ročník 43/2002:
                   
026Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Poslední soud anebo soudek
Zastavení
Dusilo mě to, tlačilo se to na mě, tak jsem otevřel dveře
Co o tom čteme v bibli:
Neobléknu Boha do černého taláru
Bojíte se Božího soudu?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co si pod tím představujete?
Homosexualita v manželství?
Proces je důležitější než produkt
Prameny-Sources Dalibor Štrunc
Vysvědčení: Bát se, či nebát?
Svět podle Prota
Rok ďábla:
Rostock měl smůlu
Proč ten oheň tolik stál?
Chvála údivu
Třebechovické okénko
Životní styl
To není válka dvou náboženství
Telefon
Chilkiášovy jarní svitky
Camphill České Kopisty
Kavárna Vesmírna
Evangeličtí svatí
Drátkování
Soutěž
Muž, Bohem stvořený
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Odjinud  
Rostock měl smůlu
Marta Sedláčková
 
Foto: Marta Sedláčková
Co tady?!          
    Kde se studuje nejlépe? U moře! Nevím přesně proč, ale ta dívka na reklamním plakátu, kráčící bosky po liduprázdné pláži s deskama pod paží, mě štve.
    Že by proto, že naše cesta na sever byla přece jen poněkud prozajičtější? S Davidem, to je můj muž, studujeme teologii a hledali jsme dvě stipendijní místa do jednoho města. A tak to dopadlo tak, že jsme jednoho říjnového rána vystoupili na rozkopaném nádraží Rostock, země Mecklenburg-Vorpommern, severní Německo: Ne, tohle není krásný Heidelberg, ne, tohle není multikulturní Berlín! Tohle je normální, šílený socialistický panelákový město! Maloměsto. První dojmy hrozné.
    Rostock měl svým způsobem smůlu. Kdysi ve středověku to bylo výstavní město Hansy, s velikým přístavem a čilým obchodním ruchem. Pak za druhé světové války bylo vybombardováno asi ze čtyřiceti procent, v sutinách skončily nádherné měšťanské domy cihlové gotiky. Smůla tohohle města však pokračovala dál. Komunistická moc rozhodla, že z Rostocku udělá námořní bránu do světa (co taky měla dělat, když Hamburg a Lübeck byly na Západě...), a tak vystavěla loděnice a průmysl a město se rázem rozrostlo o nekonečná paneláková sídliště. Jenže tady smůla nekončí, ale co se týká dnešního stavu, spíše začíná. Po spojení Německa byly všechny loděnice rázem zbytečné (máme Hamburg a Lübeck...) - a tak byly zavřeny. Město má dvacetiprocentní nezaměstnanost a za posledních deset let 19% úbytek obyvatelstva. Co tady? Řešení se nabízejí dvě, a tak jedni odcházejí pracovat na Západ a ti druzí leží v nemocnicích se zde poněkud fádní diagnózou - cirhóza jater (jak potvrdili kamarádi medici).
 
Můžete objevovat          
    Nakonec člověk objeví svéráznou poetiku tohoto města. Začne to tím, že k moři jezdí vlak i autobus, a to je pro nás suchozemce pořád ještě ohromující věc. Na tu šplouchající slanou spoustu by se člověk mohl dívat věky... Když se konečně vyznáte v podivném půdorysu města a trefíte na teologickou fakultu a dokonce objevíte přednáškový sál, který je od fakulty vzdálen asi pět minut ostré chůze, když se do toho města vžijete, objevíte spoustu starých domů, které přece pamatují slávu středověku, najdete zbytky hradeb, staré brány, krásné gotické kostely. Objevíte nádherné vily ze začátku století a přesvědčíte se, že i ty šílené paneláky na sídlišti opravené docela ujdou.
  Foto: Marta Sedláčková
Studentský sbor          
    Objevu hodné jsou v Rostocku i další věci. Například místní studentský evangelický sbor. Pro nás to byla na začátku jistá záchrana od zmatenosti a samoty. Studentské sbory mají v Německu tradici - ten rostocký žije již přes padesát let, udržel se přes celou komunistickou éru a ve své činnosti zdárně pokračuje. Nad společenstvím bdí toho času farářka Christiane a pět odpovědných ''starších''. Hlavní program se odehrává ve středu, kdy se schází společenství k pobožnosti - bohoslužbám, k programu, který většinou připravují pozvaní zajímaví hosté (událostí tohoto semestru byla návštěva teoložky Dorothee Sölle) a pak samozřejmě k večeři a skleničce vína či piva. V zbylých dnech týdne se schází několik skupin na nejrůznější akce, od biblické hodiny, přes filosofický kroužek až k tancování a páteční liturgické modlitbě. Musím přiznat, že jsem sborem celkem nadšená. Máme tu přátele a řekla bych, že i obrovské zázemí. Pocit, že má člověk někoho v zádech, kdyby se něco dělo. Myslím, že to cítíme nejen my. Také třeba Imam, kurdský uprchlík z Turecka, který je v Německu nelegálně a sbor ho podporuje a chrání.
 
Co mi bude chybět          
     Vcelku se nám ale potvrdil názor, že místní lidé jsou poněkud uzavření a celkem nekomunikativní. Na koleji se tedy člověk spíše než s Němcem dá do hovoru s Iráncem, Rusem nebo Švédem. Na druhou stranu taková všeobecná slušnost, jako zdravení a děkování, je tady rozšířenější a já se stále nemohu nabažit toho, že mě prodavačka pozdraví, dvakrát mi poděkuje a ještě se se mnou rozloučí. I další věci mi budou po návratu chybět. Třeba počítačové učebny, kde je vždy volné místo, mensa v výborným výběrem volně kombinovatelného jídla. Nebo knihkupectví s obrovskou nabídkou knih, kde si člověk může sednout, libovolně dlouho listovat v knize a když má chuť, tak si k tomu dát šálek kávy či čokolády. Najdou se i lidé, kteří v knihkupectví knihu celou přečtou, a prodavači dobře vědí, že jestli se jim bude líbit, tak si ji stejně koupí. Budou mi asi scházet i metaři, kteří každé ráno zametají universitní náměstí, aby tu bylo hezky. Nebo profesoři, kteří rozdávají své přednášky studentům po každé hodině nakopírované. Ti štědřejší zdarma. A nebo mnoho obrovských billboardů, které nejsou reklamou v pravém slova smyslu, ale nejrůznější kampaní proti hladu, bezpráví nebo třeba za větší rodiny. Možná, že jste zachytili v církevním tisku, že tu mají i velkoplošnou reklamu na církev. Nevím, jestli úplně povedenou, ale zkuste si to tak pro legraci představit v Čechách, že církev na plakátech nabízí možnost rozhovoru třeba o tom, co znamenají Velikonoce, nebo jestli je člověk jen to, co vydělává.
  Foto: Marta Sedláčková
Pohled zvenku          
    Ač se mi sem na začátku vůbec, ale vůbec nechtělo, teď bych řekla, že by cestu za hranice naší republičky na nějakou delší dobu měl každý absolvovat povinně. Třeba s partnerem nebo kamarádkou, když má obavy jet sám (samozřejmě to má také nevýhody ponorkové nemoci a ve výsledku horších jazykových znalostí). Ale pohled z venku a jinou optikou je nad jiné užitečný. Právě v době, kdy se vám každý politik snaží namluvit, že za hranicemi číhají hordy nepřátel. A taky k tomu, abyste zjistili, že jsou doma i věci, na které můžeme být pyšní.
    Je jaro, končím, jdu na pláž. Aha, už vím, co mě štve na tom plakátu. Když je teplo tak, abych mohla chodit po pláži bosky, nikdy tam není liduprázdno!
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Rostock měl smůlu:    | vložit příspěvek |