 |
|
Mark Maddon:
Podivný případ se psem |
|
|
|
Patnáctiletý
Christopher najde jednoho večera u sousedního domu zabitého psa.
Sám je z činu nejprve obviněn a je odvezen na policii,
ale po vysvětlení propuštěn. Rozhodne se sám vypátrat, kdo
psa zabil, a velmi systematicky na tom začne pracovat.
Tak
začíná „detektivní novela“ autora z mladší generace
britských prozaiků, který napsal řadu knih a za tuto získal
Whitbreadovu cenu za Knihu roku 2003.
Nejedná
se o běžnou detektivní zápletku, ani zde nevyšetřuje případ
skutečný detektiv a už vůbec to nedělá obvyklým způsobem.
Chlapec Christopher je totiž autista a toto jeho „postižení“
– tato jeho zvláštnost – ovlivňuje jeho myšlení, chování
i prožívání velmi silně. Autistické rysy (obtížná komunikace
s lidmi okolo něj, odpor k fyzickému kontaktu, potřeba
přesného navyklého chodu věcí a událostí, problémy ve zvládání
neznámých nebo nečekaných situací, apod. doplněné o jeho
geniální matematické schopnosti) spoluutváří nejenom život jeho, ale
i život jeho nejbližších. O nich i o sobě
se Christopher při svém detektivním pátrání mnohé dozvídá.
Novela
je psaná slovy samotného Christophera, který píše o svém pátrání
knihu. Tak může čtenář dobře nahlédnout do jeho chápání světa:
v jeho logickém nahlížení na skutečnost je i čtenář
nucen spolu s ním se ptát, jaký smysl má v životě to
i ono, jaký smysl mají ty spousty slov, obrazů, zvuků kolem nás;
proč vyřčená slova nemají vždycky ten přesný obsah; proč lidi
nedělají přesně to, co řeknou; jednoduše – proč jsou věci
v našem světě tak, jak jsou, a jaký mají vlastně smysl.
Je
to pátrání strhující a nejde tady už ani o psa, ale právě
o smysl a řád věcí, o smysl a obsah vztahů, které
očima chlapce se zvláštním postižením dostávají jiný rozměr.
|
|
 |
|
|
Västerås
[festeras] je metoda práce s biblickým textem, která pochází
ze stejnojmenného švédského města. Je relativně jednoduchá,
nepříliš náročná na přípravu, přitom není nudná a zapojit
se mohou všichni. Vystačíte si s biblí, papíry a tužkami
pro každého. Nicméně je lepší, když ten, kdo má program na starost
(moderátor), vybraný text předem nakopíruje pro každého. Přitom je
dobré, když text rozdělí na co nejmenší části, které ještě mají
smysl; co řádek to jedna věta či výpověď. Každý si vezme text do ruky
a k jednotlivým řádkům připisuje tři značky:
? –
je znamením pro řádek, který je nesrozumitelný, nejasný; obsahově
i jazykově.
! –
je znamením pro místo, kde jste dospěli k nějakému poznatku,
tady se mi „rozsvítilo“, dobrá myšlenka.
– znamená,
že tady vás text nějak osobně zasáhl.
Na tuto
individuální práci si vyhraďte dostatečně dlouhý čas podle délky
textu: 10, 15 třeba i 20 minut. Je dobré to neuspěchat, bude
se vám pak lépe povídat.
Při
rozhovoru probírejte verš po verši (nebo řádek po řádku).
Nejprve se moderátor zeptá těch, kdo nepřipsali žádnou značku,
jaké je k tomu vedly důvody. Pak probírejte otazníky, ostatní
se pokouší najít odpověď. (Nevadí, když nenajdete, možná si
otazník připíší i další.) Dále se každý vyjádří ke „svým“
vykřičníkům. Je fajn, když si řeknete i o šipkách, ale
nikdo by k tomu neměl být nucen. Je to věc osobního zasažení,
o kterém někdo nemusí chtít mluvit.
Je
výhodou, když si moderátor předem k textu něco přečte (dobové
pozadí, poznámky k výrazům), ale určitě to není nutné. Pokud tak
učiní, měl by při rozhovoru být zdrženlivý, mluvit až na konec
a jen když je třeba. Při této metodě nejde o nalezení
„správného“ výkladu. Jde o setkání s textem.
Zkuste
to. Pracovali jsme takto na SCUKu v Letohradě. Povídali
jsme si přes dvě hodiny a myslím, že se účastníci
nenudili.
(podle
A.Hechtové: Přístupy k bibli a J.B.Šourka: Bible trošku
jinak)
|
