ročník 42/2001:
                   
0110Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Je proč se stydět, není proč se bát
Co považujete za svůj životní úkol ?
Dva příběhy
Co pokládám za svůj životní úkol
Všude dobře, v azylu nejlépe
Evangelický life-style?
Všechny věci napomáhají k dobrému
Zase ta anketa
Nejdůležitější je se zastavit
Mše...
Sjezd-anketa
Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka
Čokoláda
Hry
Co ti zjeví moje oči
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Katechismus?
Dva
příběhy
 
  Pavel Jun
 
V lidském životě se toho tolik děje, stane... Ale v té spoustě událostí jsou možná jen dva příběhy. Který je ten váš? Nebo jste někde mezi nimi? (To je potom těžká pozice).
 
Jeden (westernový) příběh začíná takhle: Pustou krajinou na pustou zastávku přijede vlak, z něj vysedne osamělý bezejmenný muž, smutná, vrásčitá tvář, stíněná před spalujícím sluncem kloboukem, nikdo na něj zřejmě nečeká, pak vlak odjede a ukáže se, že na druhé straně kolejí ho přišli „přivítat“ přece jen tři mužové, stranou stojí jejich tři koně. „Je tu o jednoho koně méně,“ řekne posměšně jeden z těch tří, ruce u koltů. „Já myslím, že tu jsou dva koně navíc,“ odvětí příchozí, pak zazní několik rychlých výstřelů, ti tři leží na zemi a osamělý poutník, stále smutná, vrásčitá tvář, se vydává pustou prérií, zřejmě za dalším bojem a pomstou.
    Znáte to? Skoro osobně? Poněkud pustá krajina, často poněkud nemilé přivítání, často protivníci „na druhé straně kolejí“ a poněkud málo koní.
    Najít si tak svého koně... Svoje místo. Svou šanci.
    Tak ruce u koltů. Být rychlejší. Lepší. A tak dále... Znáte to? Co jiného nám zbývá?
 
Jiný příběh. Taky pustá krajina, taky osamělý starý muž, smutná, vrásčitá tvář, před slunečním horkem se skrývá ve stanu, a taky tři mužové. Tento osamělý starý muž má jméno. „Abram“.
    Ale pak všechno jinak. Ti tři mužové jsou přijati jako hosté. Je pro ně místo... Víte, že přijmout hosta chce třikrát víc odvahy, než se postavit sám proti třem?
    A v další chvílí jako když se dokonce stane sám Abram jejich hostem. (Host, to znamená přijatý a obdarovaný). Zisk trojnásobného rizika je sedmeronásobný. Ti tři mužové totiž přicházejí říci starému osamělému mužovi, že už nebude sám, že dostane syna.
    Abramova stará ena Sára to poslouchá a směje se. Posměně. V mém ivotě (klínu) u pro syna není místo. Take to není moné. Sára zůstává na půl cesty mezi oběma příběhy. dám, co mám. Ale co by mi On mohl dát?
    A do roka přijde docela jiný smích, šťastný, takový, který zatřese „vnitřnostmi“, srdcem, svědomím, smích nad objevem nové možnosti. Narodí se „Izák“. Smíšek. Tak takhle to je. Hosté a hostitelé najednou. Ti, kteří přijímají, a ti, kteří jsou přijatí.
    Tento „jiný příběh“ má spoustu pokračování. Vydal na celou dlouhou knihu (vlastně celou knihovnu), a proplétá se lidskými životy.
    Dva příběhy. A my - v nich nebo mezi nimi. Pistolník, hostitel, host.
 
    Jak se dostat do toho „jiného příběhu“? Ten smích, šťastný, otřásající nitrem, srdcem, radost dobré vzájemnosti, Božích možností - to bych chtěl... Jde o to mít dobré oči, odvahu, štěstí na hosty a... co ještě?
    Tohle: Jeden z těch příběhů „druhého typu“ se stal pro ostatní vstupní bránou k proměně příběhů. Jednou tři mužové (také!) přišli přivítat jedno dítě, do Betléma, ale beze zbraně, s dary... A jim a mnoha dalším se u toho dítěte začal „měnit příběh“... Tak, že se začalo říkat, že to „nebylo náhodou“. Host se stal Hostitelem. A my zásadně přijatými hosty.
    To dítě - člověk má také jméno: „Ježíš“.
 
