 |
|
Polní výzkum ukrajinského sexu |
|
|
Útlá
knížka s provokativním názvem
(není těžké si domyslet, že byl zvolen s cílem knihu
co nejlépe prodat) poprvé vyšla v roce 1996 na Ukrajině
a vzbudila zde obrovský ohlas. Její autorka se záhy stala
nejpopulárnější současnou ukrajinskou spisovatelkou. Česky vyšla roku
2001 v překladu Rity Kindlerové jako první překlad díla současné
ukrajinské literatury po dvanácti letech.
Do značné
míry autobiografická próza Oksany Zabužko působí jako spontánně
napsaná zpověď, vzniklá z naléhavé potřeby „vypsat se“
z čerstvých bolestných prožitků. Vzpomínky na dávnou
i nedávnou minulost přecházejí ve filozofující esej,
prozaický text občas prokládá báseň. Napoprvé není snadné
se čtenářsky orientovat v neustále se střídajících
časových rovinách, v asociativních přechodech od jednoho
tématu k druhému. Ani faulknerovských závorek ohraničujících
celé odstavce nás autorka neušetří. Mění se i gramatické
osoby vyprávění – stále však odkazují k stejné bezejmenné
hrdince – ukrajinské básnířce toho času pobývající v USA.
Výchozím
bodem jejího neuspořádaného vyprávění je nedávné ztroskotání
bouřlivého (mad love) vztahu s ukrajinským malířem Mykolou.
Stáváme se svědky jeho počátku i nezadržitelného spění
ke katastrofě. To je však jen jedna tematická vrstva textu.
Velmi otevřeně podaný intimní příběh je neoddělitelně spjat
s básnířčiným UKRAJINSTVÍM („…v životě sledované to
byl první ukrajinský chlap“) – a právě těžký osud
ukrajinské kultury a jazyka a (oprávněné) obavy o jeho
budoucnost tvoří další tematický okruh prózy. Vypravěččina ukrajinská
identita, její vědomí rodu, zděděné „historické trápení“,
vlastní těžké dětství pod dohledem KGB, otec, který prošel GULAGem, –
to vše se za jejího pobytu v USA střetává s americkou
realitou „země s kodexem vynuceného štěstí“
s neznalostí a nepochopením, ba přímo s nemožností být
pochopena: „vy neznáte závislost na neochvějném,
metafyzickém zlu, kdy na vás vůbec nezáleží – když
vyrůstáš v bytě, který je permanentně odposloucháván…“
V textu-zpovědi
je tedy (mimo jiné!) obsažen jak popis sexuálního života jedné
ukrajinské básnířky, tak vyznání jejího vztahu k rodné zemi
a jejímu jazyku – vyznání nesentimentální, hořké
a bolestné – všemu navzdory („nemáš na vybranou…
pro to, co je v tobě zakleté – věrna mrtvým, všem těm,
kteří klidně mohli psát – rusky, polsky, někteří i německy
– a žít úplně jiný život, místo aby se vrhali jak
dříví do uhasínajícího ohně ukrajinštiny…“), ale
i úvahy o smyslu umělecké tvorby vůbec a o odpovědnosti
člověka za vlastní život.
Oksana
Zabužko dosáhla svým dílkem takové obliby nejspíš proto, že se v něm
dotkla řady ve své zemi dosud tabuizovaných témat. Odvážila
se nahlas vyslovit pocity své generace ukrajinských intelektuálů
a umělců – ovšem těch „praktikujících“
Ukrajinců, řečeno slovy jedné mé známé. Nejobecnější téma – co
znamená být ženou – se prolíná s tím, co znamená být
ženou na Ukrajině, a navíc básnířkou, která CHCE psát
ukrajinsky na konci 20. století – a k tomu
se ještě ocitne v USA.
Doporučuji
všem starším 18 let, kteří by chtěli aspoň trochu porozumět národu
nám zeměpisně blízkému, a přitom stále tak málo známému
(Ukrajinci nejsou jen stavební dělníci!).
Zabužko,
Oksana: Polní výzkum ukrajinského sexu. Přeložila Rita Kindlerová.
Praha, One Woman Press 2001.
|
|
 |
|
|
Linoryt
má jednu velkou výhodu. Můžete pomocí něho vytvářet mnoho exemplářů
stejných obrázků, stejně jako pomocí dalších rytů a vůbec všeho,
na co se dá nanést barva a obtisknout (vystříhaný
papír, listy stromů, krajka, ruce, nohy, bramborová tiskátka).
Lino
– správně PVC – můžete koupit, moderní typy však mají
na povrchu jakousi tužší a odolnější vrstvu a pracuje
se s nimi špatně. Nejlepší je získat materiál starší,
použitý a zasloužit se o jeho recyklaci. Rydla se dají
sehnat ve výtvarných potřebách. Při rytí si určitě chraňte ruku,
kterou neryjete, pracovní rukavicí, nejlépe koženou. Obrázek si
můžete načrtnout přímo na PVC fixou, nápisy musí být
pochopitelně zrcadlově obráceně.
Druhá
fáze spočívá v práci s barvou. Výtvarné obchody opět
nabízejí speciální barvy a válečky. Barva se válečkem
rovnoměrně rozprostře na sklo, na ni se přitiskne
linoryt, který se i s barvou sloupne a obtiskne
na čtvrtku. Dá se také improvizovat s temperou
a houbičkou na nádobí a nanášet barvu přímo.
Nezapomeňte se pracovně obléct a stoly schovat pod noviny.
Zaschlé obrázky se mohou dovybarvit pastelkami. Zajímavé jsou
tisky světlou barvou na tmavý papír nebo na látku.
Pokud
chcete linoryt vyzkoušet na mládeži (na setkání mládeže, ne
na vlastní kůži) věnujte jeden večer rytí a druhý tisku
a sežeňte co nejvíce rydel. Rytí zdar!
|