Film  
Za nepřátelskými
Liniemi
Petr Siska
 
Jestliže každý den leštíte své kanady, s radostí čekáte na povolávací rozkaz a rodičům - bez rozdílu pohlaví - na vše odpovídáte bez přemýšlení ''ano, pane'' , je Za nepřátelskými liniemi filmem právě pro vás. Řekneme si to hned v úvodu a bez kudrlinek: JE TO HLOU-POST! Nicméně hloupost tak technicky bravurně natočená, že jsem několik minut po projekci téměř uvažoval o hodnocení ''nejlepší akční film roku.'' Chladivý vzduch před kinem mě však vrátil do reality, a tak tyto řádky mohu psát s klidem, že filmu ani vám nijak neublížím, když takhle na plná ústa řeknu, jaký ve své podstatě je. Na toto dílko, plné řízných patriotických hlášek (''Jsme nejlepší!'' ), klišé (korupce mezi nadřízenými či Američané nakonec stejně vyhrají, protože jsou nejlepší) a nesmyslu (hrdina-mariňák šlápne na minu a nic... ostatní vybuchují) lze totiž také nahlížet jako na dobrý příklad toho, jakými stezkami se žánr za posledních patnáct let ubíral.
    A že to byla dlouhá a krvavá cesta... V polovině osmdesátých let si klidně hrdina mohl dovolit (někdy s nečekaně se zjevivší krásnou partnerkou) prchat ve ''vypůjčeném'' voze a upnutém tričku před bandou desperátů, kosit je ze zbraní, kterým neubývalo nábojů, cedit mezi zuby suché hlásky a vůbec být cool. Nakonec si to v závěru rozdal s hlavním padouchem v nejefektnějším souboji celého filmu, který samozřejmě vyhrál, byl pochválen agentem FBI či šerifem, pojal svou spoluuprchlici za ženu či ji alespoň vzal kolem pasu. A když ani to ne, řekl nějakou suchou hlášku, ve které byl příslib, že se nevidí naposledy. Takhle přímočaře to tehdy bývalo.
    Politické tlaky a korektnost, jiná sociální situace a vůbec totální jinakost chapání tradičních rolí přinesla i změny pojetí akčních hrdinů. Ta tam jsou upnutá trička, naleštěné
    svalstvo a neprůstřelní hrdinové. Pokud je ještě dnes nějaký film takto ''archaicky'' natočen, diváci většinou žehrají na jeho prvoplánovost. Hrdina je prostě dvojrozměrným bijcem... a vůbec, dnes by měl myslet něčím jiným než bicepsy a tricepsy. Nota bene, když hlavním hrdinou dnes nutně není muž...
    Tyto proměny se promítly i do hlavního hrdiny filmu Za nepřátelskou linií, sestřeleného pilota Burnetta. Neváhám říci, že za takto pojatého hrdinu a příběh jako celek byl jistě režisér v Pentagonu pochválen. Tím více po událostech z 11. září 2001. Burnett je prostě průměrný Američan, ve kterém je naakumulováno to nejlepší z národní povahy. Však také v závěrečných titulcích možná zahlédnete různá prohlášení, certifikáty a dobrozdání amerických armádních autorit, které film uznaly za korektní a ve svém duchu podporující americké intervence kdekoliv na světě. Také potíže, se kterými se hrdina setkává při své snaze navrátit se s důležitými informacemi na svou mateřskou letadlovou loď, jsou mnohem více zakotvený v realitě, než tomu bylo u akčních filmů minulosti. Letadlová loď totiž hlídkuje ve Středozemním moři a honci našeho hrdiny jsou Bosňané, kteří odmítají složit zbraně a v demilitarizovaném pásmu kují své pikle. Burnett jako takový není žádný velký ''nabušenec'' a za celé dvě hodiny nesundá svou ušmudlanou kombinézu. Pomoci mu nejsou ani tak síla a svaly, jako spíše schopnost taktizovat a předvídat. Samotní Bosňané, ač jsou stereotypně spodobněni jako zloduši od kosti, naštěstí po celou dobu mluví svým jazykem, čímž je zdůrazněna nejen jazyková bariéra, ale i rozdíl v záměrech a chápání současné situace. Hrdina, který se musí na svou pěst probít nepřátelskými liniemi, je nakonec zachráněn svými bratry ve zbrani, kteří kvůli jedinci neváhají nasadit své životy, což je další rys ''nových akčních filmů'' - hrdina je částí celku. Nic nezvládneš sám, musíš kooperovat!
    A zastavíme-li se na chvíli u stylu filmu, nezbývá než říci, že je věrným otiskem kultury konce devadesátých let, kdy nejen hudbu a film ovlivňuje způsob, jakým s obrazem a slovem nakládá hudební kanál MTV. Ten ovlivnil výsledný vizuální tvar i tohoto filmu více, než si dokážeme představit. Zpomalené záběry, délka záběru, zarámování záběru, nájezdy kamery... to vše napomáhá k zvýšení atraktivity celku. Člověk má pak dojem, že viděl OPRAVDU NĚCO, i když efektní forma samozřejmě obsah nijak nezaručuje. Tento ''Top Gun pro MTV-generaci'' sice žádné zvláštní poselství nepřináší (ostatně, který akční film přináší), v mnohém zůstává na půl cesty, zápletka by mohla být ještě o trochu sofistikovanější a klišé méně průhledná, stejně tak závěr bez oslích můstků, značících že tvůrčí potence scénáristy je v koncích, leč v úhrnu rozhodně stojí za shlédnutí. Už jen jako příklad toho, kam se žánr za poslední dobu dostal, a kam se přinejmenším vizuálně bude ubírat nadále.
 
