Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 8   ročník 38
 
OBSAH:
Předsádka
Další rundu?
Rozčiluje vás nějaká hudba?
Bach a Mozart jsou bombeři
Zpěvníček mládeže k vážné hudbě nepřivede
Otevřeno Jimramov 97
Rastafariánské hnutí III - Teologie i styl života
Tak trochu o povodních...
Možná za deset, možná za padesát let
Bál v Pržně
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
SÍLA MÁ A PÍSNIČKA MÁ JEST HOSPODIN...
ŽALM 118,14
 
zpět na obsah
 
 
Ef 5, 18-20
 
A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.
 
DALŠÍ RUNDU?
Míla Lapáček
 
Opít se lze i opodstatněně, ze závažného důvodu, ne jen z fanfarónské touhy po úletu či pouze z prostopášnosti. Alespoň si myslíme, nejsme-li rozenými karateli, že to lze. Proto nám apoštolův výrok může připadat přespříliš kategorický. Ledaže by to slovo o neopíjení se vínem a chvalném děkování Pánu Bohu byl ideál, který nám apoštol doporučuje a nabízí. Ideál čili to, k čemu bychom měli směřovat neb tíhnout, ač toho v plnosti nikdy nedosáhneme (což ale vůbec nevadí, poněvadž to směřování a tíhnutí je již samo o sobě přesně tím, o co jde a co tam Nahoře berou!)“
     Apoštol Pavel nám, jako kdysi Efezským, staví před oči jako ideál cestu vděčnosti a zpívání Hospodinu. A nemá to jen ze své hlavy, vlastně spíš tlumočí vůli Toho, který jistě chápe, když někdo podlehne návalu životní krize a zlinýruje se - nebeský Otec je spravedlivý, ale ne bezcitný moralista - ovšem k řešení krizí sebeopíjením nás nikdy nenabádá; vždyť je tu lepší cesta vděčnosti, na které jsou každé trápení, nářek nad vlastním selháním či bolest, konečné! - zatímco na cestě sebeopíjení jde jen o nekonečné odkládání a marné utápění žalu.“
     Apoštol vyzdvihuje vděčnost také proto, že její provozování písní, modlitbou, slovem i beze slov, mobilizuje v člověku síly víry, lásky a naděje. Díky nim pak i situaci vlastního strádání, ať už jakéhokoli, může přijmout, ne ji jen sevšímvšudy odmítat. Jako Jób, ne akceptovat od Hospodina jen příjemné, ale i to, co bolí. Protože ono to, co bolí, má obvykle smysl hlubší, než se může na první pohled zdát, smysl, který spatřujeme v procesu tříbení, růstu a budování osobnosti, v němž má i bolestná zkušenost a prožitek své nezastupitelné místo. - Ale opíjení se, zlořečení, zuřivost a ukňouraná ukřivděnost, ty onen zmíněný proces jen blokují a ještě tak vyvolávají proces opačný, totiž pliznutí, krnění a rozklad osobnosti - což je na nic.“
     A tak je určitě pravda, že v životě každého potrefí mnoho různých trápení a těžkostí, ale pravdou je i to, že to zas tak moc nevadí, neboť kývneme-li na apoštolovu ideální nabídku, garantovanou samým Bohem, jsou nám všechny trable příležitostí k tříbení a růstu, a zbyde ještě spousta času pro radost a pohodu či zalenošení si.“
 
zpět na obsah
 
 
ANKETA
HUDBA
Rozčiluje vás nějaká hudba?
   
Zdeněk
Suchý

33 let
režisér
 
 
Rozčiluje mne hudba bez umu, nápadu a nadhledu.
 
Tomáš
Najbrt

45 let
celocírkevní
kantor ČCE
 
Jakýkoli nucený poslech je pro mne trýzní. Zvláště ze sousedova rozhlasu nebo hlasitých koncertů, kde osobně nejsem. Ruší mě každá nezřetelná hudba, třeba jako kulisa. Nemohu se už soustředit na nic jiného.
 
Martin
Čech

32 let
učitel
na ZŠ
 
Pokud jsou to takový ty plástve bez vtipu, napětí, překvapení, tvářící se jako nesmírně hluboký umění, a pak techno a dechovka, i když výjimky jsou - např. taková tancovačka za doprovodu bubeníka, harmonikáře, trumpetistky zpívající ty největší dechovkové pecky je dost pohoda (zažil jsem v Olbramově).
 
Vladimír
Mlynář

31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Heavy metal.
 
Jiří
Lábus

50 let,
herec divadla
Ypsylon
 
Ne. Poslouchám tu, která mě nerozčiluje.
 
Květa
Kellerová

23 let
studentka
práv
 
Pop se stále se opakujícím přihlouplým textem, někdy také country hudba.
 
Jan
Čapek

62 let
evagelický
farář
 
Mám rád klasiku, ale i jazz, blues, swing a rock-and-roll. Není mně blízký ten typ hudby, která má strojově až neúprosně pravidelný rytmus a málo melodie. Zdá se mi útočná a někdy se obávám, že nástrojová i pěvecká dovednost je nahrazo-vána hlučností. Podmanivá je rytmická „rozviklanost“ improvizovaného blues.
 
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa

54 let
lékař
syn.kurátor ČCE
 
Nerozčiluje mne žádná hudba jako taková. Rozčiluje mě naopak každá hudba, když ji mám vnímat jako kulisu. Jsem jednoúčelový a potřebuji se soustředit na to, co dělám. Protože mám pořád hodně práce, jsou chvíle, kdy mě hudba nerozčiluje, vzácné.
 
Jan
Svěrák

32 let
filmový
režisér
 
Techno. To mít nemusím.
 
Helena
Klímová

60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
 
Ano! Rozčiluje mne zneužití hudby: když se nějaká krásná muzika použije jako kulisa k hovoru. Pak je zneužité i to slovo.
 
Erazim
Kohák

64 let
filosof,
spisovatel
 
V mém věku už nezbývá mnoho času na rozčilování.
     Snažím se vyhýbat útočnému hluku vůbec, a tak i „hudbě“ neúnosných decibelů. Ticho je mi hudba nejmilejší, elektronická reprodukce nejcizejší.
 
Jan
Heller

71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
 
Ano - všechen metal, většina rocku.
 
Petr
Slama

29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
Heavy-metal, když je moc nahlas. Popík.
 
PhDr.
Jiřina Šiklová

socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
Rozčiluje mne příliš rytmická, snad rocková hudba a nedovedu se při ní soustředit a po čase pociťuji vnitřní agresi. Ale to bude spíše generační postoj. Člověk miluje to, co prožíval v dětství a mládí. Koncerty v chrámech mne dodnes přenášejí do jiného světa a mám je ráda.
 
Petr
Oslzlý

52 let
ředitel Centra
experimentálního divadla
 
Špatná. Ale nejen špatně napsaná a zahraná. Mám k hudbě instinktivní vztah opřený o mnohaletou zkušenost s divadlem plným hudby. Špatná je pro mne v první řadě každá významově vyprázdněná hudba, jen rámusící či naopak opakující jednoduchá melodická kolečka atd...
 
