ročník 42/2001:
                   
017Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Ať se se mnou ve vás setkají
Máte rádi symboly a tajemství?
Co jsou svátosti?
A pamatuj na to, kdo jsi!
Co je to nevidět?
Konfirmace
Přiznám se ke konfirmaci?
Konfirmace na latríně
Hry pro první plískanice
Soudné sestry
Naděje - dobrá zpráva o naději
Katecheze na synodu
Klub zjizvených
Dvakrát Elie Wiesel
Rozvod...
Faráři na zeleno
Zvony milenia
Tož tvoř
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Literatura
Klub zjizvených
  Filip Čapek
 
Děj románu české prozaičky Ivy Pekárkové (1963) Klub zjizvených začíná v newyorské čtvrti Bronxu, odkud se pohledem zpět proti proudu času vrací do Čech, pak na delší dobu do Turecka, poté míří „balkánskou“ cestou zase do Českých zemí, aby mohl dále pokračovat stručnou pasáží z frankfurtského letiště a nakonec se navrátit zpět do New Yorku. Proč tak složitě?
    Hrdinka románu osmnáctiletá dívka Božena se krátce po listopadu 1989 vydává se svým chlapcem Danielem na výlet do Turecka. Vše by proběhlo dobře, nebýt heroinu v batůžku Boženy odhaleného na turecko-bulharských hranicích při zpáteční cestě. Boženu před trestem smrti „zachraňuje“ celník, který jí dodává bohatému bejovi kamsi daleko na východ od Istanbulu, kde slouží svému pánovi na tamní zeměpisné šířky běžným způsobem až do doby, kdy se pokusí uprchnout. Následuje trest, jímž je jizva na tváři. Druhý útěk se již vydaří, a tak dívka M., jak si hrdinka začala od nedobrovolného setrvání v Turecku začala říkat, zamíří blíž k Evropě. Dostává se do Istanbulu. Zde se opět stává obětí obchodu se sexem. Tentokrát končí ve „filmařské“ dílně, jejíž produkty lze sotva zhlédnout v běžné televizi. Opět útěk. M. zamíří zpět domů. V Praze však zjišťuje, že již žádný domov nemá. Proč, to nám nepoví, ale odpor M. vůči novinářům, poté co z jejího děsivého putování udělali bulvárně-pedagogickou stať o tom, čemu se při zahraničních cestách vyhnout („Výlet do Turecka, spojený s pašováním narkotik, by vám mohl přinést spoustu peněz. Ale také byste při něm mohli ztratit tvář a znehodnotit svůj život.“) naznačuje, že ji v Čechách již nic nedrží. Následuje frankfurtské letiště a „dobrodinec“ Henry, sběratel starožitností a obrazů, který M. bere s sebou za oceán. Z milovníka starých věcí se po čase vyklube perverzní sběratel různě zohyzděných dívek („Henryho doteky v sobě měly neosobnost profesionálního odhadce cenin.“) z chudých zemí světa, jemuž se M. hodí pro rozšíření kolekce. M. jej opouští, stěhuje se k přítelkyni Surayyie do Bronxu, s níž zažívá to, co „u mužů nenalezla“, a dále se protlouká sama jako pouliční prodavačka a doručovatelka pizzy, až se nakonec uchytí jako lékárnice. Tehdy potkává černošku Ednu, která má podobný osud. Manžel, narkoman, ji v záchvatu udělá na tváři jizvu. Stejnou jizvu, jakou má M.
    Spojnicí celé knihy je jizva, kterou M. hluboce a osudově vnímá jako postižení, ztrátu krásy, ztrátu a změnu identity, vydělení, objekt nejapných a krutě častých otázek. Edna a M. tvoří gang, „gang zjizvených“, jehož členky jsou spolu, jak se zdá, nerozlučně spjaty. To si však myslí pouze M. Společnice Edna ji zrazuje, když znovu, pro M. zcela nepochopitelně, uvěří svému manželovi, delikventovi, který ji soustavně bije. M. neopouští jen Edna, ale i žárlivá Surayya, a tak se hrdinka ocitá pod Washingtonovým mostem v plechové osadě „z vlnitého plechu a vodou omletých, vyplavených fošen“ u řeky Harlem, kde se jí ujímá pomatený hromotluk Pete.
    Zde, na místě odkud by společensky již nešlo klesnout níž, si M. může splnit svůj americký sen. Poté, co zachrání jakéhosi výrostka před utonutím, se z ní v novinářské okurkové sezóně stává mediální hvězda. Mohou se jí splnit všechna přání. Setkává se s novináři a ti ji v bulvárně-ignorantském výslechu znechucují stejně jako jejich čeští kolegové. Posuďte sami: „Ano, v Československu jsem závodně plavala. Moc mi to nešlo.“ „Ne, ne Čečensko! ne, to není v Jugoslávii! ne, není tam žádná válka. Kupte si mapu.“ „Ne, nedoplavala jsem ke svobodě. Jediný útlak, kterého se mi dostalo, byl způsoben tiskem.
    Nakonec se M. rozhodne využít získaných peněz, jež se k ní po plaveckém výkonu „nezištně“ ze všech stran hrnou, k odstranění jizvy, protože si postupně uvědomuje, že jizvu přestala skrývat a že se z ní naopak stalo předznamenání a cejch určitého životního osudu, který ji stahuje zpět tam, kam se sama nevědomky, jizvou označená, cítí náležet. Řečeno s hlavní hrdinkou: „Ta moje jizva, kurva, byla chobotnice, která mě svírala zevnitř svými chapadly“. K uskutečnění naprogramovaného amerického snu nedojde. Ten není nepodobný jizvě, také svazuje, naznačuje, co je správné dělat, jak žít. Randy, redaktor The Post, z M. odmítání šílí a nechápe: „Po tomhle přece touží absolutně každý! Natřeme pro vás ten dům jakoukoli barvou chcete! Můžete si vybrat jakého chcete manžela! Panebože! Lidé se celý život dřou a vy to máte dostat všechno zadarmo, a to jen proto, že je zrovna okurková sezóna.“ M. si trvá na svém a doufá, že po probuzení z narkózy a po oddělení od svého dřívějšího osudu začne žít znovu bez nutnosti vzpomínek na turecké, české, bronxské, novinářské a další jiné strasti: „Někde v tom vysněném životě amerického stylu, který pro mě tak velkoryse připravili, zabalili do plastiku a omotali mašličkou, musí být přece nějaký vyhnilý prkno, a tou dírou já se protáhnu zas ven.“
    Kniha Klub zjizvených má, dá-li se to tak říci, dvě roviny. První z nich představuje děj, tak jak jej hlavní hrdinka sama před čtenářem rozehrává. Na druhou, většinou pouze stručně a provokativně načrtnutou rovinu umisťuje dívka M. čtenáře samotného, aby jej usvědčovala ze senzacechtivosti, z šablonovitého románového myšlení, očekávání detailních pikantností namísto hlubokého soucitu s ní a s její životní zjizveností. Možná, že nejde ani tak o usvědčování, jako spíše o prosbu a zároveň nabízenou možnost vnímat věci plně v jejich syrovosti, tedy zbavené hravého romanopiseckého rozmachu, kdy se z lidských osudů stává neživá a necitlivá literární hmota vhodná k jakémukoliv zpracování.
Autor je bohoslovcem
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Klub zjizvených:    | vložit příspěvek |