Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

ptal se Filip Keller Občanské sdružení Laxus pracuje na území Hradce Králové s drogově závislými, čítá 12 lidí. Jiří Staníček je jeho předsedou, zároveň pracuje v terénu.

Jsi šéfem občanského sdružení Laxus. Co je jeho cílem, posláním?
     Dalo by se shrnout: poskytování zdravotních a sociálních služeb pro lidi, kteří užívají drogy. Používá se pro to anglické označení „harm reduction”, což znamená snižování rizik u problémových uživatelů drog. Naše služby tedy nejsou pro všechny, kdo přišli do kontaktu s drogou. Je tam jasně definovaná cílová skupina – lidi, kteří užívají nějaké problémové drogy a užívají je problémovým způsobem.

Jak si představit konkrétní terénní práci?
     Princip je v tom, že terénní pracovník chodí za lidmi tam, kde žijí, kde se pohybují. Základním posláním terénní práce je co nejdřív ty lidi kontaktovat. Je přirozené, že s námi nechtějí trávit moc času. Takže je to zaměřené na konkrétní úkoly. Když něco velmi konkrétního potřebujou, je důležitý nějak jim to předat. Není moc prostoru, času, možností na nějaké složitější intervence.

Znamená to, že chodíš do nějakých klubů, kde si vytipuješ nebo vytušíš, že by se takoví lidé mohli vyskytovat, a tam se s nimi snažíš mluvit?
     Je to opravdu práce hlavně na ulici. Někam nemůžeme chodit, protože kolem drog se děje spousta nelegálních věcí. Terénní pracovník není chráněný speciálním zákonem, proto nechodíme do hospod, bytů. Naše práce je poměrně invazní, proto také musíme respektovat nějaké hranice. Klient musí vnímat, že ho pracovníci nepřepadnou vždy, když se někde objeví. Takže chodíme v podstatě na stálý místa. Kontakty vypadají tak, že s lidmi, co už nás znají, se scházíme a jejich prostřednictvím se nabalujou další. Je to jako valení sněhové koule. Ti lidé nemají nějaký zvláštní image, že by „nějak“ vypadali. Jen velmi malá skupina je v takovém propadu, že už vypadají jako toxikomani z filmů. Na většině lidí to není vidět.

Teď už jste známí, klientela se tedy skládá ze stálejších lidí a aktivita vychází od nich?
     V podstatě ano. Pracovat můžeme s někým, kdo se chce s námi bavit. Naše aktivita je v tom, že vůbec do toho prostředí vstupujeme.

V čem spočívá vaše konkrétní pomoc?
     V prvních fázích je to hodně o materiální pomoci. Oni ze začátku nemají zájem se s námi kontaktovat. Tak zkoušíme takový vzájemný obchod, oni něco dají a my něco dáme. Distribuujeme zdravotnický pomůcky současně s informacemi, jaká rizika jsou s takovým nebo makovým braním drog spojena. Bez rizika to nejde, ale lze je zásadně zmírnit. Když klient dojde k situaci, že by něco chtěl změnit a získá k nám důvěru, my mu pomáháme zprostředkovat kontakt někam dál.
     Důležitý je taky říct, že stříkačky nejen distribuujeme, ale i sbíráme zpátky a zajišťujeme bezpečnou likvidaci, což je zase výrazná pomoc nedrogové části společnosti.

Vaše práce je takové stabilizování, vylepšení statu quo, kdy klienti drogy berou. Máte návaznost na organizace, které nabízejí léčení?
     Ano. Na ulici se dá dělat omezené množství věcí, něco technicky nejde, něco by nemělo efekt. Je to nízkoprahová služba, snadno dostupná. Léčba vedoucí k abstinenci, to už je obtížněji dostupné, to už musí být člověk motivovaný. Ne každý je na léčbu zralý.

Když má mladý člověk chuť do takové práce, jaké jsou potřeba předpoklady?
     Nejužitečnější je studovat obory sociální práce. Terénní pracovník musí mít nějaké vzdělání, nejméně VOŠ, musí být zralý, což je ošetřeno minimální hranicí věku 22 let, musí být ochotný na sobě dál pracovat, dál se vzdělávat, protože ty první léta se opravdu učí.

Dovedu si představit, že je to docela náročná, někdy i depresivní práce. Co tě na tom baví, co tě v tom drží, co ti dává smysl?
     Musíš umět vidět malé kroky. Doceňovat malé úspěchy. Hodně lidí shoří na tom, že má nerealistická očekávání, že ho budou mít lidi rádi. Nebo si tím řeší svůj vztah k drogám, pokouší se s tím vyrovnat, chtějí trošku okouknout prostředí, najít si vlastní odpověď. To dlouho nefunguje.
     Já sám se nevznáším nějak příliš vysoko, vidět krátký posuny mě docela uspokojuje. Zkoušel jsem pracovat i v poradnách, mládežnických klubech… Mně osobně víc sedí práce na ulici.

Ty sám jsi studoval biblickou školu v Hradci a jsi členem sboru v Semonicích. Hraje víra nějakou roli v téhle práci?
     Na to se velmi těžko odpovídá. Nevím, jestli bych s touhle profesí vypadal v církvi dobře. Lidi vás budou mít radši, když budete pracovat s postiženými než s třeba s bezdomovci. K postiženým projevíte soucit mnohem snadněji než k někomu, kdo smrdí na ulici a obtěžuje vás a chce po vás drobný.

Když se to vezme ježíšovsky, tak je to docela tvrdá kritika církve.
     Já bych to neviděl jako kritiku. Lidi v církvi vnímám jako běžný vzorek lidí se všemi předsudky, ale i přednostmi. Že bych prožíval nějaké trauma vůči církvi, že by se měla chovat jinak, to nečekám. Proč by měli všichni obdivovat tenhle typ profese.
     My zase lidem dlužíme vysvětlování, proč je ta práce důležitá. Nemají moc představu, že třeba výdaje na jednoho člověka jsou v této situaci pár stovek, zatímco kdyby se nakazil žloutenkou, léčba je dost drahá.

Co bys chtěl vzkázat čtenářům Bratrstva?
     Snad to nebude mlácení prázdné slámy, ale kolem věcí spojených s drogami je opravdu spousta fám a předsudků a desinformací, taky módních vln. Člověk musí přemýšlet a spojovat různé věci, aby se dozvěděl, co je potřeba. Není hanba, když člověk něco neví a jde se někam poradit. Většina organizací našeho typu poskytuje informace i těm, kdo drogy neberou.

Děkuju za rozhovor.
(bližší a aktuální informace budou k nalezení na stránkách http://www.laxus.cz,
email: laxus@laxus.cz)