Příběh přijatých hostů, kteří se stanou hostiteli. Hostitelů, kteří se stávají hosty. Příběh přijatého hosta, který se stane Hostitelem.
To může být náš výchozí, domovský příběh. Přijímáte? Smějete se? Jakým smíchem?
 
p.s.: Otázka byla: „Jaký je životní úkol člověka?“ Dostávám se k ní až teď. Nechtěl jsem ji odbýt nebo se jí vyhnout. Ale zdá se mi, že než začneme přemýšlet o životním úkolu člověka, tak se potřebujeme dostat z toho prvního příběhu (v kterém to zůstalo na mně, totiž prosadit se, najít svoje místo) do druhého (“kristovského“, do kruhu vzájemného přijímání) a nezůstat mezi nimi (kdy by všechno (jako úkol) zůstalo na mně).
 
p.s.2: Když půjdu jen po svém, budu tušit a nakonec zjistím, že z toho nic není, že to „nikam nevede“, (náš známý z prvního příběhu vykoná pomstu a kdesi se zase se smutkem v pustině ztrácí), že to nedává smysl.
    A když sice nepůjdu jen po svém, budu mít velké životní úkoly, které se netýkají jen mě a mého místa pod sluncem..., ale zůstanu v tom sám, zůstanu jen „hostitelem“, to se dostanu do situace, kterou nadlouho neunesu. Možná si pořídím zbraň a stanu se mstitelem. Nebo...
 
Co žádá na nás zákon Boží?
 
Zákon Boží na nás žádá, čemu nás učí souhrnem Kristus v Mt 22: „Milovati budeš pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“
Heidelberský katechismus

 
Zkoušej se koukat kolem sebe. Zkoušej se vcítit do lidí kolem sebe. Zkoušej pochopit, co s nimi udělají tvoje řeč a tvoje činy.
    Zkoušej přemýšlet o tom, co by od tebe rádi...
    Zkoušej přemoci sám sebe (alespoň trošku).
    Pokud jsi někomu pohlédl do očí, patří už k tobě, usadil se ti v hlavě a ty jsi za něj tak trochu odpovědný. Nemáš už svůj svět jen pro sebe, ale někdo do něj vstoupil. Filosof Emanuel Lavitas navrhuje nahrazovat si občas slova: láska a milovat, slovem odpovědnost a být odpovědný.
    Co to je „láska a milovat“ nevím, co to je dělat někomu radost a někomu pomoci, to se mohu pokoušet zažít, i když mi to vůbec nejde.
    Ti kolem mě jsou stvoření Boží. Bůh je ten, který stvořil ty kolem mne.
Ondřej Macek:

 
Anketa:          
 
Co považujete za svůj životní úkol?
  • přežít a nezblbnout (pracující, 25 let)
  • být oporou pro své bližní (pracující, 24 let)
  • žít pro radost Bohu, lidem i sobě (pracující, 30 let)
  • najít sama sebe, neznásilnit ve vychově své děti (žena v domácnosti, 35 let)
  • najít ho (pracující, 36 let)
  • najít cestu, která je hodna následování (studentka, 22 let)
  • porozumět životnímu putovaní, naučit se odpovídat na Boží volání (pracující)
  • splnit (tady na zemi) poslaní, které mi bylo určeno (pracující, 27 let)

  •  
    Otázka všech otázek:          
     
    Martin Buber:
    Chasidská vyprávění

     
    Před koncem řekl rabi Zusja:
    „Ve světě, který přijde, se mě nezeptají: Proč jsi nebyl Mojžíšem? Zeptají se:
    Proč jsi nebyl Zusjou?“
     
     
     
     
    Diskusní fórum k článku Dva příběhy:    | vložit příspěvek |