Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Otázka „Ty se na to koukáš?“ jako evangelického předsudku nabízí dvě roviny. První je sledování televize jako takové a druhou je sledování určitých programů či kanálů v ní.
     K otázce první mě napadá snad jen jediná odpověď: Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Jenže ono to s tím sluhou není tak jednoduché. Sluha slouží vždy tak, jak chci. Vím, co od něj mohu očekávat, a obvykle pomáhá při realizaci jiné, pro mě důležitější, činnosti. Realita televizního světa (či mediálního obecně) však ve své podstatě žádný z těchto záměrů nesleduje. Naopak. Snaží se nám vnutit svůj názor, své pořady, nechce být prostředkem či nástrojem k realizaci (třeba vzdělat, poučit), ale chce nám podat sama sebe jako cíl.
     Tím se dostáváme k rovině druhé – většina stanic nechce diváka, který si program vybírá a televizi vypíná. Chce nás k sobě přitáhnout a nám se ne vždy daří odolávat. Proč to dělá?
     Televize (u nás snad vyjma ČT 2 všechny) sledují především sledovanost, od níž se odvíjí cena reklamy. Program a jeho proložení reklamami je pečlivě propracován tak, aby se netrefoval do vkusu diváků, ale do cílových skupin, které oslovuje (děti a jejich bárbíny, staří a jejich kloubní maziva, ženy a jejich okřídlené potřeby, muži ohrožení druhou mízou a jejich choutky erotické či pivní atdatdatd). Tím pádem si člověk program nevybírá, ale podle toho, jak ta která „cílová skupina“ odchází do práce, či se vrací domů – je jí vnucováno to, co sedí skupině ve své většině – nic míň. A to je něco, co, si řekněme s rukou na srdci, nám evangelíkům moc nesedí. Jsme menšinou a to, co razí většinová společnost, nám příliš nevoní či je pro nás minimálně podezřelé. Chceme být jiní. A tak když se máme do tohoto soukolí diváckých skupin zapojit, převažuje tendence se za to stydět, snad vyjma menšinového žánru – třeba filmového klubu na ČT2 – kde se evangelíci obvykle za sledování nestydí. Někdy se to dokonce všechno přehoupne a stane se to, co mně před několika dny, kdy jsem byl terčem kritiky ve smyslu „Ty se na to nedíváš!?“ Ne, obvykle nedívám, sám televizi vyhledávám hlavně k uvolnění a ne vždy mám chuť se dívat na „klády“.
     Sledování televize je asi problémem ve všech druzích společenství, která usilují o jedinečnost. Nemyslím, že s tím evangelíci mají problém kvůli svému důrazu na Slovo na úkor vizualizace. To bychom museli mít problémy i s filmem či divadlem, a to tedy zcela jistě nemáme.
     Televize sama o sobě špatná není. Pokud ji kritizujeme, pak to není bedna samotná, ale to, co v ní jde. Stává se problémem všude tam, kde znásilňuje život lidí. Pokud je televize zapnutá neustále a jejím programem se řídí chod domácnosti či práce, není asi vše v pořádku. Průšvih vidím i tam, kde se televize stává hlásnou troubou reality – „říkali to v televizi“. Jako by to, co projde televizí, bylo důvěryhodnější.
     Televize se však dá v poměrně jednoduché a rychlé formě využít k průniku do zájmů různých skupin i generací. Minulý týden jsme si s jedním mladým farářem sdělovali své dojmy z hitparády Eso na Nově. Zajímá mě, co dnes mládež poslouchá.
     Pokud máme tendenci omlouvat se za sledování určitých programů, je to zbytečné. Spíš se ptejme, zda sledujeme to, co skutečně chceme (či očekáváme), a zda třeba není lepší dělat něco jiného. To se ale můžeme ptát i naopak. Někdy je sledování televize určitě lepší než činnosti jiné – např. pro vychladnutí emocí jako je vztek či ponížení nebo při noční bezdůvodné nespavosti. Myslím, že většina z nás má nějakou „televizní úchylku“ – nějaký program, který rádi a pravidelně sledujeme, ale jsme s jeho sledováním ve svém okolí tak trochu „mimo“. Třeba já konkrétně kromě Simpsonových nevynechávám dětské pořady Sezame, otevři se!, Populární mechanika pro děti či jsem koukal na celou Nemocnici na kraji města nebo na udílení letošního Českého slavíka. A proč ne.
     Pokud máme schopnost si tyto programy vybrat, je to fajn. Ta schopnost vybrat si program, těšit se na něj – třeba si k tomu i něco dobrého uvařit – to je něco, co určitě není hodné studu. Kéž bych ale uměl zapnout televizi minutu před očekávaným programem a po titulcích zase vypnout.