Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Zdravotní sestra nepatří mezi nejsnadnější pomáhající profese. Jak ses rozhodla, že jí budeš?
     Napadlo mne to ve třetím ročníku na gymnáziu, kdy jsem šla dobrovolně se svou kamarádkou na týden na praxi do nemocnice. Rozhodla jsem se, že chci být zdravotní sestrou, resp. instrumentářkou, víc jsem nad tím nepřemýšlela. Podala jsem si přihlášky a po maturitě jsem šla na VOŠ zdravotnickou, obor všeobecná sestra. Pak následovaly spousty praxí, zákonitě muselo přijít i rozčarování, získala jsem jiný náhled.

Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako zdravotní sestra? Ptám se na vzdělání.
     Já jsem nejprve studovala gymnázium, potom tři roky vyšší zdravotnickou školu, obor diplomovaná všeobecná sestra, a potom tři roky bakalářské studium na první lékařské fakultě UK.
     Byli jsme jedinou zemí na světě, která připravuje sestry k povolání na střední škole. Ve věku 15 až 19 let není člověk ještě sociálně zralý a připravený na náročné situace, se kterými se může v této profesi setkat, následkem pak bývá častá profesionální deformace. Všude jinde sestry získávají kvalifikaci po ukončeném středoškolském vzdělání, minimálně na vyšší škole či na vysoké škole a univerzitě.
     V současné době tedy nestačí vystudovat střední zdravotnickou školu, většina sester získává kvalifikaci na VOŠ a připravují se i kvalifikační bakalářské programy. Nyní jsou nabízeny tyto programy pouze pro absolventy s ukončeným zdravotnickým vzděláním. Už se dá ale vysledovat rozdělení do skupin A až C, s tím, že do skupiny A patří právě absolventi vyšších škol a specializací v oboru, sestry bakalářky a sestry magistry, do skupiny C patří ošetřovatelky, pomocnice.

Zdravotnictví je už několik let velmi diskutované téma, snad nikdo si s tím neví rady. Co ty ze své praxe vidíš jako problém?
     Obecně velkým problémem jsou dluhy nemocnic a již známý nedostatek financí ve zdravotnictví. Zákonitě muselo přijít to, že nemocnice budou šetřit, a to mnohdy velmi radikálně. Nejen, že nejsou peníze na odpovídající platy, šetří se na materiálu a na lécích apod. Plat může být a je důvodem odchodů do jiného zaměstnání. Přístroje a specializovaná pracoviště v republice máme, jsou jen někde, ale jsou relativně dostupná všem. Bohužel u nás nemá pracovník ve zdravotnictví odpovídající osobní ohodnocení a nedá se mluvit ani o společenské prestiži.

Část studia jsi strávila v zahraničí, v Německu a ve Skandinávii. Můžeš porovnat situaci tady a tam?
     Rozdíl je v přístupu k nemocným. Zdravotní sestra v zahraničí je velmi samostatná. Role sestry je být nejen ošetřovatelkou ale i edukátorkou. Pacient v nemocnici dostane svou sestru a ta je zodpovědná za jeho péči a provází ho, pak se o několik pacientů současně stará skupina odborných sester a ošetřovatelů. Velký rozdíl je také v organizaci práce na oddělení. Provoz v nemocnicích je přizpůsoben pacientům, ne lékařům – žádné hektické umývání před vizitou, buzení dlouho před snídaní, „aby se vše stihlo“. Také třeba poměr personálu a pacientů je v zahraničí a u nás dost rozdílný, někdy až hraniční. Ve Finsku je lépe dořešen systém péče o pacienta po převozu domů a kontakt s rodinou.
     Velký důraz ve světě i u nás se klade na zdraví a velmi podporovaná je prevence nemocí. Zdravotní pojišťovny a lékaři pochopili její význam. Zvýhodněné plavání, preventivní vyšetření prsu, zdravotní prohlídky po čtyřicítce, prevence rakoviny tlustého střeva, lékařské prohlídky předškolních a školních dětí, ale třeba i výuka správného čištění zubů.

Teď trochu osobněji. Jak se promítá tvoje víra v práci zdravotní sestry?
     Nyní pracuji v Psychiatrické léčebně v Bohnicích na dětském pavilonu, na oddělení chlapců s poruchami chování. Agrese mezi dětmi je velmi zarážející a bolestná. Někdy toho mám dost a mám chuť toho nechat. Pochopila jsem, že toto povolání je o spolupráci v kolektivu, o lidském přístupu a o pomoci a podpoře, a k tomu člověk nemusí být křesťan. Zdravotní sestra je někdo, kdo by měl být bližním, bližním v nemoci, ve smutku. Usmát se můžeš vždycky, už tím pomáháš. Setkala jsem se ale také s tím, že má nevěřící kamarádka dokázala povzbudit a provázet umírajícího, myslím, že bych to tak jako ona nesvedla.

Děkuji za rozhovor. •