NEZTRATIT SMĚR I CESTU DO SBORU
Roman Mazur

 
Sbor v Dobříši (osmitisícové městečko ve středních Čechách) byl pár let před listopadovou revolucí „na zavření“. Dnes se bohoslužeb účastní průměrně kolem 60 lidí, a i když část z nich tvoří dosti pravidelně hosté z Česka i ze zahraničí, je naprosto jasné, že sbor se stal pod vedením farářů otce a syna Hejzlarových plně funkčním a velmi živým. Ptali jsme se mladšího z nich – Samuele.


Jaké je prostředí, ve kterém Váš sbor působil a působí?

Dobříšský sbor je svým charakterem typicky diasporním sborem, většina členů dojíždí na bohoslužby z okolních obcí či měst. Dobříš má přibližně osm a půl tisíce obyvatel a je z minulosti (též vlivem hornictví nedaleké Příbrami) silně poznamenáno komunistickou ideologií. Přesto se po roce 1989 zdvihl zájem o křesťanské hodnoty a společenství obou zde působících církví (ČCE a římsko-katolická farnost) se rozrostla. V roce 1988 proběhla změna hlavního sídla našeho evangelického sboru z Příbrami na Dobříš, a to z důvodu silného obnovení sborového společenství právě v Dobříši.

Kdy byl Váš sbor na tom nejhůře - ve společném prožívání víry, v počtu aktivních členů, finančně nebo jinak?

Nejhorší období pro sbor bych viděl před rokem 1988, kdy společenství jak v Příbrami, tak i na Dobříši velmi skomíralo. O tehdejší dobříšské kazatelské stanici už se možná nedalo říct ani toto. Pamatuji se např. na bohoslužby, kde nás sedělo asi deset, přičemž naše rodina čítala 5 osob. Na psychiku a duchovní stav obou společenství negativně zapůsobilo i několik sporů, jak s dřívější farářkou, tak se vznikajícím Křesťanským společenství (to ovšem až po roce 1989). Především to ale byl ještě předrevoluční tlak státního dohledu (komunistického církevního tajemníka), jemuž bylo farářkou A. Šounovou v mnohém vyhověno, co na dlouhou dobu poznamenalo celý sbor. Aktivity sboru byly v podstatě nulové. Bylo to období celkové frustrace, jak duchovní, tak finanční. Bohudík je tato doba již za námi, ale vždy, když se objeví potíže, např. i v osobních vztazích, velmi rychle si na minulé časy vzpomeneme. Je nám to stálým varováním, na jak dlouho se sbor může potopit do svého „temna“, nebudeme-li ohledávat to podstatné, co sbor tvoří a z čeho má žít.
Finančně byl náš sbor doslova na nule. Od nástupu mého otce v roce 1988 se začalo s investicemi, které finančně podpořilo (vpodstatě umožnilo) několik německých sborů. Rychle však stoupla i obětavost místních členů, z nichž se brzy utvořilo společenství kolem 20 lidí.

Jak se Tvůj otec a zároveň Tvůj předchůdce na farářském místě vyrovnával s nepřízní komunistickým úřadů?

Otec se mnohá léta snažil o kazatelské povolání, které mu bylo ovšem několikrát (i po úspěšných volbách v prázdných sborech) znemožněno, přičemž to nebylo zapříčiněno jen státními orgány, ale i kvůli neochotě církevních představitelů. Státní souhlas dostal až ke svým padesátinám a ujal se kazatelské služby nejprve v Berouně. Zde měl jednu příhodu – byl při jedné pastorační návštěvě odveden (i s mou maminkou) z bytu k výslechu. Snažili se mu předhodit nějakou letniční literaturu, nic z toho nebylo, nakonec snad prý došlo dokonce k omluvě...Veřejná bezpečnost měla s modlitebnou společnou stěnu, tož tatínek rád zvyšoval hlas, aby z toho kázání soudruzi také něco měli, když už tam sedí s tím hrnkem na stěně...

Jinak však otec narazil zde na Příbramsku. Církevní tajemník byl zvyklý na bezproblémové přikyvování ze strany duchovního a najednou zde začal někdo nový něco vymýšlet a rozvíjet. Konfrontační dusno trvalo naštěstí jen krátce. Paradoxem je, že jsem tohoto člověka potkal sám při návštěvě zdejší školy, když jsem zakládal kroužek křesťanské výchovy „Amos“ a bývalý církevní tajemník tam vyučoval! Byl z toho chudák rudý celý vedle, že tam před ním dělám nábor dětí pro křesťanství...

Od začátku své služby otec pravidelně kopíroval svá kázání a rozesílal je mnoha lidem (nejen členům sboru) poštou. Jeho duchovní úsilí bylo velmi vytrvalé a musím uznat, že v podstatě neznalo překážek. Mnohá setkávání a biblické programy obnovil či zavedl.

Jak se sbor otevřel po revoluci?

Veřejnost náhle „objevila“ evangelický sbor díky účasti faráře a několika členů sboru v Občanském fóru. Otec tehdy otevřel zájmu veřejnosti svou rozsáhlou knihovnu exilové literatury, kterou s pomocí svých německých přátel asi šestnáct let propašovával ze zahraničí.
Ze strany sboru šlo v první řadě o nabídku pravidelné duchovní činnosti (bohoslužby, vzdělávání, pastorační péče apod.) a dostat tuto nabídku do povědomí veřejnosti. Biblické hodiny se samozřejmě konaly i během prázdnin. Také začala ekumenická setkávání ve stylu „Taizé“. Nejznámější aktivita pro veřejnost je však bezpochyb ekumenický kulturní charitativní festival Dobříšské záření. S pomocí partnerských německých sborů jsme začali organizovat tzv. „dobročinné bazary“. A mnoho dalšího.

K otázce otevírání se veřejnosti musím dodat, že převážná část aktivit leží na bedrech ženské části sboru (v církvi věc asi obvyklá). Právě ženy jsou tak i zde hlavní hybnou silou a pokud hovoříme o vstřícnosti dobříšské veřejnosti vůči evangelické farnosti, pak je to ovoce především jejich zcela konkrétního svědectví – skrze lásku konající víry.

Co ti dnes dělá největší radost a starost?

Kromě tradičního křesťanství („po mámě či po bábě“) se sbor duchovně obnovuje i jinak. Nováčci se více zajímají o biblické vzdělávání, roste účast na bohoslužbách i na biblické hodině, sborových aktivit se účastní často i lidé z okolí (tzv. „nevěřící“ – spíše "necírkevníci").
Ze starostí je to diskuse o plánované přístavbě fary, která – skrze svou demokratickou povahu - dává prostor pro nečekané negativistické postoje skeptiků a pochybovačů o potřebě takové stavby. Přesvědčovat sbor o tom, co je pro něho dobré a co umožní jeho další všestranný rozvoj, stojí více úsilí než jsem po deseti letech služby představoval.
Největší starost mám však o to, abychom dokázali udržet kurs víry věrně i přes osobní sympatie či antipatie, které si i ve sboru tak usilovně činí nárok na prvenství ve vztazích.
Jsem pevně přesvědčen, že kdo žije pro sbor kvůli tomu, že to je jeho domov víry, kde čerpá to nejvzácnější a kde poznává, že sám je pro ostatní takto potřebný, ten se přes tyto přirozené překážky a nebezpečí dokáže přenést (lépe – má být kým přenesen) a neztratit správný směr i cestu do sboru!
 
 
ROZHOVOR
 

Bratrstvo 9/2009