|
 |
|
Na většině lidí to není vidět
Rozhovor s předsedou o.s. Laxus Jiřím Staníčkem |
|
|
ptal
se Filip Keller
Občanské
sdružení Laxus pracuje na území Hradce Králové s drogově
závislými, čítá 12 lidí. Jiří Staníček je jeho předsedou, zároveň
pracuje v terénu.
Jsi
šéfem občanského sdružení Laxus. Co je jeho cílem, posláním?
Dalo
by se shrnout: poskytování zdravotních a sociálních služeb
pro lidi, kteří užívají drogy. Používá se pro to anglické
označení „harm reduction”, což znamená snižování rizik
u problémových uživatelů drog. Naše služby tedy nejsou pro
všechny, kdo přišli do kontaktu s drogou. Je tam jasně
definovaná cílová skupina – lidi, kteří užívají nějaké
problémové drogy a užívají je problémovým způsobem.
Jak
si představit konkrétní terénní práci?
Princip
je v tom, že terénní pracovník chodí za lidmi tam, kde
žijí, kde se pohybují. Základním posláním terénní práce je co
nejdřív ty lidi kontaktovat. Je přirozené, že s námi
nechtějí trávit moc času. Takže je to zaměřené na konkrétní
úkoly. Když něco velmi konkrétního potřebujou, je důležitý nějak jim
to předat. Není moc prostoru, času, možností na nějaké
složitější intervence.
Znamená
to, že chodíš do nějakých klubů, kde si vytipuješ nebo
vytušíš, že by se takoví lidé mohli vyskytovat, a tam
se s nimi snažíš mluvit?
Je to
opravdu práce hlavně na ulici. Někam nemůžeme chodit, protože
kolem drog se děje spousta nelegálních věcí. Terénní pracovník
není chráněný speciálním zákonem, proto nechodíme do hospod,
bytů. Naše práce je poměrně invazní, proto také musíme respektovat
nějaké hranice. Klient musí vnímat, že ho pracovníci nepřepadnou
vždy, když se někde objeví. Takže chodíme v podstatě
na stálý místa. Kontakty vypadají tak, že s lidmi, co
už nás znají, se scházíme a jejich prostřednictvím
se nabalujou další. Je to jako valení sněhové koule. Ti lidé
nemají nějaký zvláštní image, že by „nějak“
vypadali. Jen velmi malá skupina je v takovém propadu, že už
vypadají jako toxikomani z filmů. Na většině lidí to není
vidět.
Teď
už jste známí, klientela se tedy skládá
ze stálejších lidí a aktivita vychází od nich?
V podstatě
ano. Pracovat můžeme s někým, kdo se chce s námi
bavit. Naše aktivita je v tom, že vůbec do toho
prostředí vstupujeme.
V čem
spočívá vaše konkrétní pomoc?
V prvních
fázích je to hodně o materiální pomoci. Oni ze začátku
nemají zájem se s námi kontaktovat. Tak zkoušíme takový
vzájemný obchod, oni něco dají a my něco dáme. Distribuujeme
zdravotnický pomůcky současně s informacemi, jaká rizika jsou
s takovým nebo makovým braním drog spojena. Bez rizika to nejde,
ale lze je zásadně zmírnit. Když klient dojde k situaci, že by
něco chtěl změnit a získá k nám důvěru, my mu pomáháme
zprostředkovat kontakt někam dál.
Důležitý
je taky říct, že stříkačky nejen distribuujeme, ale i sbíráme
zpátky a zajišťujeme bezpečnou likvidaci, což je zase výrazná
pomoc nedrogové části společnosti.
Vaše
práce je takové stabilizování, vylepšení statu quo, kdy klienti drogy
berou. Máte návaznost na organizace, které nabízejí léčení?
Ano.
Na ulici se dá dělat omezené množství věcí, něco technicky
nejde, něco by nemělo efekt. Je to nízkoprahová služba, snadno
dostupná. Léčba vedoucí k abstinenci, to už je obtížněji
dostupné, to už musí být člověk motivovaný. Ne každý je na léčbu
zralý.
Když
má mladý člověk chuť do takové práce, jaké jsou potřeba
předpoklady?
Nejužitečnější
je studovat obory sociální práce. Terénní pracovník musí mít nějaké
vzdělání, nejméně VOŠ, musí být zralý, což je ošetřeno minimální
hranicí věku 22 let, musí být ochotný na sobě dál pracovat, dál
se vzdělávat, protože ty první léta se opravdu učí.
Dovedu
si představit, že je to docela náročná, někdy i depresivní
práce. Co tě na tom baví, co tě v tom drží, co ti dává
smysl?
Musíš
umět vidět malé kroky. Doceňovat malé úspěchy. Hodně lidí shoří
na tom, že má nerealistická očekávání, že ho budou mít
lidi rádi. Nebo si tím řeší svůj vztah k drogám, pokouší
se s tím vyrovnat, chtějí trošku okouknout prostředí, najít
si vlastní odpověď. To dlouho nefunguje.
Já
sám se nevznáším nějak příliš vysoko, vidět krátký posuny mě
docela uspokojuje. Zkoušel jsem pracovat i v poradnách,
mládežnických klubech… Mně osobně víc sedí práce na ulici.
Ty
sám jsi studoval biblickou školu v Hradci a jsi členem
sboru v Semonicích. Hraje víra nějakou roli v téhle práci?
Na to
se velmi těžko odpovídá.
Nevím, jestli bych s touhle profesí vypadal v církvi dobře.
Lidi vás budou mít radši, když budete pracovat s postiženými než
s třeba s bezdomovci. K postiženým projevíte soucit
mnohem snadněji než k někomu, kdo smrdí na ulici a obtěžuje
vás a chce po vás drobný.
Když
se to vezme ježíšovsky, tak je to docela tvrdá kritika církve.
Já
bych to neviděl jako kritiku. Lidi v církvi vnímám jako běžný
vzorek lidí se všemi předsudky, ale i přednostmi. Že bych
prožíval nějaké trauma vůči církvi, že by se měla chovat
jinak, to nečekám. Proč by měli všichni obdivovat tenhle typ profese.
My
zase lidem dlužíme vysvětlování, proč je ta práce důležitá. Nemají
moc představu, že třeba výdaje na jednoho člověka jsou
v této situaci pár stovek, zatímco kdyby se nakazil
žloutenkou, léčba je dost drahá.
Co
bys chtěl vzkázat čtenářům Bratrstva?
Snad
to nebude mlácení prázdné slámy, ale kolem věcí spojených s drogami
je opravdu spousta fám a předsudků a desinformací, taky
módních vln. Člověk musí přemýšlet a spojovat různé věci, aby
se dozvěděl, co je potřeba. Není hanba, když člověk něco neví
a jde se někam poradit. Většina organizací našeho typu
poskytuje informace i těm, kdo drogy neberou.
Děkuju
za rozhovor.
(bližší
a aktuální informace budou k nalezení na stránkách
http://www.laxus.cz,
email: laxus@laxus.cz)
|
|
|
| |