ročník 42/2001:
                   
0110Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Je proč se stydět, není proč se bát
Co považujete za svůj životní úkol ?
Dva příběhy
Co pokládám za svůj životní úkol
Všude dobře, v azylu nejlépe
Evangelický life-style?
Všechny věci napomáhají k dobrému
Zase ta anketa
Nejdůležitější je se zastavit
Mše...
Sjezd-anketa
Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka
Čokoláda
Hry
Co ti zjeví moje oči
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Diakonie
logo diakonie Co to k čertu je
ta Diakonie
  Jarmila Čierná, vedoucí SOS centra
 
 
Všude dobře, v azylu nejlépe     
( Fiktivní dopis a trochu reality navíc )
 
Milý čtenáři,
     Možná Ti ten nadpis něco připomíná. No jasně, to staré známé přísloví. Máma to říká s tím „doma nejlépe“, to když na ni přijde ta smutná nálada, že už jsme tady dlouho - jo budou mi už 2 roky - a že to nikam nevede, protože kam máme jít? Já mám svůj domov už tady. Máma se mnou hned z porodnice přišla do azylu. Prostě neměla kam jinam jít. A to jsme ještě měly štěstí, že tady vůbec měli volno. Taky jsem se mohla dostat z porodnice do „kojeňáku“ a máma na nějakou ubytovnu. Anebo taky třeba pod most. Tak to aspoň říká. Ke svý mámě nemohla, ta ji domů nesměla vzít. Připadá mi to divné, neumím si to představit - to mě máma chtěla. Nevím sice, proč nemám taky tátu, asi je dobrý ho mít, protože za Martinem chodí a hraje si s ním u nich v pokoji a slyším, jak se smějou a tak. Ale je pro mě moc důležité, že mám mámu. S tou je mi dobře, hezky mě umí pohladit. Někdy se jí do toho moc nechce, ale když se nedám a přitulím se, tak se přitulí taky.
     Takže pro mě je nejlépe v azylu. Je tady žůžo, že můžeme blbnout s ostatníma děckama. Jsme tak trochu jako velká rodina. Mám mámu a tety, to jsou ty ostatní paní, který tady jsou zase se svýma dětma. Se všema si hraju moc ráda, i když mámě se to někdy nelíbí, že chci dělat všechno jako oni. Když třeba Pepík - ten je z nás největší a chodí už do školy - to tedy nevím, co je, ale asi to není moc zábavné, protože často vzdychají spolu s jeho mámou: „Ach jo, zase do tý školy.“ - když on si začne s náma malýma hrát, tak tu je pěkný mumraj, máma mě okřikuje, že se uhoním a budu nemocná. To by ji naštvalo, protože by musela se mnou k doktorovi a tam by se jí vyptávali, kde to vlastně bydlí a jak to bude řešit. Je pak trochu naštvaná a trochu smutná. Asi proto, že jsem nemocná a ona nemůže za kamarádama.
     To chodíme někdy spolu, mě si moc nevšímají a jsou spolu veselí. Když se mi chce spát nebo když mám hlad, tak vím, že máma by radši byla s nima než se mnou. Ale jsem moc ráda, že jde se mnou domů - a jsme zase tady v azylu.
     Nejradši mám, když je tady taky taková jiná teta - ta tu nebydlí, ale chodí sem do práce. Prý má své děti doma. A moc nevím, co to ta její práce je. Ta hodná teta s mámou hodně mluví - času mají spoustu, já si už umím hrát - ale taky si se mnou hraje ta teta a někdy si třebas hrajeme i dohromady. Ta teta se taky vyptává, co jsem jedla, a jestli to bylo dobrý, a někdy mi něco dobrýho přinese. Máma jí taky někdy nabídne buchtu, když si vaří kafe. Máma na mě nikdy nekřičí, když je tu ta teta. Před těma ostatníma to tak není. Ta teta chce, aby máma dělala taky věci, které moc nechce. Třeba aby tu uklízela. To by máma radši dělala jenom někdy, podle nálady.
     Někdy chodíme s tou tetou někam do velkých domů, tam jsou zase jiné paní a někdy páni, a vždycky jsou po těch návštěvách smutné. Jen jednou se radovaly, že to je na dobré cestě, ale pak prý to zase nevyšlo. Máma říkala, že druhé Vánoce tady už asi nevydrží. Že jí to jde na nervy. Mně to taky někdy říká, že jí jdu na nervy, tak asi ti páni a paní ji štvou jako já. Ta naše hodná teta si s ní pak zas povídá a říká „něco vymyslíme“ a „jednou to musí vyjít“. Tak já si to myslím taky.
     Jednou jsem ale s tetou a další tetou a dětma byli v takové velké vodě bylo tam moc malých dětí, nejdřív se mi tam nelíbilo, protože tam bylo moc křiku, ale máma mě v té velké vodě držela v náručí a voda byla teplá, já měla takové nafouknuté balónky na ruce a máma říkala, že plavu. Máma říkala, že je ráda, že nás tam teta vzala, že by se sama neodvážila.
     Včera se stalo, že za námi domů přišla taková neznámá paní. Ta naše teta ji přivedla za mámou a za mnou do kuchyně a máma jí říkala mámo a po mně chtěla, abych jí říkala babi. Máma byla celá na nervy, ale prý babi zase přijde, protože by mámě pomáhala se o mne starat. Ta teta říkala, že by to podporovala. Kdy ony budou chtít. Já bych chtěla, protože ta babi mi přinesla čepici a čokoládu. Snad to máma nezatrhne, protože říkala, že si to jetě ještě rozmyslet. že je to na ni moc kách...