Zdeněk
Šorm

38 let
farář
 
Chtěl jsem odpovědět ne. Pokud se ale mezi hudbu počítá i znělka firmy Family Frost, pak ano. Když jsem ji zaslechl i na samotě Českomoravské vysočiny, připadalo mi, že není úniku.
     Jinak mne spíš některá nudí. Rozčilují mne spíš stupidní texty, které předstírají prožitek, časté v středním proudu.


zpět na obsah
 
 
 
BACH A MOZART JSOU BOMBEŘI
MICHAL PLZÁK
 
Když v létě před dvaceti lety umřel Elvis Presley, končil jsem zrovna základní (tehdy) osmiletku. Napomádovaný třpytivec Elvis mě nijak nezajímal, rokenrol čili bigbít jsem ale rád měl. Nejen pro jeho strhující rytmus, ale i pro tu příchuť zakázaného ovoce. Fašistům nechutnal jazz, bolševikům zase bigboš. Puberťák v šakalích 70.letech se zhlédl v Kiss, Sladech, Párplech a Zeppelínech, ti šťastnější okusili i pár soust Plastic People a DG 307. Režimu nestravitelným se ale stával i folk a pomalu všechno, co neprošlo státní kontrolou. Proto jsme celí užaslí poslouchali i cimbálovku, varhanní koncerty v kostelích a Sex Pistols. Přesně půl roku před mou maturitou zastřelil jeden pitomec Lennona. A další jemu podobní ničili Lennonův pomníček na Kampě, protože nebyl posvěcen rudou hvězdou. Před maturitou jsem se musel nechat ostříhat. To už je naštěstí dávno.
     Pokud mě ale paměť neklame, nedá se vůbec říct, že by tehdy rocková hudba strhla celou třídu a všechny kamarády. Žádný průzkum z té doby sice nemám, ale troufám si říct, že zdaleka ne všechny spolužáky tehdy hudba nějak zajímala či provázela. Dneska je to docela jinak.
     Podle ankety, na kterou mi odpovědělo 35 holek a 15 kluků, kteří se v Praze účastnili srpnového kursu pro mladší mládež (14-17 let) je jasné, že hudbu posloucháte všichni. Na otázku „Umíte si představit svůj život bez hudby?“ odpověděli všichni jednoznačně Ne. Jen jednou zaznělo „Jak kdy“.
     Poměrně velká shoda byla i v poslouchaném žánru. Naprosté prvenství má rocková muzika: z českých kapel vedou Buty, pak není dlouho nic a potom zase Oboroh, Mňága, Dunaj, Psí vojáci; z cizích Beatles, Nirvana, Queen, U2, Doors, Oasis, Nick Cave. Country a folk uvedlo 7 lidí (Nohavica, Spirituál 5, Ebeni), dva mají v oblibě i muzikály, dva poslouchají pop, další dva výslovně preferují 60.léta, pouze jeden se hlásí k technu a jedna slečna má odvahu se přiznat ke Kelly family. Tímto seskupením zase výslovně pohrdají tři jiní hudby milci. Hudbu vážnou či klasickou poslouchá k bigbítu devět lidí, většinou jde o superhvězdy typu Mozarta, Bacha, Vivaldiho, Verdiho či Beethovena. Ani Rusalka s Vltavou nepřijdou zkrátka. Překvapením pro mne byli tři milovníci jazzu, přičemž dvě dámy (15 a 16) si vychutnávají opravdové lahůdky (Frisell, Naima, Jarrett, Hancock, Corea, Růžička, Milan Svoboda). Ředitele Českého rozhlasu by potěšil věrný fanoušek rádia, který poslouchá Vltavu, Prahu i Radiožurnál.
     Naprosto zajedno jste v tom, bez jakého hudebního žánru se rádi obejdete. Slízla to oblíbená hudba dědečků a babiček, totiž dechovka (36 odpovědí). Akcie Pepíčka Zímy jsou tedy silně ohrožené. Menšinovými neoblíbenci jsou tvrdý rock či metal (12) a house music (9) s technem (17) a rapem (6). Diskotékovou hudbu by klidně postrádali 4 lidé, rovněž tolik by se obešlo bez country a popu. Nejméně zbytečnými se zdají být folklór, vážná hudba, jazz a „písně fanatických křesťanů“ (všechny po jednom hlasu).
     Jak posloucháte nejraději hudbu? 12 odpovědělo, že všude a pořád, 24 nejraději na koncertě či na zábavě, 26 vyhledává při poslechu hudby klid a samotu. Hudba slouží i jako doplněk k učení (10), práci (7), žehlení (2), pověstnému mytí nádobí (9) či jízdě v autě (7). Pouze 6 lidí si pouští muziku do walkmana. Rozumím tomu, že dvě dívky poslouchají nejraději hudbu buď se svým klukem, nebo s lidmi, se kterými si rozumí. To se pak opravdu dají zaslechnout i věci nečekané. Těm, co si váží ticha a nelíbí se jim využívání hudby jako hlukové clony, která nás bombarduje a obestírá na každém kroku, bych chtěl doporučit, aby zkusili bránit svůj nárok na ticho nebo alespoň své uši a nervy. Několikrát jsem to vyzkoušel v hospodě a zatím to vždycky zabralo: buď jsem televizi vypnul nebo požádal číšníka, aby to provedl sám. Nenechte se stále splachovat, nenechte si vnucovat, že to přece musíte chtít poslouchat (nebo na to koukat) - ani v obchodech.
     Co vás z poslouchané muziky nejvíc zaujme? Naprosto vede melodie (35), potom texty (25 - to mě překvapilo) a rytmus (23), následují zpěv (14), sóla (7) a musí to bejt nářez (6 - ale co tím rozumíš ty, kdos uvedl, že posloucháš techno???). Důležitá je ale i sladkost (2), opravdovost (2), vnitřní kouzlo (duch hudby - 2), propracovanost, nápaditost, pestrost, napětí, schopnost navodit atmosféru (pouze 1). Možná je evangelická mládež po hudební stránce výjimečná: zajímají ji slova a melodičnost. Ta jinakost se projevuje i v tom, že celých 38 odpovídajících mláďat je samo nějak hudebně aktivních! To je skoro 80%! Proto ani nepřekvapí, že na otázku „Zkoušeli jste se soustředit na poslech tzv. vážné hudby?“ odpovědělo kladně 47. Pokud ano, s jakým výsledkem - to byla další otázka, na kterou odpovědělo 38 v tom smyslu, že se jim líbí (případně Bach a Mozart jsou bombeři; celkem se my líbila; něco není tak hrozné). Že to není nic moc, napsali 4 a jeden dokonce, že na něj vážná hudba působí depresivně. Docela příznačná je odpověď: Když se zaposlouchám, tak si připadám lehčí, oproštěný od konzumace. Hezky se mi usíná. Sám vím, že když jsem absolvoval několik povinných výchovných koncertů na základce, představoval jsem si při tónech Brahmse a Dvořáka většinou něco romantického, jako je rande s holkou, západ slunce nad rybníkem nebo meruňkové knedlíky. Když jsem v pubertě slyšel poprvé Stravinského, šel jsem do kolen. Pak jsem zjistil, že jsem celé Svěcení jara poslouchal na vyšší otáčky (to bylo ještě za časů černé desky vinylové...). Pak jsem zjistil, že o jakousi vážnou hudbu se pokoušeli i mí milovaní Deep Purple a E,L&P natočili po svém Musorgského Obrázky z výstavy, a otáčky jsem snížil.
     Je to legrační, ale k pubertě to asi patří, že na otázku „Kdo má vliv na váš hudební vkus?“ odpovědělo 18 dotázaných hrdě: NIKDO a také NENECHÁM SE OVLIVŇOVAT. Těmto nezávislým znalcům bych chtěl doporučit, aby se vzpamatovali a prozřeli, kdo všechno a jak je ovlivňuje. Jinak by si mohli až do smrti kupovat lentilky a nové Peugeoty s tím, že to sami chtějí a nepoznali by, že jim to nějaké cosi plíživě vnucuje. Že nás svým vkusem ovlivňují přátelé uvedlo bez nějakého studu 20 lidí, že to je či byla rodina (rodiče a sourozenci) uvedlo 10. Učitelka v hudebce ovlivnila tři posluchače. Ve čtyřech případech je to rozhlas (a pak že je mezi mládeží na vymření) a jen ve dvou sbor. Není hanbou být ovlivňován, důležité je být ovlivňován dobře.
     V otázce po důležitosti hudby, toho, co poslouchat nechtějí (dechovka) a chtějí (rock) panovala obrovská shoda. Společný byl i důraz na melodičnost a poměrně značný respekt k vážné hudbě, tedy i chuť soustředěně poslouchat, nemít hudbu jen za kulisu či prostředek k tanci a usnutí. Poslední otázka však dotázané rozdělila celkem rovnoměrně do dvou skupin. Ptal jsem se takto: „Myslíte si, že by se při bohoslužbách měly zpívat `moderní písně'? Měly by se tu využívat i jiné než obvyklé hudební nástroje?“ Na obě otázky odpovědělo NE 13 lidí, záporně jen na první otázku dalších 5 (starší by nesouhlasili, ale některé nástroje by se mohly změnit). Dva nevědí, jednomu je to jedno, patnáctiletá dívenka soudí, že by to „rozhodně bylo lepší, ale rakváči by se zbláznili“. Jasné Ano napsalo 19 lidí, 5 by do bohoslužeb zařadilo písničky ze Svítáku. Tři dotázaní byli moudře umírnění: Střídat s tradičními - přilákalo by to mladé lidi a neodešli by ti starší. Zdá se, že i leckterý rocker ctí tradici a hudební jinakost neděle. Třeba i proto, aby ten bigbít po bohoslužbách měl tu správnou šťávu. Nebo tu zazněla obava, že se „moderní písní“ rozumí nasládlý popík? Kdo víš, řekni to dál. Zn.: Dopis napoví.
 
