Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Jan Skála je obyčejným studentem žurnalistiky z Vysočiny. Mimo školní škamna a běžné radovánky studentského života ovšem tráví svůj čas také v redakci Českého rozhlasu v Praze.

Jak se člověk, a ke všemu student, dostane ke spolupráci s rozhlasem? Má na tvou spolupráci nějaký vliv i to, že jsi z farářské rodiny?
    Žurnalistiku jsem se rozhodl jít studovat, protože mám potřebu tvořivě se realizovat; a hned jsem věděl, že si vyberu specializaci rozhlas. Rozhlas je pro mě nejpřijatelnější médium: nemusí se tam moc psát, a přitom se pracuje se slovem. To má velké možnosti, a ty se dají tak snadno promrhat. V rozhlase si to nejde přečíst znovu a v tom je odpovědnost a jeho určitá důvěryhodnost. V televizi se slovo potírá obrazem a všechno je docela velká mystifikace, což se hodí pro zábavu, ale míň pro vážný věci. To ovšem neznamená, že by v rádiu nebyla legrace. Když začali o rok starší spolužáci vysílat krátký pořad Studna na ČRo 6 Rádiu Svobodná Evropa, já jsem se k nim přidal.
    Média hlavně musejí všichni, novináři i příjemci, brát s nadhledem, a to může být pro věřícího člověka snazší. Pro hodně novinářů je jejich práce drogou. A tak je fajn, když můžu nezávisle vystoupit z pracovního nasazení a jít do kostela, zazpívat si Žalm 65 a vyslechnout poklidné půlhodinové kázání.

V mediálním průmyslu jde hlavně o upoutání pozornosti posluchače, diváka, čtenáře. Jak se to odráží zejména na současné práci v redakci rozhlasu?
    Komerční rádia v první řadě zajímá počet posluchačů - na něm závisí zisk. Toho se dá dosáhnout i s velice levným chudým a ne-náročným programem. I ve veřejnoprávním rádiu jde především o to získat a zaujmout posluchače - bez nich nemá cenu se o něco snažit - ale zaujmout ty, kteří přemýšlejí, ty náročnější, a těch je v absolutních číslech míň. Radiožurnál soutěží s Impulsem a dřív s Frekvencí 1 o posluchačstvo, ale já myslím, že víc posluchačů neznamená prestiž. Radiožurnál má velkou poslechovost, ale nijak moc velkou úroveň.

Platí to i pro náboženské vysílání? Je to něčím specifické?
    V českých médiích se projevuje to, že naše společnost je k církvím, zčásti snad právem, nedůvěřivá. Nevím, jestli mají církve mít nějakou propracovanou mediální politiku a strategii, ale rozhodně by měly v médiích existovat. Od toho je tu veřejnoprávní rozhlas a televize, které mají umožnit co největší rozmanitost vysílání a vysílat i náboženské obsahy, což dělají ekumenické redakce.
    Náboženská redakce v Českém rozhlase má ve vysílání své čtyři hodiny týdně. Jsou to pořady jako šablony, které má naplnit podle určitých formálních pravidel, ale vcelku jak je jí libo. Toho vysílacího času by mohlo být víc, pořady se zkracují.
    Jinak je tady nekomerční Radio Proglas, které evangelíci většinou neposlouchají - já taky ne. Ale obdivuju, že se platí z posluchačských sbírek.

Je těžké pro věřícího člověka se v dnešní době v médiích prosadit? Vidíš svou budoucnost v médiích optimisticky - hodláš se v mediální oblasti udržet?
    Každý má teoretickou šanci prosadit se v médiích a vždycky je to těžký. Média jsou pořád v pohybu a já jsem si vlastně zatím nevšiml, jestli už jsem se prosadil, nebo ještě ne.
    Chodím v Českém rozhlase do tvůrčí skupiny elévů a trochu se podílím na dvou pořadech. Pořad Studna nahradilo Radium, které se vysílá v neděli večer, něco se chystá i na Vltavě, tak v tom se angažuju. Pro redakci náboženského vysílání jsem dělal několik příspěvků, ale ne všechno se mi povedlo natočit nebo odvysílat. Tahle praxe mi ale nezaručuje, že mě třeba jednou rozhlas zaměstná.
    Vím, že v rozhlase není mnoho atraktivního pro mladé posluchače. Je tu ovšem ve fázi vzniku projekt stanice pro mladé, jaká tady chybí a jaká je například ve veřejnoprávních rozhlasech na Slovensku a v Rakousku.

Nepověděl bys na závěr něco ze zákulisí přípravy nějakého běžného rozhlasového pořadu? Jak to vůbec vzniká a jak se na tom podílíš ty sám?
    Obyčejně se pořady skládají z několika příspěvků. Bojuju s dvěma věcmi: s obsahem a technickou kvalitou. Točím na minidisk, na jednu disketku se vejde 60 nebo 75 minut. Práce s minidiskem je jednoduchá, ale není úplně spolehlivé, že to, co natočím, se mi záhadně neztratí. Obsah disku se přehraje do počítače a na střihacím programu pomocí myši a jedné až dvou kláves stříhám, přesouvám, mixuju, upravuju hlasitost a tak podobně. Všechno se rozkládá na desetiny a setiny vteřiny. Pak se napíše scénář, čas pořadu se rozdělí na znělky, hotové příspěvky, zvukové předěly, písničky a slovo moderátora.
    Pak se moderátor posadí do studia a když svítí červené světlo, čte, co má. V režii vše obstará jeden zvukař, za zvukařovými zády pak stojí režisér, který stále není spokojen. Správná četba a interpretace textu se dlouhodobě studuje v hlasové výchově.

Díky za rozhovor.