 |
|
|
Jako malému klukovi mně to bylo jasné: hlavní vánoční svátek je Štědrý
den, a to hned z několika důvodů: nešlo se do školy,
v televizi dávali celý den pohádky, zdobil se stromeček
a hlavně – ty dárky. Na Boží hod už to tak slavné
nebylo. Příliv dárků byl prakticky vyčerpán (většinou se našlo
ještě něco od nějaké tety, ale to byl stejně skoro vždycky
obnošený svetr, a to přece není dárek) a začaly povinnosti:
ráno se vstávalo, jenže ne kvůli pohádkám, ale protože se šlo
do kostela a pak na rodinnou návštěvu. Na Štěpána
už se to podařilo někdy usmlouvat: do kostela se přece
chodí dobrovolně, tak ať jdou jen ti, co chtějí (a zbytek, tedy
já, se může nerušeně dívat na pohádky. Zajímavé: v kostele
to bylo vždycky strašně dlouhý, ale u pohádek byla rodina
z kostela zpátky, sotva začala druhá. Někdy v tu dobu jsem
začal pomalu chápat teorii relativity).
Trvalo to celkem dlouho, než mně došlo, že ty svátky tu nejsou proto,
abych byl konečně na pár dní free, ale že mají svoje
opodstatnění, z něhož pro nás plyne, že můžeme být celý
život free, ale jinak free. Postupně mně začalo svítat, že ty
svátky tu nejsou v prvé řadě kvůli mně, ale kvůli někomu Jinému,
jejž my máme oslavovat. A tak se pro mě těžiště Vánoc
pomalu přesunulo právě do dopoledne Božího hodu. Odsud totiž zní
skrze celé Vánoce ta skvělá zpráva: Jsme free!
|
|
|
