ročník 42/2001:
                   
017Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Ať se se mnou ve vás setkají
Máte rádi symboly a tajemství?
Co jsou svátosti?
A pamatuj na to, kdo jsi!
Co je to nevidět?
Konfirmace
Přiznám se ke konfirmaci?
Konfirmace na latríně
Hry pro první plískanice
Soudné sestry
Naděje - dobrá zpráva o naději
Katecheze na synodu
Klub zjizvených
Dvakrát Elie Wiesel
Rozvod...
Faráři na zeleno
Zvony milenia
Tož tvoř
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Co potřebují potřební
Naděje - dobrá zpráva o naději
  Ladislav David
 
foto: L. Lachman 
Píše se rok 1990. Nová doba přilákala do Prahy celou řadu podnikatelů, umělců, obchodníků, podivínů a snílků. Ti všichni chtěli, v tehdy již svobodném Československu, realizovat své představy a sny. Manželé Vlastimila a Ilja Hradečtí se také rozhodli uskutečnit svůj plán. Vzali hrnec guláše, bibli a s několika přáteli odešli na Hlavní nádraží v Praze a do záchytných táborů sytit a vyučovat českému jazyku uprchlíky z Rumunska. Tak začal jeden z nejpodivuhodnějších ,kšeftů' tehdejší doby. Bez platidla, bez pokladen, se skladem plným zásob. Prvními zákazníky byli lidé v nouzi (bezdomovci), a nabízené zboží se jmenovalo „naděje“.
 
...ten musí jít z kola ven          
    Před desíti lety se v české mluvě vyskytla celá řada nových pojmů a výrazů. Jedním z nich bylo také slovíčko „bezdomovec“. Vedoucí denního centra občanského sdružení Naděje Miroslav Švára však tento výraz v oblibě nemá. Především proto, že lidé si zvykli takto nazývat kategorii obyvatel, kterou z různých příčin nechtějí přijmout mezi sebe, a kterou stát odsunul na periferii svého zájmu. V pražském denním středisku, podle názvu ulice familiárně pojmenovaném „Bolzanka“, však tuto pestrou společnost mají rádi. První vlnu českých bezdomovců vehnala do otevřené náruče Naděje rozsáhlá amnestie presidenta Václava Havla.
    Podle vedoucího střediska Miroslava Šváry si těžko někdo zvolí bezdomovství jako styl života. Do této pozice se člověk obvykle dostává v důsledku různých životních krizí. Mezi ně lze například zařadit rozvod, ztrátu bydlení, zaměstnání, pobyt ve vězení či nemoc s doživotními následky - potkat mohou opravdu každého. Mezi hosty „Bolzanky“ můžeme najít jak lidi téměř negramotné, tak osoby s vysokoškolským diplomem. Všechny bez rozdílu zde čeká teplá sprcha, nové ošacení, chutné jídlo, evangelium a šance postavit se na vlastní nohy a začít znovu.
 
Polévku, nebo i program?          
    Jen co se příchozí nasytí, uleví svému bolavému tělu a vzpamatuje z přemíry nefalšovaného zájmu a lásky, vrhne se na něj sociální pracovník, lékař, psycholog a podle potřeby i právník. Ti všichni mu postupně nabídnou nezištnou pomoc při řešení jeho problémů, a v případě ochoty spolupracovat jej zařadí do důkladně propracovaného resocializačního programu. Cílem takového programu je, aby dřívější bezdomovec našel smysl života, obnovil rodinné vztahy nebo navázal hodnotné partnerství či přátelství. Absolvent takového programu by měl ve finále získat přiměřené bydlení a zdroj příjmu k jeho udržení. Tento program je přirozeně modifikován podle stáří, zdravotního stavu a mentální dispozice konkrétního člověka.
    Denní středisko v Bolzanově ulici slouží jako záchytná stanice - centrum první pomoci. Zde je také lékař, lůžková místnost pro nemocné a sociální pracovníci. Probíhají zde prvotní rozhovory a rozhoduje se. Klient sám může zvážit, zda pouze využije možnost teplého jídla, čistého prádla a pestrou nabídku duchovních a společenských aktivit denního centra, nebo se rozhodne na svém životě ,makat' a podstoupí namáhavý vícestupňový program integrace. Podle konkrétní situace každého jednotlivce a důkladně zvážené potřebnosti jsou příchozí bezdomovci z denního centra rozesíláni do specializovaných středisek naděje, mezi které patří například azylové domy, domy pro opuštěné děti, domy pro staré lidi, chráněné dílny apod.
    Hovoříme-li o resocializačním programu, hovoříme o dlouhé a namáhavé cestě, kterou musí urazit bezdomovec s pracovníky Naděje a která vyžaduje od všech velkou trpělivost. Tato cesta má tolik rozdílností, kolik je lidí, kteří se po ní svými jedinečnými životními příběhy vydávají. Miroslav Švára předem odmítá jakékoliv ,házení bezdomovců do jednoho pytle'. Podle něj je život každého bezdomovce jedinečný a zasluhuje si velmi konkrétní, avšak citlivý lidský přístup. A jaký má recept na práci s bezdomovci? „U těchto lidí víc získáte pokorou a láskou,“ prozrazuje vedoucí denního střediska Naděje a dodává: „Nechci, aby se tito lidé ve své zoufalé situaci ponižovali a na kolenou prosili o pomoc. Stačí, když požádají, ale ať si ji nikdy nevynucují násilím.“
 
    Občanské sdružení Naděje dnes působí v jedenácti městech naší republiky a je křesťanskou organizací. Posláním, které sdružení přijalo již při svém vzniku v roce 1990, je praktické uplatňování evangelia v životě. Pracovníci Naděje nevidí v bezdomovcích pouze lidské bytosti, ale především Boží stvoření, kterému náleží žít a umřít s lidskou důstojností.
    Nedílnou součástí pomoci potřebným se zcela přirozeně stala misijní práce. V denním středisku Naděje začíná každý pracovní den čtením z Bible a modlitbou. Součástí pracovního týdne je pak několik biblických hodin, jejichž program připravují teologicky vzdělaní pracovníci Naděje. V neděli jsou pořádány ekumenické bohoslužby, které střídavě vedou pozvaní kazatelé různých církví.
   
 
 
 
Diskusní fórum k článku Naděje - dobrá zpráva o naději:    | vložit příspěvek |