 |
 |
Naši to považují za zbytečnost
S kamarády z gymplu jsem začala chodit do kostela, je to pro mě důležité. Naši to považují za zbytečnost. Jak jim mám vysvětlit, že to pro mě zbytečnost není? |
Dana Rabiňáková, psycholožka, ředitelka Partners Czech |
|
|
Člověk
se rodí jako bytost, která má duchovní (nejen duševní) rozměr.
Tento rozměr je prostě v nás. Nemůžeme jej vymazat. Můžeme
se sice tvářit, že o tomto rozměru nevíme, nebo si jej
„zaneřádit“. Ale zrušit jej nelze. Zvlášť mladý člověk,
který hledá v životě svoji kotvu, směr, životní povolání, si je
vědom toho, že touží po něčem, co by ho uspokojilo na delší
dobu než jen na jeden večer, jeden týden. Lidé, kteří v sobě
tento přesahující rozměr potlačili, nebo udusili, tzv. přežívají,
ubíjejí nudu, hledají potěšení či libůstky krátkodobé, rychle
se unaví.
Ten, kdo
našel Boha, i ten kdo ho teprve hledá, se setkává
s rozměrem věčnosti. Pokud jsi začala chodit do kostela,
určitě zažíváš tu těžko vyslovitelnou lehkost a zároveň závrať
z rozměru, který se těžko popisuje. Zvlášť je těžké
o těchto věcech mluvit slovy lidskými a ještě s těmi,
kteří neslyší, neviděli, nevěří. Takový rozhovor se podobá řeči
těch, kteří mluví odlišnými a nesrozumitelnými jazyky (je to tak
doslova: jazyk víry je jiný než ten, kterým obvykle mluvíme na ulici,
více se podobá jazyku srdce).
Rodiče,
pokud nevěří, nemohou dohlédnout změny, která se děje v nitru
jejich dítěte. Asi se děsí toho, že dítě jde cestou, které
oni sami nerozumí a rozumět nemohou. Prvním pocitem je určitě
strach z neznámého. A druhým pocitem je také strach, strach
ze ztráty milované bytosti, blízkého kontaktu, strach
z odcizení.
Víru
rodičům slovy nevysvětlíme. Ale můžeme jim dát pocítit, že s vírou
se jim nechceme odcizit. Že nejsme členy nějaké podivné
náboženské sekty, která nám „vymyje mozek“. Ale
pochopí-li rodiče, že čas strávený s kamarády v kostele
přispívá k mému obohacení, k naplnění života a k radosti,
možná se přestanou bát. Můžeme se s rodiči pokusit
podělit o čtení literatury, která pomáhá porozumět víře, pozvat
je na besedy, oslavy nebo setkání k různým příležitostem.
Být
křesťanem naplno není v dnešním světě žádná výhoda. Zvlášť
v naší zemi, která byla po desítky let úspěšně ateizovaná,
se dodržování pravidel křesťanského života může zdát v některých
společenských kruzích dokonce bláznivé, nebo nevýhodné. Křesťané svým
čestným přístupem k majetku a životním hodnotám nastavují
okolí i zrcadlo. A to pak může některé lidi dráždit.
I uvnitř v rodině.
Víra
v Boha je dar. Je to dar, který jsme si ničím nezasloužili,
kterým jsme byli obdarováni. Můžeme prosit Pána, aby byl štědrý
i k našim rodičům, k našim přátelům, aby i jim
dal okusit svoji lásku a požehnání. Aby i jim otevřel nejen
oči, ale i srdce. A také můžeme prosit o to, aby tento
dar nebyl překážkou v našich vztazích.
|
|
|