ročník 45/2004:
                   
043Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Víra navzdory
Zastavení
Svět z Boží perspektivy
Ty se na to koukáš?
Co k tomu Bible?
Jak často se koukáte na televizi a na co?
TV Blues
Války
Důležitý je kontakt s lidmi
ejhle člověk - ejhle obraz
Na většině lidí to není vidět
Když husité zapějí
Nuda v Brně
www.meatrix.org
Imre Kertész Člověk bez osudu
Co bylo
Co bude
Břemena jedni druhých nesme...
Nemoc jménem Island
Mládež se radila a volila
Neviditelný inkoust
Otázkami k podstatě
Křížovka
Jeronymova jednota
I want to thank you
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Vztahy Jarmila Čierná
Břemena
jedni druhých nesme...

aneb O rodinných těžkostech a jejich zvládání
Jarmila Čierná, psycholožka, vedoucí SOS centra
 
Není jednoduché a snadné naplnit křesťanské doporučení z titulku. Dokonce je v určité fázi vyrovnávání se s neštěstím přirozené, když chceme od starostí utéct, uniknout jim, odmítnout je. Setkat se s těmito situacemi, když je nám 15 nebo 20 let, a porozumět jim, to je hodně náročné. Naše pozornost je v tomto věku zaměřena na hledání svého místa ve světě, poznání sebe sama, kontakty s vrstevníky – a rodinné situace se nás mnohdy dotýkají jakoby mimochodem nebo poněkud okrajově, zejména pokud v rodině všechno do té doby, než těžkosti začaly, fungovalo bez větších problémů a její členové drželi pospolu.
     Jsou ovšem obtíže různého druhu. Některé jsou dokonce „nutnou“ součástí vývoje rodiny a někdy způsobují krize, které napomáhají rodině jako celku i jejím jednotlivým členům na cestě do nových životních stádií. Jedním z takových přirozených vývojových období je i dospívání dětí, kdy se mladí odpoutávají od rodičů a rodiče se připravují na „prázdné hnízdo“.
     I tyto přirozené životní zkoušky jsou náročné a ne vždy se rodinám daří jimi procházet „bez šrámů“. V rodinách se ale setkáváme ještě s jinými břemeny – nevyléčitelnou nemocí, narozením dítěte s handicapem, úmrtím, autohavárií, rozvody, drogovou závislostí, nezaměstnaností... Možná znáte ze svého okolí nějakou rodinu, která se do takové situace dostala. Zkuste si jen představit, co to pro její členy znamená. Nebo takovou zkušenost znáte ze svého vlastního života?
     Předem není snadné určit, zda takové zkoušky rodinu stmelí nebo rozdělí. Když se ptám ve své profesi lidí v krizi, co jim pomáhá, aby těžkou situaci zvládli, nejčastěji slýchám tyto věty: „Potřebuji, aby mi někdo rozuměl.“ „Nemůžu to unést sám, potřebuji se o někoho opřít.“
     Zní to vlastně dost jednoduše, ovšem realizace není tak snadná. Jde o vyrovnání se se ztrátou, nenaplněným očekáváním, zklamáním, ohrožením plánů atd. Vyrovnat se s tragédií chce svůj čas. Je dobré znát určité zákonitosti, jimiž prochází každý, kdo zažije nějaké neštěstí:
  • člověk odmítá to, co se stalo – jako by znělo: „nemohu tomu uvěřit“
  • uzavírá se do izolace¬prožívá silné negativní emoce: zlost a hněv
  • smlouvá – snaží se najít nějaké východisko, příp. jiný pohled na situaci
  • prožívá smutek a depresi ¬přijímá situaci, smiřuje se.
  • Zkušenost ukazuje, že těmito stádii prochází každý, koho se neštěstí týká.
         Popsaný proces smíření je zdánlivě jednoduchý, ale může trvat dost dlouho a probíhat u jednotlivých členů rodiny různě rychle (nebo spíše pomalu). Během procesu má svůj význam uvědomění si toho, že starost máme v rodině všichni, že ji prožíváme společně, i když každý třeba trochu jiným způsobem. Bývá užitečné podívat se na neštěstí také očima ostatních, dát jim najevo, že jim rozumíme (pokud tomu tak je), nebo že je sice nemůžeme pochopit, ale i tak nám na nich záleží, máme je rádi. Měli bychom si ovšem dát pozor na různé manipulace, které v druhých vyvolávají pocit využití nebo spíše zneužití situace.
         Také bychom měli mít na mysli, že rodina jako systém vztahů má své zákonitosti – a zároveň je každá rodina originální (tím, kdo ji tvoří, jakou má historii apod.). Vzít na sebe břemeno druhého – to zkouší náš vztah, naše porozumění jemu, to, zda ho mám ráda, i kolik toho unesu já sama.
         Je dobré být vnímavý, všímavý, mluvit o tom, co se s námi děje, dát druhému najevo, že jsme s ním, ale také ve vhodnou chvíli mlčet. Když celý proces vyrovnávání se trvá dlouho (a délka je hodně individuální záležitost), nebo když máme pocit, že už to není k unesení, je dobré se obrátit na někoho mimo rodinu, komu důvěřujeme, včetně profesionálů (linky důvěry, krizová centra, psychologové). Nikde přece není psáno, že jen v rámci rodiny máme břemena unést...
     
     
     
     
    Diskusní fórum k článku Břemena jedni druhých nesme...:    | vložit příspěvek |