Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Ticho, a lidé proudí ulicí
a málokdo se smál...

Je mrazivý lednový den. V horní části Václavského náměstí v Praze chodí lidé a koukají se do země. Již pátý měsíc zůstává Československo okupováno vojsky Varšavské smlouvy, rozbíhá se éra ''normalizace'' - násilného udušení započaté demokratizace v naší zemi. Ticho náhle přeruší výkřiky. Od Národního muzea vybíhá hořící člověk. Před Domem potravin padá na zem, nějaký muž na něho hází kabát. S těžkými popáleninami je převezen do nemocnice, kde po třech dnech umírá.
    Syn cukráře ze Všetat Jan Palach se narodil v bouřlivém roce 1948. Otec je postupující komunistickou mocí zbaven své živnosti a musí pracovat jako dělník v pekárnách. Jan chodí na základní školu ve Všetatech, je tichým a nadaným žákem, zajímá se o přírodu a historii, hodně čte. Rád naslouchá otcovu vyprávění o velkých postavách českých dějin. Otce si velmi váží a jeho smrt v roce 1962 jej hluboce zasáhne. Rok na to nastupuje Jan na mělnické gymnázium. Mezi spolužáky i učiteli je znám jako člověk se smyslem pro spravedlnost, nenávidící křivdu a připravený zastat se slabšího. Po maturitě se hlásí na Filosofickou fakultu UK, ale není přijat. Začne tedy studovat na Vysoké škole ekonomické, po dvou letech znovu zkouší FF, tentokrát je úspěšný a nastupuje na obor dějepis - politická ekonomie.
    To už se však píše rok 1968. Pražské jaro i jeho násilné přerušení srpnovými událostmi Jan velmi intenzivně prožívá. Nehodlá se smířit s postupující rezignací svých spoluobčanů. ''Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.'' Stává se členem skupiny dobrovolníků, kteří tak chtějí učinit sebeobětí. Jan je určen losem jako první v pořadí. V předvečer svého činu zaslechne v libišském evangelickém sboru, jehož je členem, slova evangelia: ''Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost...'' 16. ledna 1969 se stává ''první pochodní''. 25. ledna jeho čin zopakuje Jan Zajíc a postupně si takto berou život ještě další čtyři lidé.
    Z chodníku před Národním muzeem nenápadně vystupuje malý pomníček. Těžko jednoznačně hodnotit takovýto čin. Bratr Hejdánek, profesor filosofie, sice se vší úctou k Palachovi, k jeho skutku cituje Masarykovo ''Je snadnější pro nějakou věc zemřít, než pro ni celý život pracovat.'' Co k tomu dodat? Dávám si ruku na ústa. Nanebevzetí Palacha není ostatně záležitostí nikoho z nás, ale pouze Pána lidí - mrtvých i živých.

...zemřel živý člověk
a mrtví zůstali žít...

pozn.: Nadpis a verše jsou z písně Ticho od Bohdana Mikoláška.