zpět na obsah
 
 
 
rozhovor
ZPĚVNÍČEK MLÁDEŽE
K VÁŽNÉ HUDBĚ
NEPŘIVEDE

ROZHOVOR S LUBOŠEM STEHLÍKEM
 
Příznivci rockové a folkové muziky nacházejí v Bratrstvu celkem pravidelně různé rozhovory s muzikanty těchto žánrů, recenze jejich hudebních počinů a zprávy z koncertů; o hudbě bohoslužebné a vůbec v církvi užívané jsme psali také (1995/4). O hudbě tzv. vážné či klasické jsme se zmiňovali zatím jen okrajově, a jak anketa mezi mládeží prozradila, vůbec tento žánr nepatří mezi ty, které jsou mladým lidem (vám) lhostejné. Proto chceme aspoň náznakem tento dluh splatit. Zveme vás k rozhovoru s muzikologem PhDr. Lubošem Stehlíkem.
 
Jak může dnešní mladý člověk zjistit, že vážná hudba není vyschlá konzerva, ale kouzelný poklad?
     Má-li někdo chuť nacházet krásno i v této oblasti, tak musí být především otevře-ný. Mít otevřenou duši a přijímat. Ale moc nevěřím na to, že by mladý člověk přišel na chuť vážné hudbě tím, že půjde třeba na koncert České filharmonie. Spíš by měl jít za mladými interprety, třeba na koncerty tzv. autentické hudby.
 
Můžeš ten termín vysvětlit?
     Když se soubory snaží co nejvíce se přiblížit dobovému ideálu zvukovému a interpretačnímu. Samozřejmě to bude vždycky jen odlesk. Ale právě tady jsou možné různé průnikové projekty. Například Kronos Quartet, to je příklad toho, jak může soudobá hudba oslovit mladý lidi. Na jejich pražském koncertu v Rudolfinu byli mladí lidi, kteří tam jindy nepřijdou a bylo to skvělý. To je jedna z cest a celkem dobrá. Rozhodně lepší než „tři tenoři“. Ale vždycky má mladý člověk velikou výhodu, když má zázemí v rodině nebo se pohybuje v okruhu lidí, kteří mají podobnou snahu si rozšířit svoje poznání, ovšem vždycky spíš v takovýhle neobvyklých projektech, než v stabilních institucích typu České filharmonie nebo FOK. Oni toho taky pro mladý lidi moc nedělají. Filharmonie má sice cyklus pro mladé s průvodním slovem dirigenta, ale nemá to dobrou úroveň. Takový člověk jako byl Bernstein, který dělal koncerty pro mladé, neexistuje. A ta nechuť k vážné hudbě vlastně vzniká už na základní škole, kdy se dělají tzv. výchovné koncerty, ale naprosto nevhodně.
 
Myslíš si, že křesťan má v sobě jakési předpoklady pro přijetí náročnější muziky, kterou je třeba soustředěně poslouchat?
     Myslím, že ne. Možná kdysi, kdy ještě ta užitková hudba byla velmi podobná té hudbě umělecky náročné, tehdy snad ano. Sepětí člověka s takovou institucí jako kostel bylo mnohem bližší, figurální hudba byla běžnou součástí bohoslužeb. Ale dneska, kdy nůžky mezi populární a vážnou hudbou jsou velice rozevřené, nemá účastník bohoslužeb a náboženství nějaký větší předpoklad přijmout Mahlera či Brahmse než člověk, který nevěří. Ty důvody jsou jiné. Opravdu dost sázím na rodinné prostředí a pak je to někdy otázka náhody, když má někdo kamaráda, který ho dokáže „zfanfrnět“. Ale zpěvníček mládeže k vážné hudbě nepřivede. Leda by tomu pomohly samotné sbory či církve, že by v tomto smyslu vyvíjely jakousi misijní činnost.
 
Tvoje děti doma poslouchají docela jiné věci než Ty. Můžeš o něčem z toho říci, že Tě to zaujalo?
     Není to tak, že by poslouchaly úplně něco jiného. Třeba dcery (10 a 12 let) jsou schopny poslouchat téměř stejnou hudbu jako já. Mají rády Dvořáka, baletní hudbu, Čajkovského, ale poslouchají i Phila Collinse a Enyu. Ale tím, že se je snažíme občas vzít do opery nebo na koncert, je to jejich rozmezí velké. U syna je to horší. Poslouchá Metallicu, někdy až techno, což mi nic neříká, ale já to respektuju, když mě s tím příliš neobtěžuje, nejlépe když to poslouchá ve sluchátkách. Z té žvýkačkové hudby už vyrostl na úroveň U2, Cranberries a je schopen vyposlechnout i Carmina Burana. U něho záleží na tom, aby ta která vážná hudba byla hodně hodně kontrastní, aby tam byla rychlejší tempa, při volných větách usíná.
 
