 |
|
|
Otázka
„Ty se na to koukáš?“ jako evangelického
předsudku nabízí dvě roviny. První je sledování televize jako takové
a druhou je sledování určitých programů či kanálů v ní.
K otázce
první mě napadá snad jen jediná odpověď: Je to dobrý sluha, ale
špatný pán. Jenže ono to s tím sluhou není tak jednoduché. Sluha
slouží vždy tak, jak chci. Vím, co od něj mohu očekávat,
a obvykle pomáhá při realizaci jiné, pro mě důležitější,
činnosti. Realita televizního světa (či mediálního obecně) však
ve své podstatě žádný z těchto záměrů nesleduje. Naopak.
Snaží se nám vnutit svůj názor, své pořady, nechce být
prostředkem či nástrojem k realizaci (třeba vzdělat, poučit),
ale chce nám podat sama sebe jako cíl.
Tím
se dostáváme k rovině druhé – většina stanic nechce
diváka, který si program vybírá a televizi vypíná. Chce nás
k sobě přitáhnout a nám se ne vždy daří odolávat. Proč
to dělá?
Televize
(u nás snad vyjma ČT 2
všechny) sledují především sledovanost, od níž se odvíjí
cena reklamy. Program a jeho proložení reklamami je pečlivě
propracován tak, aby se netrefoval do vkusu diváků, ale
do cílových skupin, které oslovuje (děti a jejich bárbíny,
staří a jejich kloubní maziva, ženy a jejich okřídlené
potřeby, muži ohrožení druhou mízou a jejich choutky erotické či
pivní atdatdatd). Tím pádem si člověk program nevybírá, ale podle
toho, jak ta která „cílová skupina“ odchází do práce,
či se vrací domů – je jí vnucováno to, co sedí skupině
ve své většině – nic míň. A to je něco, co, si
řekněme s rukou na srdci, nám evangelíkům moc nesedí. Jsme
menšinou a to, co razí většinová společnost, nám příliš nevoní
či je pro nás minimálně podezřelé. Chceme být jiní. A tak když
se máme do tohoto soukolí diváckých skupin zapojit,
převažuje tendence se za to stydět, snad vyjma menšinového
žánru – třeba filmového klubu na ČT2 – kde
se evangelíci obvykle za sledování nestydí. Někdy se to
dokonce všechno přehoupne a stane se to, co mně před
několika dny, kdy jsem byl terčem kritiky ve smyslu „Ty
se na to nedíváš!?“ Ne, obvykle nedívám, sám televizi
vyhledávám hlavně k uvolnění a ne vždy mám chuť se dívat
na „klády“.
Sledování
televize je asi problémem ve všech druzích společenství,
která usilují o jedinečnost. Nemyslím, že s tím
evangelíci mají problém kvůli svému důrazu na Slovo na úkor
vizualizace. To bychom museli mít problémy i s filmem či
divadlem, a to tedy zcela jistě nemáme.
Televize
sama o sobě špatná není. Pokud ji
kritizujeme, pak to není bedna samotná, ale to, co v ní jde.
Stává se problémem všude
tam, kde znásilňuje život lidí. Pokud je televize zapnutá neustále
a jejím programem se řídí chod domácnosti či práce, není
asi vše v pořádku. Průšvih vidím i tam, kde se televize
stává hlásnou troubou reality – „říkali to v televizi“.
Jako by to, co projde televizí, bylo důvěryhodnější.
Televize
se však dá v poměrně jednoduché a rychlé formě využít
k průniku do zájmů různých skupin i generací. Minulý
týden jsme si s jedním mladým farářem sdělovali své dojmy
z hitparády Eso na Nově. Zajímá mě, co dnes mládež
poslouchá.
Pokud
máme tendenci omlouvat se za sledování určitých programů,
je to zbytečné. Spíš se ptejme, zda sledujeme to, co skutečně
chceme (či očekáváme), a zda třeba není lepší dělat něco jiného.
To se ale můžeme ptát i naopak. Někdy je sledování televize
určitě lepší než činnosti jiné – např. pro vychladnutí emocí
jako je vztek či ponížení nebo při noční bezdůvodné nespavosti.
Myslím, že většina z nás má nějakou „televizní
úchylku“ – nějaký program, který rádi a pravidelně
sledujeme, ale jsme s jeho sledováním ve svém okolí tak
trochu „mimo“. Třeba já konkrétně kromě Simpsonových
nevynechávám dětské pořady Sezame, otevři se!, Populární mechanika
pro děti či jsem koukal na celou Nemocnici na kraji města
nebo na udílení letošního Českého slavíka. A proč ne.
Pokud
máme schopnost si tyto programy vybrat, je to fajn. Ta schopnost
vybrat si program, těšit se na něj – třeba si k tomu
i něco dobrého uvařit – to je něco, co určitě není hodné
studu. Kéž bych ale uměl zapnout televizi minutu před očekávaným
programem a po titulcích zase vypnout.
|
|
 |
|
|
Televize i ostatní média jsou příšerně silná mocnost. Kdyby žil Ježíš dnes, určitě by aplikoval exorcismus (vyhánění démonů) na maniaky svázané či zblblé obrazovkou. To tedy smrtelně vážně.
Může se křesťan koukat na bednu? Není to hřích? Nebylo by lepší, aby ji nevlastnil? Tato otázka se v Bibli řeší v 1. listu Korintským v 8. kapitole. Televize tam figuruje pod pseudonymem &bdquomaso obětované modlám“. Výsledek zní: ano, můžeme jíst vepřové a krvavé bifteky, je to prima! Tedy: klidně na televizi koukejte, šlapejte po „Milionáři“, berte do ruky argentinské telenovely a vypijete-li smrtící zpravodajství televize Nova, nic se vám nestane.
Ovšem pozor! Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit (1 Koř 6,12). Tak až ti jednou nezaskočí správně obratel od stálého povalování před telkou nebo se ztrapníě před kamarády, až vyjde najevo, že jsi hltal slaboduchý pořad, nediv se.
Jestli někdo televizi nemá, je to před Bohem stejná zásluha, jako když se chudák Origenes dobrovolně vykastroval. Ale méně to bolí.
|