ročník 43/2002:
                   
022Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Tak nečekejte a otočte o stánku dál
Zastavení
Aspoň modlitby a sliby kdyby bylo kam strkat
Co o tom čteme v bibli:
Stvoření: věda kontra víra?
Odporuje si podle vás biblická zvěst o stvoření a vědecký výklad vzniku světa?
Pán prstenů Společenstvo prstenů
Proč to nevydáš vlastním nákladem?
Odškodnit za narození?
Lidé s poruchami chování postižení nepostižení
Náš člověk v Nizozemí: Nizozemec a sport
Rodina mého kluka
Wang Zhiming
O slunovratu Jiří Pavlica, Jan Skácel
Ubytovat odděleně!
Můj bratr číšník
Hadův přehmat
Malování na sklo
Soutěž
Stůj, ó, stůj
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Odjinud  
Náš člověk v Nizozemí:
Nizozemec a sport
Petr Siska, t.č. student teologie na Vrije Universiteit, Amsterdam
 
foto: Petr Siska
Když se mi před časem naskytla možnost studovat v Nizozemí, snažil jsem se prvotní nadšení, jež na mě v momentě vychrlilo své důvody ''proč ano'' alespoň trochu zchladit stejně nenapadnutelnými důvody ''proč ne'' zrovna sem. Umíš přece jen anglicky. To se tak rychle doučíš nizozemštinu? Víš, že vodu nesnášíš. To se nebojíš těch věčných dešťů? Nizozemci jsou chladní. Ty máš rád bodré a komunikativní lidi. Vždyť mají nudnou krajinu. A ty miluješ hory nebo alespoň kopce, či když to jinak nejde ­ drobné krajinné ''vypouklinky'' ­ snažil jsem se racionalizovat. Ale co jsou vám někdy racionální důvody platné. Rozhodnutí se nezřídka ubírají po jiných cestách, než je rozum na prvním místě. No a tak jsem tady! No a ...zírám, jinak to ani nejde napsat.Vše je tak trochu jako z jiného světa, i když si o tom člověk leccos načetl, aby byl připraven. Ale stejně to nakonec překvapí. Jedním z největších překvapení pro mě byl vztah místních ke sportu a lety prověřenému zvyku používat kola, jak je to jen možné.
 
Mám dojem, že pokud Nizozemí v budoucnu ''nenarostou'' nějaké hory, nic podstatného se na tomto zvyku ­ ba co dím, potřebě - nezmění. Snad jen kola budou lehčí a námaha na nich menší. Protože však doba vrásnění horských masivů je dávno za námi ­ a na Nizozemí již dříve nějak nevyzbylo ­ není důvod se strachovat, že by i napříště lid všech tvarů, výšek, barvy pleti, vzdělání, věku a sociálního postavení každé ráno nenasedal na své ­ většinou tmavé ­ miláčky. Nedovedu si představit, co by Nizozemec dělal, kdyby jej někdo o kolo násilně připravil. Pro tuto tečku na pobřeží Severního moře by to byla katastrofa. Již i tak dlouhé zácpy automobilů na konci pracovní doby, které nezřídka dosahují několika kilometrů, by husté cévy dálnic ucpaly totálně. Ne, ne, jen to ne. Ne nadarmo se tu prý kdysi říkalo, že Písmo a kolo jsou dary z nebes.
    Nizozemec a kolo prostě patří dohromady. Podobně jako lidský trup a koňské nohy v těle Kentaura. Nemohu si pomoci, ale stejně jako v cvalu tohoto bájného zvířete, je i v Nizozemcově jízdě na kole něco vznešeného. Možná to, že jede velmi vzpřímeně. Téměř neaerodynamicky, řeklo by se. A také proto, že mnohdy v oblečení, které si v Čechách říká o taxi. Ano, ano, není nenormální vidět manželský pár, který vyjda z opery ve večerní róbě, nasedá na svá kola, dosud dobře uzamčena masivními řetězy a zámky, a míří k domovu. Není nenormální spatřit úředníka v obleku zvícím ceny několika českých průměrných platů, jak s kufříkem či spisovkou, v odvážné kravatě dle poslední módy a lakýrkách uhání vydělávat na skývu chleba. Pro nikoho není prazvláštním exotem či okatým stoupencem návratu k přírodě. Nikdo se nepodiví, když dáma věku babičky Boženy Němcové nenasedá na místní MHD, aby šetřila nohou na podstatnější úkony, leč uvelebuje se na sedátku kola a jede na setkaní Spolku pro aktivní stáří po svých. Prostě kdo má nohy, šlape. A nebo ještě lépe, kdo má nohy, běží. Z Čech jsem jel vybaven představou, že mě autobus zanechá v zemi podsaditých selek, které jdouce podojit místní armády krav, kolébají se na neforemných nohou ze strany na stranu. Dnes se za svůj předsudek v duchu omlouvám. Tak štíhlé lidi jsem totiž ještě neviděl. (Snad mi to Angličané odpustí, ale ani oni již nejsou těmi houževnatými askety co bývali. Ostrovní kotel fungující ekonomiky, pod nějž je přikládáno stabilní měnou, dělá své. Proč mučit tělo v běhu či tělocvičně, když právě dnes hrají můj oblíbený seriál a křupky jsou dnes mimořádně křupavé?) Místní tisk rozhodně nealarmuje, že každý druhý nizozemský muž a každá třetí nizozemská žena pilně pracuje na infarktu myokardu, jak je tomu v jedné nejmenované středoevropské zemi. Ale pryč od toho!
 