 
  A nyní slíbená trocha reality
     Dopis není dokončený. Budoucnost dítěte v azylovém domě je otevřená. Možná o něco více ne u dítěte v jiné rodině. Jen zdánlivě tu jde jen o otázku bydlení. Maminky s dětmi v azylu nejsou jen bez domova toho svého místa, ke kterému každého vážou vzpomínky na hezké prožitky, místa, v něm mohou zapustit se svou nově utvářenou rodinou, by neúplnou, kořeny. Bydlení je sice na prvním místě, ale k tomu se váže řada potřeb maminek a jejich dětí, jak ryze praktických (třeba naučit se vařit, pořídit dítěti výbavičku, naučit se telefonovat, vyjednávat s úřady), tak psychologických postavit se na vlastní nohy, naučit se dobře se postarat o své dítě, vyrovnat se se svými negativními zkušenostmi a nezatěžovat jimi svůj další život...
     Také tu jsou potřeby plynoucí ze zklamání v partnerském vztahu, který měl být pro mnohé ženy nadějí na ten jiný, nový, lepší domov, než měly ve svém dětství, který měl být třeba únikem z neutěšené situace osobní nebo rodinné. Proč to tak dopadlo? Smůla? Nebo osud? Zázrak nového života jejich dětí je i pro ně mnohdy šancí. Velkou výzvou ke změně. Třeba konečně důvod, proč se zbavit drogové závislosti.
     Ne všechny matky jsou z rodin, které jim nepomohly v samostatném startu do života. Některé přicházejí i ve zralém věku kdy chtějí odejít od partnera, s ním je u soužití nesnesitelné často po mnoha letech, kdy v manželství strádaly a neuměly situaci řešit dřív, ne se dostala do stadia, kdy není v jejich očích řešitelná jinak ne odchodem. Paradox naší společenské situace v dysfunkčních rodinách mnohdy odchází žena s dětmi, zatímco v bytě zůstává opouštěný manžel sám. (Není tu dost prostoru, abychom popsali i jiné situace, kdy je obětí naopak manžel, který odchází a stává se bezdomovcem.)
     Popsala jsem typické situace žen - a dětí, které žijí v azylových domech. Název azyl se vžil, ale výstižnější by bylo říkat centrum komplexní psychosociální pomoci. Neposkytujeme mamince pouze bydlení. Leckdy nahrazujeme (zastupujeme) nefungující pomoc rodiny, poskytujeme podporu v krizové situaci, pomáháme ženě osamostatnit se, zbavit se závislosti (nejrůznějšího druhu). Když je maminka motivovaná, dochází na psychoterapii, nabízíme videotrénink interakcí jako podpůrnou metodu pro změny v komunikaci atd. atd. Pamatujeme také na osobní růst maminek - popularizací vědeckých poznatků z oblasti medicíny a psychologie, umožňujeme právnické konzultace.
     Možná si kladete otázku, proč jsem dosud nezmínila ve způsobech pomoci cestu k víře v Boha, pastoraci, misii. Záměrně jsme v tomto trochu rezervovaní. Chceme, aby se obyvatelky setkaly s praktickou pomocí - s pravým významem slova diakonie. „Pouze“ v průběhu církevního roku uskutečňujeme besedy s kazatelem - a pochopitelně ve společných prostorách visí kříž.
     Naším konkrétním cílem je, aby každá maminka od nás odcházela do bytu, kde by mohla samostatně žít a starat se o své dítě. A aby si odnesla prožitek, že pobyla v prostředí, které bylo klidné a bezpečné a v němž se potkaly s pomocnou rukou.
     Při pomoci maminkách spolupracujeme - s jejich vědomím - s humanitárními odbory městských úřadů a magistrátu.
 
Kontaktním místem pro náš azylový dům pro matky s dětmi a ženy v tísni je SOS centrum SKP Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00 Praha 2, tel. 22 52 19 12, e-mail:sos@diakoniecce.cz
   
 
 
 
Diskusní fórum k článku Všude dobře, v azylu nejlépe:    | vložit příspěvek |