Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Kdo tuší, co se skrývá za obrazem krásné rodiny s více než dvěma dětmi - tři děti dnes už spadají do kategorie „hodně“ - kráčející do kostela? Odpovědět mohou asi jen ti, kterých se to týká. Pokusím se nekonečnou škálu barev obrazu rozkrýt svými zkušenostmi, dovolím se opřít i o zkušenosti jiných, mezi kterými se pohybuji.
     Na otázku, co pořád doma dělám, když nechodím do práce, jsem já matka pěti dětí s oblibou odpovídala: „Ležím na kožešinách a popíjím šampaňské!“ Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Matka vícečetné rodiny se stává manažerkou a zároveň zaměstnankyní menší firmy. Týdenní plány (později plány podle školního roku) chodu podniku zvaného „domácnost“ musejí počítat s katastrofickými scénáři pro případy od vážných onemocnění přes běžné dětské choroby po banální popatlání slavnostních šatiček před odchodem na dětskou slavnost v kostele, o škodách způsobených na úředních dokladech jediného živitele rodiny nemluvě. Se zvyšujícím se počtem účastníků provozu se logicky zvyšuje riziko kolizních situací.
     Když původně roztomilé malé děti s přibývajícím věkem začnou neodbytně a ne zrovna příjemně prosazovat svoje názory, stává se z domácnosti aréna naplněná bouřlivými diskusemi (popřípadě se z ní stane i válečné pole). O co větší přesila je na straně dětí, o to silnější bývá tlak na pozice rodičů. I já jsem konečně porozuměla tomu, co mi moji rodiče říkávali, když jsem se jako dítě chovala nemožně: „Však ony ti to tvoje děti vrátí.“ Jak zranitelní jsme v našich dětech!
     Opustí-li vícečetné rodinné společenství svoji domácí základnu a vydá-li se do veřejných prostranství či společenských zařízení, počne být sledováno ostrým okem zastánců zaběhaných pořádků a norem. Mnohými bývají rodiče více dětí zařazováni mezi zavrženíhodné asociály. I jinoch Marx se pozastavoval: „Proboha, proč ti chudí musejí mít tolik dětí?!“ A jeho následovníci se nás ptávali: „Proboha, třetí (čtvrté, páté!) dítě? To jste se zbláznili, jak ,to‘ uživíte?!“ Sloučit příjmy s nutnými výdaji vyžaduje od rodičů obrovskou kreativitu. To si může každý spočítat, že když se z dvou příjmů stane jeden, nutně se suma na hlavu s každým dalším dítětem zmenšuje. V současné společnosti zaměřené na výkon a úspěch spojený s odměnou není snadné obstát s heslem „chudý, leč čistotný“. Uštěpačné poznámky typu: „Chápu, že vy si to nemůžete dovolit!“ dospělého lehce zabolí, ale dokáže se nad ně povznést.
     Horší to mají děti, zejména je-li poznámka spojena s tím, že něco opravdu nemohou. Pokud se jedná o značkové zboží, není to žádná tragedie, ale nemohou-li například jet na školní výlet, prožívají určitě náročné chvíle.
     Nedávno zesnulý páter Reinsberg před časem pravil, že dnes mají hodně dětí už jen katolíci a cikáni. My evangelíci bychom asi raději slyšeli „křesťané“, protože mezi ně se vejdeme. Pídila jsem se po statistikách, abych si vžitou představu o mnohodětných křesťanských rodinách potvrdila. Poslední sčítání lidu by mohlo něco prozradit, ale údaje nejsou v tomto smyslu zpracované. V Reinsbergově výroku mi vadí „už jen“. Například v generaci mladých rodičů, kteří přicházejí do mateřských center, se setkávám s mnohými, kteří se nehlásí k žádné církvi, přesto mají více dětí. Většinou patří k těm, kteří hledají alternativní způsob života nebo se alespoň nechtějí přizpůsobovat „světu“. Děti přijímají, protože je chtějí.
     Mít děti je přirozené, ale ne samozřejmé. Pokud hledáme oporu pro určení „správného“ počtu dětí v Bibli, pro který model se rozhodneme? Najdeme tam pestrou škálu rodin od bezdětných po rodiny s velikým počtem dětí, ale nedočteme se, který model je ten správnější. Jen jedno je jisté: Pán Bůh si rodiče nevybírá podle víry, ani nerozdává děti za odměnu. Jsme-li děti ochotni přijímat, neměli bychom být na to pyšní.
     Pýcha nás může odvést od společenství u stolu, které spojuje víra a které je pro nás zdrojem naděje, že na zvládání života v rodině nejsme sami. Můžeme si přiznat, že často chybujeme, že mnohé situace nezvládáme, že jsou chvíle, kdy máme pocit, že tíhu trápení neuneseme. Můžeme si odpouštět a začínat znovu. Nepotřebujeme, aby nás ostatní viděli bezstarostné s houfem dětí kolem.
     Máme jistotu, že ne svět, ale milosrdný a shovívavý Bůh posoudí naše kroky, proto veškeré strasti kolem dětí převýší radost a úžas nad netušenými dary života.