Když jsem výše psal to o Písmu, kolu a nebeských darech, musím teď o pár řádků dále říci, že je to dnes trochu jinak. První část rčení už tak docela neplatí. Kostelíky jistě pamatují lepší časy, kdy se faráři obraceli k širším zástupům než dnes. Hodně se o tom napovídalo, hodně napsalo, těžko říci, kdo za to může a zda se to změní. Jisté však je, že mnoho z těch, kdož do kostelů kdys chodili, tráví dnes neděli jinde a jinak. Každý by jistě nabídl své důvody, které tu více, tu méně mají své oprávnění. Každopádně, jde-li Středoevropan v neděli na vycházku mimo kostelní zdi, nestačí se divit. Tento den je prostě více než čemukoliv jinému vyhrazen aktivní relaxaci. Řeklo by se, že za sportem se vyrazí s větší vervou než do kostela. Proč asi? Kdybych na tohle pravdivě odpověděl, jistě bych dostal nějaký čestný doktorát na některé z prestižních univerzit, honosil se pěkným titulem za jménem a pak promlouval na hostovských přednáškách. Na to já však odpovědět neumím. Já to vlastně ani nekritizuju, já jsem tu jen jako pozorovatel. Jisté však je, že ten, kdo nevyrazí z domu v kraťasech, lehké bundě a teniskách, aby si zaběhal či jinak se sportovně vyžil ­ jako třeba já ­ je podezřelý. Kousek od místa, kde bydlím, například cvičí místní fotbalistky. Jdu-li dále k řece Amstel (napřed byla řeka, pak teprve název piva), vidím kanoisty, co ve větru dešti jezdí tam i zpět. A nejen kanoisty týmové, ale i skalně individuální. Tu je to žena ve středních letech, onde zase tatík od rodiny, který si odskočil před večeří (která je tu hlavním jídlem) trochu se protáhnout. A ještě než k Amstelu dojdu, mine mě vždy nejméně tucet běžců se sveřepými výrazy, které značí, že kvůli těm několika málo kilometrům, co bych uběhl já, by se jim ani nevyplatilo zavazovat tkaničky. Inu, každý dle toho, jak je mu to blízké a co mu dělá dobře. Řeknu vám, jen pohled na ně ve mně oživuje červa té správné ''naštvanosti na sebe sama.'' Naštvanosti, která dobře usměrněna může vést k nečekaným koncům. Pro jistotu si obuju tenisky. Co kdybych se náhodou rozběhl...
 
P.S. Pravděpodobně jste si všimli, že jsem striktně používal označení Nizozemec /Nizozemí. Označení Holanďan a Holandsko je totiž poměrně rozšířenou chybou, která je leckdy k nalezení i v našich časopisech, mapách a oficiálních dokumentech, kde by člověk takové chyby neočekával. Mluví -li Nizozemec o Hollandu, má pravděpodobně na mysli některou ze dvou provincií tohoto jména ­ Zuid Holland či Noord Holland ­ z celkových jedenácti. Je to asi to samé, jako by někdo Českou republiku a její obyvatele tituloval Slezsko, respektive Slezané.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Náš člověk v Nizozemí: Nizozemec a sport:    | vložit příspěvek |