Povídka  
Stříž
Miroslav Šichman
 
Malý Vojtíšek sedí přilípnout v holičském křesle. Vojtíšek je velmi malý a křeslo není ani pramálo holičské. Vojtíšek tedy nebude holen, bude stříhán, aby už nevypadal jako holčička.
     Proč pláče Vojtíšek a slzičkami skrápí igelitovou zástěru? Cosi mu našeptává, že bude
     a) o hlavičku kratší
     b) křeslo napájeno elektrickým proudem
     c) že se dostaví jiná nesmírně ukrutná bolest
     A tím vším je vinna strachvzbuzující mladistvá holička, která není ani pramálo holičkou. Říkejme jí raději kadeřnice, neboť krátí a deformuje kadeře, které jí kdo nastaví.
     Vidím v zrcadle děs v očích Vojtíška v křesle v pánském kadeřnictví, vidím malou hlavinku, jak se kroutí a snaží se zavrtat do uplakané zástěry a vidím misku plnou cucavých bonbónů lákavých na pohled.
     „Ale Vojtíšku, neplakej, to nebude bolet. Slečna není doktor. Drž pěkně hlavičku zpříma. No tak, Vojtí...“
     Žluté vlásky se třepotají v usedavém nářku. „Přitom u holiče už jednou byl, takže tu zkušenost má. Vojtíšku ... já ti slibuji, že tě to ani na okamžik nezabolí. Nesmíš hlavou škubat, nebo ti nůžky vjedou do spánku.“
     Vojtíšek se třese ještě víc. Jeho nevinná dětská představivost mu právě nabízí několik způsobů, jak nejlépe zabořit nůžky do jeho hlavy.
     „Vidíš, že to nic není. Ubližuje ti snad někdo? Pověz? Vojtíšku, Vojtíšku ... tobě to bude opravdu slušet. Neplakej.“ Břity nůžek křešou o sebe, až z nich létají vlásky.
     „Já tě nedám, vždyť jsi můj velký kluk.“
     Přichází na řadu holicí strojek. Vypadá jako malá kapesní motorová pila. Takovým náčiním lze snadno odřezat uši a nos a oddělit lebku od krční páteře, myslí si Vojtíšek a obrací očíčka vsloup .„Vojtíšku, neblbni, ty bledneš. Aby tak neomdlel. (plesk! plesk!) Vojtí, prober se!“
     Vojtíšek pláče i v bezvědomí. „No konečně, to jsem já, maminka, jsem tu u tebe, neboj se.“
     Obrovské slzy tvoří na podlaze kalužinotvorné hloučky. Plakáty se odchlipují od připínáčků, poněvadž je jim tuze vlhko. Krabatí se čela načesaných modelek a tak jako tak stárnou, když připínáčky rezavějí. Ještě chloupky na krčku. Krčíček se schovává pod zástěru. Krčíčku, ven! Bzin! Vojtíšek je lechtivý a stále stejně pláče. Zbývá toliko štětkou odmést uťaté vlásky, jenomže ve štětinách jsou zase zalezlí oškliví brouci a s jedovatými kusadly.
     „Vojtíšku, nebul, ty ostudo! Slečna je šikovná, krásně tě ostříhala.“
     Konec. Operace skončena. Slečna zapíná čerpadlo, aby odsálo Vojtíškovy slzy. Chlapec čile pobíhá kolem a shání se po bonbónech. Zůstaly jenom dva. Musím přiznat, že jsem byl poněkud nervózní. Vojtíšek se na bonbóny směje a bonbóny se smějí na něj. Rozbalují se téměř samy.
     „Další!“
     Cože?
     „Další! Haló, pane, copak neslyšíte?“
     Ach ano, samozřejmě, vždyť už jdu. Igelitová zástěra mi stahuje tepnu na ohryzku. V zrcadle se chvěje jakýsi ustrašený obličej. Kadeřnice zvedá obrovské nůžky. Šmik! To bylo teprve na nečisto. Ty slzy, ty slzy jsou ze zářivky. Nesnáším ostré světlo. U holiče už jsem byl, takže tu zkušenost mám ...
     „Pane, neškubejte hlavou, budete to mít křivý.“
 

Bratrstvo 1/2003