Poslouchá někdo u syna ve třídě vážnou hudbu?
     Ne, ten obecný vkus znáš jistě sám. Ale je pravda, že je velice kritický vůči některým projevům jako třeba Kelly family a podobná prostoduchá hudba, a naopak nesnáší české zpěváky, známé staré matadory jako je pan Gott a podobně, to už téhle generaci asi nic neříká. Mají rádi Beatles, Bee Gees, což je kvalitní muzika, poslouchají bratry Ebeny, což se mi taky líbí, to je velice inteligentní hudba, kterou jsem díky nim mohl sám poznat. A to ani mladí lidé nevědí, že David Eben vede nejlepší chorální soubor u nás a možná i v blízkém okolí.
 
Jaká hudba je Ti protivná a proč?
     Veškerá hloupá a vykonstruovaná, to jest vykalkulovaná hudba, kde je málo srdce, málo citu a je vidět, že tam byl na prvním místě kalkul. Z oblasti vážné hudby mi vůbec nic neříká tvorba Marka Kopelenta, Stockhausena, Bouleze. V oblasti populární hudby jsem laik, ale i tady bych řekl, že se mi nelíbí hloupá hudba, která preferuje jednostranné emocionální směřování, určitý výsek lidské psychiky - hlukem, stereotypním nevynalézavým rytmem. Techno mi skutečně nic neříká. Ale díky synovi jsem přišel na chuť U2, Sinéad O'Connor a podobně. Nemám rád určitý typ tzv. crossoveru (propojování odlišných hudebních žánrů a stylů, často ve spojení s etnickou hudbou - poznámka mp), protože tam je vedle velice zajímavých průnikových projektů řada neuvěřitelných kýčů. Čím hudební vydavatelství někdy zahlušují lidi, to je neskutečný paskvil.
 
Jakou hudbu (žánr, skladatele) máš tedy nejraději?
     Vzhledem k tomu, že mám největší přehled v rozmezí od baroka do první poloviny 20.století, tak preferuju tuto oblast. Renesanční a středověkou hudbou se zabývám velice selektivně a výjimečně. Ale poslouchám všechno, musím i chci, nedávám přednost jednomu žánru před ostatními. Kdybych ale přeci měl něco vyzvednout, tak by to byla asi vokálně instrumentální hudba jako třeba velká oratoria nebo naopak svět komorní písně. Pokud jde o skladatele, to je dosti složitá otázka. Dneska se koncertní život pohybuje kolem velkých jmen jako je Bach, Beethoven, Mozart, Mahler, Stravinský, ale myslím, že je to ke škodě nás všech. Sám neustále objevuju skladatele a skladby, které jsem neznal nebo znal pouze z encyklopedie a zjišťuju, že to je hudba mnohdy srovnatelná s těmi velkými jmény. Při poslechu záleží hodně na chuti, na co má člověk v té chvíli náladu. Záleží i hodně na interpretaci. Kdybych měl přeci někoho jmenovat, nesměl bych opomenout Bachovo jméno, protože všechno, co Bach napsal, bylo výborný. To se zdaleka nedá říct o každém z pozdějšího období. Mám rád raného Mozarta, pozdní kvartety Beethovena, Brahmse, toho v poslední době poslouchám moc, je mi teď blízký. Vždycky jsem měl rád Mahlera, Zemlinského, Stravinského, Martinů, Janáčka. Dost mě mrzí, že Janáček je u nás stále nepochopen. Ze současných skladatelů si musím hodně vybírat. Je mi blízký do značné míry třeba Eben a Arvo Pärt.
 
Povídání pokračovalo, pásek v magnetofonu nikoli. Aspoň jsem se tu nemusel rozepisovat o tom, že posluchačů vážné hudby ve světě stále ubývá. To by mohlo deprimovat. Nebo snad naopak - vybídnout k většímu zájmu? K mládí se vždy hodila chuť vyhledávat to opomíjené, přehlížené, muzejní... A pokud byste chtěli k poslouchání klasické hudby číst zasvěcené a přitom poutavé.články, vězte, že existuje vynikající měsíčník HARMONIE (pro klasickou hudbu, jazz a tanec), v jehož redakci právě Luboš Stehlík jakožto zástupce šéfredaktora pracuje a pilně píše. Budiž mi ta reklama odpuštěna -toto zboží mi za propagaci stojí a z televize se o něm nedozvíte (leda by jeho výtisky propírali na Karlově mostě Lanzou, která pere i za sucha).
Michal Plzák
 
zpět na obsah
 
 
 
OTEVŘENO JIMRAMOV 97
 
a) Tak jako se vracejí holubi na svá místa, slétáváme se každoročně i my - (nejen) evangelická mládež do maleb-ného moravského městečka Jimramov na festival křesťan-ské hudby, abychom zas a znova vyzkoušeli, kolik ještě vydrží naše ušní bubínky, hlavy, nohy, ruce, žaludky, hlasivky, plíce... Konečně! Už je tu předposlední prázdninový víkend, tak jedeme! Ještě trocha peněz, ačkoliv poslední dobou jen tak nějaká trocha nestačí - např. vstupenka na celý festival stála 150 Kč, ale mohlo mě to stát méně. Stačilo jen zajet do Poličky do knihku-pectví pana Dolejše a mohl jsem mít vstupenku za 120 Kč - škoda. Možná bychom měli organizátory ještě radši, kdyby se jim povedlo rozšířit distribuční síť trochu víc směrem k nám. Snad příště.
     Jimramovský festival byl, jako tradičně, citlivě rozložen do tří dnů a zdaleka v něm nešlo jen o hudbu. Pozorný a ..náročnější účastník mohl také shlédnout sobotní filmové pro-. .jekce (filmy:Mina Tannenbaum a Dead Man) nebo představení divadel Poprask a Orfeus, dále probíhala divadelní a výtvarná dílna a výstava fotografií Romana Hübnera. Hudební skupiny nebudu raději jmenovat, abych na nějakou dobrou náhodou nezapomněl, a tím se jí nějak nedotkl. Ale jednu připomenout si stejně neodpustím - Berani - ti byli jako vždycky super. Festival se protáhl do brzkých ranních hodin a když dohrála poslední kapela, rozhostilo se všude blahodárné ticho. Jen slabším jedincům hučelo ještě notnou chvíli v uších.
     Je neděle ráno a my vyklepáváme ze spacáků zimu, kte-rá nám tam k ránu zalezla a už nedovolila usnout - až teď, ale to už je pozdě, protože začínají bohoslužby.
Mýval
 
b) Sobotní koncert v jimramovském parku Bludník je tradičně vyvrcholením celého festivalu. Letošní úroveň byla myslím velmi dobrá. Tedy od jisté chvíle. Pořadatelé celkem správně zařadili začínající nebo slabší interprety hned po poledni. Úroveň začala gradovat po vystoupení v podstatě domácí kapely Jericho. Zahráli vedle tradičního repertoáru i dvě nové písně. Škoda, že nemohou častěji zkoušet. Mnozí očekávali vystoupení Beranů. Na jejich tradičně dobré úrovni bylo navíc letos znát, že měli těsně před natáčením kazety. Všechno sedělo, texty se nezapomínaly a bylo potěšení je poslouchat. Těšme se na nahrávku. Luboš Andršt a Blues Band, to je již zcela profesionální lahůdka. O to větším překvapením byla proto Eva Henychová, která přišla po Blues Bandu na jeviště se svou španělkou a krásnými zrzavými vlasy. Perfektně zvládnutá klasická kytara, skvělý zpěv a výborné hudební nápady přišpendlili na místě i ty z posluchačů, kteří chtěli po Blues Bandu odejít. Ono, když je hudba kvalitní a dobře interpretovaná, osloví i sladké melodie ctitele tvrdého nářezu. Nápady zaujal Pellarův kabinet lehčích případů. Vtipné těleso, ale pozor, abyste se zasmáli, musíte znát evangelickou církev zevnitř, jinak nic nepochopíte. Vše gradovalo k závěru, kdy potěšila dříve prý punková kapela Z nouze ctnost. Dobrá hudba, zajímavé texty a tancovat se na to dalo velmi dobře. Celkově se tedy letošní ročník podařil a nezbývá, než se těšit na ten příští.
Michal Vogl
 
