat vpodstatě na kterémkoliv místě, záleží jen na osobních zájmech a ambicích. Mám přátele, kteří své peníze investují do exotické dovolené, protože je baví cestování, jiní vše utratí za hudební nástroje a aparaturu, jiný si koupí pořádný počítač, další neváhá a investuje do knih, obrazů a dalšího umění. Každý člověk má šanci v určité oblasti předstihnout toho „prachatého továrníka“ z vily odnaproti, protože ten cestovat třeba nechce a tráví raději volný čas s rodinou na chalupě. Toto je realita současného rozdělení. Překročit hranici mezi třídami v minulém režimu znamenalo ohnout páteř, prásknout kamaráda, podepsat spolupráci se státní bezpečností, vstoupit do KSČ. O morálních důsledcích tohoto rozrůznění raději nemluvím.
     Autor dále píše, že zde nastává problém identity člověka, protože stavět na vlastní neúspěšnosti není snadné. To je sice pravda, jenže proč Jan Keller předpokládá, že chudý = neúspěšný? Copak bohatý = úspěšný? Každý soudný člověk ví, že kvalita života není dána jen tím, co si můžu koupit. Krizi identity může mít jen ten, kdo závidí svému bohatšímu sousedovi, kdo závidí poslanci jeho plat a jeho jedinou touhou je mít víc. Kdo na takové věci kašle, ten je v pohodě, ten může v klidu rozvíjet svou osobnost.
     Autor také tvrdí, že se chudí a bohatí spolu vlastně ani nesejdou, protože se nepotkávají ani ve škole, ani v zaměstnání ani v bydlišti ani ve veřejné dopravě. Tady se ovšem autor článku inspiroval především v cizině (např. ve Spojených státech amerických). Pro naše poměry stále platí, že leckterý restituent bydlí stále tam, kde dřív, platí, že státní školy jsou lepší než mnohé soukromé, atd.
     Autorova snaha zdůraznit levicový postoj se pak naplno projevila v jeho úvaze o imigrantech, kdy na čtenáře Bratrstva, mnohdy politicky nezkušeného, vytáhne pojem „pravicově orientovaná městská chudina“, která se přece často obrací proti přistěhovalcům. A poněkud s podivem konstatuje podobný jev u lidí levicově orientovaných (kteří přece vždy byli pravými internacionály, slyším v podtextu). Je „dobrým zvykem“ v určitých kruzích dělat si legraci z pravice, neměla by se ale zatemňovat podstata věci. Politické spektrum si můžeme představit jako kruhové schéma. Kruhové schéma předpokládá, že pravice a levice nabízejí skutečně odlišné alternativy. Pohybujeme-li se po kruhu po oné demokratické části, mezi pravicí a levicí stojí politický střed, v nedemokratické části je to extrémní levice a extrémní pravice, které tu prakticky splývají. Zatímco osa spojující pravici a levici se vyznačuje především jasností politických programů a stanovisek, osa spojující politický střed s oběma extrémy se vyznačuje politickou nevyjasněností. Domnívám se, že autorovi vypadlo z jeho povídání o pravicové chudině slovo extrémní. Nedomnívám se totiž, že by jak standardní pravice tak standardní levice byly nepřátelské vůči přistěhovalcům. To je typické pro extrémistické strany.
     Závěrečným odstavcem se „pan sociolog“ poněkud shodil. Nevím, kdo chce budovat kapitalismus během dvou pětiletek? A jeho děs před bohatstvím, které jakoby vždy vzniká nějakým podvodem a ne poctivou prací také nesdílím. Je to populistické plácání pro hlupáky, kteří si myslí, že kdo peníze vydělal hlavou je podvodník a lehkoživka. Mnoho lidí se tak ostatně dívá i na sociology, ostatní hlavou pracující profese prominou.
Michal Vogl
 
zpět na obsah
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah