ročník 43/2002:
                   
026Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Poslední soud anebo soudek
Zastavení
Dusilo mě to, tlačilo se to na mě, tak jsem otevřel dveře
Co o tom čteme v bibli:
Neobléknu Boha do černého taláru
Bojíte se Božího soudu?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co si pod tím představujete?
Homosexualita v manželství?
Proces je důležitější než produkt
Prameny-Sources Dalibor Štrunc
Vysvědčení: Bát se, či nebát?
Svět podle Prota
Rok ďábla:
Rostock měl smůlu
Proč ten oheň tolik stál?
Chvála údivu
Třebechovické okénko
Životní styl
To není válka dvou náboženství
Telefon
Chilkiášovy jarní svitky
Camphill České Kopisty
Kavárna Vesmírna
Evangeličtí svatí
Drátkování
Soutěž
Muž, Bohem stvořený
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Povídka  
Telefon
Miroslav Šichman
 
''Víte, pane Červinko, já o šábesu nikdy nezvedám telefony. Ono se může stát, že po mně budou chtít nějakou práci anebo přijde řeč na peníze, toho já nemám zapotřebí, o šábesu musí bejt klid, rozumíte, starosti nechat těm druhejm a hlavně žádný prudší pohyby. Ale tenhle telefon vám zvonil tak úpěnlivě, až nezvykle dlouho, mě se zdálo, jako by ten telefon přímo naříkal, uši mně to rvalo... no, jenomže já mám spolubydlícího, asi už jsem vám o něm vyprávěl, oni mu volávají ty jeho slečny, nevěřil byste, jakou mají některý z nich výdrž, to se prostě někdo narodí jako Casanova a celej život je pak na roztrhání, ženy si ho žádaj a dokážou vyzvánět kliďánko o půlnoci, a to si člověk myslí, že se třeba něco stalo, letí k telefonu jako pominutej, ale ona jenom nějaká cácorka potřebuje slyšet hlas toho mýho spolubydlícího, nic víc, někdy musím proti svý vůli poslouchat to tlachání, Casanova má takovej zvučnej hlas a když slyšíte, co křičí do sluchátka, hnedle si domyslíte i druhou část rozhovoru a divíte se, že si můžou lidi tak nekonečně dlouho povídat o ničem, zrovinka jako ten indián, co mu říkali Xebeče a staral se o mrtvýho muže... tedy já jsem si představil, že za tím dlouhým vyzváněním nebude než zase nějaká slečinka, zas jenom zbytečná námaha, člověk se pak hněvá na svoji zakrnělou intuici, která ho donutila nadarmo zvednout sluchátko. Ono se to má totiž tak, pane Červinko, že můj spolubydlící věčně běhá někde po venku a já pak musím zvedat jeho telefony. Víte, já jsem osamělej pěšák, ne že bych z toho měl kdovíjakej požitek, ale Pán Bůh už mě takhle zaopatřil, s tím nic nenadělám. Mně lidi nevolají, já nemám přátele, kdopak by si na mě vzpomněl, a já ty telefony zvedám, jelikož mám takovou mrňavou naději, že mě na druhým konci drátu bude někdo potřebovat, a to ne kvůli parnose, ale prostě tak jako člověka. Ale ona ta naděje jde taky vocamcaď pocamcaď, víte, někdy milej telefónek nechám pěkně zvonit a myslím si, ať mi ty slečny vlezou na hrb. A to samý jsem si, pane Červinko, myslel i v případě toho šábesovýho telefonu. Co vám budu povídat, já to nemám rád ani ve filmech, jak něco zvoní, hned jsem nervózní, když to nikdo nezvedá, je to hrozná lež, člověk se zapírá, dělá, že je někde jinde, neví o telefonu, neslyší ho, córa sem córa tam, a teď si vemte, že tenhle telefon drnčel snad půl hodiny, ať jsem škodnej o dvě procenta, jestli přeháním, dyť já už byl zalezlej v koutě, já jsem duše outlocitná, na mě se můžete přeptat u nebeskýho dvora, já jsem cejtil velikou vinu, to zvonění mě propalovalo až k játrům, najednou jsem věděl, že to není jenom tak, že se něco doopravdy stalo, ale nedokázal jsem se pohnout, jenom jsem zíral tupě před sebe a telefon zvonil a ne a ne přestat. Celkem chabě jsem se chlácholil, pořád jsem si opakoval, že za prvý je šábes, za druhý volá nějaká slečna, za třetí neděje se nic a za čtvrtý se nic neděje. A když už jsem začínal mít pocit, při kterým lidi lezou po stěnách a vyskakujou z oken, tak bylo najednou ticho jako když utne, konečně ticho, všecko napětí povolilo a já jsem se svalil na zem, natáhnul jsem se na koberci a dejchal zhluboka a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se krapet uklidnil.. Pak už nebylo nic. Úplně mi to vypadlo z hlavy - no, nebudu se přece trápit s nějakým telefonem - člověk má na každým kroku vždycky dost córes, který ho přinutěj, aby měl ten život svinskej aspoň trošku pestrej a nedopřál si nudnou chvíli. Nu a proč to vlastně povídám, pane Červinko, druhej den zvoní znova telefon, tak vám ho zvednu a ve sluchátku slyším uplakanej ženskej hlas, byla to choť mýho kamaráda ze studií a říká mi: Tady je Eva. Mám pro tebe smutnou zprávu... Luďa umřel... já jsem ti včera volala... ale nikdo to nezvedal...''
 
Cosi syčí na vařiči  
Chilkiášovy
jarní svitky
podle Aničky Pospíšilové
 
Toto pečivo se podle důvěryhodných neověřených zdrojů peče na památku znovuobjevení knih písma. (2. Královská 22)
    Zaděláme kynuté těsto asi z 1/2 litru mléka, 2-3 žloutků, 2 malých sběraček tuku (sádla nebo olej), asi 4 dkg droždí, kmínu, polohrubé mouky. Necháme nakynout.
    Z vykynutého těsta upravíme 6 obdélníků, na které položíme uzené maso, zelí, klobásy či párky. Balíme jako svitky z obou stran proti sobě, pak zarolované konce upravíme a zamáčkneme dovnitř. Klademe na pomoučený plech, potřeme rozšlehaným vejcem a můžeme posypat sekanými mandlemi, sezamem nebo mákem. Jemně posolíme. Pečeme na 200°, opatrně, případně uprostřed pečení přikryjeme pergamenovým papírem, aby se mandle nepřipálily.
 
 
 
Diskusní fórum k článku Telefon:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Chilkiášovy jarní svitky:    | vložit příspěvek |