 |
|
| Chvála údivu |
| Miloš Hübner, farář a senior |
|
|
Původně jsem koupil knížky o Harry Potterovi své neteři k svátku, ale po jejich přečtení jsem jim beznadějně propadl. Odhaduji, že jsem na tom dost špatně. Na titulní stránku své učebnice němčiny jsem si nakreslil přepážku mezi nástupištěm devět a deset a představuji si, že až jednou plynně promluvím německy, tak tou přepážkou projdu. Možná o tom rozhodlo, že už žiji sám bez rodičů, kterých bych se strašně rád zeptal na tolik věcí, ale už k tomu nebudu mít příležitost. Vztah Harryho ke světu svých rodičů, které si nepamatuje, ale s nimiž je bytostně spjat, neustálé otázky a objevování návaznosti generací se mi proto líbí a zároveň mě citově zasahují. Je to potřebný protilék na existenciální otázku, která trápí tolik mladých lidí: jak mohli mít tak omezení a nemožní rodiče tak výjimečné a skvělé děti.
Filmové zpracování jsem viděl až po přečtení knih a možná proto mám na film jiný názor, než vyjadřuje ve své recenzi Petr Siska (Bratrstvo č.3, 2002). Myslím si, že pokud tu existuje tak silný a zároveň křehký příběh, jaký dostáváme do ruky, zaslouží si filmové zpracování podle možnosti věrně podle knihy. V této věci rozumím paní Rowlingové, že se snaží udržet otěže pevně v rukou a zůstat jedinou autorkou příběhu i pravidel fungování světa své fantazie. S filmy ''na motivy'' románových předloh jsou zkušenosti různé. Pro mne bylo otřesem filmové zpracování Tří mušketýrů, kde tělo kardinála Richelieua končilo probodené, prostřílené a utopené ve vodách pařížské stoky. Paní Rowlingová hájí i svou tvůrčí svobodu, protože pokud tu je projekt sedmi filmů na sedm dílů knihy a pokud by se osudy a typy filmových hrdinů rozešly s knižními, představovalo by to pro dopsání posledních dílů těžký problém. Paní Rowlingová je jistě zdatná obchodnice, ale v zájmu svého díla ví velice dobře, co musí dělat, já jí držím palce, aby svůj záměr dotáhla až do konce podle své vlastní představy.
Petr Siska pokládá za slabý článek filmu představitele hlavní role Daniela Radcliffa: ''Typově je vybrán dobře, avšak celý film má pouze jeden výraz - překvapený. Ani se nechce věřit, že je žákem čarodějné školy, kde jsou čáry na denním pořádku.'' Také zde mám názor přesně opačný: myslím si, že schopnost na správných místech žasnout je na této postavě půvabná a odpovídá jedinečnosti Harryho údělu, kolem kterého se všechno točí. Problémem dětských knih (nejen potterovských) ovšem je, že dialogy jsou psány daleko rozuměji a vyspěleji, než odpovídá udávanému věku dětí. Pro film bylo nutné dialogy zjednodušit a možná se tak zastřelo, čemu se Harry neustále diví. V knize především tomu, že žije, (název první kapitoly ''Chlapec, který zůstal naživu''), že ho každý zná, že dostane k narozeninám pletený svetr (opět mě to dojalo: jedna sestra ze sboru mi upletla také pravý ''weasleyovský'' svetr) a nejvíce tomu, že má pro někoho v kouzelnickém světě svoji lidskou cenu: ''všeho nejvíc však Harryho na životě u Ronových rodičů udivovalo nikoli mluvící zrcadlo či hlomozící ghúl, nýbrž to, že všichni v domě ho zřejmě měli rádi.'' Jinými slovy, když objeví uprostřed kouzelnického světa právě ty prosté lidské hodnoty, které mu byly ve světě mudlovském odepřeny.
Harryho údiv mě inspiruje, stejně jako spousta dalších motivů v celém příběhu, které všechny zmínit nemohu. Moji stavovskou ješitnost plně uspokojilo, že Draco Malfoy vypadá na školní slavnosti ''jako nějaký farář''. Oceňuji pevné meze, které vtiskl světu kouzel zdravý skotský rozum paní Rowlingové (''Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé,'' povzdychl si ztěžka Brumbál.) Za rozbor by stálo mnohovrstevnaté pojetí zla, kdy např. prof. Snape je sice krajně nepříjemný a místy odporný, ale nakonec patří poněkud nečekaně také k těm, kterým poskytl ředitel Brumbál novou životní šanci. S napětím, které není úplně příjemné, očekávám, v jaké podobě se bude opakovat stále přítomný motiv oběti z lásky, aby někdo druhý přežil. Kdykoli sloužím na pohřbu a vidím nepřítomné uslzené pohledy na rakev, které se mi nedaří rozjasnit, moc si přeji, aby přítomným zazpíval pták fénix: ''Pro Harryho znamenal naději. Byl to ten nejkrásnější a nejvítanější zpěv, jaký kdy v životě slyšel. Zdálo se mu, že nezní jenom kolem něj, ale přímo v něm... bylo to, jako kdyby mu přítel šeptal do ucha.''
Musím se přiznat, že pokud by Harry opustil bradavickou školu jako perfektně vyškolený čaroděj neschopný údivu, případně jako PŽ (''přemoudřelý žvanil''), byl bych zklamán. Ostatně ani v církevním prostředí mě nepřitahuje typ faráře profesionála, který by raději umřel, než aby veřejně přiznal, že ho něco může ještě překvapit nebo že něco přesahuje jeho rozum.
Tyto ne úplně souvislé poznámky nelze brát samozřejmě ani vážně ani objektivně, protože na to jsem příliš silně okouzlen. Zatím se mi však vždy podařilo, alespoň pro účely nedělních bohoslužeb vrátit se do světa reality, napsat kázání a přesvědčit sebe i druhé, že jsem opět (opravdu?) naprosto normální, ano, děkuju za optání.
|
|
|