 
 
 
ZNÁME SE?
RASTAFARIÁNSKÉ HNUTÍ - TEOLOGIE I STYL ŽIVOTA
 
Theologie:
     Haile Selassie je Ježíš Kristus ve své inkarnaci; on je spasitelem zejména černého národa a uvede svůj lid domů, do Afriky - to je základ jak rastafariánské theologie, tak i rastafariánského životního stylu. Je samozřejmé, že učení tohoto hnutí je obsáhlejší a propracovanější, ale vše ostatní závisí na svobodné vůli přívržence hnutí.
     Jah nebo Jah Rastafari je bohem Stvořitelem, který si vyvolil svůj lid - Afričany. V Kristu přišel svět spasit a ve svém druhém příchodu v Kristu - v Haile Selassiem - přišel, aby ustavil svůj spravedlivý řád, se kterým souvisí vysvobození zejména černého, ale vůbec každého porobeného národa utlačováného zlem Babylónu. Označení „Jah“ (čti džach) je zkratkou z přepisu tetragramu Božího jména a tímto označením dosáhli Rastafariáni toho, že svého boha odlišili od ostatních bohů.
     Jah je bohem zvláště pro černé, ale sám je také bohem černým. Toto tvrzení se opírá o jeden nepřesný anglický překlad Bible (King James Version): „For the hurt of the daughter of my people I'm hurt, I'm black.“ Český ekumenický překlad toto místo překládá již lépe: „Těžkou ranou dcery svého lidu jsem těžce raněn, tíží mě chmury.“ (Jr 8,21). Chybným překladem se tedy Hospodin stal, viděno fundamentálně a anthropomorficky, černým Hospodinem.
     Jah je, tak jako v křesťanství, bohem trojjediným. Jah je Stvořitelem, inkarnovaným Jahem Rastafari i duchem, který sídlí v člověku a udržuje svou přítomností člověka trvale v oblasti posvátna. S tímto „svatým“ duchem je možno vstoupit do obecenství a jen díky němu je možno vyznat Haile Selassieho jako Jaha Rastafari.
     27. srpna 1975 císař Haile Selassie zemřel a zdálo se, že hnutí musí zaniknout. To se však neuskutečnilo, hlavně díky popřevratové vládě v Etiopii, která se zbavila nepohodlného těla císaře tak, že jej ukryla pod dlažbu toalety v císařském paláci v Addis Abebě. Otázka Rastafariánů: „Kde je tělo?“ tak nemohla být zodpovězena a tak mnozí císařovu skonu nikdy neuvěřili (přestože v roce 1992 bylo tělo nalezeno při stavebních úpravách paláce). Jiní tvrdí, že Selassie sice zemřel, ale že tím skončila jen jeho pozemská existence, zatímco duch žije na zemi i nadále. Další věří, že císař vstoupil dočasně na nebesa, avšak brzy opět přijde.
     Jah stvořil člověka k obrazu svému, tedy pravý boží člověk je černoch. Mluví-li Bible o Izraeli jako o vyvoleném národě, má tím na mysli pochopitelně Afričany, protože bílá společnost pozměnila text Bible tak, aby to nebylo zřejmé. Přesto přívrženci hnutí nalezli pozůstatky původního znění na několika místech Bible. Důkazem je například Píseň písní (1,5): „Černá jsem a přesto půvabná“, či „Jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran“ (5,11). Z toho vyvozují, že byl-li černý Šalomoun i jeho milá, musel být černý i jeho otec David a i všichni patriarchové před nimi.
     Člověk sám má tři úrovně osobnosti: zvířecí - tu ovládají vášně, lidskou - tu ovládají city skrze vůli a třetí - boží, kterou je schopen komunikovat s duchem Jaha v hlubinách svého bytí. Tím, že Rastafarián žije, naplňuje smlouvu s Jahem (život je naprosto positivní dění) a pravý positivní život je možný jen tehdy, uvědomuje-li si člověk, že bůh se tělesně zjevil v Haile Selassiem. Ví-li Rastafarián toto, pak ho neznepokojuje sklon člověka hřešit, neboť žije neustále očišťován řekou spásy, která pramení právě v tomto vědomí. Život je, jak bylo řečeno, positivní a je zároveň i tím největším, co Rastafarián dostal od boha, proto není nutné přemýšlet o posmrtné existenci. Boží spása se člověka týká tady a teď, ne v jakémsi životě po životě.
     Domovem černých je Afrika a jenom pro hříchy lidu došlo k tomu, že Afričané byli vyrváni ze své domoviny a uvrženi do sítí bílé společnosti, Babylónu. Babylón je v rastafariánském slovníku zosobněním všeho zla, v podstatě Satan, kterého v jiné podobě hnutí nezná. Jde o svět bílých, zkorumpovaný kapitalistický systém, který zotročuje všechny ostatní nebílé národy a jehož centrem je Řím v čele s papežem. Z Říma papež káže překroucené evangelium, protože to skutečné hovoří o lásce a vysvobození z jakéhokoliv útlaku a ne o Jahově vítězství nad zlem. K tomu, aby byl Řím nazván centrem Babylónu, posloužily Rastafariánům i historické události: Římané ukřižovali Krista, Římané bojovali proti Afričanovi Hannibalovi a Mussoliniho Řím se postavil i samotnému Haile Selassiemu, ten ho však v předobraze konečného vítězství nad zlem porazil.
     Tak jako Selassie porazil Mussoliniho, porazí jednou celý Babylón ve třetí světové válce - Armagedonu. Po pádu Babylónu začne repatriace Afričanů celého světa do vlasti a na celém světě bude ustaven Jahův spravedlivý řád. Exodem Afričanů bude vyvoláno i nové uspořádání světa - Evropa bude bílých, Amerika Indiánů, Asie Asiatů a Afrika jen a jen Afričanů.
 