Reakce  
Zkouška
Vztahu?

Marty Kovářové
Samuel Titěra
 
Ze srdce s autorkou souhlasím, že s některými věcmi se nedá bezpečně experimentovat. Ani se vztahy, ani se zkouškami. To je podle mne ale poslední bod, ve kterém se ještě shoduje článek s položenou otázkou.
    Vztahy na zkoušku jsou jistě velkým tématem, zvláště, konfrontují-li se názory různých generací. Mám ale dojem, že položená otázka Existuje podle vás v partnerském životě něco jako zkouška vztahu? Je dobré si takovou zkoušku i cíleně připravovat? míří někam jinam. Jde podle mne o zkoušky něčeho, co samo o sobě může být vážné a pevné.
    Zkoušky vztahu určitě přicházejí. Někdy bývají pěkně bolestné. Těžká nemoc, pracovní či životní neúspěch či selhání jednoho z partnerů, narození postiženého dítěte, konflikt s oko-lím, vyrovnání se s rodiči. Rozhodně není radno si se zkouškami zahrávat. Jako není dobré zkoušet úmyslně při náledí na silnici, jestli zvládnu auto kontrolovat ve smyku. A myslím, že ve vážném vztahu nikoho snad ani nenapadne, aby dokonce zkoušel toho druhého.
    Něco ale přeci můžeme zkusit. Můžeme vystavit sebe sama, nás dva, zkoušce při hře. Je moc dobré, když čas od času člověk zkusí, jaké to je, žít se svým milým, se svou milou, kousek všedního života. Zkoušet spolu na něčem pracovat, společně vařit, učit se - na tom není nic nebezpečného, ale velmi brzo to tomu druhému o nás hodně napoví. Taky společně si s ostatními (třeba na mládeži nebo na kurzu) hrát je zkušenost k nezaplacení - se sebou i s partnerem.
    Zajímavá zkušenost je také společné vystavení se náročným podmínkám: táboření, výlet, voda. Pomáhá to člověku oloupat šlupičky z cibule své pracně vybudované image. Je moc krásné, když zjistíte, že vás váš partner má rád, i když se vám loupe nos a jste umazaní, unavení a hladoví, možná i kvůli tomu protivní.
    Jenom dodám pro ty, koho to zajímá: přečtěte si Svatební cestu do Jiljí Miroslava Skály a poslechněte písničku Jarka Nohavicy Přítel (trochu kontroverzní, možná přehnaná).

Bratrstvo 4/2002