 |
|
Problémy nemáme, ale dětí hodně |
|
|
Kdo tuší,
co se skrývá za obrazem krásné rodiny s více než dvěma
dětmi - tři děti dnes už spadají do kategorie „hodně“
- kráčející do kostela? Odpovědět mohou asi jen ti, kterých
se to týká. Pokusím se nekonečnou škálu barev obrazu
rozkrýt svými zkušenostmi, dovolím se opřít i o zkušenosti
jiných, mezi kterými se pohybuji.
Na otázku,
co pořád doma dělám, když nechodím do práce, jsem já matka pěti
dětí s oblibou odpovídala: „Ležím na kožešinách
a popíjím šampaňské!“ Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Matka
vícečetné rodiny se stává manažerkou a zároveň
zaměstnankyní menší firmy. Týdenní plány (později plány podle
školního roku) chodu podniku zvaného „domácnost“ musejí
počítat s katastrofickými scénáři pro případy od vážných
onemocnění přes běžné dětské choroby po banální popatlání
slavnostních šatiček před odchodem na dětskou slavnost
v kostele, o škodách způsobených na úředních dokladech
jediného živitele rodiny nemluvě. Se zvyšujícím se počtem
účastníků provozu se logicky zvyšuje riziko kolizních situací.
Když
původně roztomilé malé děti s přibývajícím věkem začnou
neodbytně a ne zrovna příjemně prosazovat svoje názory, stává
se z domácnosti aréna naplněná bouřlivými diskusemi
(popřípadě se z ní stane i válečné pole). O co
větší přesila je na straně dětí, o to silnější bývá tlak
na pozice rodičů. I já jsem konečně porozuměla tomu, co mi
moji rodiče říkávali, když jsem se jako dítě chovala nemožně:
„Však ony ti to tvoje děti vrátí.“ Jak zranitelní jsme
v našich dětech!
Opustí-li
vícečetné rodinné společenství svoji domácí základnu a vydá-li
se do veřejných prostranství či společenských zařízení,
počne být sledováno ostrým okem zastánců zaběhaných pořádků a norem.
Mnohými bývají rodiče více dětí zařazováni mezi zavrženíhodné
asociály. I jinoch Marx se pozastavoval: „Proboha,
proč ti chudí musejí mít tolik dětí?!“ A jeho následovníci
se nás ptávali: „Proboha, třetí (čtvrté, páté!) dítě? To
jste se zbláznili, jak ,to‘ uživíte?!“ Sloučit
příjmy s nutnými výdaji vyžaduje od rodičů obrovskou
kreativitu. To si může každý spočítat, že když se z dvou
příjmů stane jeden, nutně se suma na hlavu s každým
dalším dítětem zmenšuje. V současné společnosti zaměřené
na výkon a úspěch spojený s odměnou není snadné obstát
s heslem „chudý, leč čistotný“. Uštěpačné poznámky
typu: „Chápu, že vy si to nemůžete dovolit!“
dospělého lehce zabolí, ale dokáže se nad ně povznést.
Horší to
mají děti, zejména je-li poznámka spojena s tím, že něco
opravdu nemohou. Pokud se jedná o značkové zboží, není to
žádná tragedie, ale nemohou-li například jet na školní výlet,
prožívají určitě náročné chvíle.
Nedávno
zesnulý páter Reinsberg před časem pravil, že dnes mají hodně
dětí už jen katolíci a cikáni. My evangelíci bychom asi raději
slyšeli „křesťané“, protože mezi ně se vejdeme.
Pídila jsem se po statistikách, abych si vžitou představu
o mnohodětných křesťanských rodinách potvrdila. Poslední sčítání
lidu by mohlo něco prozradit, ale údaje nejsou v tomto smyslu
zpracované. V Reinsbergově výroku mi vadí „už jen“.
Například v generaci mladých rodičů, kteří přicházejí
do mateřských center, se setkávám s mnohými, kteří
se nehlásí k žádné církvi, přesto mají více dětí. Většinou
patří k těm, kteří hledají alternativní způsob života nebo
se alespoň nechtějí přizpůsobovat „světu“. Děti
přijímají, protože je chtějí.
Mít děti je
přirozené, ale ne samozřejmé. Pokud hledáme oporu pro určení
„správného“ počtu dětí v Bibli, pro který model
se rozhodneme? Najdeme tam pestrou škálu rodin od bezdětných
po rodiny s velikým počtem dětí, ale nedočteme se, který
model je ten správnější. Jen jedno je jisté: Pán Bůh si rodiče
nevybírá podle víry, ani nerozdává děti za odměnu. Jsme-li děti
ochotni přijímat, neměli bychom být na to pyšní.
Pýcha nás
může odvést od společenství u stolu, které spojuje víra
a které je pro nás zdrojem naděje, že na zvládání
života v rodině nejsme sami. Můžeme si přiznat, že často
chybujeme, že mnohé situace nezvládáme, že jsou chvíle, kdy
máme pocit, že tíhu trápení neuneseme. Můžeme si odpouštět
a začínat znovu. Nepotřebujeme, aby nás ostatní viděli
bezstarostné s houfem dětí kolem.
Máme jistotu, že ne
svět, ale milosrdný a shovívavý Bůh posoudí naše kroky, proto
veškeré strasti kolem dětí převýší radost a úžas nad
netušenými dary života.
autorka je zakladatelkou Mateřských center
|
|
 |
|
|
V biblických
dobách bylo jasnější než dnes, k čemu je rodina a jaké jsou
role muže a ženy. Muž rodinu vedl, žena mu byla po boku.
Neznamenalo to, že muž má vydělávat, zatímco žena bude u plotny
a u dětí. Muž měl odpovědnost i za výchovu dětí.
Žena nebyla přitom považována za méněcennou. Desatero (Ex 20,12)
ukládá dětem stejnou úctu k oběma rodičům. Ženy nebyly domácí
puťky. V Přísloví čteme o ženě samostatné a podnikavé
(Př 31,10-31). Prorokyně Debóra se věnovala významné
nábožensko-politické činnosti, přičemž
o jejím muži Lapidótovi nevíme nic (Sd 4,4).
Že bylo
rozdělení rolí jasnější, neznamenalo, že by život byl
jednodušší. Apoštol Pavel říká, že církevní funkcionáři mají
dobře vést svou rodinu (1 Tm 3,4.12). Jistě si uvědomuje, že to
není žádná samozřejmost ani mezi věřícími. Z biblických příběhů
je zřejmé, že i ve slavných rodinách otců víry
docházelo ke střetům a průšvihům. Kupříkladu, Izák a Rebeka
přispěli ke konfliktu mezi svými syny tím, že otec miloval
více staršího a matka mladšího (Gn 25,28). O pár stránek
dál (Gn 30,2) se dozvídáme, jak nespravedlivě se Jákob
obořil na svou milovanou ženu Ráchel kvůli tomu, že mu
neporodila syna.
Shrnuji:
biblická představa o rodině není omezující – lecjaký
svědek víry se odvážil dál. A problémy přicházely, víra
nevíra – netřeba to zastírat.
|