ročník 42/2001:
                   
0110Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Je proč se stydět, není proč se bát
Co považujete za svůj životní úkol ?
Dva příběhy
Co pokládám za svůj životní úkol
Všude dobře, v azylu nejlépe
Evangelický life-style?
Všechny věci napomáhají k dobrému
Zase ta anketa
Nejdůležitější je se zastavit
Mše...
Sjezd-anketa
Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka
Čokoláda
Hry
Co ti zjeví moje oči
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Marta Kačerová
  Rozhovor s Martou Kačerovou - 2. část
Všechny věci
napomáhají k dobrému
  Samuel Titěra
 
 
 
Znovuotevření Martina ve Zdi na počátku 80. tet
 
Co ještě jste podnikali?
     Já jsem si při celé té práci uvědomovala - myslím, že to je u Marka - že všechny věci napomáhají k dobrému. Když byla v roce 1958 poslední sezóna v LTK v Bělči, když ho církev musela odevzdat krajskému domu pionýrů, tak o něj synodní senior Viktor Hájek spolu s profesorem Hromádkou velice bojovali. Nevybojovali. Ale vybojovali něco, co bylo víc než důležité: že církev může kursy pořádat tam, kam Kája Trusina jezdil načerno (protože ho pořád fízlové sledovali); to znamená do Vrbna. A ostatně Husův bohoslovecký seminář v Praze byl v létě prázdný a normální koleje se začaly pronajímat Čedoku, takže jsme i my mohli používat seminář v době prázdnin. Říkali jsme si: „Propánakrále, kdo z mládeže pojede v létě do Prahy?“ Ale měli jsme po celá ta léta - dokud to zase nezakázali - na kursech přes sto lidí. Kapacitu, která byla asi kolem 45 lidí, jsme zvýšili přistýlkami na 110 až 116. A tak se stalo, že církev mohla dělat kurs i v době pololetních prázdnin - a to byla poprvé možnost dělat kursy pro lidi z venkova a pro sedláky, pro rolníky, kteří v létě nikdy nemohli. Venkovské sbory jsou pro církev hrozně důležité. Potom jsme udělali v zimě jeden kurs pro mládež - to byl poněkud horor. Mít stovku mládeže ve věku 14 - 16 let mezi Vánocemi a Novým rokem, to je něco. Jinak to církev téměř nic nestálo, protože fakulta byla tak velkorysá, že nám počítala „nocležné“, což bylo víceméně to, co se zaplatilo za praní prádla.
 
Byla někdy potřeba odvaha? Spousta věcí byla zakázaná?
     No jistě, ale zase nutno říct, že členové poradního odboru, to byl výkvět církve. Předsedou byl velice dlouho Vladimír Čapek, pak Jan Miřejovský, dlouho také senior Miroslav Růžička, Miroslav Krejčí, později z těch mladších Zdeněk Soušek - prostě výrazné osobnosti. A jejich krédo bylo: „Pokud nám to nezakážou, tak to děláme. Až to zakážou, musíme hledat jiné cesty.“ Přitom to byla obrovská odpovědnost: nesmí dojít k žádnému průšvihu. Protože v tom momentě by se na to nabalilo vyšetřování a estébáci. Jistě k tomu bylo potřeba dost velké dávky moudrosti a odpovědnosti, ale musím říct, že tohle si lidi dost uvědomovali.
     Později jsme byli ve Vrbně. To je naprosto sekulární prostředí, pohraničí. Lidé přišli ze všech možných koutů. Bylo tam také spousta Řeků, protože tam po válce, když byla v Řecku revoluce, odvezli řecké děti a ty už tady zůstaly, protože rodiče se ztratili někde v té revoluci. Tam byla skutečně multikulturní společnost a navíc pohraničí se všemi zápory. Ale musím říct, že jsme tam měli velice dobrou pozici, protože oni říkali: „My se na vás těšíme, to jsou tak slušný lidi, oni jsou tak veselí“. Důležité bylo, že lidi poznali, že jsme trochu jiní. Taky nebyl nikdy žádný průšvih. Pořád se něco dělo a vždycky - když něco zakázali - se našli lidi, kteří to dělali jinak a pokračovali.
 
V čem to my máme dneska lehčí, než to bylo tehdy? Jestli to nemáme těžší?
     Já bych řekla v čem to bylo lehčí za nás: Ve srovnání se svobodnou společností to bylo svým způsobem jednodušší, protože lidi, kteří se rozhodli v církvi zůstat, věděli, že to nese určité riziko a vstupovali do toho s plnou odpovědností. Velký problém nastal v roce 1974, kdy najednou naši ideologové na ÚV KSČ objevili, že v Sovětském svazu má na náboženskou výchovu církev právo, až když lidé dosáhnou plnoletosti. To by znamenalo, že našich kursů se mohou zúčastňovat lidi od osmnácti let. Vím, tenkrát jsme říkali, že to je konec s naší prací, protože když nechytneme ty čtrnáctileté, tak pak je to už jen horší. Ale ono se ukázalo, že počet lidí neklesl. A dokonce vím, že jsme jednou dělali nějaký průzkum mezi různými skupinami lidí: co pro ně znamenala konfirmace - a nic moc. Ale to, že mohli pražáci chodit večer k Martinu ve zdi, nebo že mohli jezdit na kursy - to bylo pro ně to nejvíc rozhodující v životě.
 
