ročník 42/2001:
                   
017Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Ať se se mnou ve vás setkají
Máte rádi symboly a tajemství?
Co jsou svátosti?
A pamatuj na to, kdo jsi!
Co je to nevidět?
Konfirmace
Přiznám se ke konfirmaci?
Konfirmace na latríně
Hry pro první plískanice
Soudné sestry
Naděje - dobrá zpráva o naději
Katecheze na synodu
Klub zjizvených
Dvakrát Elie Wiesel
Rozvod...
Faráři na zeleno
Zvony milenia
Tož tvoř
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Literatura
Dvakrát Elie Wiesel
  Ondřej Macek
 
Na pultech knihkupectví se před několika týdny objevily takřka současně dvě knihy Elieho Wiesela. První z nich vydal Odeon a jmenuje se SOUDCI. Druhá, PŘÍBĚHY O DŮVĚŘE, pochází z knižní produkce Portálu.
    Autora asi není třeba příliš představovat, protože od roku 1990 pravidelně vycházejí i u nás jeho knihy. Narodil se v roce 1928 na území dnešního Rumunska, a protože je Žid, prošel za II. světové války několika nacistickými koncentračními tábory, kde zahynuli jeho rodiče i sestra. Po válce se usadil ve Francii, studoval na pařížské Sorboně a dopisoval do řady francouzských a izraelských deníků. V padesátých letech odešel do Spojených států a začal zde přednášet na řadě univerzit. Celý svůj život se věnoval boji za lidská práva, odmítání násilí a rasismu. V roce 1986 mu byla udělena Nobelova cena míru.
    V češtině mu vyšly knihy reflektující zkušenosti z koncentračních táborů; ve strhujících příbězích svědčí o lidských osudech ve chvílích, které se popsat vlastně ani nedají. Zabývá se příčinami holocaustu i otázkami po Bohu, lidské existenci, které najednou nejdou odbýt... (např. Noc, Návrat do Singhetu). Druhá část jeho díla přibližuje evropské kultuře svět židovské (především chasidské) komunity, její legendy, její myšlení a život (Talmud - portréty a legendy, Svět chasidů, Příběhy proti smutku).
    První kniha SOUDCI nezapadá svým tématem přímo ani do jedné oblasti tvorby E. Wiesla. Let na trase New York - Tel Aviv - každý z pasažérů letí za svým snem, někdo za svou láskou, někdo za ztracenou pamětí, jiný strávit poslední dny a další zas utíká sám před sebou. Letadlo musí nouzově přistát a pětice naprosto různých cestujících se dostává do moci muže, který se prohlásí jejich soudcem. Atmosféra houstne, pocity jednotlivců gradují od úžasu přes zlost až do strachu o život. Najednou je každému z nich vnuceno hledání smyslu života, vlastní pravdy, rozlišení mezi snem a nadějí. Uprostřed dne a noci každý z cestujících najednou musí pohlédnout na svůj život z úhlu, před kterým utíká....
    Druhá kniha PŘÍBĚHY O DŮVĚŘE nese podtitul Eseje o velkých postavách židovské tradice. V deseti esejích o Noem, o Sáře a Hagar, o Lotově ženě, o Mojžíšovi, o Áronovi, o Miriam, o Nádabu a Abíhú, o Jeftovi, o Samsonovi, a nakonec o Rút, přibližuje E. Wiesel pomocí legend, midrašů a netypického pohledu, židovskou tradici. Čtenář není jen tím, kdo prolétne řádky, ale stává se součástí děje, i on je najednou dotazován, i on je nucen přemýšlet a hledat. Nejde jen o minulost, o temné dobové pozadí bible, ale každý z příběhů se děje dnes a tady. Nečekaně je to o přežívání, o mateřské lásce, o dívání se a ohlédnutí, o moci a samotě, o usmiřování, o zneuznanosti, o nemyšlení a nepromýšlení atd.
    E. Wiesel nepatří mezi jednoduché autory, může se stát, že vás strhne a unese prostředkem děje, ale rozhodně vás nenechá klidnými. Skoro s každým jeho slovem, s každou jeho myšlenkou, je třeba se nějak srovnat. A možná právě proto stojí za to jeho knihy číst.
Autor je studentem bohosloví.
 
  Stručně a jasně
Rozvod...
Dalibor Titěra, člen pastýřské rady ČCE   Dalibor Titěra
  člen pastýřské rady ČCE
 
Jak se naše církev dívá na rozvod, druhý sňatek a soužití nesezdaných párů?
 
