ročník 42/2001:
                   
015Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub
Kde berete sílu, když je vám nejhůř?
Rovni si s dobytkem?
Kde brát sílu?
Jsme nejlepší, jsme skvělí, tak nám zavolej...
Ztišení
Archiv
Biblický program trochu jinak
Martin Luther King
Hebrejské povídky
O sedmém dni
Farář mládeže
Hladové lidi moc nezajímá demokracie
Evangelium podle reklamního spotu
Verdiho opera Jeruzalém
Tož tvoř
Otesánek
Kontaktník
Až se v ráji sejdem
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Katechismus?
Rovni
si
s dobytkem?
  Marek Bárta
 
O naději?
     Všechno naše pachtění je marnost nad marnost a honba za větrem, navíc úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný, člověk nemá ani žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí - tak nějak pravil Kazatel a mě to docela oslovuje. Rozuměl bych tomu asi takto: všechno je to vlastně jedno, všechno je lhostejné, žádná zvláštní spravedlnost, jak bych si ji představoval, žádný velký smysl (ani ten pro humor ne), všichni stejně pojdeme. Žádná ochrana shůry pro vyvolené. Žádná božská jiskra v člověku. Žádná naděje.
     A tak nezbývá, než to naše žití nějak vyplnit, něco si před sebe před-stavit jako cíl. Třeba trochu něco užít, prostě aby to bylo nějakým způsobem „zajímací“
     Jako pohonná hmota do motoru našeho pachtění to vystačí mnohdy i na celý život. Umožní to často odpočinout od „hloupých“ otázek po „smyslu“ a jiných nesmyslech.
     Pak jsou tu i jiné představy, třeba představa duchovního usebrání, možnosti proniknout kamsi „za“. Hmm, taky fajn, říkám si. Jednomu to poskytne úchvatný pocit zvláštnosti, sebedůvěry a někdy dokonce i vyvolenosti. Ale i tyto pocity jsou pomíjivost a honba za větrem. Vždyť slunce svítí na všechny stejně tak bezvýjimečně, jako všichni bez výjimky zemřeme.
 
Boží ochrana?
     No ale jak se to má s Pánem Bohem - asi je mu to všechno nejspíš tak nějak šuma fuk, když nás nechá umírat - můžeme se od něj nadít nějaké ochrany, nějaké prozřetelné péče? Není i to křesťanství v tomto smyslu jen honba za větrem? Pokud by křesťanství mělo být snahou zajistit si nějakou péči a ochranu u firmy „Otec a Syn a Duch“, tak určitě honbou za větrem je. Zmiňovaná firma nám sice ochranu a pomoc nabízí, ale jen úplně jinou a za jiných podmínek, než bychom si dovedli a chtěli představit.
     No jen si vzpomeňme, jak se žilo a žije v odpouštějící lásce. Vždyť to je jako kdybyste místo po vařícím asfaltu mohli v létě běhat bosky po měkkém a vlhkém trávníku, nebo jako kdybyste místo blevajzu v hale hromadného stravování mohli jíst něco moc dobrého někde v poklidu s přáteli při svíčkách a příjemné hudbě. Vtip je jen v tom, že si nemá cenu představovat ty svíčky a moučníky a čerstvě osekaný anglický pažit, ale prosit, aby nám vešel do cesty Kristus a odpustil nám, protože pak se to všechno spustí jakoby samo od sebe a nebude to k zastavení: hektary trávníků, hostiny jak o svatbě, zvraty v životě, jak při znovunarození, orientace ve tmě, jako když někdo naráz z lampy sundá kýbl, který doposud stínil, nebo jako když si sáhnete na vařící sporák a nespálíte se Tak je to honba za větrem, nebo ne? Je v tom naděje, nebo není? Užuž by se nám chtělo přitakat, ale opatrnost radí, že bychom přece jen měli chtít raději úplnou jistotu. Chceme záruky a znamení. Řekněte už někdo vážně beze srandy - jestli to má cenu, nebo ne! Jestli to nejsou jen další z těch našich představ, za kterými se honíme!
     Znamení a záruky chtěli lidé už po Ježíšovi, ale ten je místo záruk bral za ruku. Místo znamení připomínal Jonášův příběh: Bůh ušetřil město Ninive, protože lidé v něm prosili za odpuštění a protože v něm bylo mnoho dobytka.
     Zatímco se nám zdá pro člověka trochu málo umírat stejně jako umírá fauna, staví se nám do cesty Ježíš a říká: právě protože jste jako dobytek, vám bude odpuštěno. Či ještě jinak: až si přiznáte, že na tom nejste o nic lépe než hovada, budete zachráněni.
     A my jsme se mezitím učinili rychtáři té naší planetky a pomalu ale jistě jsme ji zrychtovali. Špatně si vykládáme tu rovnost lidí a dobytka - ta neznamená obojí usmrcovat, pálit na velikých hromadách a hrnout buldozery do hromadných hrobů. Rovnost nás a zvířat znamená přiznat si naši společnou u-Bohost, naši potřebu odpuštění a nového začátku. To je naše jediná naděje pro tento život. Než se nadějeme, budeme trpět a zemřeme jako zvěř, ale jako zvěři nám bude (a je) i odpouštěno a budeme (a jsme) přijati! Boží ochrana neznamená žít bez bolesti a bez vědomí smrti, nýbrž znamená nový život u Boha, v němž jako by už bolesti a smrti nebylo, neboť žijeme v nové síle odpouštějící lásky, která smrt překonala.
 
