ročník 44/2003:
                   
033Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Popeleční středa a svátek Zvěstování Páně
Zastavení
Blahoslavení tiší
O trpělivosti
Sedm zastavení nad trpělivostí
Co o tom čteme v bibli:
Kdy ztrácíte trpělivost?
Ve výtvarném umění
Kde ztrácíte trpělivost?
Škola je sice malá
B. Tůma Přeloučský
Kult
Jak ještě voní knihy
Nebe
Fimfárum
Co bylo
Co bude
Nechci dávat naději, nechci také ranit
Želary
Jozova Hanule
Válka s Irákem
Oboustranná radost
Tkalcovský ministav
Vigilie trochu jinak
Thank you Lord
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Literatura  
Želary
Ondřej Macek
 
Tahle doporučenka by se mohla jmenovat: kniha, o které se mluví, nebo také: vesnický román trochu jinak.
     K tomu prvnímu. Prvotina člověka, kterému je osmdesát, překvapí. A pokud je to kniha, která získala Státní cenu za literaturu, může to něco znamenat. Opravdu, o sbírce povídek Květy Legátové se hodně a povětšinou velmi kladně mluví. To vše však ještě nemusí být důvod k tomu, abych ta pochvalná slova tady rozmnožoval.
     K tomu druhému. V literatuře, předepsané k zapamatování, se objevuje pojem „vesnická próza“. Není už úplná shoda v tom, kdo a co se bude takto označovat. Nálepku četby plné mravokárných dialogů, sáhodlouhých popisů venkovské krajiny, nálepku nudy, však dostalo několik autorů přidělenu a byli tak odsouzeni k nečtení. Květa Legátová píše o vesnici, o lidech v ní, o přírodě i o věcech, které se do slov skoro nevejdou, ale nuda to není. Píše o lidech, kteří vám vstoupí do snů a možná rozříznou kousek ze zahojených jizev toho, co jste sami prožili, odkryjí otázky, na které jste se kdysi dávno ptali. Její povídky se nehemží zbytečnostmi, autorka neplní stránky slovy bez obsahu.
     Věřte, nevěřte. Doporučoval bych vám těch devět příběhů shromážděných v útlé knížce Želary, devět příběhů z vísky někde v Beskydech k velmi pomalému čtení.
     Hledám slova, jak z knihy něco nakousnout a moc nenarušit atmosféru, kterou předat neumím. Povídky jsou vzájemně propojeny několika postavami. Čteme o nich někdy jako o dětech, jindy jako o dospělých. Chvílemi je jejich příběh útěkem, o kterém nevíme, jak skončí, jindy se rozmotává jako detektivka od smutného konce.
     Jednou z hlavních postav je Vratislav Lipka, nespoutaný sirotek, samorost, pro mnohé trn v oku, postrach vesnice; pozvolna se odkrývá osud jeho rodičů; čteme o jeho snech i nocích v lese; doprovázíme jej na útěku z kláštera; stojíme vedle něj, když dostává rány rákoskou. Čtenář s ním má skoro hlad, chtěl by umět věci jako on. Přeci nás však nakonec dělí i leká propast už nepředstavitelných prožitků...
     Želary nejsou žádná romantika. Potůčky tu nezurčí, ale třeba i zabíjejí; slivovice se tu jen v klidu nepopíjí, ale cítíte ji při hospodské rvačce; kapky deště rytmicky nebubnují na parapet, ale studí a bolí; prostota domů bez elektřiny nepřitahuje, ale až děsí trpkou chudobou.
     Když budete číst Želary, možná vás na chvíli obtočí lano drsných příběhů z první republiky - příběhů o životě.
 
