Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Člověk se rodí jako bytost, která má duchovní (nejen duševní) rozměr. Tento rozměr je prostě v nás. Nemůžeme jej vymazat. Můžeme se sice tvářit, že o tomto rozměru nevíme, nebo si jej „zaneřádit“. Ale zrušit jej nelze. Zvlášť mladý člověk, který hledá v životě svoji kotvu, směr, životní povolání, si je vědom toho, že touží po něčem, co by ho uspokojilo na delší dobu než jen na jeden večer, jeden týden. Lidé, kteří v sobě tento přesahující rozměr potlačili, nebo udusili, tzv. přežívají, ubíjejí nudu, hledají potěšení či libůstky krátkodobé, rychle se unaví.
     Ten, kdo našel Boha, i ten kdo ho teprve hledá, se setkává s rozměrem věčnosti. Pokud jsi začala chodit do kostela, určitě zažíváš tu těžko vyslovitelnou lehkost a zároveň závrať z rozměru, který se těžko popisuje. Zvlášť je těžké o těchto věcech mluvit slovy lidskými a ještě s těmi, kteří neslyší, neviděli, nevěří. Takový rozhovor se podobá řeči těch, kteří mluví odlišnými a nesrozumitelnými jazyky (je to tak doslova: jazyk víry je jiný než ten, kterým obvykle mluvíme na ulici, více se podobá jazyku srdce).
     Rodiče, pokud nevěří, nemohou dohlédnout změny, která se děje v nitru jejich dítěte. Asi se děsí toho, že dítě jde cestou, které oni sami nerozumí a rozumět nemohou. Prvním pocitem je určitě strach z neznámého. A druhým pocitem je také strach, strach ze ztráty milované bytosti, blízkého kontaktu, strach z odcizení.
     Víru rodičům slovy nevysvětlíme. Ale můžeme jim dát pocítit, že s vírou se jim nechceme odcizit. Že nejsme členy nějaké podivné náboženské sekty, která nám „vymyje mozek“. Ale pochopí-li rodiče, že čas strávený s kamarády v kostele přispívá k mému obohacení, k naplnění života a k radosti, možná se přestanou bát. Můžeme se s rodiči pokusit podělit o čtení literatury, která pomáhá porozumět víře, pozvat je na besedy, oslavy nebo setkání k různým příležitostem.
     Být křesťanem naplno není v dnešním světě žádná výhoda. Zvlášť v naší zemi, která byla po desítky let úspěšně ateizovaná, se dodržování pravidel křesťanského života může zdát v některých společenských kruzích dokonce bláznivé, nebo nevýhodné. Křesťané svým čestným přístupem k majetku a životním hodnotám nastavují okolí i zrcadlo. A to pak může některé lidi dráždit. I uvnitř v rodině.
     Víra v Boha je dar. Je to dar, který jsme si ničím nezasloužili, kterým jsme byli obdarováni. Můžeme prosit Pána, aby byl štědrý i k našim rodičům, k našim přátelům, aby i jim dal okusit svoji lásku a požehnání. Aby i jim otevřel nejen oči, ale i srdce. A také můžeme prosit o to, aby tento dar nebyl překážkou v našich vztazích.