Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

„Pokud je fyzická smrt tou cenou, kterou musím zaplatit, abych vysvobodil své bratry a sestry z neustálé duchovní smrti, pak nemůže být nic, co by bylo více vykupující.“

Vášnivý kazatel, bojovník za svobodu, za lásku a za práva černošských obyvatel, skvělý manžel a otec čtyř dětí, nositel Nobelovy ceny za mír, zastánce utlačovaných a ponížených; muž, který měl mnoho snů. Dr. Martin Luther King. Stal se stejně jako Ghándí symbolem nenásilného protestu a věrnosti pravdě, symbolem obětavé lásky k celému Božímu stvoření.
     Svůj sen o společnosti bez diskriminace a násilí snil krátce, ale zato velmi intenzivně a nejen, že ho snil, ale také žil a pro něj umíral. Narodil se 15.1.1929 v Atlantě v Georgii. Jeho otec byl charismatickým černošským kazatelem a mladý M. L. King našel ve velmi živém prostředí afroamerické baptistické církve svůj druhý domov. Kingův sen vyrostl právě z této černošské spirituality, která zpívá o tom, že „Jednou budem´ dál“ a že „Tvá svoboda nade mnou“
     Ale realita Ameriky třicátých a čtyřicátých let byla zcela odlišná - nedalo se mluvit ani o svobodě, ani o rovnoprávnosti. „Samozřejmě, že černošské děti v Atlantě nemohly chodit do žádných veřejných parků. Nemohl jsem chodit do tzv. bílých škol, do obchoďáků v centru. Nemohl jsme prostě přijít do bufetu a dát si hamburgera nebo šálek kávy. Nemohl jsem navštěvovat žádná divadla. Nemohl jsem spoustu věcí...“
     Na ulicích Atlanty se navíc denně odehrávaly scény násilí - policista bijící černošskou ženu nebo členové Ku Klux Klanu střílející na skupinku černochů...
     Když bylo Kingovi 15 let, začal studovat v Atlantě Moorhouse College a po jejím skončení teologický seminář na severu Ameriky, kde studovali bílí i černí studenti společně. Na severu Ameriky King zažíval mnohem větší svobodu, ale on sám se cítil být povolán dělat faráře na jihu, kde bylo černošské obyvatelstvo nejvíce utlačováno.
     Oženil se s Corettou Scottovou, učitelkou hudby, a odešli spolu zpátky do Alabamy. Stal se baptistickým pastorem v Montgomery, kde se setkal s do nebe volající segregací, což se projevilo zejména na systému městské dopravy. Obyvatelé černé pleti museli používat své vlastní hromadné prostředky a řidiči je otevřeně nazývali „negři“ , „černé krávy“ či „opičáci“
     King si vzpomíná, že jednou jel v Montgomery autobusem a viděl patnáctiletou studentku, která odmítla uvolnit místo bělochovi. To, co následovalo, bylo ponižující a silně diskriminující - dívka byla vyvlečena z autobusu, spoutána a odvezena do vězení. Tato událost vedla k ustanovení tzv. občanských výborů, které měly za úkol vyjednávat s autobusovými společnostmi. M.L.King jako předseda jednoho takového občanského výboru, inicioval bojkot autobusové dobravy. Tato kampaň probíhala v roce 1956 a předznamenala Kingovu budoucnost černošského vůdce. King na rozdíl od předešlých černošských vůdců, jakými byli Marcus Garvey či W.E.B.Du Bois, nebyl exklusivistou, tj. neprosazoval separaci černošského obyvatelstva. Naopak. Kingovi šlo vždy o integraci, o spolužití rozličných ras a národností, o pravé křesťanské bratrství a sesterství. Často mluvil o lásce, která přesahuje nenávist, a tak vystihuje pravý význam „agapé“ což je vědomá svoboda milovat toho, kdo mě ponižuje, jako spolubytost. King byl přesvědčen, že černošský národ, díky své historické zkušenosti má jedinečnou kapacitu milovat své nepřátele, snášet těžkosti a utrpení, a tak „učit bělochy, jak milovat, léčit je z jejich nemoci“, neboť láska přinesla smíření. „Když je utlačován tvůj bratr nebo sestra, není možné zůstat nábožensky neutrální a mlčet tváří v tvář křiklavému násilí a porušování lidských práv.“ King prosazoval morální povinnost protestovat, neboť „rasismus je filozofie založená na pohrdání životem. Je to arogantní tvrzení, že jedna rasa je hodnotnější než všechny ostatní, a má být proto uctívána.“
     Po 2. světové válce americká společnost prožívala částečné uvolnění - segregační zákony byly čím dál častěji terčem kritiky ze strany hnutí za občanská práva. King se tohoto protestu účastnil a brzy založil tzv. Southern Christian Leadership Conference (Jižní křesťanskou konferenci), v rámci níž se účastnil mnoha konferencí a demonstrací.
     V srpnu 1963 se konal slavný Pochod na Washington za práci a svobodu a hned následujícího roku se „začaly dít věci“: 2.7.1964 americký Kongres přijal Listinu lidských práv, která mimo jiné odsuzovala segregaci na veřejných místech (a téměř ve všech hotelích), také školy po celé Americe byly podporovány v integraci „bílých a černých“ dětí a nakonec roku 1965 byl přijat nový volební zákon, takže již koncem téhož roku bylo registrováno téměř 250 000 černošských voličů.
     Roku 1967 byla M. L. Kingovi udělena Nobelova cena za mír. Když King viděl úspěchy svého boje za práva černošského obyvatelstva, rozšířil svůj protest i na ostatní utlačované v americké společnosti, a tak v dubnu 1968 odcestoval do Memphisu, kde se snažil upozornit na útisk tamějších popelářů. Z této cesty se M. L. King nevrátil, protože byl zavražděn. Noc předtím Martin Luther King mluvil k těm, kteří ho následovali, o naději: „Možná, že s vámi do té zaslíbené země nevstoupím, ale chci, abyste věděli, že my jako národ se tam dostaneme. Láska vše přemůže.“
     Se slovy naděje opustil tuto „nezaslíbenou zemi“ hlasatel lásky, muž, který měl mnoho snů...
     „Řeknu vám dnes, přátelé, že navzdory všem těžkostem a zklamáním tohoto okamžiku mám přesto sen. Je to sen hluboce zakořeněný v americkém snu... Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů moci společně usednou ke stolu bratrství... Mám sen, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, ve které je nikdo nebude soudit podle barvy jejich pleti, ale podle jejich charakteru..., že všechny děti Boží, černí a bílí, židé a pohané, protestanti a katolíci, budou moci ruku v ruce zpívat slova starého černošského spirituálu: „Volný jsem, volný jsem, Bohu díky volný jsem.“