 |
|
|
Minule
jsem psal o pěší tůře přes Island. Jsou však i méně
drastické možnosti, jak se tam dostat a vidět a zažít
tu fantastickou atmosféru nejdivočejší evropské přírody. Organizovaný
autobusový zájezd má bezesporu výhodu ceny. Nevýhody jsou ovšem také
zřejmé. Další možností je jízda autem. Oproti pěší tůře je tato
varianta pohodlnější a nemusí při tom příliš utrpět ani
romantika ani žádoucí dávka dobrodružství. Za čtrnáct dnů se dá
se zvládnout celý islandský „zlatý okruh“ včetně
několika treků do odlehlých míst. Dá se vzít více potravin
a oblečení, dá se vždycky dojet do civilizace a hlavně
člověk má vždycky dobrý pocit alespoň relativního bezpečí. Jedete-li
na Island autem, znamená to, že musíte nejprve do dánského
přístavu Hansholm, potom trajektem Norrona na Faerské ostrovy,
a pak teprve na Island. Plavba Severním mořem tam a zpět
zabere týden. Ne každé auto je vhodné. Pokud nechcete být odkázáni
pouze na okružní silnici č.1, je dobré vzít „teréňák“.
I ten má však své limity. Metr hluboké brody nejsou
ve vnitrozemí vzácností a strmé bahnité cesty a sněhová
pole a tekuté písky nepřekoná někdy ani sebelepší čtyřkolka.
Každý rok se tu zraní a zabijí desítky neopatrných turistů
a někteří zmizí navěky i se svými auty.
Na jaře
r. 1998 jsem maličko sjel z cesty u sopky Krafla.
Potřeboval jsem někde v klidu přenocovat a počkat
na ostatní členy naší výpravy, kteří šli pěšky přes hory. Lávový
blok v malé dolince vypadal jako dobrý úkryt. (V těch
místech je zakázáno táboření i parkování, ale český tramp
se přece nenechá vyhoukat nějakými zákazy.) Po ujetí sotva
dvaceti metrů se auto začalo náhle propadat. Naštěstí
se zabořila jen kola, ale dvoutunový kolos ležel na břiše,
bezmocný jako dítě. Místo spánku jsem pak celou noc horečnatě nosil
velké kusy ztvrdlé lávy, heveroval,
podkládal kola, po centimetrech
couval a modlil se, aby to dobře dopadlo. Když to k ránu
konečně klaplo, poodjel jsem na bezpečnější místo a spal
až do oběda. Pak jsem si pustil Ódu na radost, uvařil
kafe, pozoroval pár bělokurů..... a bylo mi nádherně.
Další
rok jsme začátkem června uvízli i s celou výpravou v moři
rozbředlého sněhu na silnici č. F862 u řeky Jokulsá á
Fjólum, nedaleko nejmohutnějšího vodopádu Evropy Dettifosu. Místo
vyhlídkové jízdy jsme pak tři dny šlapali vodou, sněhem a zimou.
O pár dnů později se nám však podařilo vyjet
až na předvrchol Hekly a probít se pouští do oázy
Landmanhelir a závěrečný průjezd řekou, širokou dobrých sto
metrů, ve mně vyvolal pochybnosti o fungování fyzikálních
zákonů a hlubokou úctu před japonskými konstruktéry mého auta
(Mitsubishi L300 4WD).
V r.
2002 jsme mimo obvyklé zajímavosti navštívili také odlehlé
severozápadní fjordy. Autem se dostanete jen k ledovci
Drangajokull. Dál už musíte pěšky a to ještě jen „kančí“
stezkou. První den jsme šli 11 km 6 hod, druhý 25 km 17hod a třetí
12 km 5 hod. Severozápadní fjordy byly kdysi poměrně hustě osídlené.
Za druhé světové války sem dokonce natáhli přes hory elektřinu.
Dnes je toto rozsáhlé území rozeklaných skal a tajuplných údolí
liduprázdné a jen opuštěné farmy a polorozpadlý kostelík
svědčí o poražené lidské snaze postavit se silám přírody.
Zpáteční cesta přes pobřežní útesy Isafjordu málem skončila tragicky.
V jednu chvíli jsme začali sestupovat po příkré sněhové
plotně v domnění, že dole je zavátá cesta. Jeden z nás
však chyběl. Šel jinudy a teď stál na skále daleko před
námi a zuřivě mával rukama. Po chvíli nám to začalo být
divné a tak jsme vyšplhali těch pár výškových metrů zpět. Když
jsme pak to místo obešli širokým obloukem a podívali
se na skalní průrvu z druhé strany, zjistili jsme,
že dole je místo cesty ledový převis a kolmá skalní stěna
vysoká dobrých 100 m. Do tábora jsme dorazili úplně vyčerpaní
až v pět hodin ráno. Další den nás čekal sněhový most nad
rozbouřenou řekou, která se řítila s hromovým rachotem
do moře. Naštěstí most vydržel. Další řeku jsme však už museli
brodit. To šlo ovšem až při jejím ústí - v moři. Jak sladký
byl návrat k vyhřátému vozu, který nás pak celkem bez nesnází
dovezl do samoobslužné chaty.
A tak
by šlo vyprávět snad donekonečna. O přírodě, o lidech,
o mírně odlišných etických normách, o jídle,
o dějinách.....
Zvláštní
kapitolu by si jistě zasloužila Islandská luterská církev a její
teologie, ale na to se musím ještě podívat (že by
důvod k další návštěvě?). Na závěr alespoň malou
zajímavost: Od nepaměti mají všichni islandští faráři také
civilní zaměstnání. Řemeslo, ovce, rybolov, provádění turistů... atd.
Dříve to snad bylo z nezbytí, ale dnes už je to jen jako moudrá
tradice, držící teologické konstrukce pěkně při zemi. Jules Verne
ve své knize Cesta do středu země tuto praxi sice dost
odsuzuje, ale mně se to zas tak špatné nezdá.
|
|
|