Styl života:
     Rastafarián je většinou živým obrazem rastafariánského náboženství a na první pohled je možné jej více méně identifikovat. Přesto i zde platí: žádné pravidlo pro život není směrodatné, žádná autorita hnutí není autoritou absolutní. Rastafarián má naprostou svobodu volby.
     Přesto bych rád zdůraznil jednu věc. Rastafariánský styl bývá v celém světě i u nás napodobován (ať už úpravou hlavy, barvami oděvu etc.), proto je důležité zopakovat, že Rastafariánem se člověk stává vyznáním Haile Selassieho jako Boha - Vysvoboditele černého národa, a ne vnější podobou, zvyky, stravou apod.
     Nejvýznamnějším rysem Rastafariánova zevnějšku jsou „Dred Locks“. Jde o zvláštním způsobem spletené vlasy do mnoha šňůr, které vytvářejí mohutnou hřívu kolem Rastafariánovy hlavy. Jde sice o stejnou úpravu vlasů, s jakou se setkáváme u indických svatých mužů, ale Rastafariány k této úpravě přivedly fotografie masajských a somálských bojovníků „Back to Africa“. Později byl tento účes i zdůvodněn. Haile Selassie obdržel titul „Vítězící lev z kmene Judova“, lev je národním zvířetem Etiopie a lev sám je i králem zvířat. Co víc připomíná hřívu lva než právě dread-locks? Biblické zdůvodnění nalezli přívrženci hnutí v knize Numeri (6,5), v řádu někdejších nazírů: „Po celou dobu platnosti slibu svého nazírství si nedá břitvou oholit hlavu. Dokud neskončí doba, po kterou se zasvětil Hospodinu, bude svatý a nechá si na hlavě volně růst vlasy.“
     Dalšími prvky, které se často podepisují na Rastafariánově zevnějšku, jsou tři barvy - zelená, žlutá a červená. Barvy Etiopie i celé Afriky. Barvy bohaté vegetace, pálícího slunce i prolité krve. Tyto barvy se uplatňují především při barevných kombinacích na oděvech a ozdobách, ale i při výzdobě obydlí, při malbě obrazů a jinde.
     „Když se muž nebo žena rozhodne složit mimořádný slib nazírský a zasvětí se Hospodinu, ať se vystříhá vína a opojného nápoje. Nebude pít nic kvašeného, víno ani opojný nápoj...“ (Nu 5,2-3). Zatímco v celé Karibské oblasti jsou potíže s alkoholismem obyvatel, jako zasvěcenci Jahovi alkohol naprosto odmítají.
     Stejně jako Starý zákon určuje Rastafariánův postoj k alkoholu, určuje i jeho postoj k veškeré stravě. Předními pravidly pro stravování jsou košer-předpisy, které jsou obohaceny o nepřijímání chemických a konzervačních přísad v jídla. A navíc, naprostá většina Rastafariánů se zříká jakéhokoli masa, protože v pojídání masa vidí projev lidské krutosti vůči živým tvorům. Shrneme-li tedy jídelníček „pravověrného“ Rastafariána, nalezneme ovoce, zeleninu, pečivo z vlastního zrní, šťávu z plodů a vodu.
     Marihuana neboli ganja (čti gandža), jak jí říkají Rastafariáni, je pro příslušníky hnutí totéž, co chléb a víno pro křesťana při Večeři Páně. Díky kouření ganjy je totiž nejen navázán, ale i stále znovu a znovu obnovován styk Rastafariána s duchem Jaha, který sídlí v jeho těle. Je proto pochopitelné, že nelegalita ganjy je pro příslušníky hnutí svazující, zvláště, když se Rastafarián setkává s ganjou již při narození, žije s ní celý život a s ní i umírá. Sama etymologie názvu Ganja nám odhaluje i její původ. Na Jamajku ji totiž přivezli indičtí přistěhovalci, kde se brzo stala oblíbenou mezi otroky a název není ničím jiným než odvozeninou od názvu řeky Gangy. Samozřejmě, že se i ona stala biblicky a legendárně zdůvodněnou součástí Rastafariánova života. První zprávu o ní lze najít již v knize Genesis (1,11): „Bůh také řekl: Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny...“, ale tehdy, dle hnutí, nebyla ještě člověku zjevena. První, kdo jí spatřil, byl až Mojžíš, který se s ní setkal jako s hořícím keřem (Ex 3,2). Dána však byla lidem až potom, kdy na hrobu krále Šalomouna měla vykvést rostlina-ganja, ve které lidé rozpoznali Jahův dar. Sám Jah je také kuřákem ganjy, vždyť se v Žalmu 18 (9) píše: „Z chřípí se mu valil dým...“ A univerzálnost ganjy je podpořena i poslední knihou Bible, knihou Zjevení (22,2),: „Uprostřed města... bylo stromoví života... jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.“
 
Končí se krátké vyprávění o hnutí Rastafari, které zrodily údy křesťanské církve, když zaměnily evangelijní zvěst za bič a člověka za mluvící nástroj.
Ota Halama - student bohosloví
 
 
 
 
TAK TROCHU O POVODNÍCH . . .
 
