ročník 42/2001:
                   
014Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Nemějte starost
Máte nějaké zásady (vodítko), podle kterých se v životě řídíte?
Jak unést tu tíhu?
Jak se žije s lidmi na vozíku...
Ukrajina
Vévodkyně Alžběta
Třetí půlnoční čaj se podařil
Na nebi Hrdého Albionu
Trosečník
Program zvaný biblický
Biblický program
Reakce potrefené husy
Ústřední státní orgány
Ochrana údajů
Čechomor
Dvě alba
Izák
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Cesty
Ukrajina
  Jan Zahradníček
 
 
 
 
Na nádraží rozžhavené srpnovým slunkem přijíždí obstarožní autobus. Moji budoucí spolucestující do něj skládají množství zavazadel. Vyjíždíme z Prahy, směr Lvov, Ukrajina. Postupně se seznamuji s ostatními cestujícími a už zde v autobuse začínám tušit zvláštní atmosféru světa, do něhož se blížím. Po dlouhé noční jízdě Polskem dorážíme konečně na ukrajinské hranice. Celník si dlouho nedůvěřivě prohlíží moje vízum a pak mi dává do pasu kýžený štempl. Pokračujeme v cestě. Je ráno. Obraz přede mnou se náhle změnil - v rovné, mírně zvlněné krajině jsou rozesety malé vesničky, po rozbité silnici nás jen občas mine staré auto, ale ještě častěji vůz tažený koňmi. A všude krávy, husy a lidi... Tak takhle u nás vypadal život před půl stoletím, myslím si. Idyla.
    Přestup na vlak v haličské metropoli Lvov mi však poprvé ukazuje i druhou stranu mince - bídu, jakou lze u nás spatřit snad jen kolem Hlavního nádraží v Praze, avšak v mnohem větší míře. Na nádraží mě staví milicija - že jsem tu cizinec mám patrně vyryto někde ve tváři. Směsí češtiny, slovenštiny a několika ukrajinských slov jim vysvětluju, že jedu do Bohemky na návštěvu za známými. Připadá jim to podezřelé. Jestli prý nemám v tašce pušku nebo narkotika. Nakonec asi zjišťují, že ze mne nedostanou žádné peníze, a tak mě k mé  velké  úlevě  nechávají  jít.
    Lvov, to je nekonečný zástup rozbitých šedivých paneláků a uprostřed nich historické jádro města, prý velmi pěkné. Poněkud vystrašen ze svého prvního setkání s ukrajinskou realitou však vzdávám plánovanou prohlídku  a trávím deset hodin, které mi zbývají do odjezdu vlaku, v nádražní čekárně. Ta je svět sám pro sebe. Jakási bábuška nabízí časopisy s nápisem v azbuce „Probuďte se“, na pravou víru mne chvíli obrací nějaká baptistka (ukrajinští baptisté jsou poněkud fanatičtí), kolem neustále obcházejí lidé žebrající a prodávající cokoliv, čím by si jen mohli vydělat na denní chléb. To je jeden z nejviditelnějších odrazů skutečnosti současné Ukrajiny - v situaci, kdy podniky nevyplácejí mzdu, zůstává pro mnoho lidí prodej všeho možného, hraní na hudební nástroje i prosté žebrání patrně  jediným  zdrojem obživy.
    Při četbě Solženicynova životopisu čas rychle ubíhá - blíží se doba odjezdu. Obrovskými reflektory osvětlené půlnoční nádraží vypadá přízračně. Prodírám se zástupy zpocených lidí, halasně se bavících u svých vlaků a popíjejících chlazené pivo a minerálky, které kupují od všudypřítomných prodavačů. Začínám přicházet na to, jak chutnáš, Ukrajino...
    Ukrajinské železnice jsou jedním z mála stabilních prvků tohoto až příliš složitého státu a jsou pro něj, myslím, v mnohém až symbolicky příznačné. S úřednickým sebevědomím se jízdenky vydávají výhradně po předložení pasu. Vlaky zde jezdí přesně - nevzrušeně a monotónně, mnohdy několik dní, se přesouvají stálou šedesátikilometrovou rychlostí k cíli své cesty. Jako život tady. Každému vagónu vládne jedna děžurná, která rozhoduje, zda vás do vlaku vůbec přijme, vydává povlečení na postel a ráno vaří čaj. (Je to až komické - má vlastně neomezenou moc a není radno si ji znepřátelit - mimo jiné má v držení klíč od toalety, kterým ji, projíždí-li vlak tzv. sanitární zónou, zamkne; většinou to je v době, kdy ji člověk zrovna nejvíc potřebuje.) Cestování zde má úplně jinou filosofii než u nás - není jen prostředkem dopravy, nýbrž, a snad  i především, společenskou záležitostí. Lidé, kteří mají před sebou delší cestu, se hned po nástupu převléknou do svého pohodlného domácího oblečení a bačkor, ve dne posedávají na sklopených lehátkách (z nichž je tu složena naprostá většina vlaků), louskají slunečnicová semínka, chodí po vlaku, baví se mezi sebou, jí, čtou, kouří a popíjejí, žijou...
    Na své cestě Ukrajinou jsem se musel vyrovnávat s jazykovou a kulturní bariérou. Někdy je to legrace, ale mnohdy také dost frustrující. Je to jiný svět s odlišnou mentalitou a kulturou. Život je tu tvrdý a kdo chce přežít, musí se přizpůsobit. Na cizince zde nejsou příliš zvyklí a je možné se setkat i s projevy xenofobie. Na druhou stranu jsem potkal i lidi velmi milé, kteří mi několikrát dost pomohli. Nejlepší byli samozřejmě krajané z Bohemky.  U nich jsem byl hostem po většinu času mé návštěvy a přijali mne skutečně vřele. I přesto je ale našinec neznalý místních poměrů trochu vyveden z míry z toho, jak se tu žije. Ač je tahle země již skoro deset let suverénním státem, mentalita lidí, náhled na svět jsou v podstatě pořád ruské, ba co hůř - sovětské. To bije do očí zvlášť v centrální a východní části, což má své historické pozadí - Západní Ukrajina, která byla k SSSR připojena teprve před 2. světovou válkou, je svým smýšlením přece jen blíž střední Evropě. Těžce zde také bojují o vlastní jazyk jako základní prvek jednotící národ: Lidé, ač ukrajinsky mluvit umí, a přestože je to jazyk velice krásný, používají desítky let vtloukanou ruštinu, protože je to vlastně jednodušší... Že Ukrajinu kulturně a posléze i politicky spolkne Rusko, zůstává tak stálou hrozbou - odstrašujícím příkladem je sousední Bělorusko.
    Kosmopolitní Oděsa mi dává odpočinout. Tohle město má zvláštní, až orientální atmosféru - za mořem už je Turecko. Nádherná architektura historického centra připomíná, že Ukrajina zažila i lepší doby, než jaké panovaly za Sovětského sojuzu. Obdivuju divadlo vystavěné podle vzoru Vídeňské opery i moderní mezinárodní přístav. Snad se zase blýská na lepší časy. Na obrovském trhu lze například koupit doslova všechno. Problém je, že jen málokdo si to tu může dovolit...
    Kyjev je velkoměsto evropského formátu - široké prosvětlené bulváry, opravené domy, přepychové obchody a restaurace. Po silnicích se prohánějí silná a drahá auta západních značek. Bohatství, které až příliš kontrastuje se všeobecnou bídou. „Jako před bolševickou revolucí“ tane mi na mysli. Úchvatný je bulvár Chreščatyk (asi pětkrát větší než naše Václavské náměstí), na jehož konci mě však čeká menší šok - veliká socha Lenina, nově opravená a dokonce s květinou - s tímhle se tu lidé vyrovnávají jen pomalu... Navštěvuji pravoslavný kostel - má zvláštní atmosféru a nádherně voní hořícími svíčkami   z včelího vosku. Hlavní město čítající 2,5 miliónu obyvatel má však i svou odvrácenou tvář - nekonečné plochy sídlišť ze zanedbaných  panelových  domů.
 
