 |
 |
Usmát se můžeš vždycky
Rozhovor s Klárou Koutnou, diplomovanou zdravotní sestrou |
|
|
Zdravotní
sestra nepatří mezi nejsnadnější pomáhající profese. Jak ses
rozhodla, že jí budeš?
Napadlo
mne to ve třetím ročníku na gymnáziu, kdy jsem šla
dobrovolně se svou kamarádkou na týden na praxi
do nemocnice. Rozhodla jsem se, že chci být zdravotní
sestrou, resp. instrumentářkou, víc jsem nad tím nepřemýšlela. Podala
jsem si přihlášky a po maturitě jsem šla na VOŠ
zdravotnickou, obor všeobecná sestra. Pak následovaly spousty praxí,
zákonitě muselo přijít i rozčarování, získala jsem jiný náhled.
Čím
člověk musí být, aby mohl pracovat jako zdravotní sestra? Ptám
se na vzdělání.
Já
jsem nejprve studovala gymnázium, potom tři roky vyšší zdravotnickou
školu, obor diplomovaná všeobecná sestra, a potom tři roky
bakalářské studium na první lékařské fakultě UK.
Byli
jsme jedinou zemí na světě,
která připravuje sestry k povolání na střední škole.
Ve věku 15 až 19 let není člověk ještě sociálně zralý
a připravený na náročné situace, se kterými se může
v této profesi setkat, následkem pak bývá častá profesionální
deformace. Všude jinde sestry získávají kvalifikaci po ukončeném
středoškolském vzdělání, minimálně na vyšší škole či na vysoké
škole a univerzitě.
V současné
době tedy nestačí vystudovat střední zdravotnickou školu, většina
sester získává kvalifikaci na VOŠ a připravují
se i kvalifikační bakalářské programy. Nyní jsou nabízeny
tyto programy pouze pro absolventy s ukončeným zdravotnickým
vzděláním. Už se dá ale vysledovat rozdělení do skupin
A až C, s tím, že do skupiny A patří
právě absolventi vyšších škol a specializací v oboru,
sestry bakalářky a sestry magistry, do skupiny C patří
ošetřovatelky, pomocnice.
Zdravotnictví
je už několik let velmi diskutované téma, snad nikdo si s tím
neví rady. Co ty ze své praxe vidíš jako problém?
Obecně
velkým problémem jsou dluhy nemocnic a již známý nedostatek
financí ve zdravotnictví. Zákonitě muselo přijít to,
že nemocnice budou šetřit, a to mnohdy velmi radikálně.
Nejen, že nejsou peníze na odpovídající platy, šetří
se na materiálu a na lécích apod. Plat může být
a je důvodem odchodů do jiného zaměstnání. Přístroje
a specializovaná pracoviště v republice máme, jsou jen
někde, ale jsou relativně dostupná všem. Bohužel u nás nemá
pracovník ve zdravotnictví odpovídající osobní ohodnocení a nedá
se mluvit ani o společenské prestiži.
Část
studia jsi strávila v zahraničí, v Německu
a ve Skandinávii. Můžeš porovnat situaci tady a tam?
Rozdíl
je v přístupu k nemocným. Zdravotní sestra v zahraničí
je velmi samostatná. Role sestry je být nejen ošetřovatelkou ale
i edukátorkou. Pacient v nemocnici dostane svou sestru a ta
je zodpovědná za jeho péči a provází ho, pak se o několik
pacientů současně stará skupina odborných sester a ošetřovatelů.
Velký rozdíl je také v organizaci práce na oddělení. Provoz
v nemocnicích je přizpůsoben pacientům, ne lékařům – žádné
hektické umývání před vizitou, buzení dlouho před snídaní, „aby
se vše stihlo“. Také třeba poměr personálu a pacientů
je v zahraničí a u nás dost rozdílný, někdy
až hraniční. Ve Finsku je lépe dořešen systém péče
o pacienta po převozu domů a kontakt s rodinou.
Velký
důraz ve světě i u nás se klade na zdraví
a velmi podporovaná je prevence nemocí. Zdravotní pojišťovny
a lékaři pochopili její význam. Zvýhodněné plavání, preventivní
vyšetření prsu, zdravotní prohlídky po čtyřicítce, prevence
rakoviny tlustého střeva, lékařské prohlídky předškolních a školních
dětí, ale třeba i výuka správného čištění zubů.
Teď
trochu osobněji. Jak se promítá tvoje víra v práci
zdravotní sestry?
Nyní
pracuji v Psychiatrické léčebně v Bohnicích na dětském
pavilonu, na oddělení chlapců s poruchami chování. Agrese
mezi dětmi je velmi zarážející a bolestná. Někdy toho mám dost
a mám chuť toho nechat. Pochopila jsem, že toto povolání je
o spolupráci v kolektivu, o lidském přístupu
a o pomoci a podpoře, a k tomu člověk nemusí
být křesťan. Zdravotní sestra je někdo, kdo by měl být bližním,
bližním v nemoci, ve smutku. Usmát se můžeš vždycky,
už tím pomáháš. Setkala jsem se ale také s tím, že má
nevěřící kamarádka dokázala povzbudit a provázet umírajícího,
myslím, že bych to tak jako ona
nesvedla.
Děkuji
za rozhovor. •
|
|
|