Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Groah, wroum, srk, uááátak přesně tato ryze komiksová citoslovce se ozývají při sledování Otesánka co chvíli. A není taky divu, Otesánek baští, až se mu z nahrubo tesaných oušek sypou piliny. Však to znáte z pohádky, nejdřív mámu, pak tátu Tedy, bylo by to tak, kdyby režisérem nebyl Jan Švankmajer, který tentokrát přišel s nejdiváčtějším ze svých „podivných“ filmů. Předchozí filmy (např. Něco z Alenky, Lekce Faust), plné divokých animací a nečekaných narážek, si našlo pouze velice úzké publikum - buď v zapadlých kinech někde na předměstí a nebo krátce před půlnocí na ČT2, kdy už svítí jen „skalní netopýři.“
Takovéto filmy, jež oblibují kritici, ovšem nikoliv řadoví diváci, kteří se za svůj nastřádaný peníz chtějí náležitě pobavit, mnoho peněz nevydělají. Český film, zdá se, nemá pochopení pro experimenty tohoto druhu, a tak se Švankmajer musel obrátit do zahraničí. Cizí peníze a producent (stejně tak jako očekávané zahraniční publikum, které o Otesánkovi jaktěživo neslyšelo) však filmu nečekaně prospěly. Švankmajer odstřihl všechny nepodstatné prvky (např. i divácky vděčné párání Otesánkova břicha babiččinou motyčkou) a příběh aktualizoval (aktéry jsou manželé středního věku ze starého činžovního domu), přidal něco černého humoru a z těchto ingrediencí vznikla jedna z nejvtipnějších komedií s hororovými prvky (či hororu s komediálními prvky) posledních let. Ta tam jsou „přemítání o smrti brouka“, jak řadové publikum označuje „intelektuálské“ filmy, zbyla jen hravost v krystalicky čisté podobě. Tím se však nechce říci, že by Švankmajer rezignoval na nějaký „druhý plán“. Ne, jen je trochu obtížnější jej najít. Tentokrát, zdá se, chce především bavit. A daří se mu to.
Švankmajer však zná míru a ví, že není nutné diváka zavalovat detailními popisy Otesánkových stravovacích návyků, stejně jako rozebíráním neplodnosti matek, hysterickými scénami apod. Spíše se soustředí na gradaci napětí a ukazuje bezvýchodnost situace manželů, kteří jsou svému vytouženému synkovi ochotni obětovat vše (co už jim taky zbývá, když si jej tak přáli?). A pokud je to nutné, být i „zametači stop“ jeho apetitu. Ale i toto je formálně podáno hravě, s častými záběry na jídlo na talíři, v ledničce, v hrncích, takže asi jen málokterý bude odcházet ze sálu bez toho, aby sám na sobě neokusil Pavlovův reflex. Druhým ne nevýznamným kladem jsou vtipné dialogy, z nichž některé (tzv. „hlášky“) mají šanci zlidovět, stejně jako jsou dnes mnozí schopni přednášet „celého Cimrmana.“ Osobně jsem z kina odcházel s příjemně namasírovaným příčně pruhovaným svalstvem - díky inteligentním a vypointovaným dialogům, s chutí na kousek „žvance“ a myšlenkou, že pokud se bude naše kinematografie ubírat tímto směrem i nadále, nemusíme se za ni stydět. Inu, co víc si může divák přát?