 |
 |
Něco jinýho než v kostele
Rozhovor s farářem Janem Kellerem |
|
|
Kdo
neví, co je „Svíták”, není asi evangelický mládežník. Ale
nebylo tomu tak vždycky.
Na začátku sedmdesátých let se začala scházet seniorátní
mládež Poličského seniorátu po různých farách. Z čistě
konkrétní potřeby začal vznikat cyklostylovaný zpěvník, kopírovaný
po nocích na faře v Proseči, pěkně sešroubovaný, aby
se do něj daly přidávat nové písničky. Zájem postupně
vyjádřili i další, takže se nakonec vyrábělo asi 150 kusů.
Po mnoha letech se jej podařilo v Holandsku vydat jako
Novou píseň. Jak to bylo s písničkami v době tuhé
normalizace, jsem si povídal s Honzou Kellerem, který ještě
s Bohdanem Pivoňkou a dalšími, stál na samém počátku.
Jak
se ty písničky scházely?
Dneska máme hotový Svíták, nic se neshání...
No,
jak to vzniklo – to bylo čistě tou dobou. Tehdy moc písniček
nebylo. Zpívali Berani, zpívali Ejhle, něco odnepaměti tvořil Miloš
Rejchrt, Bohdan Pivoňka, Sváťa Karásek, zpívaly se spirituály
s texty Jiřího Jorana. To se šířilo, protože písniček
obecně nebylo takový kvantum. Všechno to byly písně, které nějak v té
době oslovovaly – původní spirituály, překlady i nové
úpravy spirituálů, nebo úplně nově vytvořené písně. Jednak byly
moderní a nové, jednak jejich slova velice dobře zapadala
do situace určitého vyznání a i protestu. A mladí
lidé jednoznačně chtěli zpívat něco jiného, než se zpívalo
v kostele.
A co
se do té doby ve sdruženích zpívalo?
Nějaké
dřívější zpěvníčky by se určitě našly, v poličském
seniorátě jsme s ním rozhodně nebyli první. Po církvi jich
existovalo daleko více, ale vždycky to bylo v určitých
sdruženích mládeže. Chtěli jsme tehdy zpěvník, který by se stal
společným pro více sborů – když se lidi sejdou i přes
hranice seniorátu, aby měli něco, co by mohli zpívat společného. Tak
nějak se potom ten zpěvník víc vžil a dosáhl velkého počtu
písní. Asi stopadesáti, tuším, a když se naskytla možnost
vydání zpěvníčku, už bylo něco připravené a šlo to velice
rychle.
V té
době jsme dostali avízo, že by se to dalo vydat v cizině,
tak jsme dodělávali notovanou verzi. Tehdy ovšem to vydání nevyšlo,
nějak se nepovedlo fotokopii doručit do ciziny. Pak
se objevila nová možnost přímého převozu originálu, což se už
podařilo.
Noty byly
moje trošku soukromá záležitost,
protože jsem tehdy ztratil souhlas v Jimramově a přišel
jsem do Černošína. Nebylo to dobrovolně a nebyl jsem
spokojený ani s tím, že jsem se podvolil tomu
aparátnickému způsobu převelení. Takže jsem zpočátku svou práci
trochu bojkotoval, a víceméně jsem se v prvních
měsících věnoval ručnímu přepisování not. Pochopitelně jsem jako
nehudebník vždycky musel někoho nechat dělat korekturu, a kreslil
jsem noty ručně. Ale osobně mi to pomohlo, nějak jsem se potom
uklidnil a začal v Černošíně
pracovat. V tu první chvíli to bylo fajn.
A z toho
pak v Holandsku vznikl zpěvník Nová píseň?
Přesně
tak, my jsme tam odeslali i s notami stošedesátdevět písní
v původním řazení, tak jak byly původně v cyklostylované
verzi bez not. Ta samá verze, ty samé písně, byly potom vydány
v Holandsku – jako fotokopie toho, co jsme tam zaslali.
