ročník 42/2001:
                   
019Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Láska, nebo zákon?
Myslíte, že je váš život naprogramován (určen) předem?
Budeš krásná a chytrá
Nemůžeme nic?
Diakonie a solidarita na Mostecku
Tábor „mladých“ historiků
Zpověď
Večeře Páně
Spolu u stolu
Ester John (Qamar Zia)
Všechny věci napomáhají k dobrému
Exorcista
Víra a světlo
Nelze vejít s prachem na střevících, ani odejít
Tož tvoř
Stařec, který četl...
Vydavatelství
Ber si z Boží krásy
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Marta Kačerová
  Rozhovor s Martou Kačerovou - 1. část
Všechny věci
napomáhají k dobrému
  Samuel Titěra
 
Kdo je Marta Kačerová? Pro naši generaci (tzn. ročníky pozdně sedmdesáté a osmdesáté) většinou jen kdysi kdesi zaslechnuté jméno. Schválně se ale zeptejte rodičů nebo prarodičů. Možná z toho bude povídání na několik večerů. Jestli pro někoho ze starších znamenaly kurzy, brigády nebo sjezdy tolik, co pro nás dnes, je jejich zosobněním právě ona. Malá postavou, ale vtipem a energií neustále sršící dáma, která mě viděla poprvé v životě, ale přesto mě neomylně poznala. Vždyť prý mám oči stejné jako rodiče, a trochu jako babička. Tu znala ještě než začali chodit s dědečkem...
 
logo sjezdu mládeže 1946 Kdy jste začala pracovat na Synodní radě?
    Já jsem do práce s mládeží nastoupila v roce 1941 na tři měsíce - jenom jako výpomoc za mateřskou dovolenou. Přišla jsem jenom na záskok, ale i když to nikdo neprodloužil, odcházela jsem po 48 letech. Situace se vyvinula tak, že paní, kterou jsem měla zastupovat, se sice vrátila, ale ukázalo se, že té práce je tady víc. Začalo to tím, že jsem byla na jedné konferenci v Poděbradech - takové ani ne mládežnické, spíš teologické - a tam mě tehdejší předseda svazu mládeže pozval jednou večer na procházku. Já jsem se cítila nesmírně poctěna a on mi najednou položil otázku, co budu dělat. Povídám: ''No, budu si hledat místo, protože jsou to moje poslední prázdniny.'' A on mi nabídl toto.
 
Co jste studovala?
    Obchodní akademii.
 
Ne teologii?
    Ne. Tenkrát holky nesměly.
 
Nesměly?
    Po válce, protože to byla vysoká škola, na ni přístup měly, ale nesměly například bydlet v Jirchářích a hlavně neměly ordinaci. Takže ta děvčata přicházela do prvních ročníků na fakultu s výhledem, že budou katechetky, sborové sestry - prostě ta levá ruka vedle pravé ruky farářské. A i když se potom v padesátém třetím roce církev usnesla, že i ženy jsou hodny ordinace, tak dívky stále nesměly bydlet v Jirchářích. Protože to by se mohly spustit. Takže bydlely různě po privátech, a až mnohem později, když bylo bohoslovců míň a Jircháře se uvolnily, tak také v Jirchářích.
 
Vy jste tedy pracovala v odboru pro výchovu.
    Ano. Fakt je, že obecně v Evropě - nejen v naší církvi - nebyla církevní práce mezi mládeží součástí práce ústředí. Byla to samostatná činnost, kterou ústředí církve podporovalo jenom tím, že vedoucí sekretář byl teolog - tzv. vikář při Synodní radě - a byl placen Synodní radou. Na všechnu ostatní činnost si musela kancelář vydělat. Jednak přispívala jednotlivá sdružení (měla tzv. členské příspěvky podle počtu členů) a potom jsme museli vyvíjet výraznou vydavatelskou činnost. To znamená, že se vydávaly příručky, které se musely nejen ekonomicky vyplatit, ale ještě musely přinášet určitý zisk.
    Ovšem za okupace církev dostala echo, že se připravuje nový spolkový zákon, ve kterém budou všechny spolky rozpuštěny a bude povolena jenom jediná organizace mládeže, tzv. Kuratorium, prostě předchůdce ČSM. Takže jsme se jakoby sami rozpustili - podle stanov to bylo možné - a církev ustanovila výchovný odbor při Synodní radě (SR). Tím nás zachránila. Tak tuhle práci převzala SR vyloženě pod svůj deštník - ne křídla, to byl doslova deštník - a my se stali církevní součástí. Vznikl výchovný odbor pro mládež a pro nedělní školy.
 
