ročník 44/2003:
                   
033Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Popeleční středa a svátek Zvěstování Páně
Zastavení
Blahoslavení tiší
O trpělivosti
Sedm zastavení nad trpělivostí
Co o tom čteme v bibli:
Kdy ztrácíte trpělivost?
Ve výtvarném umění
Kde ztrácíte trpělivost?
Škola je sice malá
B. Tůma Přeloučský
Kult
Jak ještě voní knihy
Nebe
Fimfárum
Co bylo
Co bude
Nechci dávat naději, nechci také ranit
Želary
Jozova Hanule
Válka s Irákem
Oboustranná radost
Tkalcovský ministav
Vigilie trochu jinak
Thank you Lord
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Ach ta láska Eva Šplíchalová
Nechci dávat naději, nechci také ranit
Pracuji v chráněné dílně střediska Diakonie. Několik klientek se do mne zamilovalo. Nevím si s tím rady. Nechci jim dávat naději, ale nechci je také ranit. Co dělat?
Eva Šplíchalová, psycholožka
 
Pracovat v chráněné dílně Diakonie je povolání, vyžadující pro nositele tohoto povolání značnou dávku sebepoznání a poznání vztahového kontextu se všemi jeho úskalími. Není přesně sděleno, jakou profesi tazatel vykonává, přesto je pravděpodobné, že tato profese musí nést mnoho signálů „pomáhající profese“ tak, jak ji v dnešním kontextu sociálních či sociálně pedagogických služeb můžeme chápat. Problém je nutno vidět ve více rovinách.
     Především - pomáhající práce poskytovaná hendikepovanému klientovi je prací ve vztahu. A to ve vztahu nesymetrickém, kdy slovo „pomoc“ nabízí úvahu o moci, kterou nad klientem chtíc nechtíc máme. A jsme-li správně „křesťansky“ vychováni, tak mít nad někým moc nám může třeba i nahánět hrůzu. Ale upřímně - mít moc nad druhým může být i velmi příjemné - jenže připustit si to ? A z druhé strany, té klientčiny: je mocný, hezký, silný, zdravý - prostě hodný zamilování...
     Co s tím? Nic víc než o tom vědět. Prostě mám určitou moc, prostřednictvím které klientce pomáhám, ale zároveň, jako vedlejší produkt tohoto vztahu, je pro ni jednoduché se do mne zamilovat a pro mě je svůdné stát se objektem zamilování...
     V další rovině problému daného vztahu je rozměr závislosti - klientkou je hendikepovaný člověk. Prostě pomáhám a tím činím druhého do určité míry závislým. Na své osobě či pouze na faktu samotné pomoci. Nu a ve vztahu závislosti je opět jedním z řešení (pro klientku i pro pomáhajícího) zarámovat vztah a možnou vznikající úzkost ze závislosti či z vlastní moci nad klientkou do definice „zamilovávám se“ - nechávám druhého se do sebe zamilovat ...
     Abych odlehčila výše uvedené těžké analytické úvahy - je ještě potřebné zmínit asi nejběžnější rozměr tohoto kontextu - k mládí a dospívání prostě zamilovávání se patří se všemi aspekty platonického zamilování se. (Tazatel použil výraz zamilovaly se do mne, nikoliv milují mě...)
     Jak z této analýzy ven a jak konkrétně odpovědět - je dobré, že tazatel si tuto dimenzi vztahu s klientkami uvědomuje. To je první krok k pokusu o řešení. Dále by bylo vhodné využít možností supervize pracovního týmu či lépe supervize individuální, kterou by již zaměstnavatel v tomto století měl svým zaměstnancům zajistit - tento způsob práce ošetřuje především v pomáhajících profesích rizika práce se vztahem a pomáhá pomáhajícímu reflektovat svá vlastní hnutí mysli v pomáhajícím vztahu. Pomáhá vytvářet hranice mezi tím, co je jeho a co je klientovo atd.
     To je ona sebepráce, která je nutným krokem k řešení uvedeného problému a mnoha dalších, které v pomáhajících profesích mohou nastat.
     A úplně konkrétně - pokud si tazatel již nyní uvědomuje, že onen stav „zamilování se“ klientek do své osoby je asi běžnou součástí pomáhajícího vztahu a navíc uvědomuje-li si i to, že mohl, byť nevědomě, na tomto stavu spolupracovat, může s klientkami tento problém otevřít. Prostě si s nimi o tom promluvit, ne tedy to na ně „hodit“ - to by opravdu ranilo. Ale otevřít problém, vyjasnit svoji pozici a své hranice a upravit tím jejich vztah, který může být pro klientku jenom hrou jak snáze unést svoje postavení hendikepovaného, ale může zároveň být velmi silným citovým hnutím, které musí klientka zpracovat tak, aby tuto zkušenost mohla zdravě integrovat do své osobnosti. A zisk pro tazatele může být velmi důležitý - posílená schopnost reflektování sebe sama, tedy hlubší poznání sebe sama ve vztahu k druhým, což je zisk, o který již ve svém životě nepřijdeme, zůstává trvalou výbavou naší osobnosti.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Nechci dávat naději, nechci také ranit:    | vložit příspěvek |