To je dnes úplně to samé.
     Že? Důležitý je ten konkrétní kontakt s lidmi. Já vzpomínám na to, jak z jednoho sboru byla přihlášená holka, Michal Otřísal byl její vikář. Její rodiče byli zřejmě pracovníci minimálně na úrovni okresních tajemníků, možná vyšší. A já jsem jednou přijela do Vrbna, přišla jsem do kuchyně a říkám: „Představte si: já jsem jela celou noc a pak jsem si šla na chvíli lehnout a v kuchyni jsem nechala kabelku, ve které mám 20 000 korun zálohy. A přestože jsem už v té posteli o tom věděla, tak jsem nebyla schopná pro ni dolů jít. No a kabelka tady pochopitelně je.“ Načež mi tohle děvče povídá: „Tak to mně ani neříkej!“ Ji rodiče poslali do gymnasia s internátem pro nadějné partajní kádry někde v Jevíčku. A ona říká: „První den jsem si šla na záchod, umyla jsem si ruce, hodinky a prstýnek jsem si položila na umyvadlo, a než jsem se za pár minut vrátila, tak to tam nebylo.“ Já na to: „Tak to buď klidná, tady to zůstane.“ A ona říká: „To byl pro mě nejcennější zážitek - že jsi o tom věděla, žes to tam nechala a klidně sis spala dál.“ A to jsou ty maličkosti, které změní pohled.
 
 
 
Tradiční rituál loučení ve Vrbně
 
Vy jste se tedy těch kursů také účastnila.
     Ano. Já jsem je připravovala a vedla. Musím říct, že práce mezi mládeží měla Boží požehnání, hlavně v lidech, kteří ji vedli. Jako byl Jan Miřejovský (první sekretář, později farář u Klimenta). Ten byl po válce povolán do Ženevy na Světovou radu církví, kde vedl celý odbor mládeže. To byl člověk nesmírně vzdělaný, s obrovským darem fundovaně oslovovat lidi. On znal církev líp, než kdokoli jiný, protože sekretáři mládeže byli týden co týden ve sborech a za ten víkend navštívili dva tři sbory. Odjeli v sobotu ráno, večer byli v jednom sboru, v neděli dopoledne někde kázali a odpoledne měli přednášku a velice často v pondělí ještě někde jinde. A osobní kontakty byly hrozně důležité. V době, když bylo opuštěné pohraničí a církev měla přebírat kostely a ustavovat sbory tam, kam se evangelíci přistěhovali, tak to byl právě „Miřej“, kdo vytipovával faráře, kteří by měli být požádáni, jestli by do pohraničí nešli. Tam museli přijít schopní lidé, kteří také na svém sboru kus práce udělali, protože konstituovat sbory byla šílená práce .
 
Co byste vzkázala nám, jako mládeži, která teď vstoupila do úplně nového věku? Ten asi bude úplně jiný, než byl ten, který zažili naši rodiče.
     Především je třeba si uvědomit, že to není samozřejmé. Že svoboda je obrovský dar a obrovská odpovědnost. Že to, co člověk ve společenství církve získá, to je zisk pro celý život. Já si uvědomuji jednu věc: že v církvi se celé generace za těch posledních čtyřicet nebo padesát let znaly. A převážná část lidí dnes ve středních letech, ale už i těch mladších, jsou lidi, kteří se setkali na nějaké takovéto akci. Já si dodneška vzpomínám na jednoho svého kamaráda, na faráře Vladimíra Kaluse. Když jsme s tím začínali, říkal mi: „Víš, co je prima? Že se tady lidi seznámí.“ A já jsem měla tenkrát takové ideály a tak mu na to říkám: „Ale Vladimíre, to není přece smysl téhle práce.“ A on mi řekl: „Ty seš koza pitomá, která žije v Praze a máš kolem sebe kluků tisíc, ale víš, co to znamená pro holku z vesnice, která se dostane do společenství a časem se může nechat oslovit, nebo si může vybrat?“ Tak to jsem si tehdy uvědomila, že jsem fakt pražák a vyrůstala jsem v pražských sdruženích.
 
My se nejvíc v současné době potýkáme s tím, že nabídky různých aktivit je tolik, že je problém, aby se lidé seli, protože ten má to a ten zas ono.
     Ano, to jsme si říkali s Kájou Trusinou: až se otevřou hranice, lidi budou moct jezdit a bude spousta jiných aktivit, tak teprve nastane fuška. Církev měla v té době obrovské štěstí, že byl sekretářem mládeže Kája Trusina. To byl dar od Pána Boha. Proč ve svých čtyřiačtyřiceti musel odejít?
 
 
 
 
Martin ve zdi fungoval vždycky?
     Ten fungoval vždycky. Pokud se neopravoval. Ale to byl skutečně zážitek, když se ty davy potom vyhrnuly před kostel. Teď se tam postávalo a policajti z Bartolomějské furt projížděli, a my jsme jim vždycky udělali cestu. Ale fakt je, že jsme s nimi neměli konflikt - on nebyl důvod ke střetu. Nikdo jim nevyhrožoval, oni jeli, lid se rozestoupil, pak se opět rozvalil a za dvacet minut zase projeli. Po revoluci v osmačtyřicátém byly studentské bohoslužby v Jirchářích, ty se stávaly takovým studentským centrem. Potom byl kostel sv. Michala V Jirchářích přidělen slovenské luterské církvi a večerní bohoslužby se přesunuly k Martinu.
     Také ještě nutno říct, že v těch posledních deseti letech tady bylo mezi křesťany takové ekumenické hnutí. Spousta katolíků i našich lidí chodila večer v půl osmé k Martinu a pak li od devíti k Týnu. To taky potom pominulo.
 
Vy jste na SR končila kdy?
     Před revolucí. K prvnímu lednu osmdesát devět. Já jsem říkala: „Ještě, že jsem skončila, já bych jinak na všechny ty manifestace nemohla chodit!“
Mockrát děkuji za rozhovor.
   
 
 
 
Diskusní fórum k článku Všechny věci napomáhají k dobrému:    | vložit příspěvek |