Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Hanka bydlí v Krnově, studuje speciální pedagogiku v Olomouci a několikrát do roka jezdí za „svou“ rodinkou do Prahy. Není to určitě jednoduché. Povídaly jsme si o tom, proč se do projektu Asistenční péče přihlásila, o Kubíkovi i o tom, co jí pomoc rodině a dětem přináší.

Proč ses pro asistenci rozhodla? Jak ses k ní dostala?
     Už několik let jezdím na rodinné rekreace s postiženými dětmi a na jedné z nich byla beseda o o.s. Mirabilis, které se na asistenční službu zaměřuje. Sháněli dobrovolníky, kteří by byli ochotni vykonávat asistenční službu v rodinách během roku. Přihlásila jsem se, protože být s dětmi v Bělči mě moc bavilo a chtěla jsem něco podobného dělat častěji. Studuji speciální pedagogiku, takže jsem ráda přijala možnost dělat něco v praxi. A také mi přijde správné, když člověk bez závazků si párkrát neudělá čas pro sebe, ale pro druhého, který to potřebuje. Radost z věnovaného času je pak oboustranná.

Můžeš přiblížit rodinu, ve které pomáháš? Jak ses s ní seznámila?
     „Moje“ rodinka je z Prahy. Starám se o sedmiletého Kubíka, chlapce s mentální retardací a autistickými rysy, který má starší sestřičku Katku a maminku.
     Když jsem se hlásila na asistenci, vůbec jsem nevěděla, kam půjdu a rodinu jsem neznala. Děti a rodiny se představovaly na jednom semináři v Bělči. Zaujalo mě, že Kubík byl téměř nejmladší
     z dětí, jejichž rodiny zažádaly o asistenci - měla jsem totiž strach, že bych nějakého staršího chlapce fyzicky nezvládla. Už při prvním setkání mě rodinka mile přijala.

Jak probíhá tvoje asistence v rodině?
     Většinou je to tak, že přijíždím v pátek odpoledne nebo večer. Kubík chodívá brzo spát a tak si povídáme s maminkou nebo hrajeme hry s Kubíkovou sestrou. V sobotu jezdívá celá rodinka na výlet a vracívají se v neděli večer, takže máme s Kubíkem dva dny na hraní, zpívání, běhání, skákání a procházky. Kubík nevydrží u žádné činnosti moc dlouho, hračky střídá hrozně rychle. Je rád, když hraji na kytaru a zpívám - u toho vydrží dlouho. Nebo chodíme na procházku.

V čem vidíš největší přínos příležitostné asistence pro rodinu, pro dítě?
     Pro rodinu je velkým přínosem, když se může spolehnout na asistenta; na odpoledne nebo na víkend mu své dítě předat a udělat si čas pro sebe. Tím, že se rodina otevře člověku, který přichází jako cizí, poznává nové lidi a může získat další přátele. Je taky důležité, aby rodina věděla, že má kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni jí pomáhat.
     I pro dítě může být asistent nový kamarád, na kterého se těší (záleží na vyspělosti dítěte; některé mezi novými a známými tvářemi moc nerozlišují).

Myslíš si, že projekt Asistenční péče II má nějaký dopad na asistenci při rodinných rekreacích v Bělči?
     Myslím, že ano. Při asistencích během roku se rodina s asistentem docela dobře seznámí, takže do Bělče pak přijíždí už jako jednotka. V Bělči se nemusí překonávat seznamovací a poznávací fáze, ale asistent už ví co a jak. A podzimní semináře pomáhají v tom, že se asistenti dovídají o dětech s postižením více z odborného hlediska (přednáší lékař, psycholog), mohou konfrontovat své zkušenosti se zkušenostmi jiných - tím se obohacuje jejich rozhled. Poznávají se lépe i mezi sebou.

Co bys vzkázala těm, kteří by se rádi do asistence zapojili a nevědí, jak na to?
     Asi aby se nebáli oslovit nějaké sdružení nebo organizaci, které se asistenční službou a prací s asistenty zabývá; dnes jich je už docela hodně). Taky je nutné zbavit se strachu, že to nezvládnu (já měla docela velký strach) i z toho, jestli si bude rozumět s rodinou. Rodiče většinou ví, co mohou dovolit pro dítě neznámému člověku. Ze strany rodiny bývá asistent přijímán kladně a když se vyskytnou neshody, lze rodinu změnit.
     Zájemcům doporučuji kontaktovat např. Mirabilis. Toto sdružení není místně omezeno, takže člověk může vykonávat asistenci tam, kde chce a kde se vyskytne potřebná rodinka.

Děkuji Ti za rozhovor.