ročník 45/2004:
                   
041Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Dort
Zastavení
Abych se nepřihlásil na pilotní kurz
Liturgii nemáme a nepotřebujeme
Co k tomu Bible?
Přitahuje nebo odrazuje Vás u církve liturgie?
O té naší liturgii
Usmát se můžeš vždycky
Strado & Varius
Stát
Prostředí, kam lze přijít
EkoIntro
Co bylo
Co bude
Překážky pro seznámení
Polární Ural
Podobenství zase jinak
Drátěné ozdoby
Viktor Fischl Obžalovací spis
Konvent
Křížovka
Okno naproti
Svatí blázni
Čeká má duše
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Z cest  
Polární Ural
Jan Zahradníček
 
 
 
 
Těmto horám se někdy také říká Kamenný pás – jméno jak z Tolkienových knížek. A ta země se skutečně podobá bájné Divočině: Dlouhá souvislá hradba Mlžných hor, za ní Velká řeka Divočiny a nedozírný Temný hvozd. Východní hranice bezpečného a známého světa. Hic sunt ursi. Zde žijí medvědi. foto: Jan Zahradníček
     Ural je branou Sibiře. Ochranným valem bránícím její tajemství před rozpínavostí evropské civilizace. Je dobré nepodlehnout pokušení překonat tento val v nejslabším místě. Tisíce lidí denně tudy projíždí transsibiřskou železnicí a snad ani netuší, že vstupují na jiný kontinent, do jiného světa. Hory jsou tu nejnižší z celého Uralu – krajina připomíná Českomoravskou vrchovinu. Evropa tu už v době carského Ruska provalila hráz Železného pasu: Tajga dávno vyklučena, step obdělána, zklamanému poutníkovi se před očima vleče jednotvárná rovina navlas podobná evropskému Rusku. Snad až někde za Krasnojarskem se začne krajina měnit, pokud ovšem nedočkavý cestovatel již dávno neodbočil k horám na jižním obzoru či k nedozírnému moři stromů na severu.
     Na Sibiř je dobré jet přes Polární Ural. Je dobré zahlédnout tuto zemi v její plné kráse.
 
Z deníku: Vyjeli jsme s přítelem na začátku léta. Auta, autobusy, vlaky. Polskem, Pobaltím, na ruské hranice. Tam se svět změnil. Prohlídka nejkrásnějšího ruského města Petrohrad. A pak už na Ural. Jenže – nejsou lístky na vlak. Nebudou zítra? Ne. Pozítří? Ne. Jedeme, jak se dá. Dvoudenní cesta na sever, kolem nic než les, občas řeka, malá vesnice. V jednom svahu obrovská hlava Lenina. Stromy jsou stále menší, až úplně mizí. Ve vlaku je samovar – neustále vaříme čaj. Přistupují všelijací trapeři a rybáři. „Rebjata, sežerou vás komáři!“ varují. A pak nám dají moskytiéry na hlavu. A pozvou domů. A do tradiční ruské sauny – bani. V tundře na polárním kruhu, v obrovském vybydleném městě Vorkuta. Jiný člověk nám daruje jídlo a léky za několik set rublů. Proč to děláte? „Jsem komunista.“ „To je fajn – my jsme křesťani.“
     Stoupáme vlakem do hor. Kolem se zvedají první kopečky. Vystupují z mlhy, travnaté a oblé. Takhle nějak si představuju Skotsko. Pak i první skály. Krajina je čím dál krásnější. Přistupuje rodinka domorodých Něnců, vypadají jako eskymáci. foto: Jan Zahradníček Z rozjímání mě vytrhne hlas. Nějakej chlápek: „Dokumenty!“ – „Proč?“ – „Milicija!“ – „Ukažte mi svoje dokumenty.“ Zabavuje nám pasy. „To je zakázaná zóna, sem nemůžete.“ – „Jsme jenom turisti.“ Dlouze se hádáme. Nakonec nás pouští, navíc i podává ruku. Zřejmě chtěl úplatek; to nám nedošlo.
     Krajina je nádherná. Studená řeka Sob, přes ni visutý most. Přecházíme první hřbet, na sněžném jazyku leží ohlodaná kost – asi sobí. Pak nacházíme ještě sobí parohy. Sedíme v polárním večeru před obrovskou hmotou masivu Rajiz, který my pošetilí chceme zdolat, připadáme si jak malinkatí a ztracení hobiti, obklopeni nekonečnou pustinou; je nám krásně. Pět dní v horách. Spíme v boudě, která tu zůstala po geologickém výzkumu. Ural je jedno z nejstarších pohoří na světě – ráj geologů. Lezeme na štít „pík Skalnyj“. Na vrcholu je místo kříže sovětský znak. Sněží. Objevujeme zamrzlé jezero. Vrcholek masivu Rajizu je věnován věčné slávě 16. komsomolského sjezdu. Dochází nám jídlo.
     Z vrcholků Polárního Uralu jsem zahlédl Sibiř poprvé. Nekonečnou plochu zelené tundry. Slunce a vysoké bílé mraky. Pod nimi jsem spíš tušil než viděl stříbrnou stuhu Obu – svůj cíl. Chtěl jsem se vykoupat v té obrovské řece, snad ji překonat, splavit se lodí pár desítek kilometrů až do severního ledového oceánu.
     Sešli jsme do údolí a vydali se tím směrem. Ze špatné mapy bez měřítka nešlo poznat, zda je k nejbližší civilizaci deset nebo padesát kilometrů. Putovali jsme psím způsobem mnoho hodin. Ve vedru, bez jídla, komáři byli rozdivočelí. Na druhém břehu řeky se objevilo městečko. Most tu nebyl. Museli jsme se brodit přes studenou a prudkou vodu.foto: Jan Zahradníček
     Ještě ten večer jsme k našemu cíli dojeli. Bylo to v městě Labytnangi, jedné velké změti trubek, kolejí a betonových budov. Přístav a nádraží prorůstaly ošklivým městem. Byla zima, začínalo pršet a já zvracel směs syrové ryby a sušenek - trest za přecpání po přestálém uralském hladu. Pár metrů ode mne se téměř nehýbaly nesmírné vody sibiřského veletoku. Z šedivých mraků najednou vysvitlo půlnoční polární slunce, do zlata zbarvilo řeku a vytvořilo nad ní duhu. Na hladině trčely sloupy vysokého napětí a na kilometry vzdáleném protějším břehu se bělalo město Salechard. Sešel jsem na písčinu mezi vraky lodí a omočil si ruku v kalné vodě.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Polární Ural:    | vložit příspěvek |