 |
|
|
Když jsem přišel domů,
už dávno sama běžela
Už když otevřel jsem dveře,
telka si sama v obýváku běžela
jen tak jsem na ní mrknul,
než rozmrznou mi ruce docela
„Jenom jsem se chtěla kouknout,
jestli tam neni počasí...
Pojedem zejtra do hor,
tak třeba hlásej počasí.“
povídá žena od sporáku
a za zády mi TV halasí
„No ale nic tam nejni,
aspoň ne na tomhle kanálu.
Jenom samý hlouposti a kecy,
zkus to na jinym kanálu.“
Otevřel jsem si k tomu pivo
a vzal ovladač z regálu.
Jen samý hlouposti a žvásty,
to vim aniž bych to zapínal.
Kdyby už nebyla puštěná,
sám bych ji sotva zapínal.
A teď jsem šel jenom okolo,
tak proč bych vám to zapíral.
Koukám už na to celej večer
a vážně tam neni vůbec nic,
ani pořádný zprávy nebo počasí,
poučnýho prostě vůbec nic.
No zasmál jsem se, hlavně
pitomosti těch jejich taškařic.
Jak se ty prostý lidi můžou na to koukat,
vážně nechápu.
Jak to ti lidé mohou sledovat
já ze své zkušenosti nechápu.
Já vždycky jenom když jsem unavenej,
nebo jdu okolo,
nebo tu chvíli, než se svlíknu z kabátu.
|
|
 |
 |
|
Lidstvo
si konečně ve 20. století uvědomilo, že by se války
měly zakázat. Jenže mezinárodní právo se těžko vymáhá. Vítězné
velmoci v roce 1945 založily OSN a trvale zasedly v Radě
bezpečnosti, která jako jediná může povolit válku (obranné, mezi něž
patří i současná v Afghánistánu, se nepočítají).
Po dobu své existence Rada bezpečnosti povolila dvě války,
v Koreji (1950) a v Perském zálivu (1991). A kolik
jich bylo a je.
Jaký
v tom je smysl zabíjet jiné, abychom ochránili svoje? Vlády mají
hrozné dilema. Musejí
ochránit ty svoje i silou a zároveň respektovat životy
všech. Důležité je taky chránit slabé. S tím se pojí celá
složitost akcí mezinárodního společenství a humanitárních
intervencí. Kam až je možné v takovém míchání
se do konfliktů jiných zajít a jak moc se obětovat?
Vojáci OSN jen přihlíželi masakru v bosenské Srebrenici (1995),
když útočníci využili toho, že věděli, že „modré
přilby“ nebudou zasahovat. Při kosovské krizi vojáci NATO jen
shazovali bomby.
Větší
moc znamená větší odpovědnost. A snad i větší strach.
Zatímco se švédská vláda stará, teď trochu nadsadím, jestli jim
EU nezvedne ceny piva, Američané si opakují: „Přežít.“
Musím ale uznat významnou roli severských států v prostředkování
míru. Bylo by krásné zastavit a neživit tu spirálu násilí, ale
ne každý si to může dovolit. Jak velká má být vstřícnost a důvěra?
Je možné odpustit a netrestat? Po útocích v září 2001
kdokoli by byl na místě prezidenta USA, musel zavelet do boje.
Dá se s nimi vyjednávat? Jenže dá se s nimi
bojovat? Je nutné snažit se nepříteli porozumět. Ale nebývá
lehké rozeznat hranici, jestli ještě uvažuje rozumně (většinou je
velmi chytrý), nebo už dočista zešílel.
Důležitá
je propaganda. Ale je v ní hodně mlžení, nejisté pravdy,
polopravdy, a tudíž lži a v demokratických zemích, kde
je zvyk vládám veřejně nedůvěřovat, na to každý neskočí.
Kritizovat vládu je důležité, jakkoli je to snazší než vládnout.
Jenže někdy vláda musí jit i proti většině veřejného mínění.
Války
jsou odporný extrém a vysoký risk. Války jsou nedorozumění
a veliké zjednodušení. Války nejsou počítačová hra ani televizní
šou; všichni, kdo bojují, nesou břímě rozhodování o životě
a smrti. Někdy válčení s určitými výhradami schvaluji,
někdy alespoň účastně „chápu“. Ale zatím jsem v žádné
válce nebyl, tak nevím.
|
|