Psát o povodních letošního léta je nošení dříví do lesa nebo spíš přilévání vody do Moravy. Ale přesto píšu. Byl jsem týden na brigádě v Otrokovicích a člověka to nějak změní nebo poznamená. Pak sedíte a říkáte si: „Co to asi udělalo s těmi zaplavenými, jak to oni vnímají?“
     Kdysi malebný kout Otrokovic, domky z červených cihel postavené panem Baťou, kolem zahrádky. Každý patrový domek pro jednu rodinu. Inu kapitalismus. Komunisté je leckde přepůlili, takže se tam vešlo více lidí. I tak se dá řešit bytový problém. Jenže dneska to už je celkem jedno. Přivážejí nás auty. Na příjezdové komunikaci nás zastavuje policista. Pracovník Adry ukazuje povolení ke vjezdu. Projíždíme ulicemi, které připomínají páchnoucí stoku. V zadku ještě pobolívá gamaglobulinová injekce, v kapse nafasovaných montérek máme pracovní rukavice, takže se cítíme neohroženi jak středověcí rytíři v brnění. Zastavujeme před budovou, která byla „předtím“ tělocvičnou. Podivně zkroucená parketová podlaha je pokrytá černým bahnem. Trháme parkety a prkna, nosíme vše ven, naše brnění dostává první rány: Jak si otřít pot z čela, když máte rukavice od kontaminovaného bahna? Jak si sundat rukavice a nezamazat si přitom ruce? Jak pracovat, aby vám bahno nestříklo do úst? Čím ošetřit poranění od všudepřítomných hřebíků? Nejsme už rytíři. Jsme maličcí mravenci, kterým někdo šlápl do mraveniště a oni se snaží zachránit co se dá. Z tělocvičny odnášíme a vyhazujeme veškeré vybavení. Též klavír už těžko kdo dá dohromady. Kdosi na obnažené struny zahraje poslední tklivý akord.
     Později někteří odcházíme pomáhat do domků ke konkrétním lidem. Pracovnice městského úřadu nás vede na místo. Pracuji u pana Skyby. Starému pánovi voda zatopila jen sklep. Měl štěstí. Dokončujeme vyklízení spolu s panem Roháčkem, školníkem 18. základní školy ve Zlíně, kde jsou ubytováni evakuovaní lidé. Ona pracovnice městského úřadu se jmenuje Jitka Skoumalová a je už také v pracovním. Pomáhá nám i její kamarádka Zdenka Hlobilová, jejíž prarodiče mají zatopený domek. Po obědě, který trval zbytečně dlouho, pokračujeme u starších manželů, kterým voda mimo jiné odnesla dřevo k sousedům. Házíme ho přes plot. Dřevo je na svém místě. Ještě štamprli slivovice a jede se do Zlína. Jsem poněkud nejistý ohledně účelnosti práce Adry. Tato organizace vykonala mnoho dobrého, ale mám dojem, že některým jejím představitelům šlo hlavně o slávu a prestiž organizace samé. Lze doložit výroky typu: „Musíte si mýt ruce v chloraminu, aby se neřeklo, že někdo z Adry dostal žloutenku“ apod. A když se na druhý den v Adře vstávalo v šest, aby se v sedm mohlo vyrazit do práce, přičemž doprava přijela po osmé, aby se o půl deváté vyrazilo a bylo u domků o třičtvrtě hodiny dříve než přijel autobus s jejich evakuovanými obyvateli, rozhodl jsem se, že se přesunu na 18. základní školu, kde měli pro brigádníky připravenou jednu třídu. Společně jsem mohl jezdit s obyvateli zatopených částí autobusem do práce i z práce. Večer slavíme narozeniny pana Skyby. Skvělé duo Skoumalová Roháček zajišťuje dárek a oslavu. Pivo je z humanitární pomoci a dárek také nemůže být tak honosný, jak by se slušelo k 78. narozeninám. Ale pan Skyba přesto neutají své slzy. Vypráví o svém mládí a vůbec o životě.
     Další dny pracuji u Hlobilů. Před měsícem dostavěl jejich syn garáž. Ta byla zatopená celá. A dům mají stejně jako většina ostatních zatopený až po první patro. Stačilo málo a voda byla až tam. Škrábeme malbu, natíráme Savem, vynášíme zatopené věci, spotřebiče, které snad půjdou zachránit, nakládáme na dodávku. Spolu se Zdenkou odnášíme kapra uloveného na zahrádce do rybníka. Tam, kde ho pouštíme do vody, byla za normálních okolností cesta, pláž a hřiště minigolfu. Ale možná je to pomluva, já tam nic takového neviděl. Armáda spásy přivezla polévku a kávu. Jeden bodrý muž stojící frontu na polévku oznamuje svému sousedovi: „Kdyby mi někdo před měsícem řek', že budu stát frontu na polívku u Armády spásy, tak ho nakopu do prdele“. Polévka došla. Nevadí, kávy je dost a něco teplého do žaludku vám udělá radost.
     Podle homeopatické zásady, že se podobné léčí podobným, odstraňujeme následky záplav v garáži. Proudem vody vyháníme ven hnusné lepkavé smradlavé bahýnko. Obdivuji Hlobilových šopu (rozuměj kůlnu). Tato archa Noemova odplula ze svého místa až kamsi přes plot, dvojí klepadla na koberce a skleník. Za tímto Araratem přistála, podivně nachýlená v jakési rozverné agónii. Na zatopené zahrádce plují malí kapříci. Bude jich škoda, voda klesá a za den za dva leknou v bahně. Klesající voda odkrývá záhadu. Šopa je za skleníkem, na místě, kde byla, není nic, jen na chodníčku vedle místa, kde stávala šopa, je plechovka s vymáchaným štětcem. Prý tam byla i „předtím“. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí. Anebo že by byla přilepená barvou?
     Od přilehlého půldomku se šíří hrozný puch. Pan Pektor nevydržel, oblékl skafandr (gumový oblek po prsa, patrně pro rybáře fanatiky) a vstoupil do svého dosud zatopeného sklepa. Zvenčí mu asistuje školník pan Roháček a ředitel již zmiňované 18. školy doktor Kožela. Pan Pektor otvírá jako Pandořinu skřínku svůj tři týdny zatopený mrazák. Ředitel zvrací, ale přesto statečně odváží jeho obsah do kontejneru. U Hlobilů visí na plotě slepice. Vojsko ji tam asi zapomnělo a bahenní mimikry jí pomohly uniknout pozornosti. Už tam nevisí. Pan Hlobil mladší ji nemilosrdně nacpal do igelitového pytle a odnáší ji kamsi na skládku. Stromy jsou do výše prvního patra jakoby sežehnuté. Spekulujeme o tom, co bylo ve vodě první zátopové vlny. Večer přijíždí na „osmnáctku“ doktor Bartošek. Jede i se svou zdravotní sestrou z lovu. Jsou celí v zeleném. Mají flintu a podivuhodně dobrou náladu na to, že jim voda zatopila ordinaci a už několikátý týden ordinují v terénu. Ředitel je zasmušilý. Poranil se u Pektorů a čeká ho protitetanovka. Přichází i ředitelova žena, která asi těžce nese, že její manžel tráví dlouhý čas humanitární pomocí. Všichni přemlouváme doktora, aby zahrál na piáno. „Tož jen na chvílu“. A doktor hraje několik hodin. Sestřička mi chce udělat radost a zanotuje: „Farářu, farářu, gatě sa ti pářú. Zašij si je niťú, nechoď s holú řiťú.“
     Ráno se vstává těžko, ale byl to také poslední den na „osmnáctce“. Lidé se budou přesouvat do domova mládeže na náměstí T.G.M. Pomáhám s přesunem. Ke škole doráží dodávka pro dětské výživy. Ty dodala Adra za vrčení kamer. Jako na potvoru masové a jako na potvoru na místo, kde nebyly žádné předškolní děti. Ale výživy už tu nejsou. Ostatní dětské domovy byly rychlejší. Kolotoč pokračuje. V domově mládeže není chloramin. Je třeba všechny ubytovat. Jenže stejně, na jak dlouho. Do konce srpna. A co potom? Nikdo neví. Snad nějaké ubytovny hotelového typu. Prý pro čtyřčlennou rodinu asi za šedesát tisíc měsíčně. A státe zaplať. Nebo nějak jinak? Domky budou neobyvatelné minimálně několik měsíců. Co se stane po zimě, nikdo neví. Možná domy spadnou, možná vydrží. Lidé jsou smířeni se vším. Voda jim odnesla skoro všechno. Hromady vyhozených věcí u cest toho byly dokladem. Nejhorší nebylo míjet vyhozené pračky, ledničky a televize, ale všelijaké fotky, panďuláky, audio i video kazety, zkrátka takové ty relikvie. Těm lidem voda odplavila kus života a to není o penězích, domech a hypotékách. Ale lidé jdou dál a žijí. A v Otrokovicích se vypráví tento černý vtip: Pán stojí u domku, kolem něhož stoupá voda. Okolo všichni zuřivě vynášejí své věci jen on je v klidu. Přítomný hasič se diví: „Člověče proč nic nezachraňujete, vždyť vám to voda zničí!“ A pán jen klidně odpovídá: „Tak ať, já mám ještě druhý dům v Troubkách“.
Michal Vogl
 
 
 
 
rozhovor
MOŽNÁ ZA DESET,
MOŽNÁ
ZA PADESÁT LET

ROZHOVOR S NOROU A JOHNEM MATWAWANOVÝMI
 
Nora s Johnem pocházejí z Angoly. Ještě za koloniální správy John začal studovat na biblické škole, po odchodu Portugalců a nástupu komunisticky orientovaných povstalců k moci však zemi opustili. Nejdříve se dostali do Zairu a odtud po čase do Kanady, kde se jim podařilo zakotvit. John dostudoval v Anglii a stal se baptistickým kazatelem; mimo jiné působil jako kaplan v nemocnici a ve věznici. V době vypuknutí války mezi Hutuy a Tutsii ve Rwandě se rozhodli vzít práci v misijní stanici v Gomě v Zairu a začali pořádat (kromě obvyklé humanitární pomoci) semináře usmíření v nedalekém uprchlickém táboře. Když pak vybuchlo povstání také v Zairu, právě v okolí jejich působiště, odklidili se do Nairobi a netrpělivě čekají, až se situace uklidní a oni se budou moci vrátit. My jsme bydleli čtrnáct dní ve stejném guest-hause a musím říct, že jejich srdečnost, porozumění, víra a vtip nás držely nad vodou při zvykání na cizí, neznámou, možná i nepřátelskou zemi. Zítra ráno (psáno 26.4.) konečně odlétají - nejprve do Rwandy, odkud se snad časem budou moci přesunout do Zairu. Rozloučili jsme se s nimi a položili jim hrstičku otázek - snad vás jejich odpovědi budou zajímat.
 