A to už se potom od války nezměnilo...
    Na prvním sjezdu mládeže po válce byly hlasy, které volaly po samostatnosti, ale jiné říkaly, že sepětí s ústředím církve má spoustu pozitiv, že jsme skutečně jeho součástí. Také se naše práce během tohoto období podstatně rozšířila. Faráři si začínali uvědomovat, že je důležitá. Nejstarší generace farářů tenkrát měla na to ještě takový kritický pohled, jako že ''stačí přece moje biblické hodiny a kázání''. To, že jsme se stali součástí ústředí, bylo podmíněno i válečnou situací. Celá církev byla sevřenější. Trendy, aby se práce s mládeží stala součástí práce církve, byly dávno, ale teď nastala situace, kdy obě strany přijaly řešení, které už bylo snahou generací předtím. Problém katolíků byl v tom, že v katolické církvi práci mezi mládeží dělaly řády a ty byly komunisty rozpuštěny - a církev s mládeží pracovat nesměla. Pokud tak činili, znamenalo to pro faráře těžké riziko.
 
 
Oblíbené skupinové foto ze sjezdu 1946
 
Byly první sjezdy mládeže už po válce?
    Ano. I před válkou byly každé dva roky. Jednou za dva roky byla tzv. konference delegátů a každý druhý rok byly sjezdy. Ovšem situace byla naprosto jiná. Sjezdy byly sice velké, ale byly ve sborech a ubytování bylo v rodinách v širokém okolí, účastníci se sváželi na žebřiňácích. Bylo to tedy mnohem dobrodružnější. Ale ta semknutost lidí přišla až po válce. Za války se sjezdy konat nemohly. Posledním sjezd byl, myslím, v roce 1940. První sjezd po válce byl v roce 1946 v Novém městě na Moravě, další v Pardubicích (1948). Pak už to zase nebylo možné, ale celých těch čtyřicet let se hledaly cesty, jak to udělat jinak. Byl třeba povolen sjezd evangelizačního odboru - evangelizační sjezd. To bylo slovo, které jaksi prošlo. Domluvili jsme se a udělali jsme si svůj program a svoji komisi, takže tam těch mladých lidí bylo víc. Vždycky, když se ukázala možnost, k něčemu jsme se přifařili. A potom měl být zase první sjezd v roce 1968. Mezitím přišel 21. srpen a v Novém Městě byla posádka, nikoliv my. Sjezd byl odložen na červen dalšího roku a to přijely tisíce lidí. Zase jsme bydleli po rodinách široko ve vesnicích. A potom už to zase nadlouho nebylo možné.
 
