ročník 45/2004:
                   
043Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Víra navzdory
Zastavení
Svět z Boží perspektivy
Ty se na to koukáš?
Co k tomu Bible?
Jak často se koukáte na televizi a na co?
TV Blues
Války
Důležitý je kontakt s lidmi
ejhle člověk - ejhle obraz
Na většině lidí to není vidět
Když husité zapějí
Nuda v Brně
www.meatrix.org
Imre Kertész Člověk bez osudu
Co bylo
Co bude
Břemena jedni druhých nesme...
Nemoc jménem Island
Mládež se radila a volila
Neviditelný inkoust
Otázkami k podstatě
Křížovka
Jeronymova jednota
I want to thank you
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Z cest  
Nemoc jménem Island
Jiří Kučera - část II.
 
 
 
 
Minule jsem psal o pěší tůře přes Island. Jsou však i méně drastické možnosti, jak se tam dostat a vidět a zažít tu fantastickou atmosféru nejdivočejší evropské přírody. Organizovaný autobusový zájezd má bezesporu výhodu ceny. Nevýhody jsou ovšem také zřejmé. Další možností je jízda autem. Oproti pěší tůře je tato varianta pohodlnější a nemusí při tom příliš utrpět ani romantika ani žádoucí dávka dobrodružství. Za čtrnáct dnů se dá se zvládnout celý islandský „zlatý okruh“ včetně několika treků do odlehlých míst. Dá se vzít více potravin a oblečení, dá se vždycky dojet do civilizace a hlavně člověk má vždycky dobrý pocit alespoň relativního bezpečí. Jedete-li na Island autem, znamená to, že musíte nejprve do dánského přístavu Hansholm, potom trajektem Norrona na Faerské ostrovy, a pak teprve na Island. Plavba Severním mořem tam a zpět zabere týden. Ne každé auto je vhodné. Pokud nechcete být odkázáni pouze na okružní silnici č.1, je dobré vzít „teréňák“. I ten má však své limity. Metr hluboké brody nejsou ve vnitrozemí vzácností a strmé bahnité cesty a sněhová pole a tekuté písky nepřekoná někdy ani sebelepší čtyřkolka. Každý rok se tu zraní a zabijí desítky neopatrných turistů a někteří zmizí navěky i se svými auty.
     Na jaře r. 1998 jsem maličko sjel z cesty u sopky Krafla. Potřeboval jsem někde v klidu přenocovat a počkat na ostatní členy naší výpravy, kteří šli pěšky přes hory. Lávový blok v malé dolince vypadal jako dobrý úkryt. (V těch místech je zakázáno táboření i parkování, ale český tramp se přece nenechá vyhoukat nějakými zákazy.) Po ujetí sotva dvaceti metrů se auto začalo náhle propadat. Naštěstí se zabořila jen kola, ale dvoutunový kolos ležel na břiše, bezmocný jako dítě. Místo spánku jsem pak celou noc horečnatě nosil velké kusy ztvrdlé lávy, heveroval, podkládal kola, po centimetrech couval a modlil se, aby to dobře dopadlo. Když to k ránu konečně klaplo, poodjel jsem na bezpečnější místo a spal až do oběda. Pak jsem si pustil Ódu na radost, uvařil kafe, pozoroval pár bělokurů..... a bylo mi nádherně.
     Další rok jsme začátkem června uvízli i s celou výpravou v moři rozbředlého sněhu na silnici č. F862 u řeky Jokulsá á Fjólum, nedaleko nejmohutnějšího vodopádu Evropy Dettifosu. Místo vyhlídkové jízdy jsme pak tři dny šlapali vodou, sněhem a zimou. O pár dnů později se nám však podařilo vyjet až na předvrchol Hekly a probít se pouští do oázy Landmanhelir a závěrečný průjezd řekou, širokou dobrých sto metrů, ve mně vyvolal pochybnosti o fungování fyzikálních zákonů a hlubokou úctu před japonskými konstruktéry mého auta (Mitsubishi L300 4WD).
     V r. 2002 jsme mimo obvyklé zajímavosti navštívili také odlehlé severozápadní fjordy. Autem se dostanete jen k ledovci Drangajokull. Dál už musíte pěšky a to ještě jen „kančí“ stezkou. První den jsme šli 11 km 6 hod, druhý 25 km 17hod a třetí 12 km 5 hod. Severozápadní fjordy byly kdysi poměrně hustě osídlené. Za druhé světové války sem dokonce natáhli přes hory elektřinu. Dnes je toto rozsáhlé území rozeklaných skal a tajuplných údolí liduprázdné a jen opuštěné farmy a polorozpadlý kostelík svědčí o poražené lidské snaze postavit se silám přírody. Zpáteční cesta přes pobřežní útesy Isafjordu málem skončila tragicky. V jednu chvíli jsme začali sestupovat po příkré sněhové plotně v domnění, že dole je zavátá cesta. Jeden z nás však chyběl. Šel jinudy a teď stál na skále daleko před námi a zuřivě mával rukama. Po chvíli nám to začalo být divné a tak jsme vyšplhali těch pár výškových metrů zpět. Když jsme pak to místo obešli širokým obloukem a podívali se na skalní průrvu z druhé strany, zjistili jsme, že dole je místo cesty ledový převis a kolmá skalní stěna vysoká dobrých 100 m. Do tábora jsme dorazili úplně vyčerpaní až v pět hodin ráno. Další den nás čekal sněhový most nad rozbouřenou řekou, která se řítila s hromovým rachotem do moře. Naštěstí most vydržel. Další řeku jsme však už museli brodit. To šlo ovšem až při jejím ústí - v moři. Jak sladký byl návrat k vyhřátému vozu, který nás pak celkem bez nesnází dovezl do samoobslužné chaty.
     A tak by šlo vyprávět snad donekonečna. O přírodě, o lidech, o mírně odlišných etických normách, o jídle, o dějinách..... Zvláštní kapitolu by si jistě zasloužila Islandská luterská církev a její teologie, ale na to se musím ještě podívat (že by důvod k další návštěvě?). Na závěr alespoň malou zajímavost: Od nepaměti mají všichni islandští faráři také civilní zaměstnání. Řemeslo, ovce, rybolov, provádění turistů... atd. Dříve to snad bylo z nezbytí, ale dnes už je to jen jako moudrá tradice, držící teologické konstrukce pěkně při zemi. Jules Verne ve své knize Cesta do středu země tuto praxi sice dost odsuzuje, ale mně se to zas tak špatné nezdá.
 
 
 
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Nemoc jménem Island:    | vložit příspěvek |