Pokoušíte se o usmíření dvou kmenů, které ještě nedávno byly navzájem ve válečném stavu, jeden z nich je dokonce obviňován z pokusu o genocidu druhého. Myslíte, že je usmíření takovýchto vin možné, vidíte pro svou práci naději?
     Ukazujeme jim na lásku Boží - v Pánu Ježíši Kristu - která přerušuje řetěz pomsty. Jsme přesvědčeni, že pokud ti lidé nepoznají tuto lásku, milující nepřátele, odpouštějící, je malá naděje na smíření. Zvláště, když je tu pomsta přijímána jako obecně správná odpověď. Pořádáme semináře a sázíme semínka - jak píše apoštol Pavel. „Někdo sází, jiný zalévá, ještě jiný bude sklízet“ - možná za deset, možná za padesát let. Kousek naděje se však ukazuje už teď; například na jednom semináři svědčil pětadvacetiletý mladík - Tutsi, kterému Hutuoté vyvraždili celou rodinu: „Snažím se s nimi usmířit. Myslím, že pomsta nic nevyřeší, odpuštění je lepší.“ Takováto slova bychom od Tutsiho nečekali. V tom je naše naděje, že snad tato nová generace bude mít odvahu ke svědectví a ke smíření a že Afrika bude uzdravena.
 
Pracujete s uprchlíky, sami máte vlastní uprchlickou zkušenost. Vzpomínáte si ještě, jaké jsou pocity uprchlíka?
     Nora: Cítíš se zoufale. Všechno zlé lidi svádějí na uprchlíky. Dokonce i ve škole: Něco se ztratilo - No jo, máme tu uprchlíky! Nikomu nejsi po chuti, ať děláš, co děláš: Máš špatné známky? No jo, uprchlík! Máš dobré? Myslíš si, že budeš lepší než my, ty bezdomovče?! Obviňují tě, ponižují, bojíš se: Co se stane, když udělám to, nebo ono?
     John: První problém je jazyk - nedomluvíš se, nerozumíš. Jsi jen číslo, ztrácíš osobnost a identitu. Včera jsi byl možná vládce, dneska nejsi nic. V novinách čteš: Přišlo 60 000 uprchlíků. V tom čísle zmizí John, Nora, Peter... Jsi zranitelný a vždy podezřelý. Když jsem přešel z Angoly do Zairu, šel jsem pralesem, roztrhal jsem si boty a rozsekal nohy. Dorazil jsem do misijní stanice anglických baptistů. Říkám: „Jsem student biblické školy, baptista jako vy; přišel jsem z Angoly.“ A oni se mezi sebou dohadovali: „Vždyť ani nemá boty - určitě je to někdo z povstalců.
 
Půl života jste strávili v Africe, půl v Kanadě. Znáte sever i jih, můžete srovnávat. Co byste radili Evropanům, co se máme v Africe učit?
     V každé zemi jsou lidé dobří a zlí, není země či kultura špatná jako celek. Procestovali jsme kus světa a můžeme dosvědčit: Čím více kultur zakusíš, tím bohatší jsi. Až přijedete na podzim domů, budete vědět víc než předseda vlády - pokud půjde o Afriku. Protože jste tu byli, žili jste s lidmi, jedli, spali, mluvili. Hlavně se nebojte ptát - když se nezeptáš a jen stranou ohrneš nos, nemůžou ti lidé vysvětlit, proč dělají to nebo ono. Učit se můžeš od každého. Většinou jezdili Evropané do kolonií jako vedoucí. Pracovali a jednali podle své agendy (dokonce i misionáři) a nezajímali se o místní lidi, zvyky a poměry. Neptali se.
 
Původně jsme chtěli položit otázek mnohem víc, ale nakonec jsme se neodvážili zdržovat je od balení. Snad aspoň takovýhle náznak vám poodhalí, čím se lidé tady v Africe zabývají a o čem přemýšlejí.
Povídali si Lýdie a Štěpán Jančovi
 
 
 
 
BÁL V PRŽNĚ
 
Vítám vás „Mezi námi Brouky“, byl podtitul prvního evangelického bálu na Valašsku a zároveň první slova, která zazněla do nervózního šumu příchozích. V tu chvíli si také hledalo místa u stolů několik desítek nadšenců, kteří se nedali odradit krpálem a vystoupali od Bečvy vzhůru prženskými kotáry. Na jejich hřebenu je totiž čekala hospůdka plná valašských sdružeňáků, odkud zaznívaly poslední tóny nezbytného ladění.
     Toto večerní sejití pořádané prženským sborem startuje spirituál „Báječnej bál“. Při něm mládežníci ještě sedí a zpytavě po sobě pokukují - kdo si jako první troufne vstát od stolku a vkročit na prázdné místo před podiem. Po chvíli už však bude prázdný parket nenávratnou minulostí. kapela hraje další a další „svítákovské“ písničky a stále více židlí zeje prázdnotou. Po dvaceti minutách nastává chvíle oddechu, kdy je možné si koupit lístky do tomboly. Nikdo ještě netuší, co je při výhře čeká.
     A už se zase hraje. Moderátor vždy před písní ohlašuje příslušný taneční styl, do kterého nás kapela uvrhne. Někdy je možností více a někdy dokonce neví ani sama kapela. Mírný rytmický chaos však štědře přispívá k pohodové atmosféře. Někteří tančí a komu se zrovna nechce, tak zpívá. Sem tam lze dokonce zaslechnout, jak se k mládežnickým songům přidává i rodičovská generace. Maminky jsou také nepostradatelnou součástí bálu. Unavené tělo totiž potřebuje energii a tu skýtají plné stoly v zákulisí, kde si pochutnáváme na dobrotách. Šmakuje to - jako od maminky!
     Před půlnocí ještě nakonec aktivujeme zbytky svých intelektuálních schopností v seznamovacích hrách. Vyčerpáni usedáme, abychom zhodnotili své losy. Štěstí bylo opět úplatné a ukázalo na několik výherních notoriků, jejichž čísla byla neustále losována, zatímco ostatní jen tiše doufali. Otázkou však zůstává, kdo měl větší štěstí. Ještě než spustí nekonečný proud nočního bigbeatu, stáváme se svědky pěvecké soutěže „Prženský Pavarotti. Přihlásilo se několik seskupení, které se ucházely o prvenství. Klání bylo napínavé, někdy až děsivé (akusticky). O vítězi pak rozhodl hromový potlesk. Doufáme, že toto hledání nových talentů se na evangelické hudební scéně ještě mohutně odrazí. A pak se tančilo, dokud síly stačily. Poté se dojedly pochoutky a ti, kterým se již nechtělo do temné noci, měli možnost přespat ve spacácích. Sobotní ráno pak zastihlo prženské „bálisty“ uprostřed plánů, kdy se příště sejdou. Bude to 7. listopadu 97 opět v Pržně. Tentokrát už ne „Mezi brouky“ ale „V ponorce“. Jsou zváni všichni - i neplavci!!!
Pavel Křivohlavý
 
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.