Copak je to prozřetelnost Boží?
     Boží prozřetelnost je všemohoucí a všudypřítomná jeho moc, v které Bůh jakoby svou rukou až dosud udržuje nebe i zemi i všecka stvoření a tak je spravuje, že listí a tráva, déšť i sucho, úroda i neúroda léta, pokrm a nápoj, zdraví a nemoc, bohatství a chudoba a všecko vůbec nám přichází nikoli náhodně, nýbrž z jeho otcovské ruky.
Heidelberský katechismus
 
Pod pojmem Boží prozřetelnost si představuji něco jako úžasně neohraničené Boží vědomí, které není svázáno (jako u nás lidí) ani příčinností, ani časovou sousledností věcí a jevů.
vědecký pracovník, 45
 
Vidím v tom laskavou moc, která je s to napravovat naše průšvihy. Včetně ekologických.
sekretářka, 45
 
Kde berete sílu, když je vám nejhůř?
     Záleží na situaci. Hodně často mi pomáhá hudba, někdy modlitba nebo čtení něčeho důvěrně známého. Čas od času rozhovor s někým, ale to bývá většinou až po nějaké době, ne hned, jak se ocitnu v takové situaci...
studentka, 20
 
Z naděje, že bude zase líp. No a kde se bere ta naděje? To už k mé víře patří...
studentka, 18
 
Uvažuji: „Nejhůř“ mi ne-dělají druzí, „nejhůř“ si dělám sám. Pak „sílu“ přijímám ve (při, po) vyznání vlastních vin. Vždycky se vyznávám před přítomným Pánem Bohem. Někdy na to musím být sám, jindy k tomu potřebuji mít i druhého člověka.
farář, 37
 
Hodně síly mně dává možnost podat pomocnou ruku, vytáhnout někoho z bryndy, udělat někomu radost.
pracující, 26
 
V naději, že Bůh sílu stále má a že zná alespoň jednu cestu, kudy mne z bezmoci vyvést.
prodavačka, 23
 
Modlím se, medituji, prosím o ni. Obracím se na někoho, o kom si myslím, že mi tu sílu může dát nebo zprostředkovat (kamarádi, farář, psycholog). Slavím častěji eucharistii. Poslouchám muziku, která mi dělá dobře nebo mi nějakou sílu zprostředkuje.
student a jáhen, 25
 
Když jiný modlitby nepomohly, tak se s Pánem Bohem hádám, to mi kupodivu dodává vůli.
studentka, 24
 
 
 
Diskusní fórum k článku Rovni si s dobytkem?:    | vložit příspěvek |