Květa Legátová: Želary, Paseka, 2001
 
Literatura  
Jozova Hanule
Ondřej Macek
 
Na podzim letošního roku by měl do kin přijít film, který podle druhé knihy Květy Legátové natáčí Ondřej Trojan.
     Pokud vás sbírka povídek Želary zaujme, pak doporučuji přečíst i novelu Jozova Hanule. Je to vlastně závěr vyprávění o Želarech.
     Nejedná se tentokrát o povídky s mnoha hrdiny, ale o ucelený příběh z druhé světové války. Mladá brněnská lékařka, na první pohled intelektuálka každým coulem, musí rychle opustit město, protože její spolupracovníci z odboje byli odhaleni. Jako řešení se jeví sňatek s mužem, kterého právě ošetřovala. S Jozou, lesním dělníkem, ze Želar.
     Kniha Jozova Hanule není ani sladkým milostným románem, ani jen drsnou válečnou novelou. Prvky obojího spojuje citlivě a lehce. Až na hranici možného se otevírá obzor netušeného světa. Teprve vedle venkovské kořenářky poznává zkušená lékařka, jak se dělá medicína. Teprve tady... nachází... i obsah lásky... i bytí... i války.
 
Květa Legátová: Jozova Hanule. Paseka, 2002.
 
Jak to vidím já Jan Skála
Válka s Irákem
Václav Hurt
farář v Mladé Boleslavi
někdejší vojenský kaplan
 
Vyjádřit názor na chystanou válku s Irákem není jednoduché. Především proto, že nemáme dost informací. Ale kdo je nakonec má? Asi jenom určité tajné služby. Ale podle něčeho si člověk přece jen svůj názor utváří.
     Mám za to, že Irák:
     1. Se chová v posledních desetiletích vůči svým sousedům agresivně (začal válku s Íránem, okupoval Kuvajt, ostřeloval raketami Izrael...)
     2. Vlastní biologické a chemické zbraně a je připraven je použít. V minulosti tak učinil ve válce s Íránem a také proti Kurdům (na vlastním území).
     3. Pracuje na získání jaderných zbraní. Kdyby Izrael nebombardoval začátkem osmdesátých let irácký jaderný reaktor, asi by jadernou zbraň již měl.
     4. Podporuje terorismus namířený proti Izraeli a zřejmě také proti USA.
     5. Je to krutý despotický režim, který bezohledně zlikvidoval domácí opozici.
     Z těchto důvodů je Irák vážným nebezpečím pro demokratické země, především pro Izrael, USA, ale i EU. Proto je pochopitelné, že USA chtějí Irák odzbrojit. Jejich rozhodnutí souvisí s teroristickým útokem z 11. září. Američané si uvědomili, jak jsou zranitelní a chtějí to změnit. Diplomatickým i vojenským tlakem, chtějí dosáhnout, že Irák:
     1. Už nebude USA ani ostatní země ohrožovat zbraněmi hromadného ničení.
     2. Přestane s podporou terorismu.
     3. Nebude usilovat o ovládnutí oblasti bohaté na ropu.
     4. Nebude ovládán krutým a despotickým režimem.
     Podle mého má Česká republika politiku v této věci podporovat. A to i v případě, že bude třeba jít s Irákem do války. USA jsou náš nejbližší spojenec. Neměli bychom zapomenout, že Spojené státy nám poskytly rozhodující podporu už při vzniku Československa. A jak by asi dopadly obě světové války bez jejich účasti? USA také usilovaly v dobách komunistické totality o návrat svobody a demokracie do naší země.
     Pomohly prosadit i náš vstup do NATO. Myslím, že máme svému spojenci co vracet. Orientovat se v naší politice na Německo a Francii (jak po tom někteří volají), není pro nás dobré. Máme s tím prostě špatné zkušenosti (např. Mnichov). Lépe je držet se USA a Británie, i kdybychom společně s nimi měli jít do války.
     Válka je samozřejmě krajní řešení. Je otázka, zda lze mluvit o válce spravedlivé. Ale v určité situaci může být i válka menším zlem než mír, kde má zlo podmínky k dalšímu růstu. Možná, že rozhodná intervence demokratických států do bolševického Ruska či fašistického Německa by ušetřila milióny životů.
 
Jednoznačný názor na válku v Novém zákoně nenajdeme. Je to tedy na nás. Musíme udělat nějaké rozhodnutí. Myslím, že i křesťan má být v určité situaci pro válku. Ponese za to ovšem odpovědnost. Ale odpovědnost ponesou i ti, kteří jsou dnes pro mír s Irákem. Třeba za budoucí raketový úrok chemickými zbraněmi na Izrael.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Želary:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Jozova Hanule:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Válka s Irákem:    | vložit příspěvek |