 |
|
Edikt nantský
405 let od vydání - 13. dubna |
|
|
|
I ve Francii se v 16. století našli mnozí, kteří velmi toužili po tom, aby se křesťané vrátili k opravdovosti a životnosti první (apoštolské) církve, o které věřili, že byla obra-zem opravdového života křesťanských věřících. Jejich možnosti však už byly jiné než o sto let před tím v Čechách. V Německu začal svůj boj víry Martin Luther a zanedlouho potom vytvořil Jan Kalvín, rodem Francouz z Noyonu severně od Paříže, v Ženevě středisko reformované církve.
Myšlenky reformace se rychle šířily po celé zemi; zejména na francouzském jihu. A už v roce 1559 se různé místní reformované církve (sbory) spojily na synodě v Paříži, kde bylo přijato společné vyznání víry a vstoupilo v platnost presbyterně-synodní církevní zřízení. Francouzská reformovaná církev ale nevznikla jako většina protestantských církví v Německu, Skandinávii a jinde (i v později francouzském Alsasku), rozhodnutím vrchností, ale jednotlivé sbory vyrůstaly zdola od prostých lidí, stejně jako tomu bylo dříve u valdenských a v české reformaci.
Postup reformačního hnutí ovšem zákonitě narazil na ty, kteří si přáli zachovat dosavadní církevní instituci beze změny. Nastalo pronásledování, hugenoti (reformovaní) se bránili a vzájemné boje vyústily v tzv. náboženské války (1562-1598), nejstrašnější občanské války v dějinách Francie. V jejich průběhu došlo i k proslulé „bartolomějské noci“, kdy na den sv. Bartoloměje, 24. srpna 1572 bylo v noci zákeřně povražděno na dvě stě předáků hugenotů a potom tisíce dalších věřících v Paříži i na venkově. Zemí se šířil teror a strach. Za válek se počet hugenotů a jejich sborů pochopitelně zmenšoval a zdálo se, že jejich zkáza bude neúprosně pokračovat.
Záchranou, i když částečnou a problematickou, se stal 13. dubna 1598 Edikt nantský. Vydal jej francouzský král Jindřich IV. Navarrský, původně sám hugenot a velitel protestantských armád, který se, když byl nečekaně povolán na trůn, musel své víry vzdát. Jindřich svým bývalým souvěrcům alespoň tímto ediktem zajistil velmi okleštěné svobody a práva.
Menšina protestantů se stala druhořadými občany, kteří směli mít pouze určitý počet bohoslužeb a modliteben, většinou jen na okraji měst. Hugenotské armády byly rozpuštěny a protestantům bylo dáno několik opevněných míst jako symbol záruky jejich bezpečnosti. Podobně jako celá jejich společnost, bylo omezeno i jejich školství, aby se hugenotský vliv už dál nešířil.
Avšak i tento edikt, který v mnohém připomíná toleranční patent z roku 1781 u nás, znamenal vlastně jen příměří a byl skutečně dodržován pouze za života Jindřicha IV. Pak i přiznané „svobody“ byly stále více oklešťovány, až byl edikt úplně zrušen v roce 1685. Potom nastalo francouzským hugenotům znovu období těžkého a krutého pronásledování, které trvalo až do sklonku 18. století.
|
|
|