    Naše církev nemá takzvaný učitelský úřad, takže ani nemáme nic, co by se podobalo encyklice, která by mohla být považována za závaznou a tedy dodržování hodnou normu chování v určitých situacích. V různých dobách církev pověřovala nějaké moudré duše, aby sepsaly zásady, kterými se církev profiluje. I na posledním zasedání synodu se tyto hlasy ozvaly. Než však do nějakých nových zásad budeme moci nahlédnout, musíme o tom spolu hovořit, pročítat se Písmem, staršími verzemi zásad, případně jinými spisy a hlavně přemýšlet.
    Tak i já, jsa požádán redakcí, nemohu nic jiného, než vyslovit svůj názor, který jsem si však, přiznávám, sestavil z názorů nejen mých vlastních. Myslím si, že to stojí za diskusi delší a mnohohlasou. Zde tedy stručně, jak to vidí jedné manželky muž a tří velikých dětí otec.
    Manželství považuji za Bohem doporučenou instituci. V Genezi to čteme dost jasně. Z řady dalších míst v Písmu víme, že manželský vztah mezi mužem a ženou se hodí jako docela vhodný obraz pro vztah Boha k jeho lidu, respektive Krista k Církvi. A taky naopak. Manželská smlouva se dá docela vážně brát i jako paralela s Boží smlouvou s námi, starou i novou. Specifikem této smlouvy je to, že ač my lidé se k tomu stavíme často všelijak a ponejvíce nevěrně, Bůh nás stále miluje; je a zůstává věrný. Jestliže tedy věříme tomuto Bohu, můžeme potom v naší smlouvě manželské lásku ztotožnit s věrností. Toto pojetí pak mít denně na talíři, v posteli i na obzoru, a pokud se to daří, považovat to denně za obrovský důvod k radosti a k vděčnosti. Ze zkušenosti, naštěstí ne vlastní, ale taky vím, že se to dařit a podařit nemusí. Konce, pomineme-li snahy a návraty, jsou někdy strašlivé. Rozvod, jako menší zlo a východ z nouze, pak může být jakousi smutnou reálnou alternativou.
    Rozvod tedy rozhodně nepovažuji za nějaký běžný nástroj k řešení problémů, ale za vysloveně nouzové řešení. Není to ani provozní ani ruční brzda v autě. Je to takový ten štěrkový pruh vedle silnice z velikého kopce, kam zahnu, když se všechny brzdy pokazí a vím, že přitom zachraňuju holý život, protože rozbiju auto, sobě i spolujezdcům možná hubu, a ještě kdeco, a pojistku nemaje, všechno zaplatím.
    Protože si nesmírně cením jistoty Božího slibu, že milosrdenství je nade vším, věřím, že opakovaný sňatek lze přijmout a považovat jej za vyjádření upřímného pokusu o nový začátek. Jdi a nehřeš víc. To, že ale často nejsme schopni se poučit a padáme znovu do stejných pastí, vášní a chyb, je pak ještě smutnější a ještě smutnější.
    Celá řada mladých párů dnes žije spolu téměř zcela manželsky a sezdána není. Co je k tomu vede? Pohrdání papírem a úřadem? Ekonomické důvody? Nevím a pokaždé je to asi trochu jinak. Přesto si dovolím z odstupu těch dvaceti třiceti let vyslovit svůj názor a prosím, polemizujte klidně se mnou. Mně to připadá, že lidé se bojí dělat nezvratná rozhodnutí. K takovým nezvratným rozhodnutím má určitě patřit i vstup do manželství. Četl jsem názor, že neuvěřitelný rozmach počítačů, které vlastně nic nepočítají, ale hlavně se na nich píše, je podmíněn toutéž lidskou vlastností. Ta úžasná možnost, vrátit se do textu. Jednou, dvakrát, desetkrát, zase na začátek. Vylepšovat to reálně, graficky a virtuálně! To v životě nejde. Život není textový editor, ale kámen a majzlík s kladivem. Některé chyby už neopravíš. Opracovaný kámen ale, přiznejme si, vydrží o hodně víc než papír nebo soubor na disketě. A tak, navzdory rizikům, učme se dělat nezvratná a nepopulární rozhodnutí. (Mimochodem, v práci i v životě se na ta povedená vzpomíná velmi dobře.) A k těm veřejným nezvratným rozhodnutím patří i sňatek a manželský slib. Nebojme se, jsme na to vždycky nejmíň tři. To už se dá zvládnout.
 
 
 
Diskusní fórum k článku Dvakrát Elie Wiesel:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Rozvod...:    | vložit příspěvek |