Přikázání  
Za správný konec,
vlastně za začátek
Jiří Hoblík
 
Někdy je to k podivu, když začne člověk místo od začátku zprostředka. Třeba od sebe (''Já si myslím...''). Anebo jak to kdysi dělali misionáři začínající od hříchu (''Bídný člověče...''). Lepší navazovací bod v řeči sice najít umíme, ale tady jsme opravdu na samém začátku: totiž Desatera a na začátku dávného příběhu. A k tomu si domysleme: taky na začátku stvoření. Desatero to bere za správný konec, vlastně za začátek.
    Dobře, ale jak se toho začátku chopit? Ach ouvej, ty můj rozume, tolik let se tě už snažím cepovat, ale jak jen tě vynést až nad nebeskou báň?
    A to prr, to bychom nezačali začátkem, to bychom skákali před začátek, kam se nedá doskočit. Co bylo před začátkem všech začátků? A jaký má začátek? Ach ouvej, ty můj rozume, nechtěj být jiný než takový, jak tě Pán Bůh stvořil!
    A podívej, jaké myšlenky se do tebe plíží: že prý má Bůh podivný monopol na božství a že nebe je daleko, tak proč ho neprivatizovat? Vezmu si z něho kousek a doma si ten kousek strčím do piksličky. Co mi kdo do toho má co mluvit? A vůbec: co vlastně na tom záleží, jestli je Bůh jeden nebo jestli je bohů tisíc... A jak to dokázat? Že vyvedl Izrael z Egypta?! Vždyť jsme to ani nebyli my ani naši předkové, koho Bůh z Egypta vyvedl. Ale to je přeci legenda a co my o tom víme? A taky neválčíme s Kenaanci a s tím jejich Baalem, to spíš sami se sebou.
    Suma sumárum: když už je člověk jednou křesťan, první přikázání vzaté doslova už asi nepotřebuje. Mít jiné bohy - to by napadlo leda nějakého keltomilce, ale křesťana? Není to ani přikázání proti ateismu, s tím je to jinak: Ateismus (neříkám: ateisté) je skrumáž blešek na hřbetě velryby-víry, kterou ty blešky nikdy nepochopí, ale s jejich chutí žít hned tak něco nehne. Proč? Ta velryba je ušpiněná až do hloubi duše, takže se bleškám dobře daří, i když je to k nevíře. Tak co tedy?
    Ještě, že tě, můj rozume, mám, když se vůbec ptáš: Proč ten zákaz jiných bohů? Vždyť to si jeden naráz neuvědomí, kolika mocnostem (dnes říkáme také vlivům), dobrým i nedobrým, pravdivým i falešným dobrovolně i nedobrovolně podléhá. Jen když se chce vymluvit, tak si na některou vzpomene. Ale která ze všech mocí je nejdůležitější a nejmocnější a největší? Ono je to totiž přesně tak jako s největší láskou: největší láska může být jen jedna.
 
Andělé  
Co o tom
čteme v bibli:
Jan Keřkovský
 
Anděl je někdo, kdo nese zprávu. Posel, vyslanec. Když panovník nemůže být všude, pošle velvyslance nebo aspoň delegaci. Zkrátka někoho, kdo přinese důležitou zprávu, poselství, vzkaz.
    Za Abramem přišli takoví vyslanci, poobědvali, předali zprávu, zachránili sodomského Lota a zas šli. A čtenář přesně neví: Byl to sám Hospodin? Nebo poslové? Takových nejistých návštěvníků bylo v bibli víc (v Gn, Ex atd.), třeba Jákob s jedním zápasil.
    Až později přišly otázky jako: kolik mají andělé křídel, jaký mají dolet, jestli umějí být neviditelní... Ti, kdo přinášejí vzkaz Boží, přece musejí být zvláštní, ne? Bujná fantazie si tu najde výběh, a autoři, kteří se v představách drží spíš při zemi, budou psát o vidění anděla ve snu anebo raději použijí jiné slovo. U jiných autorů už mezitím andělé dostali jména (nejznámější jsou Gabriel a Michael) a jsou z nich třeba patroni národů a možná předchůdci andělů strážných. Pár andělů má prý i ďábel.
    Že by anděle v Bibli někdo uctíval, to ne. Jinde snad, vyskytují se v kdejakém náboženství - někdo přece musí nosit Boží vzkazy.
    Nesrovnatelně důležitější než posel je ovšem ten vzkaz.
    Víc se dočtete třeba v Biblickém slovníku A. Novotného (heslo anděl).

Bratrstvo 1/2002