Literatura  
Elie Wiesel: Pátý syn
Filip Dušek
 
„Buď požehnán Pane, buď požehnán: Toto jsou čtyři typy synů, jež uvádí Tóra: jeden je učený, jeden vzpurný, jeden mírný a jeden se neumí zeptat.“ (Pesachová Hagada) Těmito slovy začíná nová kniha Elieho Wiesla, kterou v roce 2002 vydal Odeon.
     Bez mála před šedesáti lety skončila druhá světová válka a teprve, když spojenečtí vojáci vstoupili do bran koncentračních táborů, když první přeživší vypověděli, pochopila světová veřejnost, jaký osud stihl několik menšin. Aby se mrazení v zádech nevytratilo tak rychle, svědčí dodnes ti, kteří přežili. Mnohé z jejich příběhů lze přečíst se zatajeným dechem, a pak jen strnout v uvědomění, že nejde o román, ale o životní příběh. Jiní zas píší „vymyšlené“ příběhy, aby čtenáři lépe pochopili, že v textu je ukryt opravdový život.
     Elie Wiesel (jak už jste mohli v Bratrstvu číst) vyzkoušel snad všechny žánry. Kniha Pátý syn vypráví příběh chlapce narozeného rodičům, kteří přežili. Teprve od rodinných přátel, řadu let po válce, se syn dozvídá o osudu rodičů. O životě v ghettu, kterému vládl nacistický důstojník Anděl, rozhodující o životě a smrti všech jeho obyvatel. Chlapec dospívající muž vstupuje do příběhu svého uzavřeného, mlčícího otce, do příběhu maminky, která bolestí zešílela. Za ně se chce vrátit do ghetta, s nimi vstupuje do jejich dávného příběhu, aby se setkal se svým nikdy nepoznaným bratrem, kterého Anděl zavraždil. Nakonec začne Anděla hledat, aby na něm vykonal spravedlnost, aby dokončil, co jeho otec nezvládl, aby pomstil svého bratra i všechny v ghettu zabité...
 
Kniha se, myslím, nečte jednoduše, prolínají se v ní časové roviny i vyprávěcí postupy - život v ghettu, v Americe, v poválečném Německu i dopisy, které píše otec svému zemřelému synu. Přesto bych vám ji rád doporučil, aby vás unesla do příběhů kolem nás i v nás.
     Ke knize je připojen velmi zajímavý rozhovor Arnošta Lustiga s Františkem Cingerem o E. Wieslovi, P. Levim, Bohu a jistotách, o svědectvích a o osudu Židů za druhé světové války, který je přetištěn z jejich knihy 3x18. Portréty a postřehy.
 
Okénko Jan Skála
Konzum
Jan
Skála
 
Jednou jsem se přistihl, že konzumuji hrady. Cestoval jsem vláčkem sem a tam po republice a když byl nablízku nějaký hrad, vystoupil jsem, vykonal prohlídku a udělal si další zářez na pažbě. Pak jsem zase nastoupil a pokračoval.
     Konzumovat se dá všelicos - třeba rohlíky, pobyty u moře, odborné publikace, noci s partnerem, sóla na bicí, procházky po poli, jogurty, utkání v pingpongu. Někteří intelektuálové hovoří o naší společnosti a civilizaci, o našem životním stylu, že jsou konzumní. Někteří intelektuálové dokonce s varovně vztyčeným prstem poukazují na to, že tady pomalu (a v Americe už opravdu) začíná vládnout diktatura konzumu, že nás zotročuje to, co nás baví, v čem hledáme potěšení a uspokojení.
     No jo, ale když to vezmu do důsledku, konzumovat se dá nejen všelicos, ale přímo všechno. Připadá vám stejně jako mně, že jdete do kostela nebo na setkání mládeže, abyste tam něco zkonzumovali? Já myslím, že i když se tam jdete třeba jen podívat na svoje kamarády (zkonzumovat je) bez většího náboženského prožitku (pokrmu), který nepřichází jen tak na zavolanou, i tehdy to má svůj smysl.
     Konzum je dobrý. Konzum je nutný. Konzum nás potěší. Jen je potřeba přijímat i za pomoci duše a ducha.

Bratrstvo 1/2003