ročník 42/2001:
                   
013Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Nepořádná máti
Čemu přikládáte v životě největší váhu?
Do nebíčka, do peklíčka...
Do ústavu, do klece, nebo zdrogovat - jak je libo
Domácí pobožnosti
Proč je dobré uklidit nádobí a otevřít Bibli
Farář v mládeži
Janani Luwum
Je důležité vytrvat
Básně z ledové hory
Pornografický vztah
Jízdní řády?
Tož Tvoř
Malá lesní Jablkoň pro velké
Není to jen v Genech
Jiný svět aneb život v zeleném
Abraham
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Jiný svět
aneb život v zeleném
  Aleš Mostecký, vikář v Miroslavi
 
Předem bez mučení přiznávám, že jsem na vojnu šel bez ideálů a snad i bez iluzí. Skutečnost však předčila i má nejčernější očekávání. Je také nutné napsat, že jsem prožil v kasárnách pouze tři měsíce. Ovšem ty první, které stojí nejvíc za to. Nevím, jaké je být „mazákem“ a nelituji toho. Můj pohled je nejspíš právě o to černější. Nechci odradit od nástupu vojenské služby. Jen připravit trošku jiným způsobem než popisem veselých příhod. Tím nechci říct, že by na vojně nikdy nebylo veselo. To ono je, ačkoli je to mnohdy humor drsný až morbidní, „chlapský“. Jaký tedy je ten „zelený svět“ za červeno-bíle pruhovanou závorou v bráně?
    Hodně hlasitý. Na vojně se křičí, ba přímo řve. Dlouhé chodby vojenských ubytovacích prostor by snad nezasvěceného pozorovatele sváděly k závěru, že je to proto, aby všichni slyšeli ono důležité sdělení, které v sobě nese hlas řvoucího. Omyl. Jen málokdo z vašich nejbližších nadřízených, vojáků základní služby, si dá tu práci, aby jeho povely byly „jasné, zřetelné a srozumitelné“ (jak požadují vojenské předpisy). Hlasitost povelu vám dává jasně a zřetelně najevo jediné: kdo tady velí. Abyste nepropadli bludu, že armáda v demokratickém státě je nějaký holubník či dokonce diskusní klub. Až časem se vojín naučí oddělovat obsah, který pro něj může i nemusí být podstatný, od formy povelu, kterou zcela ignoruje, jinak by se musel zbláznit.
    Největším nepřítelem vojáka naší armády v době míru je nepořádek. Na vojně se uklízí neustále. Kupodivu je také neustále co uklízet, jinými slovy: nepořádek je vždy a všude. Voják je živočich značně nečistotný. S bojovým pokřikem „rajóny“ se proto na vojně vstává i uléhá. O lásce vojáků k uklízení svědčí především stav úklidových nástrojů - košťat, rýžáků, hrábí, kýblů, hadrů. Najít nezlomenou násadu, neprokopnutý kbelík a čistý hadr je téměř nemožné. Nikdy také není kýblů a košťat dostatek pro všechny, kdo jsou k úklidu určeni. Dvojnásob to platí ve chvílích, když mají uklízet všichni. A to se nechci zabývat tím, že služebně starší kolegy nikdy zaručeně uklízet neuvidíte.
    Největším strašákem vašich nadřízených je voják, který nemá co dělat. Situace, že by voják seděl v době zaměstnání, prostě nesmí nastat. A tak dostanete za úkol již desetkrát zametený chodník zamést znovu či otřít posté stejný parapet. Není divu, že se touto metodou docílí zaručeně jediného efektu, a to toho, že voják je mistrem v „zašívání se“. Nevím, je-li to součástí výcviku z taktické přípravy a pohybu vojáka po bojišti, ale po několika týdnech na vojně se dokážete schovat a zamaskovat i v těch nejnemožnějších prostředích a situacích.
    Na vojně se pospíchá. V prvních týdnech jste všude pozdě, nic nestíháte a podobně. Vždy je vám to patřičně připomenuto a nechybí postrašení zajímavými tresty. Pospíchá se však především proto, abyste pak někde půl či celou hodinu stáli nastoupeni a čekali. Nesmíte se moc pohybovat a ošívat, o vzájemném rozhovoru s kolegy okolo vás nemůže být řeči. Čekáte v dešti, mraze, vedru a minuty se vlečou, čekáte a nikdo neví na co. Podobné čekací nástupy jsou zvláště oblíbené k večeru, v době vašeho osobního volna. Co je lepšího, než si tak postát, nevědět proč a být po půl hodině propuštěn, aniž by se cokoliv událo? Pospíchá se, aby se mohlo čekat. A čeká se, aby se to víc mohlo pospíchat.
    O mnoha pravidlech, zákazech a nařízeních se dozvíte teprve ve chvíli, kdy je porušíte. Poznáte to podle již zmiňovaného řevu a také podle trestu. Zaručeně si však zapamatujete, co jste udělali špatného. Oč nepříjemnější však taková situace je, odnese-li váš přestupek s vámi celý kolektiv. Kolektivní vina (a nezjištěný viník) je zcela běžná.
    Snad už jen poslední poznámka. Budete muset dodržovat mnoho více či méně potřebných předpisů a řádů. Na tom není nic tak špatného. Ale vyžadovat to po vás budou lidé, kteří tyto řády a předpisy porušují. Tak na-příklad to, abyste měli všechny knoflíky zapnuté, po vás bude žádat člověk, který nemá zapnutý knoflík ani jeden. No co, knoflíky - prkotina? Ale je-li to jedna věc z mnoha?
    Pokud si myslíte, že právě vy tohle všechno zdola (!) změníte, verbířům se klidně upište. Ale rány na duši zhrzených reformátorů se hojí jen pomalu a těžko.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Jiný svět aneb život v zeleném:    | vložit příspěvek |