Jak
se to pak vozilo zpátky?
Současně
s ostatní literaturou. O tom by daleko víc poreferoval Petr
Brodský a další, kteří byli odborníky na příjem pašovaného
zboží. Sám jsem přišel do styku až s výsledkem.
Všechno
to bylo samozřejmě načerno. Různým způsobem to sem chodilo asi
od osmdesátého čtvrtého, poslední výtisky přišly už
po devětaosmdesátém roce oficiálně.
V Nové
písni jsou pak poslední písničky psané ručně...
Když
přišla možnost odeslat předlohu do Holandska, vzali jsme
narychlo poslední písničky, které byly. To už jsem byl zase bez
souhlasu, a psali jsme to na Zbytově na stole a bez
jakékoli techniky. Ani psací stroj jsme neměli k disposici.
Věděli jsme, že to musíme asi do dvou dnů odevzdat, a tak
jsme sháněli písničky, co se nově zpívají, a psali to
ručně. To už nám vytrhávali z rukou, že s tím chtějí
jet.
Takže
z celého zpěvníku se víc než tematicky dá chronologicky
vysoudit, jak písně vznikaly a přicházely mezi ostatní. Začali
jsme Buď tobě sláva, trochu oficiálněji, pak už je Dominik a písně
Soeur Sourire z Francie, spirituály a další. Ze začátku
se chytalo kde co, pak postupně přibývalo vlastní tvorby
a zařadily se aktuálnější písně, které se zpívaly už
daleko víc a s větším nadšením.
Jak to bylo s církevním ústředím v té době? Mohlo se do toho
nějak zapojit?
To
nebylo možné, v ústředí ani v seniorátu o tom nikdo
nic nevěděl. Ani by nás nenapadlo, že bychom do toho mohli
někoho zapojovat. Myslím, že u jednotlivců bychom jistě
našli pochopení, ale nikdo by s tím jistě oficiálně souhlas
nevyjádřil. Na synodní radě postupně vycházely Nové písně I, II,
III, IV. To vlastně ještě předcházelo, nebo vznikalo nějak současně.
Něco jsme z nich taky přebrali. Ovšem byla tam i spousta
písní, které jsme ani přebírat nechtěli. A navíc jsme si prostě
chtěli dělat zpěvníček svůj, tak aby odpovídal výběru písní, které
jsme rádi zpívali.
Z našeho
pohledu to trochu vypadá, jako by tenkrát vznikly všechny podstatné
a dobré klasické písničky
a dneska nic. Čím myslíš, že to je?
Jistě
to bylo i dobou. Sváťa Karásek říkal jednoznačně, že když
nemohl kázat, tak ty věci chtěl nějakým způsobem vyjádřit, proto
skládal převážně v době, kdy nekázal. Asi byly potřeba písně,
ve kterých by se nějak naznačilo, o co nám jde.
Teologie určitého vyznavačství, odvahy.
Těch
období bylo víc, pamatuju si předtím období, kdy se zpívaly
výhradně kánony. Když jsem byl ve sdruženeckém věku, tak
se zpívalo z církevního zpěvníku a vedle toho velké
množství kánonů. Těmi jsme dokázali vyplnit celé večery. Pak začaly
spirituály. Nezná tu nikdo soužení mé a podobné, ty se zpívaly
ze začátku bez kytary, protože kytara nebyla nástroj zrovna
oblíbený mezi mládeží – byl to nástroj příliš teskný, hodící
se k nějakým unylým táborákům, kde se zpívala Niagára.
My jsme chtěli zpívat své. Pak to přešlo, začala kytara a nové
písně a měnilo se to strašně rychle.
Když
se dnes mládež sejde, chce už zase zpívat něco nového a daleko
víc poslouchá zase úplně odlišnej druh hudby. Možná přijde úplně
jiný styl moderních písní. Miloš Rejchrt přece nebude moct pokračovat
do nekonečna, budou muset přijít další.
|
|
|