 
 
    A pak už Bohemka, nádherná a milá... Obdivuju nedávno postavenou Betlémskou kapli, místní školu, kulturní dům, i na ukrajinské poměry výjimečně dobře fungující soukromé zemědělské družstvo. Bohemka, složením obyvatel nyní už zdaleka nejen česká vesnice, je v porovnání se svým okolím dost kulturně i ekonomicky na výši. V neděli v kostele mne uchvacuje starý pan kazatel i všechny ty babičky, které pietisticky zbožně zpívají svými vysokými hlasy písně z Harfy siónské.  Mladá
    krev však chybí i tady. „Mladí lidé si už berou Ukrajince, stěhují se pryč. Bojíme se, že víra i jazyk vymře s naší generací,“ svěřuje se mi jedna babička. Ale Bůh může přece dělat zázraky i tam, kde lidské naděje už končí...
    Krajané evangelíci mě vřele přijímají a hostí. Jídlo je tu vůbec zajímavou kapitolou. Stolování má jiný ráz než naše - je to větší obřad a slavnost, zvlášť, když má rodina hosta. Na stole je mnoho mís a talířů s různými jídly, uprostřed je dobrý domácí chléb. Všechno je poctivé, tučné a velmi dobré - je radno jídlo zapíjet silnou domácí vodkou, jinak se velmi brzy dostaví střevní potíže. Úžasné je, že doslova všechno, snad kromě soli, pochází z toho, co si lidé vlastníma rukama vypěstovali   a vyrobili. Mají svá pole, pěstují obilí, kukuřici, brambory, chovají krávy, prasata, husy...  V Bohemce jsou půda i podnebí velmi úrodné - rostou tu i melouny a víno. Vinohrad je na Ukrajině doslova všude - nejen u každého vesnického stavení, nad brankami, u garáží, ale dokonce i ve městech se po jižních stěnách domů pnou vinné kmeny s báječnými hrozny. Život tu může být vlastně i velice krásný. Jenže...
    Ukrajina je po Rusku největší evropskou zemí, svým potenciálem i počtem obyvatel mnoho těch vyspělých daleko předstihuje, ale měřeno životní úrovní jejích obyvatel je zatím pořád žalostně pozadu. Tahle země se slavnou historií, pravlast Slovanů, byla krutě zkoušená za Stalina, převálcována několika hladomory a kulturně znásilněna, a jen těžko se sbírá ze země. Kéž najde znovu své místo v Evropě. Zatím je zde realitou chudoba ostře kontrastující s přepychem několika málo „vyvolených“, početná mafie a zkorumpovaná policie, nestabilní ekonomika vyplývající z nefunkčního průmyslu, nedůvěra v politiky a nechuť naprosté většiny lidí podílet se na veřejném životě, volání po „starých pořádcích“... Ale je tu taky naděje. Je to země krásná a tvrdá. Je možné ji milovat i nenávidět. Mysleme na ni v našich modlitbách. Bůh pomáhej Ukrajině.
Autor je studentem
biblické školy v Hradci Králové
   
 
 
 
Diskusní fórum k článku Ukrajina:    | vložit příspěvek |