Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Minule jsem psal o pěší tůře přes Island. Jsou však i méně drastické možnosti, jak se tam dostat a vidět a zažít tu fantastickou atmosféru nejdivočejší evropské přírody. Organizovaný autobusový zájezd má bezesporu výhodu ceny. Nevýhody jsou ovšem také zřejmé. Další možností je jízda autem. Oproti pěší tůře je tato varianta pohodlnější a nemusí při tom příliš utrpět ani romantika ani žádoucí dávka dobrodružství. Za čtrnáct dnů se dá se zvládnout celý islandský „zlatý okruh“ včetně několika treků do odlehlých míst. Dá se vzít více potravin a oblečení, dá se vždycky dojet do civilizace a hlavně člověk má vždycky dobrý pocit alespoň relativního bezpečí. Jedete-li na Island autem, znamená to, že musíte nejprve do dánského přístavu Hansholm, potom trajektem Norrona na Faerské ostrovy, a pak teprve na Island. Plavba Severním mořem tam a zpět zabere týden. Ne každé auto je vhodné. Pokud nechcete být odkázáni pouze na okružní silnici č.1, je dobré vzít „teréňák“. I ten má však své limity. Metr hluboké brody nejsou ve vnitrozemí vzácností a strmé bahnité cesty a sněhová pole a tekuté písky nepřekoná někdy ani sebelepší čtyřkolka. Každý rok se tu zraní a zabijí desítky neopatrných turistů a někteří zmizí navěky i se svými auty.
     Na jaře r. 1998 jsem maličko sjel z cesty u sopky Krafla. Potřeboval jsem někde v klidu přenocovat a počkat na ostatní členy naší výpravy, kteří šli pěšky přes hory. Lávový blok v malé dolince vypadal jako dobrý úkryt. (V těch místech je zakázáno táboření i parkování, ale český tramp se přece nenechá vyhoukat nějakými zákazy.) Po ujetí sotva dvaceti metrů se auto začalo náhle propadat. Naštěstí se zabořila jen kola, ale dvoutunový kolos ležel na břiše, bezmocný jako dítě. Místo spánku jsem pak celou noc horečnatě nosil velké kusy ztvrdlé lávy, heveroval, podkládal kola, po centimetrech couval a modlil se, aby to dobře dopadlo. Když to k ránu konečně klaplo, poodjel jsem na bezpečnější místo a spal až do oběda. Pak jsem si pustil Ódu na radost, uvařil kafe, pozoroval pár bělokurů..... a bylo mi nádherně.
     Další rok jsme začátkem června uvízli i s celou výpravou v moři rozbředlého sněhu na silnici č. F862 u řeky Jokulsá á Fjólum, nedaleko nejmohutnějšího vodopádu Evropy Dettifosu. Místo vyhlídkové jízdy jsme pak tři dny šlapali vodou, sněhem a zimou. O pár dnů později se nám však podařilo vyjet až na předvrchol Hekly a probít se pouští do oázy Landmanhelir a závěrečný průjezd řekou, širokou dobrých sto metrů, ve mně vyvolal pochybnosti o fungování fyzikálních zákonů a hlubokou úctu před japonskými konstruktéry mého auta (Mitsubishi L300 4WD).
     V r. 2002 jsme mimo obvyklé zajímavosti navštívili také odlehlé severozápadní fjordy. Autem se dostanete jen k ledovci Drangajokull. Dál už musíte pěšky a to ještě jen „kančí“ stezkou. První den jsme šli 11 km 6 hod, druhý 25 km 17hod a třetí 12 km 5 hod. Severozápadní fjordy byly kdysi poměrně hustě osídlené. Za druhé světové války sem dokonce natáhli přes hory elektřinu. Dnes je toto rozsáhlé území rozeklaných skal a tajuplných údolí liduprázdné a jen opuštěné farmy a polorozpadlý kostelík svědčí o poražené lidské snaze postavit se silám přírody. Zpáteční cesta přes pobřežní útesy Isafjordu málem skončila tragicky. V jednu chvíli jsme začali sestupovat po příkré sněhové plotně v domnění, že dole je zavátá cesta. Jeden z nás však chyběl. Šel jinudy a teď stál na skále daleko před námi a zuřivě mával rukama. Po chvíli nám to začalo být divné a tak jsme vyšplhali těch pár výškových metrů zpět. Když jsme pak to místo obešli širokým obloukem a podívali se na skalní průrvu z druhé strany, zjistili jsme, že dole je místo cesty ledový převis a kolmá skalní stěna vysoká dobrých 100 m. Do tábora jsme dorazili úplně vyčerpaní až v pět hodin ráno. Další den nás čekal sněhový most nad rozbouřenou řekou, která se řítila s hromovým rachotem do moře. Naštěstí most vydržel. Další řeku jsme však už museli brodit. To šlo ovšem až při jejím ústí - v moři. Jak sladký byl návrat k vyhřátému vozu, který nás pak celkem bez nesnází dovezl do samoobslužné chaty.
     A tak by šlo vyprávět snad donekonečna. O přírodě, o lidech, o mírně odlišných etických normách, o jídle, o dějinách..... Zvláštní kapitolu by si jistě zasloužila Islandská luterská církev a její teologie, ale na to se musím ještě podívat (že by důvod k další návštěvě?). Na závěr alespoň malou zajímavost: Od nepaměti mají všichni islandští faráři také civilní zaměstnání. Řemeslo, ovce, rybolov, provádění turistů... atd. Dříve to snad bylo z nezbytí, ale dnes už je to jen jako moudrá tradice, držící teologické konstrukce pěkně při zemi. Jules Verne ve své knize Cesta do středu země tuto praxi sice dost odsuzuje, ale mně se to zas tak špatné nezdá.