Kája Trusina vede odbor mládeže od r. 1958 a s Martou vytvářejí sehraný tým.A jak to bylo, kromě sjezdů, s dalšími akcemi?
    Svaz mládeže dělal i předtím takzvané ''zimní školy''. Ty se ale konaly pouze ve sborech. Většinou to bylo o pololetních prázdninách, které byly tenkrát koncem ledna. Potom se ovšem to slovo ''škola'' nesmělo používat nikde jinde než u státní školy, začali jsme tomu tedy říkat kursy. Bylo čím dál komplikovanější, aby sbory zvaly tolik lidí (nastala kolektivizace vesnice, ve městech byla bytová nouze). Proto asi od roku 1948 jsme se soustředili na LTK - Letní tábor Komenského, kde jsme měli celý jeden měsíc kursy pro mládež a druhý měsíc pro ostatní sborové skupiny. To znamená pro církevní pracovníky, pokladníky atd. Později jsme tam mládež propašovávali také z ekonomických důvodů.
    Já nemám ráda velká slova, ale vždycky říkám: fakt je, že Pán Bůh nám dal vždycky možnost, příležitost, které bylo potřeba se chopit. Tak třeba po roce 1948, když byla ustanovena celostátní organizace mládeže, byla tzv. ''pracovní povinnost mládeže''. To znamená, že středoškolská a vysokoškolská mládež musela minimálně 14 dní ze svých prázdnin věnovat nějaké budovatelské činnosti. Brigády byly umisťovány především do pohraničních okresů opuštěných po odsunu Němců a situace, která tam vládla, byla katastrofální. Po prvním roce k nám chodili rodiče s hrůzou, co všechno se tam děje. Organizace neměla odpovědné síly a nechat někde padesát lidí od čtrnácti let sobě napospas je tahání tygra za ocas. Mezitím se stalo, že Akademická YMCA, která ještě fungovala - do toho čtyřicátého osmého, devátého, padesátého roku, pořádala v Jeseníkách lesní brigádu, což bylo spojeno se semináři nebo s konferencí. Když jim to zakázali, přišli za námi Lubor a Honza Drápalovi, jestli by se toho ústředí mládeže nechtělo ujmout. No, bylo by to prima. Po Ymce jsme podědili balík dek a velkých hrnců, které dostali z UNRA, a místo, kam jsme mohli jet - a ohlásili jsme to do sborů.
    Počítali jsme, že to bude jedna skupina tak okolo třiceti lidí, a nám se jich přihlásilo na 500 ! Takže jsme během těch prázdnin sestavili asi 17 skupin na různých místech. Bylo to k neuvěření. Bylo lístkové hospodaření a věci na lístky nebyly. Museli jsme ty potraviny shánět všelijakým způsobem. To byl začátek fantastické práce, která nám, myslím církvi - a to neříkám nadneseně - velice posloužila. Každým rokem se stovky lidí scházely a byli odpovědni sami za sebe. První rok jsme se jim pokoušeli dodat kuchařky, ale potom byly na dospělého člověka ty poměry prostě neudržitelné, takže se nakonec holky nabídly, že to nějak udělají a děcka byla solidární. Když to uvařily holky, tak to všichni snědli.
    Bylo tam tzv. světské a duchovní vedení. Duchovní byl vždycky bohoslovec nebo farář (dokonce tam byli první rok profesoři fakulty). To byla tradice, která trvala asi deset let. Fakticky to skončilo tím, že když na fakultní pohovory při přijímačkách začali chodit ''ministeráci'' a ptali se ''co vás přivedlo k tomuto rozhodnutí'', spousta lidí řekla, že život na brigádě. Tak začali větřit a poslední brigáda byla v roce 1959. V šedesátém už nám je zatrhli. Ale byla to činnost, která pro ty lidi něco znamenala a i v těch krajích měla dobrou pověst (my jsme byli nejen v Jeseníkách, ale i ve vojenském prostoru v Krušných horách, na Jizerce a jinde). Polesí o ně měla zájem, takže když nám to zatrhli, nakonec smlouvy neuzavírala fakulta, ale vedoucí, jako by to byla soukromá skupina. Žilo to v ilegalitě až asi do roku 1967, kdy nastalo v politice uvolňování. Pak se to zase vynořilo a fungovalo oficiálně asi do roku 1975, kdy to doslova rozehnala StB. Ale fakt je ten, že v generaci vašich rodičů (i starší) převážná část lidí, která v církvi něco dělala, byli lidi, kteří měli tuhle zkušenost. V tom myslím, že byl Pán Bůh této církvi milostiv.
 
pokračování příště
   
 
 
 
Diskusní fórum k článku Všechny věci napomáhají k dobrému:    | vložit příspěvek |